VÝSLOVNOST LATINY

Latinská abeceda A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T U V X Y Z V původní latinské abecedě nebylo písmeno U. Nahrazovalo se písmenem V: POPVLVS ROMANVS Písmeno K se vyskytuje jen výjimečně: KALENDAE Písmena Y, Z se vyskytují jen v cizích slovech: ZYGOMATICUS Někdy se užívá i písmeno J. Užití tohoto písmene kolísá, je možné psát MAIUS i MAJUS

Latinská abeceda A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T U V X Y Z Dlouhé samohlásky se v učebnicích obvykle označují vodorovnou čárkou nad písmenem: Ā, Ē, Ī, Ō, Ū Toto označení je jen pomocné, v latinských textech se délky obvykle neznačí. Ve starověku se psala latina pouze velkými písmeny, dnes běžně používáme i malá písmena.

Výslovnost latiny Od konce starověku je latina mrtvým jazykem, tzn. nemá přirozené mluvčí, pro které by byla mateřštinou. Žije však dalším osobitým životem jako jazyk vzdělanců. Ve středověku je v západní a střední Evropě vyšší vzdělávání pěstováno pouze latinsky a latina je tak jakýmsi mezinárodním „esperantem“. Jednotlivé národy si však přizpůsobují její výslovnost svým vlastním potřebám a vzniká tak tradice národních středověkých výslovností, které se navzájem liší.

Výslovnost latiny Dnes rozlišujeme tyto základní typy výslovnosti: Restituovaná (Anglie, Německo) Italská (Itálie, katolická církev) „Středověká“ (Česko, Polsko)

Výslovnost latiny X Samohlásky (vokály) a [a] ā [á] Vyslovujeme je stejně jako v češtině. Je třeba rozlišovat mezi krátkými a dlouhými samohláskami: a [a] X ā [á]

Výslovnost latiny Samohlásky (vokály) a [a] vertebra (obratel) e [e] pediculus (patka) i [i] axis (čepovec) o [o] fossa (jamka) u [u] uncus (hák) y [i] condylus (kondyl) ā [á] forāmen (otvor) ē [é] vēna (žíla) ī [í] incīsūra (zářez) ō [ó] prōcessus (výběžek) ū [ú] cornū (roh) ӯ [í] thӯmus (brzlík)

Následuje-li po samohlásce „i“ jiná samohláska, čteme ji jako [j]: Výslovnost latiny I-J Následuje-li po samohlásce „i“ jiná samohláska, čteme ji jako [j]: iēiūnum [jéjúnum] maior [major] Pokud skupinu „i“ + samohláska protíná rozhraní slabiky, čteme [i-j]: tībia [tíbija]

Dvojhlásky (diftongy) Výslovnost latiny Dvojhlásky (diftongy) Zvláštní výslovnost mají dvojhlásky ae [é], oe [é]: caecum [cékum] slepé střevo paediātria [pédijátrija] dětské lékařství oesophagus [ézofagus] jícen Poznámka: Nezaměňujte dvojhlásku „ae“ [é] se skupinou „ea“, kterou čteme odděleně [e-a], např. fovea (jamka) [fovea].

Souhlásky (konsonanty) Výslovnost latiny Souhlásky (konsonanty) Většinu souhlásek vyslovujeme stejně jako v češtině, rozdílná výslovnost je v následující případech: DI TI NI „i“ neměkčí předchozí souhlásku mandibula (dolní čelist) tībia (holenní kost) crānium (lebka) [mandybula] [týbija] [kránijum] TI + samohláska [ci] spatium (prostor) výjimka: ōstium (ústí) [spacijum] [óstyjum]

Výslovnost latiny C před e, i, ī, y, ae, oe v ostatních případech [c] ē, i, ī, y, ae, oe v ostatních případech [c] [k] prōcessus (výběžek) cēra (vosk) faciēs (plocha) incīsūra (zářez) cystītis (zánět moč. měchýře) caecum (slepé střevo) coelioscopia (laparoskopické vyšetření břišní dutiny) cornū (roh) crista (hřeben, hrana) canālis (kanál) os occipitāle (kost týlní) [prócesus] [céra] [facijés] [incízúra] [cistýtis] [cékum] [célioskopija] [kornú] [krista] [kanális] [os okcipitále]

Výslovnost latiny S mezi dvěma samohláskami a ve skupinách: ls + samohl. ns + samohl. rs + samohl. v ostatních případech také, pokud jsou vedle sebe dvě „ss“ [z] [s] basis (základna, báze) pulsus (pulz) extensor (natahovač) dorsum (záda, hřbet) canālis (kanál) sulcus (žlábek) prōcessus (výběžek) fossa (jamka) [bazis] [pulzus] [extenzor] [dorzum] [kanális] [sulkus] [prócesus] [fosa]

Výslovnost latiny NGU lingua (jazyk) [lingva] QU [kv] squāma (šupina) [skváma] PH [f] phalanx (článek prstu) [falanks] RH [rh] nebo [r] rhīnītis [rhínýtys] nebo [rínýtys] TH [th] nebo [t] thymus (brzlík) [thýmus] nebo [týmus]

Magister: Venī, puer, disce sapere! Puer: Quid hoc est, sapere? Magister: Intelligere rēctē, agere rēctē et ēloquī rēctē omnia necessāria.