koncentracní tábory Autor:Václav Švalb

Osvětim Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oświęcim. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis "Arbeit macht frei!", který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem. Symbolem bezohledného využívání vězňů se staly lékařské pokusy prováděné na vězních nacistickými lékaři, např. neblaze proslulým Josefem Mengele. Tito "lékaři" experimentovali mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.

Osvětim pokračování V březnu 1941 poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší kompex, který byl nazván Osvětim II - Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 - 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci - většinou pro německé firmy.

Plán Osvětimi

Lidé v Osvětimi

Terezín Vyjděme ze základních údajů o transportech, které přišly do Terezína. První z nich, jehož příjezd znamenal počátek ghetta, se nazýval AK (Aufbaukommando) a 342 jeho účastníků sem bylo deportováno 24. listopadu 1941 s úkolem připravit vše potřebné pro příchod dalších hromadných transportů z Protektorátu. Ty začaly o několik dní později, 30. listopadu 1941 a pak v různých intervalech pokračovaly až do jara 1945. Z Protektorátu v nich bylo deportováno 73 608 osob, ve 122 transportech. V souladu s tzv. říšským posláním Terezína a podle předpokladu, že zde bude zřízeno starobní ghetto pro přestárlé či nějak privilegované židy z Říše, začaly od 2. června 1942 přicházet také transporty z Německa a od 21. června též z Rakouska. Číselně je lze vyjádřit (včetně transportů, jimiž přicházeli jen jednotlivci) takto: pokračování na druhé straně

Terezín pokračování Území Počet transportů Počet deportovaných osob Německo 301 42 221 České pohraničí připojené k Říši 33 611 Rakousko 50 16 404 Celkem 384 59 236 Od 22. dubna 1943 přišlo pak do Terezína v 11 transportech 4 897 židů z Holandska a od 5. října 1943 5 transportů s 466 židy dánskými. Přičteme-li k těmto počtům ještě 4 transporty židů ze Slovenska, jimiž od 23. prosince 1944 bylo deportováno l 447 osob, dojdeme k dílčímu souhrnu: Uskutečnilo se 526 transportů do Terezína, jimiž se do ghetta dostalo 139 654 vězňů. Jako dílčí jsou tato čísla označena proto, že neobsahují příchozí z tzv. evakuačních transportů, které začaly proudit do Terezína od 20. dubna 1945. Přicházeli s nimi většinou ve strašlivém stavu vězňové z koncentračních táborů, jež nacisté vyklízeli a evakuovali před postupujícími spojeneckými vojsky. Přesně nezjištěný počet těchto vězňů, z nichž někteří se v Terezíně ocitli již podruhé, se odhaduje nejméně na 13 tisíc osob. S jejich započtením prošlo tedy terezínským ghettem více než 150 tisíc nedobrovolných obyvatel.

Obrázky z Terezína

Ležáky Ležáky byly osadou chudých kameníků a drobných chalupníků. Tvořilo ji osm domků, seskupených kolem mlýna; ten dal základ osadě, nazývané podle potoka Ležáku. 15. březen 1939 den okupace českých zemí a 27. září 1941 nástup říšského protektora R. Heydricha - to jsou dva předstupně tragedie, nejen ležácké. V noci na 29. prosince 1941 dopravil britský letoun Halifax s kanadskou posádkou do protektorátu tři skupiny parašutistů: Antropoid (Jan Kubiš, Jozef Gabčík měli uskutečnit atentát na říšského protektora), Silver B (V. Škácha, J. Zemek) a Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček). Ani poslední skupina nebyla vysazena přesně dle plánu místo u Heřmanova Městce až u Poděbrad. Valčík se po mnoha nesnázích dostává s radiostanicí Libuše do Pardubic, kde se znovu setkává s Bartošem a Potůčkem.

Lidice Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se ještě vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo pachatele atentátu dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank. Nicotnou souhrou okolností byly za oběť vybrány právě Lidice: 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Marusczákové z Holous u Brandýska. Pála, v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, uvědomil četnictvo a to dopis postoupilo gestapu. Marusczáková, která skutečné jméno svého milence neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových vyřídila pozdrav od jejich syna. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodin Horáků a Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako přítel Marusczákové identifikován Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna. Protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo, chtěl vztah s Marusczákovou ukončit a poslal jí proto s pomocí spolupracovníků onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti a že se odešel skrýt do křivoklátských lesů. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že Říha, Marusczáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného; v Lidicích nebyl objeven žádný arzenál, vysílačky ani skrývané osoby a s tímto výsledkem bylo také podáno hlášení do Prahy. V Praze se mezitím Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Frank 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“.

Obrázky z Lidic