VÝSLOVNOST LATINY

Latinská abeceda A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T U V X Y Z V původní latinské abecedě nebylo písmeno U. Nahrazovalo se písmenem V: POPVLVS ROMANVS Písmeno K se vyskytuje jen výjimečně: KALENDAE Písmena Y, Z se vyskytují jen v cizích slovech: ZYGOMATICUS Někdy se užívá i písmeno J. Užití tohoto písmene kolísá, je možné psát MAIUS i MAJUS

Latinská abeceda A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T U V X Y Z Dlouhé samohlásky se v učebnicích obvykle označují vodorovnou čárkou nad písmenem: Ā, Ē, Ī, Ō, Ū Toto označení je jen pomocné, v latinských textech se délky obvykle neznačí. Ve starověku se psala latina pouze velkými písmeny, dnes běžně používáme i malá písmena.

Výslovnost latiny od konce starověku latina nemá rodilé mluvčí užívá se však mimo jiné jako jazyk vyššího vzdělání a mezinárodní komunikace jednotlivé národy si přizpůsobují výslovnost latiny svým vlastním potřebám vzniká tradice národních středověkých výslovností, které se navzájem liší

Výslovnost latiny Dnes rozlišujeme tyto základní typy výslovnosti: Restituovaná (Anglie, Německo) Italská (Itálie, katolická církev) „Středověká“ (Česko, Polsko)

Výslovnost latiny X Samohlásky (vokály) a [a] ā [á] Vyslovujeme je stejně jako v češtině. Je třeba rozlišovat mezi krátkými a dlouhými samohláskami: a [a] X ā [á]

Výslovnost latiny Samohlásky (vokály) a [a] vertebra (obratel) e [e] pediculus (patka) i [i] axis (čepovec) o [o] fossa (jamka) u [u] uncus (hák) y [i] condylus (kondyl) ā [á] forāmen (otvor) ē [é] vēna (žíla) ī [í] incīsūra (zářez) ō [ó] prōcessus (výběžek) ū [ú] cornū (roh) ӯ [í] thӯmus (brzlík)

Dvojhlásky (diftongy) Výslovnost latiny Dvojhlásky (diftongy) Zvláštní výslovnost mají dvojhlásky ae [é], oe [é]: caecum [cékum] slepé střevo paediātria [pédijátrija] dětské lékařství oesophagus [ézofagus] jícen Poznámka: Nezaměňujte dvojhlásku „ae“ [é] se skupinou „ea“, kterou čteme odděleně [e-a], např. fovea (jamka) [fovea].

Následuje-li po samohlásce „i“ jiná samohláska, čteme ji jako [j]: Výslovnost latiny I-J Následuje-li po samohlásce „i“ jiná samohláska, čteme ji jako [j]: iēiūnum [jéjúnum] maior [major] Pokud skupinu „i“ + samohláska protíná rozhraní slabiky, čteme [i-j]: tībia [tíbija]

Výslovnost latiny C před e, i, ī, y, ae, oe v ostatních případech [c] ē, i, ī, y, ae, oe v ostatních případech [c] [k] prōcessus (výběžek) cēra (vosk) faciēs (plocha) incīsūra (zářez) cystītis (zánět moč. měchýře) caecum (slepé střevo) coelioscopia (laparoskopické vyšetření břišní dutiny) cornū (roh) crista (hřeben, hrana) canālis (kanál) os occipitāle (kost týlní) [prócesus] [céra] [facijés] [incízúra] [cistýtis] [cékum] [célioskopija] [kornú] [krista] [kanális] [os okcipitále]

Souhlásky (konsonanty) Výslovnost latiny Souhlásky (konsonanty) Většinu souhlásek vyslovujeme stejně jako v češtině, rozdílná výslovnost je v následující případech: DI TI NI „i“ neměkčí předchozí souhlásku mandibula (dolní čelist) tībia (holenní kost) crānium (lebka) [mandybula] [týbija] [kránijum] TI + samohláska výjimka: [ci] spatium (prostor) ōstium (ústí) (po sykavce) [spacijum] [óstyjum]

Výslovnost latiny NGU lingua (jazyk) [lingva] QU [kv] squāma (šupina) [skváma]

Výslovnost latiny S mezi dvěma samohláskami a ve skupinách: ls + samohl. ns + samohl. rs + samohl. v ostatních případech také, pokud jsou vedle sebe dvě „ss“ [z] [s] basis (základna, báze) pulsus (pulz) extensor (natahovač) dorsum (záda, hřbet) canālis (kanál) sulcus (žlábek) prōcessus (výběžek) fossa (jamka) [bazis] [pulzus] [extenzor] [dorzum] [kanális] [sulkus] [prócesus] [fosa]

Výslovnost latiny PH [f] phalanx (článek prstu) [falanks] RH rhīnītis [rh] nebo [r] rhīnītis [rhínýtys] nebo [rínýtys] TH [th] nebo [t] thymus (brzlík) [thýmus] nebo [týmus]

Magister: Venī, puer, disce sapere! Puer: Quid hoc est, sapere? Magister: Intelligere rēctē, agere rēctē et ēloquī rēctē omnia necessāria.