Indiáni Severní Ameriky Kristýna Hrbáčová

Objevení V roce 1492 se vydal Kryštof Kolumbus ve službách španělského krále na objevitelskou výpravu. Měli nalézt cestu do Indie. Místo toho přistály tři lodě na ostrově San Salvador. Myslel že je v Indii a proto zdejší obyvatele začal nazývat „los Indios“, indiáni. Do konce svého života netušil, že objevil nový kontinent. Přestože je Kolumbus považován za objevitele Ameriky, je prokázáno, že lodě Vikingů dosáhly amerických břehů již pět století před Kolumbem.

Jak Indiáni žili na severovýchodě Indiáni pěstovali nejčastěji kukuřici, dýně a fazole. Svůj jídelníček doplňovali rybami, bylinkami, houbami a různými bobulovinami. Nejvíce lovili jeleny, zajíce a medvědy. Z indiánských kmenů, které žili v okolí Velkých jezer, jsou nejznámější Odžibvejové (Čipevové). Jsou označováni jako „sklizňový národ“, protože sklízeli velké množství vodní rýže. Ta ovlivňovala celý jejich život. Byla pro ně svátostí.

Jak žili Indiáni na jihovýchodě Dále na jihovýchod se nacházela oblast Načézů a takzvaných „civilizovaných kmenů“. Civilizovanými byli tyto kmeny nazvány proto, protože se v 19. století zcela přizpůsobily evropské kultuře a vytvořily vlastní písmo.

Planinoví indiáni Planinoví indiáni budovali velká týpí. A to především od té doby, co začali kromě psů chovat také koně. Ti mohli v případě potřeby převézt týpí z místa na místo.

Koně v životě indiánů Španělé, kteří pronikli do Severní Ameriky v 16. století z Mexika, přivezli z Evropy koně. Zpočátku se indiáni těchto „velkých psů“ báli, ale brzy zjistili, jak jsou užiteční. Ukradené a zdivočelé koně chovali Apačové a Komančové od roku 1630 jako vlastní a často na nich jezdili lépe než sami Španělé. Kolem roku 1750 vlastnila koně většina prérijních indiánů.

Rudoši Po objevení Ameriky se rozšířila pověst, její původní obyvatelé mají rudou kůži. Proto byli poněkud opovržlivě nazýváni „rudoši“. Ve skutečnosti měli „rudou kůži“ pouze ti indiáni, kteří se při svých válečných taženích nebo z náboženských důvodů pomalovali rumělkovou barvou. To, že indiáni nazývali evropské přistěhovalce „bledými tvářemi“, je stále častěji považováno za výmysl.

Totem Víra v mocné předky z říše přírody je důležitou součástí indiánských kultur. Skupina příbuzných se vždy nazývala podle určitého druhu zvířete a věřila ve svůj mýtický původ spojený s tímto totemem. Mezi příslušníky každé totemické skupiny, např. Orlů, Vlků, panovala velká soudržnost. Svůj totem chovali v úctě, věřili v jeho magickou ochranu a nosili jeho zobrazení stále na sobě, dokonce i jako tetování. Manžel a manželka museli každý pocházet z jiné totemické skupiny.

Totemové sloupy Na severozápadním pobřeží stály v indiánských vesnicích před prkennými domy dřevěné totemové sloupy, které sloužili jako erby zdejší rodové šlechty. Indiáni je vyřezávali a vztyčovali na památku důležitých událostí (pojmenování dítěte, dostavba nového domu, smrt náčelníka). Na sloupech bývají vyřezány napůl zvířecí a napůl lidské bytosti vystupující v rodových mýtech. K těmto mýtickým nadpřirozeným bytostem patřili např. velryba kosatka, krkavec, orel, bobr, pták buřňák. Do totemových sloupů se také ukládaly ostatky zemřelých.

V čem bydleli Ne všichni indiáni žili ve stanech zvaných týpí. Podle toho zda byli lovci a pronásledovali zvěř nebo zemědělci a žili usedlým způsobem, stavěli velmi rozdílné příbytky. V lesích využívali dřevo, na jihozápadě hlínu.

Jak bydleli zemědělci Irokézové stavěli z jilmových kmenů a kůry své domy dlouhé až 25 m, přebývalo v nich 5-20 rodin. Na severozápadě v „zemi totemů“ žili ve velkých prkenných domech. V bažinách stály chýše na kůlech. Střechu a stěny pokrývalo palmové listí.

Navahové stavěli tzv. hogany, kopulovité stavby s hliněným povrchem. V té samé oblasti stavěli jiné indiánské kmeny své domy z nepálených cihel. Indiáni usazení v prériích žili v domech zapuštěných do země.

Týpí Ti kteří sledovali zvěř žili ve stanech týpí. Týpí je siouxské slovo = „žít v něm“. Ve středu stanu hořel oheň, kouř odcházel otvorem, který se dal v dešti uzavírat. Vchod do týpí směřoval vždy k východu (ze směru východu slunce přicházely podle indiánů život a moudrost). Prostor za ohništěm sloužil jako rodinný oltář Matky Země, na něm se spalovali vonné byliny jako oběti duchům. Náboženské a posvátné předměty se ukládaly v zadní části. Muž si sedal na severní stranu, kde měl zbraně a jezdeckou výzbroj. Žena byla na jižní části kde se nacházeli domácí náčiní s potravinami. Zavěšený bizoní bachor byl naplněn vodou k pití. Lůžka byla po obvodu stanu.

Další příbytky lovců Vigvam = kulatý dům, kopulovitá chýše ze svázaných, do kruhu rozmístěných tyčí zasunutých do země a pokrytých březovou nebo jilmovou kůrou. Pueblo - neobvyklé vesnice, kdy domy stály terasovitě nad sebou. Název měli podle obyvatel. Jako stavební materiál používali kameny nebo na slunci sušené cihly z nepálené hlíny. Vchod do domuse nacházel nahoře na ploché střeše. Vystupovalo se z něj po žebříku. Ves tředu vesnice byla kultovní místnost kivy, kde se pořádala slavnost kukuřice a uctívali se zde předkové.

Indiánská města Ještě v 16. století v době příchodu prvních Evropanů stála v úrodných údolích města s pozoruhodnými obřadními centry. Pozornost poutaly vysoké hliněné mohyly s chrámy na vrcholech, připomínající pyramidy. ¨Centrum města chránila palisádová hradba s příkopem, strážnými věžemi a branami. Uvnitř hradeb žili urozené vrstvy obyvatel, za hradbou se rozkládala obydlí zemědělců. Ti obdělávali pole s kukuřicí a dalšími plodinami.

Kukuřice Kukuřici pěstovali indiáni už před více než 6000 lety a to ve Střední Americe (Mexiko). Klas kukuřice měl tehdy délku pouhého prstu. Ale díky tomu, že při každém dalším výseku zasévali stále větší zrna, podařilo se jim vypěstovat výnosnější druhy této plodiny. Dnes dorůstají kukuřičné klasy až do 25 cm. Mandanové drtili kukuřici v dřevěném moždíři a z mouky pak vařili polévku. Jinde ji rozemílali pomocí kamenných mlýnků a na horkých kamnech pekli placky. Kukuřice pro ně byla životně důležitá. Modlitby a tance měly zajistit dostatek vláhy a dobrou úrodu.

Kukuřičný popcorn Pražená kukuřice byla u Hopiů a dalších indiánských kmenů velmi oblíbenou pochoutkou. Kukuřice, velmi bohatá na vodu, se sušila na horkých kamenech. Při tom zrna hlasitě pukala. Tuto pochoutku jsme si oblíbili i my v dnešní době. popcorn

Čím se živili v zimě v teplejších oblastech Pro období nouze museli vytvořit zásoby, které dlouho vydrží. Všechny indiánské kmeny znaly sušení bobulovin, bylin, ovoce a zeleniny. V hliněných hrncích a dřevěných bednách zůstaly dlouho poživatelné. Nouzovou stravou lovců byl pemmikan – ženy rozřezaly kořist na tenké plátky, které sušily na vzduchu. Pak rozdrtily maso a smíchaly ho se sušenými plody a tukem. V kožených skládaných pouzdrech „parfleche“ vydržela tato potrava i několik let.

Čím se živili v zimě v chladnějších oblastech V subarktické oblasti indiáni konzervovali maso mražením. Nedostatek zvěře jim však neumožňoval velké zásoby. Na pobřeží mohli rybáři díky dobrým podmínkám nalovit před příchodem zimy obrovské množství ryb (hlavně lososů), které konzervovali sušením a uzením.

Lov velryb Nejnebezpečnější byl pro rybáře lov velryb. Jen zkušený muž směl vést výpravu, nazýval se „velrybí náčelník“. K tomuto úkolu se připravoval na osamělém místě (postil se a prosil mocné zvířecí duchy o podporu). Brzy ráno nastoupila skupinka mužů do kánoe a vyplula na moře. Nejprve museli vypozorovat, kde velryba vydechla a opět se ponořila. „Velrybí náčelník“ vypočítal kde se opět vynoří. Muži pak veslovali podél velryby a náčelník mohl harpunou zasáhnout jako první. Po něm vrhali oštěpy a harpuny ostatní. Museli však dávat pozor na zvíře, jediným úderem by mohla potopit loď. Harpuny měly dlouhé šňůry z velrybích šlach. Na jejich koncích byly nafouklé tulení měchýře, které zabraňovaly potopení oslabeného zvířete.

Rozmanitost jazyků Existují stovky indiánských jazyků, které se od sebe velmi liší a jsou hodně komplikované. Jazyky se slučují do větších skupin, jazykových rodin. K nejdůležitějším jazykovým skupinám patří: algonkinská, atabaskická, irokézská, súská (siouxská), maskodží a uto-aztécká. jazyky

Jednotlivé jazykové rodiny indiáni Ameriky Algonkinská: Arapahové, Šajeni (Čejeni), Kríové, Delawarové, Odžibvejové, Černonožci, Naskapiové, Mohykáni, Montagnais, Ottawové, Šóníové Atabaskická: Apačové, Navahové, Čipevjané, Psí žebra, Kutčinové, Žluté nože Irokézská: Čerokíové, Eriové, Huroni, Kajugové, Mohókové, Oneidové, Onondagové, Senekové, Tuskarorové Súská (siouxská): Siouxové, Hidatsové, Assiniboinové, Vrány, Winnebagové Maskodží: Potočané, Čoktóové, Čikasové, Načézové, Seminolové Uto-aztécká: Komančové, Šošoni, Hopiové, Apačové, Paiutové, Utové

Kouřová znamení Kouřová znamení byla ve stepích, kde nerostly téměř žádné stromy, jednou z možností, jak se dorozumět na velké vzdálenosti. Na menší vyvýšenině se zapálila vlhká tráva, která pomalu hořela a vydávala hustý kouř. Pak se na oheň položila deka, která kouř ztlumila; po chvíli byla zase odstraněna. Tímto způsobem vznikl osamocený hustý oblak kouře. Tento postup se několikrát opakoval. Hustota oblaků, jejich počet a pauzy mezi nimi měly svůj konkrétní význam.

Znaková řeč a dorozumívání Různé indiánské jazyky se často velmi lišily. Pro lepší vzájemné porozumění ¨proto indiáni z Velkých planin používali znakovou řeč. Indiáni znali různé způsoby, jak se dorozumívat nebo něco vyjádřit. Kromě znakové řeči užívali obrázkového písma na bizoních kůžích. Pomalování obličeje a těla – stejně jako válečné pomalování – měly podle barev a vzorů různé významy. Pera jako ozdoba hlavy informovala o statečnosti a válečných úspěších jejich nositele.

Výroba barev Vyrábění barev bylo další oblastí, ve které indiáni vynikali. Na prériích a na planinách se černá barva získávala z bobulí divokého vína. Červená z borůvek, které se vařily s kořenem šťovíku. Svítivě žlutá z okvětních lístků slunečnice. Extrakty barev se mísily s tukem a jemnou hlinkou a nanášely se ve formě pasty na obličej a tělo

Zdobení Zdobení kůží ulovených zvířat bylo u indiánů hodně rozšířeno. Týpí se barevně pomalovávala, košile a kalhoty ženy zdobily mušlemi, pery, zuby, pestrými skleněnými perlami nebo drahocennými hermelínovými kožešinami. Často se kůže zkrášlovala obarvenými ostny dikobrazů. Huroni, Kríové a Odžibvejové měli své šaty bohatě vyšívané motivy listů, květů a pupenů nejrůznějších druhů rostlin.

Řemesla Muži vyřezávali ze dřeva různé předměty (masky, mísy, truhly,…). Pro svou práci se dřevem používali jednoduché nástroje z kamene, kostí a škeblí. Ženy (u Navahů) se věnovaly pletení textilií (teplé přikrývky, které byly vyrobeny z měkkého cedrového lýka, vlny horských koz nebo husté srsti psů), tkaní šatů z bavlny a splétání trychtýřových a zvonovitých košů pro nošení těžkých břemen. Dále některé kmeny vyráběly zdobené klobouky nebo vodotěsné koše. U Pueblanů tkali muži. Dále se proslavili svými malovanými keramickými nádobami. Každá vesnice má ještě dnes svou tradici a své typické vzory a barvy.

Léčitelství - Medicinmani Nejdůležitějším úkolem medicinmana bylo léčení nemocných. 1. U Komančů předváděl medicinman své umění při vlastním veřejném obřadu. Tak dlouho bubnoval, až upadl do transu. V tomto rozšířeném stavu vědomí žádal o pomoc nadpřirozené bytosti. Předmět způsobující nemoc pak jako by vysál z těla svého pacienta a dal mu tím sílu pevně věřit v léčení a opět se uzdravit.

2. Někdy se členové kmene, kteří měli stejného ducha ochránce, seskupovali do tajných léčitelských společenství, jakým byl např. „spolek tváří“ v kmeni Irokézů. Učili se jak zabraňovat onemocněním a jak pomáhat nemocným. Při léčitelském obřadu si nasazovali masky duchů se zkřivenými rysy obličeje. Tyto masky běloši nazvali „falešné tváře“. 3. U Navahů patřil k léčení zpěv. Obřadní zpěvák = léčitel zpíval písně rozlišené podle typu léčebného obřadu. Svým zpěvem inspiroval malíře, kteří na zemi vysypávali z barevných písků velký obraz. Zobrazovali hory, blesky, posvátné rostliny a bytosti. Potom se nemocný posadil do středu obrazu, aby měl přímý kontakt s posvátnými bytostmi a mohl být díky jejich síle vyléčen. Při západu slunce musel být obraz z písku zničen. Šaman

Role žen a mužů U některých kmenů byly ženy velmi vážené, protože pěstovaly velmi důležitou kukuřici a jiné plodiny pro přežití. Mohly dokonce volně zacházet s majetkem = úrodou. Navíc znaly účinky mnoha bylin. Těchto znalostí pak využily při léčení nemocných. Význam žen je vidět i v náboženství (např. Čerokíové viděli původ svého národa v matce = kukuřici). V mnoha kmenech se ženy podílely na politických rozhodnutích. Vždy byl jejich názor vyslechnut a zohledňován. Ženy se někdy shromažďovaly a uctívaly přírodní božstva, prosily je o déšť a plodnost pro své pole. U Šajenů zase předávaly starší ženy své řemeslné umění mladším.

Sňatky Všichni muži, kteří měli společného předka, tvořili spolu se svými sestrami klan. U indiánských kmenů, které byly rozděleny do klanů, se nesměl žádný muž oženit s ženou ze stejného klanu. Když chtěl některý ze Siouxů udělat své vyvolené nabídku k sňatku, daroval jí několik koní. Když je dívka dovedla k napajedlu, znamenalo to, že se sňatkem souhlasí. V době svatby bývalo mladíkovi obvykle 17 let, dívce o dva roky méně.

Výchova dětí U Irokézů měl otec jen velmi malý vliv na výchovu svých synů, za tu byl zodpovědný matčin bratr. Výchova se zakládala nejprve na domluvě. Kárání či tělesné tresty nebyly obvyklé. Už od raného dětství vedli rodiče své děti k tomu, aby napodobovaly dospělé a pomáhaly jim. Tím je přirozenou cestou připravili na jejich samostatný život.

Udělování jmen Jméno indiána se mohlo v průběhu jeho života několikrát změnit. První jméno dostal po narození, nové v pubertě a další během své první válečné akce nebo při jmenování náčelníkem. Někdy měl otec neobvyklý sen a svému dítěti pak dal jméno, které tento sen připomínalo. Mnoho jmen bylo odvozováno od vlastností a schopností konkrétního člověka. „Smradlavá sedlová deka“ zní jako ošklivé jméno. Ale pro Kíowu bylo ctí. Znamenalo, že tento muž je už tak dlouho na válečné stezce, že nemá čas odložit svou sedlovou deku.

Skalpování, mučení V představě mnohých bělochů vystupují indiáni jako velmi krutí lidé. Ve skutečnosti tomu tak není. Skalpování, stažení pokožky hlavy včetně vlasů bylo spojeno s náboženskými představami. Vlasy jsou, jak věřili, sídlem duše. Ten, kdo si přivlastní vlasy cizího člověka, získá i jeho životní sílu. Proto některé kmeny své nepřátele skalpovaly. Tyto skalpy náčelníci přišívali na své stany a slavnostní oblečení. Když však běloši začali nabízet za skalpy velké množství peněz a úmyslně vyvolávat nenávist mezi kmeny, ztratilo toto náboženské jednání smysl. Na jeho místo nastoupily zákeřné vraždy, protože přinesené skalpy byly ze strany bělochů odměňovány penězi. Ukázka bitvy

Indiáni dnes Jak dnes žijí indiáni S indiány na výlet

Joseph, náčelník kmene „Nez Percé“ A heslo nakonec „Jednejte se všemi lidmi stejně. Dejte všem lidem stejné zákony. Dejte všem lidem stejné šance k životu a k práci. Země je matkou všech lidí a všichni lidé na ní musí mít stejná práva.“ Joseph, náčelník kmene „Nez Percé“