Izrael a Palestina v letech 2008 - 2010 Vypracovala: Tereza Skoupá

Izrael nachází se na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie, kde leží na východním pobřeží Středozemního moře na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem K Izraeli přiléhá i západní břeh Jordánu a pásmo Gazy, což jsou území částečně spravovaná Palestinskou autonomií – tato území jsou Izraelem okupována od Šestidenní války v roce 1967 Izrael je jediným židovským státem na světě, 76 % populace tvoří Židé. Žijí zde i izraelští Arabové, křesťané, Drúzové a Samaritáni

o vybudování moderního izraelského státu se sionistické hnutí pokoušelo od konce 19. století po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina v roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský Izrael plánu využil a 14. května 1948 vyhlásil nezávislost a v následné válce o nezávislost rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny tento čin měl za následek konflikt mezi Izraelem a sousedními arabskými zeměmi, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, které trvá dodnes Izrael se dvěma sousedními zeměmi – Egyptem a Jordánskem mír již podepsal, nyní usiluje o dosažení dohod s Palestinci hlavním městem je podle Izraele Jeruzalém, většina států však uznává jako hlavní město Tel Aviv současným izraelským prezidentem je Šimon Peres a premiérem je Benjamin Netanjahu

Palestinská autonomie je částečně samostatný útvar, který se skládá ze západního břehu Jordánu a pásma Gazy sousedy Palestinské autonomie jsou Egypt, Izrael a Jordánsko úředním jazykem je arabština hlavní město je Ramalláh, ale Palestinci si nárokují východní Jeruzalém předsedou palestinské samosprávy je od roku 2005 Mahmúd Abbás

roku 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která měla zastřešovat všechny hlavní palestinské organizace původním cílem OOP bylo osvobození celé Palestiny a založení palestinského státu na celém území Izraele. Organizace od těchto cílů později odstoupila a požadovala vznik státu Palestina na územích, které od roku 1967 Izrael okupuje – tedy západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, východní Jeruzalém. zlom ve vztahu mezi OOP a Izraelem nastal 9. září 1993, kdy Jásir Arafat poslal dopis tehdejšímu izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi, ve kterém uznal právo státu Izrael na existenci v míru a bezpečí. Izrael následně OOP uznal za legitimního představitele palestinského lidu a 13. září 1993 byla mezi Izraelem a OOP podepsána mírová dohoda, která se nazývá Oslo I. z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena palestinská samospráva na území západního břehu Jordánu a pásma Gazy roku 1995 byla podepsána ve Washingtonu dohoda (Oslo II.) o rozšíření palestinské samosprávy na západním břehu Jordánu mezi zásadní sporné otázky mezi Izraelem a Palestinou patří Jeruzalém, palestinští uprchlíci, izraelské osady, hranice, bezpečnost a mezinárodní status a rozdělení vodních zdrojů

Stručné nahlédnutí do historie není zcela jasné, jak dlouho židovsko-arabský konflikt existuje. Historická fakta nejsou v tomto bodu jednoznačná. Po roce 71 n. l. byla většina Židů z území, kde byl ve starověku jejich stát, vyhnána, nebo sama odešla. Zůstala zde jen malá židovská komunita, která až do 19. století žila s arabským obyvatelstvem v regionu Palestina relativně v harmonii. izraelsko-palestinský konflikt je událostí hlavně 20. století. Jeho počátek se datuje přibližně ke konci 19. století, kdy se v důsledku národních revolucí a vlny antisemitismu v Evropě začal vytvářet i nacionalismus židovského národa – sionismus. Jeho hlavní myšlenkou bylo vytvoření židovského státu. Arabský nacionalismus začal vznikat později - na začátku 20. století. Oba směry usilovaly o stát na stejném území. napětí mezi sionisty a Araby přiživila v průběhu první světové války a v období po ní britská zahraniční politika, která z praktických důvodů slíbila sionistům i Arabům vlastní státnost na stejném území. Británie sliby nedodržela a střídavě podporovala jednu nebo druhou stranu, podle toho, jak se jí to hodilo. základy dnešních problémů byly položeny teprve v první polovině 20. století. Obě strany začaly proti sobě uplatňovat krutost a oplácet si vzájemně násilí. To vyvrcholilo po roce 1948 několika izraelsko-arabskými válkami. Sebevražedné atentáty se začaly objevovat až v osmdesátých a devadesátých letech.

Historie obývání území dnešního Izraele a Palestinské autonomie oblast dnešního Izraele a Palestinské autonomie byla poprvé osídlena koncem 4. tisíciletí př. n. l. semitským obyvatelstvem – Kanaanejci a dostala podle nich název Kanaán ve 13 století př. n. l. se v oblasti Kanaánu usadily židovské kmeny, které postupně převažovali nad Kanaanejci biblický židovský stát Izrael (králů Saula, Davida a Šalamouna) se datuje přibližně do období 1020 – 930 př. n. l. později se Izrael rozdělil na dva státy: severní (Izrael) a jižní (Judea) – obě dvě části neměly dlouhého trvání - Peršané dobyli nejdříve Izrael (přibližně 722 př. n. l.), a pak i Judeu s hlavním městem Jeruzalémem, roku 586 př. n. l. došlo ke zničení Prvního chrámu a odchodu Židů do babylonského exilu – od té doby už Židé svůj samostatný stát neměli 538 – 333 př. n. l. bylo území pod nadvládou Peršanů v letech 332 – 142 př. n. l. helénská nadvláda (Ptolemaiovci a Seleukovci) v období 142 – 63 př. n. l., za vlády hasmonejské dynastie (Makabejci), došlo k povstání židovských vůdců proti Seleukovcům 63. př. n. l. – 313 n. l. římská nadvláda (roku 71 n. l. zničen Druhý chrám, zbořen Jeruzalém, obléhána pevnost Masada), období židovského exilu v diaspoře, jen menší část Židů zůstala na původním území 313 – 836 byzantská nadvláda – rozšíření křesťanství 636 – 1099 arabská nadvláda – dochází k vzestupu arabské populace a rozšíření islámu 1099 – 1291 – křižácká království – 1187 byli křižáci poraženi Saladinem a 1291 definitivně Mameluky 1291 – 1516 území ovládali Mameluci

1517 – 1917 turecká nadvláda, Osmanská říše – na jejím sklonku začala éra moderního sionismu a arabského nacionalismu 1918 – 1948 britský mandát Palestina 14. 5. 1948 – vyhlášení samostatného židovského státu Izrael 1948 – 1949 – palestinská válka (1. arabsko-izraelská válka), která vypukla po odchodu britských vojsk z Palestiny a vyhlášení samostatného židovského státu, Izrael uhájil svou existenci proti sousedním arabským státům (Egypt, Zajordánsko, Irák, Sýrie, Libanon) a získal vedle západní části Jeruzaléma i část území, které mělo podle rozhodnutí OSN tvořit arabský stát v Palestině. Arabské státy existenci Izraele neuznaly 1956 – sinajská válka (2. arabsko-izraelská válka), egyptský prezident Násir zahájil blokádu izraelského přístavu Ejlát, Izrael po dohodě s Francií a Velkou Británií zaútočil na Sinajském poloostrově a okupoval pásmo Gazy, ze Sinajského poloostrova se stáhl v roce 1957 1967 – šestidenní válka (3. arabsko-izraelská válka), po výzvách egyptského prezidenta Násira ke zničení židovského státu zahájila izraelská armáda preventivně útokem na egyptská letiště třetí válku a bleskově obsadila Sinajský poloostrov. Izraelské jednotky dobyly Jeruzalém, celý západní břeh Jordánu a strategické Golanské výšiny na hranicích se Sýrií 1973 – jomkippurská válka (4. arabsko-izraelská válka), Egypt a Sýrie zahájili na největší židovský svátek Jom Kippur útok na Izrael, změnit předchozí územní zisky Izraele se jim nepodařilo 1979 – smlouva z Camp Davidu – separátní mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem, na jejímž základě vrátil Izrael území Sinajského poloostrova Egyptu 1987 – intifáda – nepokoje arabského obyvatelstva zaměřené na ukončení izraelské okupace a vojenské správy západního břehu Jordánu a pásma Gazy 13. září 1993 – dohoda z Oslo I. – izraelsko- palestinská dohoda o omezené palestinské autonomii v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu, podpisu dohody (Jásotem Arafatem a Jicchakem Rabinem) předcházelo vzájemné jednání mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem 1994 – Izrael podepsal mírovou smlouvu s Jordánském 1994 vznik Palestinské národní autonomie

Mírový proces 30. října 1991 - V Madridu se konala mírová konference o Blízkém východě za účasti arabských a izraelských představitelů pod patronací USA a Sovětského svazu. První přímé rozhovory mezi Izraelem a arabskými státy zůstaly bez výsledku. 13. září 1993 - Ve Washingtonu podepsána dohoda mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) o omezené palestinské autonomii v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu a o vzájemném uznání, která ukončila 45 let nepřátelství mezi Izraelem a Palestinci. Dohodu, která se nazývá Oslo I. podle metropole Norska, kde se od ledna do září 1993 konala tajná jednání, podepsali Šimon Peres a Mahmúd Abbás. 4. května 1994 - V Káhiře podepsána dohoda o podrobnostech palestinské autonomie v pásmu Gazy a v Jerichu. Izrael se stáhl ze 70 procent pásma Gazy a z Jericha. 28. září 1995 - Ve Washingtonu podepsána dohoda (Oslo II.) o rozšíření palestinské samosprávy na západním břehu Jordánu. 4. listopadu 1995 - Při atentátu, který spáchal židovský pravicový fanatik, zemřel v Tel Avivu izraelský premiér Jicchak Rabin. 15. ledna 1997 - V Erezu uzavřena dohoda o stažení izraelských vojáků ze čtyř pětin Hebronu. 23. října 1998 - Ve Washingtonu podepsáno Memorandum z Wye River o rozšíření palestinské autonomie. Izraelská vláda ale dohodu o dva měsíce později pozastavila. 11.- 25. července 2000 - Neúspěšný izraelsko-palestinský summit v Camp Davidu o konečné mírové dohodě. Obě strany se nedohodly na problému Jeruzaléma a palestinských uprchlíků.

28. září 2000 - Po návštěvě šéfa opozičního Likudu Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě vypukla druhá palestinská intifáda, ve které do února 2005 zahynulo přes 4700 lidí, z toho na 3600 Palestinců. 23. prosince 2000 - Americký prezident Bill Clinton navrhl mírový plán (zahrnoval mimo jiné předání východního Jeruzaléma včetně Chrámové hory a 95 procent území okupovaných Izraelem od roku 1967 pod palestinskou správu, Izrael by měl anektovat židovské osady na západním břehu Jordánu, palestinským uprchlíkům mělo být přiznáno velmi omezené právo na návrat, měl být vytvořen palestinský stát). Zůstal nerealizován. 28. března 2002 - Summit Ligy arabských států (LAS) v Bejrútu přijal iniciativu Saúdské Arábie na uzavření míru mezi arabskými zeměmi a Izraelem. Podmínkou bylo, že židovský stát odevzdá arabská území okupovaná od roku 1967, uzná palestinský stát s východním Jeruzalémem jako hlavním městem a že vyřeší problém uprchlíků. Izrael to odmítl. 24. června 2002 - Americký prezident George Bush navrhl řešení "dvou států pro dva národy", které žijí vedle sebe v míru. 30. dubna 2003 - USA předaly Izraeli a Palestincům nový mírový plán (tzv. cestovní mapu, kterou vypracovaly USA, OSN, Evropská unie a Rusko). Plán počítal mj. s vytvořením samostatného palestinského státu do roku 2005, ukončením palestinských násilností a terorismu, ukončením konfliktu včetně okupace území, které Izrael dobyl v roce 1967, a s uznáním práva Izraele na existenci v míru a bezpečí od arabských států. 1. prosince 2003 - V Ženevě představen mírový plán s názvem Ženevská iniciativa, který připravili izraelští a palestinští opoziční politici a intelektuálové. 12. září 2005 - Dokončen odsun ze všech 21 židovských osad v pásmu Gazy a ze čtyř osad na severu západního břehu Jordánu, čímž po 38 letech skončila izraelská okupace pásma Gazy.

14. června 2007 - Radikální islamistické hnutí Hamás, které odmítá mírové dohody s Izraelem, ovládlo pásmo Gazy, když dobylo hlavní bašty hnutí Fatah prezidenta Mahmúda Abbáse v Gaze. 27. listopadu 2007 - Na mezinárodní konference v americkém Annapolisu se Izraelci a Palestinci dohodli, že rozhovory skončí do konce roku 2008 mírovou dohodou. Hnutí Hamás nebylo na konferenci pozváno a považovalo konferenci za ztrátu času.

2008 - 2010 v červnu 2008 se za egyptského zprostředkování podařilo dohodnout půlroční příměří mezi Hamásem a Izraelem, které trvalo od 19. června do 19. prosince 2008. Během příměří došlo k výraznému snížení raketových a minometných útoků proti Izraeli v listopadu armáda zasáhla proti tunelu hloubenému mezi pásmem Gazy a Izraelem, který podle Izraele představoval hrozbu, což způsobilo vzájemnou konfrontaci. Zároveň došlo k prudkému nárůstu střel odpálených na Izrael. Šest dní před vypršením příměří Izrael navrhl prodloužení příměří, ale Hamás to odmítl 19. prosince 2008 vypršelo příměří a následující den Hamás oznámil, že nehodlá jednat o novém. V průběhu prosince zintenzivněly raketové útoky na Izrael, reakcí na tyto útoky byl letecký úder proti militantním cílům 25. prosince 2008 izraelský premiér Olmert v rozhovoru pro arabskou satelitní stanici varoval, že pokračování v útocích na Izrael vyústí ve vojenskou operaci útoky nepřestaly, a proto Izrael 27. prosince zahájil operaci Lité olovo

Operace Lité olovo = vojenská akce izraelských obranných sil, která byla zahájena 27. prosince 2008 proti cílům teroristické organizace Hamás v pásmu Gazy útok byl reakcí na neustálé raketové a minometné útoky palestinských militantů na jihoizraelská města a vesnice první den izraelské operace bylo zabito nejméně 225 lidí. Během prvního dne útoku svrhlo izraelské letectvo 100 bomb na 50 cílů a zničilo většinu základen Hamásu během 4 minut mezi cíle útoků patřily vojenské základny Hamásu, jeho výcvikové tábory, velitelství a kanceláře. Izrael zaútočil na budovy a základnu Hamásu ve všech velkých městech Gazy, včetně měst Gazy, Bejt Chanúnu, Chán Junisu na severu a Rafy na jihu. Útoky byly provedeny i na civilní infrastrukturu, včetně mešit, islámské univerzity v Gaze, kde bojovníci z Hamásu údajně skladovali rakety a zbraně

Hamás během útoku zintenzivnil raketové a minometné ostřelování Izraele a zvýšil také dostřel svých střel až na 40 kilometrů od pásma Gazy, čímž dokázal zasáhnout i vzdálená města tyto útoky si vyžádaly mrtvé, zraněné a ztráty na majetku. Všechny školy v dostřelu raket byly uzavřeny po prvním dni leteckých útoků izraelské vojenské letectvo pokračovalo po celý týden v systematickém ničení infrastruktury Hamásu při útocích bylo zabito množství vysoce postavených velitelů Hamásu, včetně Nizara Rajana, Abu Zakaria al-Džamala, Džamal Mamducha a dalších. K 3. lednu 2009 se počet obětí na palestinské straně vyšplhal na 400 večer 3. ledna překročily hranice pásma Gazy izraelské pozemní síly. Jejich záměrem bylo zajistit oblast v pásmu Gazy, odkud byly i navzdory předcházejícím leteckým útokům stále odpalovány rakety na Izrael od 7. ledna 2009 Izrael po mezinárodním tlaku zavedl každý den tří hodinový „humanitární mír“ a otevřel humanitární koridor, kterým do pásma Gazy proudila humanitární pomoc. Izraelská armáda slíbila zastavení útoků mezi 13 a 16 hodinou a i Hamás ohlásil, že bude respektovat toto každodenní tříhodinové příměří konflikt skončil 18. ledna 2009 příměřím, izraelská vojska se stáhla z pásma Gazy

Mezinárodní reakce na válku v Gaze       Mezinárodní reakce na válku v Gaze Izrael-Gaza. Státy, které schválily izraelskou pozici / podpořily právo Izraele na obranu. Státy, které odsoudily pouze akce Hamásu.       Státy, které odsoudily pouze akce Izraele.   Státy, které podpořily postoj Hamásu.     Státy, které neutrálně vyzvaly k ukončení nepřátelských akcí na obou stranách / odsoudily obě strany.       Státy, které dosud nezaujaly žádné stanovisko.

Blokáda pásma Gazy blokádu provádí Izrael a Egypt od června 2007, kdy se vlády v pásmu Gazy ujalo hnutí Hamás, které předtím v roce 2006 vyhrálo volby Pásmo Gazy hraničí s Egyptem, s Izraelem a s mořem. Nejkratší je hranice s Egyptem, pouhých 12 kilometrů, kde Egypt v současnosti k roku 2010 buduje podzemní ocelovou bariéru, která by měla zabránit hloubení pašeráckých tunelů. Izrael hlídá jak svou pozemní hranici, kde povoluje pouze omezený přísun humanitární pomoci, tak přístup do pásma Gazy po moři — izraelské vojenské námořnictvo udržuje blokádu ve vzdálenosti třech námořních mil od břehu Izrael jako důvod blokády uvádí snahu zajistit vlastní bezpečnost a domnívá se, že blokádou dosáhne omezení raketových útoků na svá města a vyzbrojování Hamásu. Egypt tvrdí, že zrušení blokády by bylo považováno za uznání legitimity Hamásu, oslabilo by legitimitu Palestinské autonomie a potvrdilo odloučení pásma Gazy od západního břehu Jordánu Izrael nepovoluje přímý přísun humanitární pomoci, veškerá pomoc musí projít jeho kontrolou. 31. května 2010 podnikl Izrael útok proti tzv. Flotile svobody, která vezla zdravotnický, stavební a další potřebný materiál. Flotila lodí se pokusila prorazit blokádu pásma Gazy a odmítla nabízenou možnost vyložit humanitární náklad v přístavech Izraele nebo Egypta. Při tomto zásahu zemřelo devět aktivistů a přibližně šedesát jich bylo zraněno. Proti tomuto napadení konvoje se v celém světě zvedla silná vlna kritiky. prolomit blokádu a dovést do pásma Gazy po moři humanitární pomoc se snaží za tímto účelem založená koalice organizací a aktivistů za lidská práva, nazvaná Hnutí za svobodnou Gazu. První plavbu s humanitární pomocí hnutí uskutečnilo v srpnu 2008. První dvě plavby byly úspěšné a dosáhly svého cíle, u ostatních se lodě nebo konvoje dostaly do střetu s izraelským vojenským námořnictvem.

2008 - 2010 14. června 2009 - předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu vůbec poprvé připustil existenci nezávislého palestinského státu, který nesmí být ozbrojen a Izraeli to musí být zaručeno 22. září 2009 došlo k třístranné schůzce amerického prezidenta Baracka Obamy s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem v New Yorku. Obama vyzval Izrael a Palestince, aby obnovili formální mírové rozhovory 8. května 2010 - Palestinské vedení schválilo nepřímé mírové rozhovory s Izraelem za zprostředkování USA Téměř po dvou letech byly 2. září 2010 obnoveny přímé izraelsko–palestinské mírové rozhovory. Jednání vedli izraelský premiér Benjamin Netanjahu a předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás a prostředníkem rozhovorů byla americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Výsledkem jednání měly být podmínky pro vznik samostatného palestinského státu. Abbás a Netanjahu se dohodli, že druhé kolo jejich jednání se bude konat 14. a 15. září. Potom měly rozhovory pokračovat každé dva týdny.

Benjamin Netanjahu, Hillary Clintonová a Mahmúd Abbás k uzavření míru je nutné, aby se Izraelci a Palestinci shodli na mnoha bodech, které v minulosti nedokázali překonat Izrael například požaduje, aby budoucí palestinský stát nebyl ozbrojený, chce mít také vojenskou přítomnost v údolí řeky Jordán, aby zabránil případnému pašování zbraní či bojovníků do Palestiny z Jordánska. Izraeli rovněž jde o to, aby Palestinci nezpochybňovali jeho legitimitu jako židovského státu.  Abbás zase vyzval Izrael, aby zastavil veškerou výstavbu na okupovaných palestinských územích a aby zrušil blokádu pásma Gazy mírové rozhovory neschvalují palestinské radikální skupiny, které si mír s Izraelem nepřejí. Rozhodli se je sabotovat násilnými akcemi. 15. září 2010 radikálové na Izrael vypálili z pásma Gazy osm minometných střel a jednu raketu. To byla nejsilnější palba od loňského března. Nikdo v Izraeli nebyl zraněn, ale policie tvrdila, že dvě ze střel obsahovaly fosforové hlavice. Ty jsou vysoce hořlavé a mohou způsobit těžké popáleniny. Izraelské letectvo na to odpovědělo bombardováním tunelů na hranici pásma Gazy a Egypta. Benjamin Netanjahu, Hillary Clintonová a Mahmúd Abbás

26. září 2010 Izrael ukončil desetiměsíční částečné moratorium na výstavbu osad na okupovaném palestinském západním břehu Jordánu a ohrozil tak pokračování obnovených přímých mírových jednání s Palestinou Palestinci označují zastavení kolonizace za jednu ze základních podmínek mírového jednání s Izraelem kolonizace je jednou z hlavních překážek dohody o budoucím palestinském státu na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. V Předjordánsku žije ve víc než 100 osadách 300.000 Židů. Izrael chce velké bloky osad připojit ke svému území a Palestincům nabídnout jiné území další velké problémy pro izraelské a palestinské vyjednávače tvoří východní Jeruzalém, který Izrael anektoval, ale který Palestinci považují za své budoucí hlavní město, a osud statisíců palestinských uprchlíků. Složitost těchto problémů podle mnoha pozorovatelů zpochybňuje možnost úspěchu přímých mírových rozhovorů, které byly po dvaceti měsících obnoveny 2. září

o záchranu mírových rozhovorů se od té doby snažil zejména americký emisar Mitchell a šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová. Washington podle izraelských médií údajně Izraeli nabídl dalekosáhlé bezpečnostní záruky výměnou za prodloužení moratoria o 60 dnů. Netanjahu prý ale návrh odmítl palestinští vedoucí činitelé 2. října 2010 rozhodli, že přímá mírová jednání s Izraelem nebudou pokračovat, dokud Izrael nezastaví výstavbu v židovských osadách na západním břehu Jordánu

Použité zdroje www.ceskenoviny.cz http://cs.wikipedia.org www.ct24.cz http://en.wikipedia.org www.lidovky.cz www.rozhlas.cz http://www.valka.cz/clanek_13630.html