Když slunce zář 1. Když slunce zář i světlo hvězd | hasne nám, hasne nám, | tu milo bývá ducha vznést | vzhůru tam, vzhůru tam, | kde noci pak již nebývá, | neb denní jas tam rozlívá | ta hvězda věčně zářívá: | Ježíš sám, Ježíš sám.
Když slunce zář 2. Když kolem nás se vzmáhá hřích, | lest a klam, lest a klam | duch rád na víry perutích | vzlétá tam, vzlétá tam | kde mír již vane po boji | a všecky bouře spokojí | i všecky rány zahojí | Ježíš sám, Ježíš sám.
Když slunce zář 3. Když přítel dává naposled | s Bohem nám, s Bohem nám | duch rád svůj truchlý zvedá hled | k nebi tam, k nebi tam | kde utichá již každý vzdech, | neb dosažen je spásy břeh | a stírá slzy z očí všech | Ježíš sám, Ježíš sám.