31.1.2011 Veřejné finance 4 Ing. Yvona Legierská

1.10.2012 Obsah předmětu 1. Úvod do problematiky veřejných financí. 2. Veřejný sektor a veřejné statky. 3. Rozpočtová soustava. 4. Veřejné volba a její konsekvence pro oblast veřejných financí. 5. Fiskální federalismus a prostorové aspekty veřejných financí. 6. Veřejné příjmy. 7. Veřejné výdaje, projekty a programy. 8. Rozpočtový deficit a veřejný dluh. 9. Financování sociálního zabezpečení. 10. Sociální zabezpečení v ČR. 11. Dávky sociálního zabezpečení v ČR a jejich konstrukce. 12. Mezinárodní aspekty veřejných financí

1.10.2012 Literatura Peková, J.: Veřejné finance: teorie a praxe v ČR, s. 76 - 93. Praha: Wolters Kluwer, 2011. 644 s. ISBN 978-80-7357-698-1 Hamerníková, B., Maaytová, A. a kol.: Veřejné finance, s. 30 - 50. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010. 340 s. ISBN 978-80-7357-497-0

4 VEŘEJNÁ VOLBA A JEJÍ KONSEKVENCE PRO OBLAST VEŘEJNÝCH FINANCÍ 4.1 Vymezení podstaty veřejné volby a specifika rozhodování. 4.2 Základní postupy veřejné volby. 4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. 4.4 Vybrané problémy veřejné volby. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.1 Vymezení podstaty veřejné volby a specifika rozhodování. Ve veřejném sektoru je řada věcných a finančních rozhodnutí předmětem politického rozhodnutí. Jejich podstatou je, že v rámci demokratických politických procesů občané hlasují a na základě většiny dosažených hlasů je rozhodováno o všech problémech, o kterých nelze rozhodovat tržní cestou. Veřejné záležitosti se rozhodují na základě veřejné volby. Tato rozhodnutí mají dopady na všechny zúčastněné subjekty, tj. na občany (státu, kraje, obce), na daňové poplatníky, na ekonomické subjekty (firmy) a na zájmové (nepodnikající) subjekty. Účastníkem těchto vztahů je i byrokracie (subjekt související s existencí státu). Každý ze zúčastněných subjektů má své vlastní cíle a preference (odlišné), o jejichž realizaci usiluje v rámci veřejné volby a veřejných výdajů. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.1 Vymezení podstaty veřejné volby a specifika rozhodování. Zkoumáním zákonitostí veřejné volby, včetně explikací pohnutek a charakteru individuálního chování při přijímání kolektivních alokačních rozhodnutí, se pak zabývá teorie veřejné volby. Podstatou této teorie je především to, jak jsou v průběhu veřejné volby individuální názory transformovány do kolektivních rozhodnutí. Toto kolektivní rozhodnutí je zpravidla jedno (je výslednicí mnoha odlišných názorů) a jeho typickým znakem je, že: je rozhodnutím donucovacím (na rozdíl od soukromého rozhodnutí); je nedělitelný, neboť veřejná volba přináší jen jeden závěr při řešení každého konkrétního problému. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.1 Vymezení podstaty veřejné volby a specifika rozhodování. V případě, že procedura veřejné volby by vedla k alternativním rozhodnutím, pak by měla vést k rozlišení, která alternativa je efektivní, která méně efektivní nebo která je neefektivní. Teorie veřejné volby se tedy zabývá především otázkami: jak se projevují názory a preference jednotlivců na fiskální otázky (objem rozpočtu, rozsah a struktura veřejných výdajů, míra veřejného dluhu, výše daní) a na veřejný sektor a jeho činnost; jak integrovat a transformovat individuální preference voličů do kolektivního rozhodnutí; jak efektivně rozhodují vlády (státu, kraje, obce) o veřejných záležitostech. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.2 Základní postupy veřejné volby. Volební proces, ve kterém se rozhoduje o veřejných příjmech a veřejných výdajích, má 2 základní formy, a to: přímá demokracie, reprezentativní demokracie. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.2 Základní postupy veřejné volby. Forma přímé demokracie je taková forma demokracie, ve které se voleb zúčastní každý volič (tedy nevolí se prostřednictvím zástupců). Přímá demokracie probíhá v rámci veřejné volby podle 2 pravidel: podle pravidla jednomyslného konsensu; podle pravidla většiny. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.2 Základní postupy veřejné volby. Podle pravidla jednomyslného konsensu se volebního procesu zúčastní všechny zainteresované subjekty a volební proces je ukončen teprve tehdy, až se všichni účastníci shodnou na jednom řešení (v tomto případě je s ohledem na odlišné preference jednotlivých účastníků volebního procesu naděje na dosažení plné shody minimální). Podle pravidla většiny je přijat takový návrh, pro který hlasuje většina. Musí být však dopředu dohodnuto, o jakou většinu se jedná, zda o absolutní většinu (nadpoloviční) nebo kvalifikovanou (vyšší než nadpoloviční, např. 3/5) či relativní (nejvyšší počet hlasů z několika variant). 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.2 Základní postupy veřejné volby. Reprezentativní (zastupitelská) demokracie je taková, ve které si volič volí reprezentanty svých zájmů.Ty obvykle nominují politické strany a voliči si mezi politickými stranami vybírají zejména na základě jejich programů. Míra nejistoty voliče v tom, jaký bude faktický přírůstek užitku dosažený realizací nějakého veřejného výdajového programu v porovnání  s reálnou „daňovou cenou“ (zvýšením daňové zátěže) spojenou s realizací tohoto programu, je v systému reprezentativní demokracie mnohem vyšší než v systému přímé demokracie. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. O rozvoj teorie veřejné volby se zasloužila řada významných ekonomů. Patří k nim především Bénard, Schumpeter, Downs, Buchanan, Tullock, Arrow, Condorcet, Stiglitz, Samuelson, Jackson, Brown, Puviani, a další. Teorie veřejné volby vymezuje rovněž tzv. subjekty veřejné volby, k nimž patří zejména: voliči politici politické strany zájmové skupiny byrokracie 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. Uvedené subjekty vystupují na tzv. politickém trhu, kde se chovají tak, aby optimalizovali své užitky v rámci postupů veřejné volby. Rozhodujícím subjektem je v tomto směru volič, protože veřejná volba je založena na hlasech voličů. Veřejná volba probíhá ve společnosti, která se řídí konkrétními pravidly, ale jednotliví účastníci tohoto trhu se řídí vlastními preferencemi. Mezi subjekty veřejné volby vznikají vazby, jak vyplývá z následujícího schématu. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.3 Schéma: Subjekty veřejné volby a vazby mezi nimi. politická hra pravidla politici voliči zákony volební systém kolektivní rozhodnutí veřejný statek nedělitelnost hl. problém: Jak integrovat individuální preference voličů do kolektivního rozhodnutí byrokracie zájmové skupiny 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. Ekonomická teorie přiřazuje ke každému z těchto subjektů určitý model chování, který má za cíl vysvětlovat jejich motivaci při přijímání ekonomických rozhodnutí. Volič je zpravidla zároveň i spotřebitelem a daňovým poplatníkem. Ve vlastním zájmu kalkuluje, jaké výhody mu přinese nový program a porovná jej s tím, jak se mu zvýší výdaje. Je pro něj důležitý tzv. čistý mezní prospěch (s rostoucími státními výdaji roste na počátku také užitek pro jednotlivce, ale na konci se tento užitek zmenšuje). Postoje jednotlivců k výdajům na veřejné statky ovlivňují faktory, např. míra potěšení z veřejného statku, zařazení jednotlivce mezi tzv. bohaté či chudé, podstata a rozsah daňového břemene daňového systému. Jedinec, který nemusí platit vůbec žádné daně a má pouze užitek z rostoucích státních výdajů, bude obhajovat tak vysokou úroveň státních výdajů, jaká je jen možná. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. Je zřejmé, že voliči se budou lišit úrovní jejich preferencí. V této souvislosti se v teorii veřejné volby popisuje tzv. střední volič (Median Voter). Střední volič je jedním z těch, z jehož pohledu se počet jedinců preferujících vyšší úroveň výdajů (jedince s vysokými příjmy) vlastně rovná počtu jedinců preferujících nižší úroveň výdajů (jedinci s nízkými příjmy). Rovnovážná úroveň výdajů při rozhodování prostou většinou hlasů je ta úroveň, kterou upřednostňuje střední volič. Pro účel zjištění, kdo je střední volič a jaká bude úroveň výdajů na veřejné statky, se jednotlivci seřadí podle toho, jakou úroveň výdajů preferují nejvíce. Pokud jde o jednotlivé úrovně státních výdajů, můžeme se ptát, jaká část jedinců vyžaduje nižší státní výdaje. Střední volič je pak ten, z jehož pohledu přesně polovina vyžaduje, aby vláda vydávala méně a druhá polovina vyžaduje, aby vláda vydávala více. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

Chování politiků - příklad Mají se uskutečnit parlamentní volby: voliči – rozhodují se mezi stranou S1 a S2 Programy politických stran (ve vazbě na rozsah veř. financování veř. statků) S1 omezené veřejné výdaje na veřejné statky S2 vyšší objem veřejných výdajů Viz následující graf - normální rozdělení prvních preferencí voličů, S1 a S2 doladí své programy a ta strana, která odhadne pozici tzv. voliče - mediána (jeho preference), má naději na vítězství ve volbách = věta o voliči - mediánu

Downsův model politického cyklu

V ČR volič vyznává liberální hodnoty, ale chce sociální stát – to je spojeno s redistribucí a růstem sociálních výdajů, odmítá jít k volbám – náklady voliče na rozhodovací akt převyšují jeho očekávaný prospěch.

4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. Ekonomická teorie chápe motivaci politiků ve smyslu udržet se na privilegovaném mocenském postavení a z toho plyne i motivace „zavděčit se voličům“. Nepochybně mnoho politiků jedná ve svém vlastním zájmu, ne všichni však vědomě, někteří věří, že takto pracují pro veřejné blaho. Byrokracii tvoří armáda úředníků, zejména státních. Tito úředníci realizují rozhodnutí politiků. Úspěšnost státních intervencí je pak bezprostředně závislá na její kompetentnosti, výkonnosti a motivaci. Tito úředníci maximalizují svoji užitkovou funkci jako ostatní subjekty. Jejich funkce směřuje k neefektivnosti a dalšímu snižování míry úspěšnosti státních zásahů, neboť cílem byrokracie je maximalizace rozsahu úřednických činností. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.3 Subjekty veřejné volby a jejich vzájemné vazby. Citáty: „Úředník bude maximalizovat počet svých podřízených. ….Úředníci si navzájem vytvářejí práci“ [Parkinson]; „Byrokracie se zaměřuje na maximalizaci rozpočtu své instituce“ [Niskanen]. Zájmové skupiny (včetně lobby skupin) sehrávají rovněž významnou roli v politickém systému. Nelze je jednoznačně hodnotit negativně, protože jejich činnost má vysoce pozitivní přínos pro zvyšování informovanosti voličů. I když má ústavně každá osoba zaručen 1 hlas, některé hlasy jsou účinnější než jiné. Proto speciálně zainteresované skupiny mají významnou politickou sílu. Zájmové skupiny jsou často primárním zdrojem informací a přes takto poskytované informace často ovlivňují veřejnost. Poskytují často finanční nebo jiné formy podpory politikům podporujícím jejich zájmy (tzv. přímá či nepřímá korupce, úplatkářství, podplácení apod.). 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.4 Vybrané problémy veřejné volby. K vybraným problémům veřejné volby patří např. tzv. hlasovací (volební) paradox a Arrowův teorém nemožnosti. Hlasovací (volební) paradox je jedním z vážných problémů veřejné volby. Tento problém zaznamenal již v 18. století (1775) francouzský filosof Condorcet. V jeho důsledku dochází k netranzitivnosti (v případě, že se volba vztahuje na 3 nebo více návrhů). Nemůže-li žádný z projednávaných návrhů či projektů získat jednoznačně většinu hlasů, pak vzniká hlasovací paradox. Výskyt hlasovacího paradoxu znamená pro veřejnou volbu na principu většinového pravidla a při hlasování o více než 2 projektech dvě reálná nebezpečí, a to: cyklické volby; manipulace s pořadím hlasování o jednotlivých projektech. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

4.4 Vybrané problémy veřejné volby. Nebezpečí cyklických voleb spočívá v tom, že žádný z projektů nezíská jednoznačně většinu hlasů (kdyby se hlasovalo ve 3 kolech, pokaždé by vyhrál jiný projekt). Manipulace s pořadím hlasování o jednotlivých projektech je porušením jednoho z důležitých požadavků na hlasování. Výsledek hlasování by měl být totiž arbitrární, tj. neměl by záviset na pořadí, ve kterém budeme o různých variantách hlasovat. Hledání ideálního hlasovacího systému vyústilo v tzv. Arrowův teorém (zákon, větu) nemožnosti dokazující, že neexistuje žádná hlasovací metoda na principu většinového pravidla, která nezávisí na pořadí jednání, zaručuje efektivnost a respektuje individuální preference. 19.4.2017 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

Condorcetovo (1793-1794, franc. matematik) kritérium aplikace - voliči porovnávají každou variantu s každou vítěz: varianta, která získá jednoduchou většinu Problém: vznik hlasovacího paradoxu (nemusí zvítězit varianta, která se nachází na 1. místě preferencí každého voliče, ale může zvítězit ta varianta, která je v průměrném hodnocení voličů vysoko) Výhoda: úplné zachycení uspořádání preferencí jednotlivých voličů Hlasovací paradox - žádná varianta nemůže docílit většinu proti všem ostatním variantám. Důsledky : manipulace s pořadím hlasování o jednotlivých návrzích. Zpopularizoval Arrow (1921, americký ekonom) – dokazuje, že je nemožné nalézt hlasovací metodu na principu většinového pravidla, která by nezávisela na jednacím pořadí, zaručovala efektivnost a respektovala individuální preference (tzv. Arrowův teorém nemožnosti). řešení hlasovacího paradoxu : aplikace jiných způsobů rozhodování (např. pravidlo pluralitního rozhodování, hlasování na základě přidělování bodů, hlasování na základě váženého pořadí)

Hlasovací paradox tři návrhy (projekty): X (nízké výdaje), Y (stř. výdaje), Z (vysoké výdaje) tři voliči: A (preferuje X), B (preferuje Y), C (preferuje Z) preference voliče A: X > Y > Z < X preference voliče B: Z > X > Y < Z preference voliče C: Y > Z > X < Y Je možná manipulace s pořadím hlasování a tím určit vítěze. Např . stoupenci vysokých výdajů Z – dají nejdříve hlasovat o var. X a Y. Vítězí varianta X v poměru 2:1. Vítěz X se utká s var. Z. Var. Z vítězí. Stoupenci nízkých výdajů X – dají nejdříve hlasovat o var. Y a Z. Vítězí var. Y v poměru 2:1. Vítěz Y se utká s var. X. Var. X vítězí.

Logrolling Jedná se o politické smlouvání, „obchodování“ s hlasy. Žádné většinové pravidlo nezaručuje konečné efektivní řešení, ani nevylučuje strategické chování, ani neeliminuje možnost podstatného ovlivnění výsledku volby.

PSP informace http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=15 Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc. 19.4.2017 PSP informace http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=15

Volby a volební systémy Nejdůležitější demokratický způsob výběru do úřadů a funkcí, sloužící k reprezentaci lidí Volby garantují základní demokratické principy: Demokratickou kontrolu Všeobecnou účast Politickou rovnost Většinovou vládu U každého typu voleb je potřeba znát: Kdo a jakým způsobem navrhuje kandidáty Kdo je kandidátem Kdo všechno jsou voliči (kdo má aktivní volební právo) Jaký je volební řád, kolik hlasů je nutných ke zvolení, kolik volebních kol se může konat, jak se postupuje v případě rovnosti hlasů apod. Jaký je způsob sčítání hlasů

Volby a volební systémy Pravidelné parlamentní volby plní několik funkcí: Umožňuje pokojnou změnu vlády Slouží k výběru reprezentantů, určují , kdo bude vládnout a v jaké síle Vyjadřují mínění voličů Uděluje legitimitu parlamentu a vládě (oprávnění vydávat a vykonávat zákony) Zahrnují zpětnou vazbu – volební kampaň slouží jako dialog mezi voliči a vládou Aby mohly volby plnit své demokratické funkce musí být volební právo založeno na několika principech. Musí být: Všeobecné – volit mohou všichni dospělí občané bez rozdílu Rovné – každý občan má jeden hlas a každý hlas má stejnou váhu Tajné – nesmí být zjistitelné, jak kdo hlasoval Přímé – volí se přímo zástupci Další způsoby pro výběr úředníků: Jmenování (vlády) Rotace (předsedající země EU) Losování (při rovnosti hlasů) Dědictví (mandát ve Sněmovně lordů v UK)

Volby a volební systémy Formy přímé demokracie: referendum, iniciativa a odvolání Paradoxem demokracie je, že je potřeba ji před demokracií chránit Referendum Hlasování voličů (státu či obce) o nějaké otázce Prostřednictvím referenda se může vyjádřit souhlas s ústavními dodatky, schválit běžný zákon,... V referendu činí rozhodnutí voliči sami (oproti volbám – volí ty, kdo budou rozhodovat) Iniciativa Právo občanů iniciovat nebo navrhovat zákony či vyhlášení referenda Občané musí sepsat petici a sesbírat požadovaný počet podpisů Odvolání Odvolání reprezentantů nebo jiných volených úředníků na základě petice určitého množství lidí Proveditelné pouze v jednomandátových obvodech většinového volebního systému

Volební systémy Volební systémy Podle způsobu ,jakým jsou získaným hlasům přidělovány mandáty, se volební systémy dělí na: Většinový (majoritní) volební systém Zvolen je pouze jediný kandidát, který získal v daném volebním obvodu nejvíce hlasů Volba se uskutečňuje zpravidla v jednomandátových obvodech Každý odvod má svého jednoho zástupce a počet obvodů je určen počtem křesel v parlamentu Systém vede ke snížení počtu politických stran (zpravidla politický dualismus) Vláda je tvořena pouze jedinou stranou Dvě modifikace – jednokolový a dvoukolový Jednokolový – vítěz s maximem hlasů vyhrává Dvoukolový – pokud v prvním kole nemá vítěz více než 50% hlasů, tak je druhé kolo Do druhého kola postupují dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního Velká Británie, Kanada (jednokolový), Francie (dvoukolový)

Volební systémy Poměrný (proporční) volební systém Je více reprezentativní - spravedlivěji reprezentuje rozložení hlasů voličů Procento odevzdaných hlasů odpovídá procentu reprezentantů Umožňuje i zastoupení menších stran v parlamentu Vláda vzešlá z toho systému je méně stabilní, skládá se z více stran Vládní strany mezi sebou uzavírají koaliční dohodu Podmínka pro vstup do parlamentu (např. 5%) Volby probíhají v několika volebních obvodech nebo v celostátním měřítku Počet zvolených stran závisí na počtu volebních obvodů – čím je více volebních obvodů, tím menší počet křesel připadá na každý obvod, tím méně stran může být také zvoleno Čím je více obvodů – tím více tento systém produkuje efekt systému většinového

Volební systémy Další alternativy Smíšený systém Kombinace poměrného a většinového systému Poměr hlasů je určen systémem poměrným, personální obsazení systémem většinovým (druhá komora je volena nepřímo) – SRN

Volební systém v ČR Parlament ČR – dvě komory – Poslanecká sněmovna a Senát Poslanecká sněmovna - poměrný volební systém Senát - většinový princip Čas voleb Volby vyhlašuje prezident republiky, spolupodpis předsedy vlády Volič Právo volit má každý občan ČR, který nejpozději 2. den voleb dosáhl 18 let věku

Volební systém v ČR Volby do Sněmovny Volby probíhají ve volebních krajích, tj. na území stávajících krajů a hl.m. Prahy Hlasovací lístky Tři dny před volbami jsou dodány voličům hlasovací lístky – kandidátní listiny všech stran Hlasování Po prokázání své totožnosti ve volební místnosti volič hlasuje osobně V prostoru pro úpravu hlasovacích lístků vybere jednu kandidátku (volí stranu) Může zakroužkovat 4 kandidáty – preferující osobnosti Vyhodnocování Po sečtení hlasů se určí strany, které získaly více než 5% a koalice s více než 7% Kolik mandátů připadá na volební stranu v daném kraji Určí se komu je mandát přidělen – podle pořadí na kandidátce a podle počtu preferenčních hlasů Má-li kandidát více než 10% preferenčních hlasů v daném kraji, přesouvá se na první místo kandidátky Ve druhém skrutiniu se rozdělují hlasy nezvolených stran – strana může vybrat jména těch, kteří nebyli zvoleni v prvním

Volební systém v ČR Volby do Senátu Většinový princip, volby probíhají v 81 obvodech V každém obvodě se volí 1 kandidát – musí získat nadpoloviční většinu platných hlasů Pokud nikdo nezíská nadpoloviční počet hlasů – 6. den se koná další kolo Do druhého kola postupují první 2 kandidáti – vyhrává kandidát s prostou většinou hlasů První volby – do 1/3 obvodů byli voleni kandidáti na 2 roky, do 1/3 obvodů na 4 roky, do 1/3 obvodů na 6 let Senátoři jsou voleni na 6 let (každé 2 roky se konají volby v 1/3 obvodů) Hlasovací lístky 3 dny před prvním dnem voleb se dodají občanům volební lístky počet volebních lístků je dán počtem registrovaných kandidátů v daném volebním obvodě hlasovací lístky na 2. Kolo obdrží volič ve své okrskové volební komisi

Teorie racionální volby Jedná se o aplikaci některých ekonomických teorií na politiku Pokouší se vysvětlit rozhodování politiků, studuje, jak se jejich individuální vůle spojují v kolektivní opatření vlády či parlamentu Navrhuje, co by politikové měli v daném momentě udělat Podle této teorie – politik se vždy rozhodne tak, aby se zalíbil voličům, aby byl znovu zvolen To může vést k upřednostňování krátkodobých cílů nad dlouhodobými Žádná strana nebude mít ve svém programu nepopulární opatření Teorie má nejen popisný (deskriptivní), ale i normativní charakter (“co by mělo být”)