Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru

mapa SNS

1991 – rozpad SSSR 21.12.1991 vznik SNS (Společenství nezávislých států) jako nástupnické organizace, zpočátku pouze politické, později i bezpečnostní a ekonomické SNS = Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Moldávie, Gruzie, Azerbájdžán, Arménie, Kazachstán, Kyrgystán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán (=12 republik) Litva, Lotyšsko a Estonsko se k SNS nepřipojily

- SNS vzniká také proto, že Rusko po roce 1991 kdy se rozpadá i Varšavská smlouva, již nemá takový globální politický vliv - dalším důvodem byla snaha Ruska dostat se k surovinovým zdrojům, které po rozpadu SSSR ztratilo (především kavkazská, kyrgizská a kazašská ropa) - po roce 1991 také ztráta výrobních kapacit (moderní nebo strategický průmysl v Pobaltí-elektrotechnika nebo na Ukrajině-ocelářství, strojírenství a raketový průmysl)

K udržení pozice vojenské mocnosti byl důležitý zisk podpory Západu a soustředění na dobré vztahy s USA => počáteční vývoj ruské zahraniční politiky Rozpadem SSSR se cca 20 mil. Rusů ocitlo v nově vzniklých státech => to umožňovalo udržovat ruský vliv v postsovětském prostoru

Po roce 1990 bylo Rusko 2x konfrontováno vnitřním konfliktem, který mohl přerůst v občanskou válku srpen 1991 – snaha zabránit dezintegraci SSSR (Gorbačov) – vítězí nové ruské elity v čele s Jelzinem podzim 1993 – nespokojenost s politikou vůči postsovětskému prostoru a postoj vůči politicko-ekonomickým reformám, doprovázených ekonomickým poklesem na počátku 90. let V obou případech „vítězí” Jelzin a upevňuje tak svoji moc.

Zatímco od roku 1993 se Rusko staví ke svým satelitům jako ke státům s početnými ruskými menšinami, v roce 2000 mnohem více již Rusko zdůrazňuje spíše ekonomický význam a rozměr spolupráce SNS a v zahraniční politice se orientuje mnohem více na západ Změna zahr. Politiky přichází s novým ministrem zahraničí Primakovem v roce 1996, když vystřídal Kozyreva

Pod vlivem vnímané nestability postsovětského Ruska po roce 1993 se některé státy začaly hlásit o členství v NATO (především Pobaltí) 2000 ministr obrany Ivanov zdůrazňuje význam bezpečnostní politiky v postsovětském prostoru, staví koncepci budoucnosti ruských ozbrojených sil, tzv. Bílou knihu, a upozorňuje na hrozbu světového terorismu 2000 se do koncepce národní bezpečnosti Ruska dostává po 10 letech možnost jaderného zastrašování, jako odpověď na vlnu rozšíření NATO a na usnesení, že mohou jednotky NATO operovat i mimo prostor daný teritoriem členských států

Koncepce SNS po roce 2000 zůstává, ale je stále patrnější, že původní záměr vytvořit multilaterální integrační seskupení se nedaří naplnit Navíc některé státy vnímají silovou dominantní pozici Ruska vůči SNS, a tak se snaží orientovat také jinam (Ukrajina na spolupráci s NATO a EU; alternativní vazby v rámci SNS, ale již bez Ruska) -> tedy vazby bilaterální stále více nahrazují multilaterální

Po roce 2001 se do zahr politiky dostává koncept ovlivňování a kontrolování postsovětského prostoru – především vůči neklidné oblasti jižního Kavkazu (kritika Gruzie za poskytování azylu čečenským bojovníkům a spolupráci s terorismem) a střední Asie Snaha kontrolovat postsovětský prostor i po vlně barevných revolucí - výměna elit (Kyrgistán) nebo oranžová revoluce (Ukrajina)

Tím, že se pobaltské státy staly členy EU a jsou především energeticky závislé na Rusku, se přehodnotily vztahy Ruska a EU, tím se vedle strategicko-bezpečnostní dimenze snaží Rusko získat výhodu i v oblasti ekonomické Po 11. září 2001 se rusko muselo srovnat se situací, že po zásahu v Afghánistánu zůstaly v blízkosti ruských hranic vojenské jednotky USA a Francie (až do léta 2005) => Rusko posiluje své jednotky v dané oblasti

Rusko po krizi v roce 1998 již dále nemá snahu podporovat čistě politicko-strategický význam SNS Rusko se snaží udržet situaci, kdy mu většina zemí SNS dluží (především za energii) a tím využívat energetickou oblast jako nástroj k vydírání Ruské zájmy se ani dnes v postsovětském prostoru nemění, mění se pouze prostředky, kterými toho Rusko dosahuje.

Použitá literatura: Kuchyňková, Šmíd: Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru, Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav, Brno 2006 Zpracoval: Bc. Václav Káňa, 2.1.2008