Prozaik, novinář, reportér (1930-1973) Ota Pavel Prozaik, novinář, reportér (1930-1973)

Úvodem Ota Pavel, vlastním jménem Otto Propper byl jeden z nejvýznamnějších autorů sportovní beletrie u nás. Psal nejen faktograficky, ale dokázal vystihnout pravého sportovního ducha. Útvarem mu byly nejblíže povídky, do kterých sbíral inspiraci ve sportu, v rybaření, nebo ve vzpomínkách na dětství s excentrickým tatínkem Leo Propprem.

Život Rodina Propperových „vždycky držela pospolu“. Po otci poděděný silný vztah ke Křivoklátsku, řekám a rybaření, čímž trávil velkou část dětství. Jeho šťastný rodinný život, ale i vzdělání bylo dost násilně přerušeno druhou světovou válkou. Propperovi se z Prahy odstěhovali do Buštěhradu (vesnice poblíž Lidic) a zanedlouho poté byl jeho otec Leo s Otovými dvěma staršími bratry transportován do Terezína, odkud se naštěstí všichni ve zdraví vrátili. Po druhé světové válce se Propperovi po společné dohodě přejmenovávají na Pavlovi, aby se vyhnuli dalším problémům se svým židovským původem. Otec chtěl mít z Oty obchodníka (sám byl legendární prodavač vysavačů). Ota tedy absolvuje obchodní školu, později si dodělává maturitu na škole pro pracující.

Profese Oty Pavla Po ukončení obchodní školy nastupuje Ota Pavel do Československého rozhlasu, na radu rodinného přítele Arnošta Lustiga. Během absolvování dvouletého vojenského výcviku se rozhodl, že bude spisovatel. Po absolvování výcviku se uchytil v redakci týdeníku Stadion a později přešel do týdeníku Československý voják, kde si konečně našel dostatek času pro rozvoj svých literárních schopností (četl hlavně Ruské autory – Čechova, Gogola). Ve stejné době zakládá rodinu a stává se vzorným otcem. Jako součást své práce dělal rozhovory s mnoha významnými sportovci, trávil s nimi mnoho času a dokázal se jim dostat pod kůži, což dělalo jeho portréty tak výjimečnými.

Styl Oty Pavla Ota Pavel se na psaní (jak reportáže, tak povídky) vždy důkladně připravovall, rozsah jeho poznámek vždy mnohonásobně převyšoval rozsah jeho výsledných děl. Každou větu přepečlivě formuloval tak, aby přesně vyjadřovala jeho záměr, ale aby neztratila na autentičnosti. Psal tedy nenáročným, ale krásným jazykem - „Psal, jak mu huba narostla“, jak o sobě s oblibou prohlašoval. Otovy prózy i reportáže nejsou psány v čistě informačním duchu. Jsou psány spíše jako vyprávění plné emocí, citů, přičemž každá z postav má své vlastní city, myšlenky a postoje. Tento styl je patrný zejména u vzpomínkových a autobiografických próz.

Povídky a reportáže Oty Pavla ze sportovního prostředí Dukla mezi mrakodrapy – Knižní debut a zároveň jeho nejrozsáhlejší dílo. Mapuje tři roky dřiny fotbalového klubu Dukla, od prvních neúspěchů po vítěznou cestu do USA. Portrétuje klub jako celek, vychází ze sáhodlouhých rozhovorů s jednotlivými hráči. Bedna plná šampaňského – Sbírka sportovně-beletristických povídek o významných sportovcích své doby. Všechny ukazují, jak v autorovi vyrůstá sportovní publicista, reportér na slovo vzatý. Nikdy ale Pavel nezapírá svou poetickou podstatu – sport a sportovci stojí sice v centru zájmu, nejsou ale cílem výpovědi. Jsou především prostředníky vyjádření jeho názoru na život, na člověka. Ota Pavel je velkým obdivovatelem píle a odhodlání. Na stránkách této knihy přímo žije Emil Zátopek, Jan Veselý, Alois Hudec a další.

Povídky a reportáže Oty Pavla ze sportovního prostředí Pohádka o Raškovi - Vydána až posmrtně. Je to poslední práce Oty z oboru sportovní beletrie a také zřejmě vrcholná. Je to první autorovo dílo koncipované jako novela. Opět je založena na úzké spolupráci s hlavním hrdinou knížky, skokanem na lyžích, Jiřím Raškou. Během cesty do USA s fotbalovým klubem Dukla se začala projevovat duševní choroba Oty Pavla, trpěl poněkud závažnější formou maniodepresivní psychózy s prvky schizofrenie. Lékaři se ho pokoušeli léčit, v té době však byly k dispozici pouze elektrošoky a ty Otovi nepomáhaly. Uchyluje se tedy do ústraní a začíná psát autobiografické povídky.

Autobiografické povídky Oty Pavla Smrt krásných srnců - soubor autobiografických povídek, ve kterých Ota zachycuje část svého dětství. Také vypráví o válečných letech strávených v Buštěhradě, o tatínkovi, který před odchodem bratrů Jiřího a Huga opatřil srnce, aby jim dal naposledy pořádně najíst, ačkoli ho to mohlo stát život. Také vypráví o posledním podnikatelském počinu otce Lea s chovem králíků. Kniha je napsána poutavě a těžko se od ní člověk odtrhne. Arnošt Lustig se o této knížce vyjádřil: „Je to od první do poslední řádky dobré čtení“. Spolu s dalšími povídkami byla tato sbírka geniálním a svižným způsobem převedena na plátno Karlem Kachyňou, v podobě stejnojmeného filmu Smrt krásných srnců.

Autobiografické povídky Oty Pavla Jak jsem potkal ryby – Soubor povídek, tematicky podobný Smrti krásných srnců. Jak šel táta Afrikou - Soubor povídek je z části kompilovaný z předchozích děl, ale z mnohem větší části je tvořen povídkami, které se našly po autorově smrti tzv.: „v šuplíku“. S dodáním povídek ze soukromého archivu pomáhala autorova žena Věra, předmluvu napsal životní přítel Oty Arnošt Lustig. Soubor se zabývá cestováním a popisuje také cesty otce Lea po Africe.

Dožití Oty Pavla   V roce 1966 je Otu Pavlovi přiznán plný invalidní důchod. Nemoc ho často vyřazuje z normálního života a během manických záchvatů byl někdy nebezpečný i své rodině. A to přesto, že Ota byl v péči o své syny přímo příkladým otcem. V tomto období trpěl, ale jak sám píše, získával nový pohled na svět. Několikrát se pokusil o sebevraždu a kolem jeho smrti panují též různé domněnky. V psychiatrických ústavech strávil Ota v období od roku 1964 do roku 1973 celkem tři roky během šestnácti pobytů.   V klidnějších období se Ota vracel k literární tvorbě, hodně četl a vydal své autobiografické povídky.