Metaetika-dílčí shrnutí Kognitivismus

Předběžná charakteristika: Kognitivismus: preskriptivní věty etiky (i jiné preskriptivní věty) mají primárně nebo dokonce výhradně kognitivní funkci. Non-kognitivismus to popírá a preskriptivním větám připisuje primárně ne-kognitivní funkci.

Preskriptivní věty obsahují hodnotící a normativní fráze (preskriptivní fráze): hodnotící fráze: „dobrý“, „špatný“, „cenný“, bezcenný“, „lepší“, „horší“ apod.; normativní fráze: výrazy typu „přikázáno“, „zakázáno“, „povoleno“, „je povinné“, „mít povinnost“, „muset“, „smět“ apod.

Preskriptivní fráze mohou syntakticky vystupovat jako predikát nebo jako větný operátor. Predikáty a větné operátory jsou funktory, tedy neúplné výrazy - tzv. věty utvářející funktory

Preskriptivní funktor může být jako preskriptivní výraz evaluativní (hodnotící) nebo normativní (popř. deontický – je to totéž) Jako funktor může být predikátem nebo větným operátorem – lze rozlišovat 4 druhy preskriptivních funktorů:

1) evaluativní predikáty 2) evaluativní větné operátory 3) normativní predikáty 4) normativní větné operátory Při vývoji formálně preskriptivního jazyka převládá z věcných důvodů tendence upřednostňovat u hodnotových funktorů spíše predikáty a u normativních funktorů spíše větné operátory

Funkce věty F1) Funkce věty V nějakého jazyka J je potenciálně preskriptivní právě tehdy, když V obsahuje nejméně jeden preskriptivní funktor, který náleží do vokabuláře J. F2) Funkce věty V nějakého J je pseudopreskriptivní právě tehdy, když je V potenciálně preskriptivní a každý preskriptivní funktor J, který se ve V vyskytne a na všech místech v nichž se ve V vyskytne, leží v oblasti nějakého neutralizačního větného operátoru J.

Funkce věty F3) Funkce věty V nějakého jazyka J je (skutečně) preskriptivní právě tehdy, když je V potenciálně preskriptivní, ale nikoli pseudopreskriptivní, to znamená, když se objeví minimálně jeden preskriptivní funktor z J na přinejmenším jednom místě ve V, které neleží v oblasti nějakého neutralizačního větného operátoru J.

Deskriptivní a kognitivní funkce vět „(Čistě) deskriptivní věty“ nebo „výpovědi“: indikativní, popř. deklarativní věty, které jsou formulovány výhradně s pomocí čistě deskriptivního vokabuláře (tedy s pomocí deskriptivních predikátů a větných operátorů). S pomocí (čistě) deskriptivních vět se obecně vyjadřují tvrzení o faktech

Čistě deskriptivní věta popisuje nějaký možný fakt a současně tvrdí, že tento fakt skutečně existuje. O větě, jejíž vyjádření má za normálních okolností tuto dvojitou funkci, říkáme, že má deskriptivní funkci.

Kognitivní funkce S deskriptivní funkcí nějaké věty je více či méně automaticky spojena druhá funkce: jestliže větou V tvrdíme, že se skutečně stalo to, co tvrdí V, pak může vyjádření V souhlasit nebo ne (v obvyklém slova smyslu tohoto slova, je buďto pravdivá nebo nepravdivá). Je-li vyjádření nějaké věty V obvykle pravdivé nebo nepravdivé (v obvyklém slova smyslu), chceme říci, že V má nějakou kognitivní funkci.

Věta má kognitivní funkci právě tehdy, je-li nositelem pravdivosti Kognitivismus tvrdí, že preskriptivní věty jazyka J (např. jazyka preskriptivní etiky nebo práva) mají kognitivní funkci.

Kognitivismus je charakterizován s ohledem na preskriptivní jazyk J s pomocí teze: preskriptivní věty J, popřípadě jeho vyjádření, jsou pravdivé/á nebo nepravdivé/á (v obvyklém smyslu tohoto slova). Kognitivismus je úzce spjat s deskriptivismem a s jeho pomocí je často zdůvodněn; deskriptivismus s ohledem na preskriptivní jazyk J říká, že preskriptivní věty jazyka J mají deskriptivní funkci.

Kognitivismus a deskriptivismus jsou dvě pojmově jasně rozlišitelná stanoviska, která se shodují za předpokladu, že nějaká věta má kognitivní funkci právě tehdy, když má rovněž deskriptivní funkci

Pro jasné vyjádření musí být teze kognitivismu formulována jako povinnostní věta: (K) Všechny preskriptivní věty nějakého jazyka J musí být použity jako věty s výhradně kognitivní funkcí. S ohledem na preskriptivní věty navrhuje kognitivismus jazykové ujednání/ustanovení (K). Nonkognitivismus požadavek (K) odmítá a připouští tak u preskriptivních vět jiné funkce než funkce čistě kognitivní, obecně je dokonce doporučuje.

Varianty kognitivismu Redukcionistický: všechny preskriptivní věty musí být použity tak, že jsou významově shodné s čistě deskriptivními větami a dají se na ně proto převést, popř. redukovat. Ne-redukcionistický: tento návrh odmítá

1 příklad Předpokládejme, že nějaký preskriptivní jazyk J obsahuje preskriptivní základní funktor „x je dobré“, popř. „x je dobré pro y“. Předpokládejme dále, že se tento preskriptivní základní funktor „x je dobré(pro y)“ dá definovat s pomocí čistě deskriptivní větnou funkce – např. „x je příjemné(pro y)“. Preskriptivní funktor „x je dobré(pro y)“ pak můžeme nahradit ve všech větách jazyka J, v nichž se vyskytuje, čistě deskriptivní větnou funkcí „x je příjemné (pro y)“. Pokud se při tom jedná pouze o jediný preskriptivní základní funktor jazyka J, dají se tak přeložit všechny pravé preskriptivní věty jazyka J do smyslově popř. definitoricky ekvivalentních vět čistě deskriptivního typu.

2 příklad: v tzv. autobiografické verzi redukcionismu je jednomístný normativní predikát „x je dovoleno“ definován „já schvaluji x“ 3 příklad: v tzv. sociologické verzi redukcionismu je dvoumístný normativní predikát „x je povoleno ve společenosti y“ definován jako „většina členů schvaluje y“. Vokabulář jazyka J sice obsahuje ve všech těchto případech preskriptivní funktory a J je pak podle naší definice preskriptivní jazyk; platí to však pouze pro „povrch“ J – jeho „nitro“, popř. smysl, význam J je čistě deskriptivní.

Varianty non-kognitivismu Nonkognitivismus odmítá s ohledem na jazyk J tezi (K), tedy že všechny preskriptivní věty jazyka J musí být použity výhradně v kognitivní funkci.

Funkce vět a jazykových výrazů 1) jazykový výraz A má emotivní funkci, jestliže vyjádření A – za obecných a normálních okolností – (primárně) slouží k tomu, aby vyjádřilo pocity mluvčího a/nebo aby vyjádření A vzbudilo v adresátovi jisté pocity

Funkce vět a jazykových výrazů 2) A má evaluativně volitivní funkci, jestliže vyjádření A (primárně) slouží k tomu, aby sdělilo jisté hodnotové stanovisko nebo rozhodnutí mluvčího a/nebo v adresátovi podobné stanovisko nebo rozhodnutí vyvolalo

Funkce vět a jazykových výrazů 3) A má normativně direktivní funkci, jestliže vyjádření A (primárně) slouží k tomu, aby adresáta podnítilo/pohnulo k určitému jednání, popř. aby řídilo jeho jednání určitým směrem nebo mu nabídlo orientační pomoc pro jeho chování

Moorovo odmítnutí redukcionismu preskriptivní funktor P – např. „x je dobré“ čistě deskriptivní větná funkce D – např. „x je příjemné“ 1) Předpoklad - Pro nejméně jeden preskriptivní funktor P – např. „x je dobré“ – a pro nejméně jednu čistě deskriptivní větnou funkci D – např. „x je příjemné“ – platí (popř. má platit): P znamená totéž jako D, tedy např. „x je dobré“ znamená totéž jako „x je příjemné“.

Moorovo odmítnutí redukcionismu 2) Dodatečná premisa – „Je každá věc, která je příjemná, také dobrá?“ – to je otevřená otázka. 3) Dodatečná premisa – Není otevřenou otázkou také otázka „Je každá věc, která je příjemná, také příjemná? 4) Tázací věta „Je každá věc, která je příjemná, také dobrá?“znamená totéž jako tázací věta „Je každá věc, která je příjemná, také příjemná? (Z 1 doplněné mlčky o dodatečné premisy.)

Moorovo odmítnutí redukcionismu 5) Pro všechny tázací věty S1 a S2 platí: když S1 znamená totéž jako S2 a S1 je otevřenou otázkou, pak je otevřenou otázkou i S2 (Dodatečná premisa) 6) „Je každá věc, která je příjemná, také příjemná?“ je otevřená otázka (z 5,4 a 2; ovšem v rozporu ke 3)

Moorovo odmítnutí redukcionismu 7) Není tomu tak, že pro nejméně jeden preskriptivní funktor P a nejméně jednu čistou deskriptivní větnou funkci D platí (platit má): P znamená totéž jako D. (Z1-6 nepřímým důkazem)