Výslovnost latiny Od konce starověku je latina mrtvým jazykem, tzn. nemá přirozené mluvčí, pro které by byla mateřštinou. Žije však dalším osobitým životem jako jazyk vzdělanců. Ve středověku je v západní a střední Evropě všechno vyšší vzdělávání pěstováno pouze latinsky a latina je tak jakýmsi mezinárodním „esperantem“. Jednotlivé národy si však přizpůsobují její výslovnost svým vlastním potřebám a vzniká tak tradice národních středověkých výslovností, které se navzájem liší. V Čechách používáme tzv. českou středověkou výslovnost.

Výslovnost Samohlásky (vokály): Vyslovujeme je stejně jako v češtině. Je třeba rozlišovat mezi krátkými a dlouhými samohláskami: a [a], ā [á] Vodorovná čárka nad samohláskou je konvenční způsob značení délky latinských samohlásek. Je to označení pouze „pracovní“, tj. objevuje se pouze v učebnicích či slovnících, aby si studenti délky zafixovali a vyslovovali je i v situacích, kdy jimi text není opatřen.

Výslovnost Samohlásky: a [a] vertebra (obratel) e [e] pediculus (patka) i [i] axis (čepovec) o [o] fossa (jamka) u [u] uncus (hák) y [i] condylus (kondyl) ā [á] forāmen (otvor) ē [é] vēna (žíla) ī [í] incīsūra (zářez) ō [ó] prōcessus (výběžek) ū [ú] cornū (roh) ӯ [í] thӯmus (brzlík) Poznámka 1: Následuje-li po samohlásce „i“ jiná samohláska, čteme ji jako [j]: iēiūnum [jéjúnum] (lačník), maior [major] (větší, velký). Pokud skupinu „i“ + samohláska protíná rozhraní slabiky, čteme [i-j]: tībia [tíbija] (holenní kost). Můžeme se však setkat i s pravopisem: jējūnum, major. Poznámka 2: Samohláska y/ӯ signalizuje řecký původ slova, latina totiž y/ӯ nemá. Čteme ji [i/í].

Výslovnost Dvojhlásky (diftongy) caecum [cékum] slepé střevo Zvláštní výslovnost mají dvojhlásky ae [é], oe [é]: caecum [cékum] slepé střevo paediātria [pédijátrija] dětské lékařství oesophagus [ézofagus] jícen Poznámka: Nezaměňujte dvojhlásku „ae“ [é] se skupinou „ea“, kterou čteme odděleně [e-a], např. fovea (jamka) [fovea].

Výslovnost Souhlásky (konsonanty) většinu souhlásek vyslovujeme stejně jako v češtině, rozdílná výslovnost je v následující případech: DI TI NI „i“ neměkčí předchozí souhlásku mandibula (dolní čelist) tībia (holenní kost) crānium (lebka) [mandybula] [týbija] [kránijum] TI + samohláska [ci] spatium (prostor) výjimka: ōstium (ústí) [spacijum] [óstyjum]

Výslovnost C před e, ē, i, ī, y, ae, oe v ostatních případech [c] [k] prōcessus (výběžek) cēra (vosk) faciēs (plocha) incīsūra (zářez) cystītis (zánět moč. měchýře) caecum (slepé střevo) coelioscopia (laparoskopické vyšetření břišní dutiny) cornū (roh) crista (hřeben, hrana) canālis (kanál) os occipitāle (kost týlní) [prócesus] [céra] [facijés] [incízúra] [cistýtis] [cékum] [célioskopija] [kornú] [krista] [kanális] [os okcipitále]

Výslovnost S mezi dvěma samohláskami a a ve skupinách: ls + samohl. ns + samohl. rs + samohl. v ostatních případech také, pokud jsou vedle sebe dvě „ss“ [z] [s] basis (základna, báze) pulsus (pulz) extensor (natahovač) dorsum (záda, hřbet) canālis (kanál) sulcus (žlábek) prōcessus (výběžek) fossa (jamka) [bazis] [pulzus] [extenzor] [dorzum] [kanális] [sulkus] [prócesus] [fosa] GU [gv] lingua (jazyk) [lingva] QU [qv] squāma (šupina) [skváma]

Výslovnost PH (ve slovech přejatých z řečtiny) [f] phalanx (článek prstu) [falanx] TH [th] lze ale zjednodušit na [t] thӯmus (brzlík) [thýmus] nebo [týmus] RH [rh] lze ale zjednodušit na [r] rhomboīdeus (kosočtercový) [rhomboídeus] nebo [romboídeus]