Všeobecná cirkulace atmosféry

Schéma všeobecné cirkulace atmosféry

Proudy všeobecné cirkulace atmosféry

Proudy všeobecné cirkulace atmosféry Rozložení tlaku vzduchu a s ním související systém proudění v reálné atmosféře Ideální pásmové rozložení tlaku vzduchu a s ním související systém proudění

Vzduchové hmoty Troposféra se člení podle fyzikálních vlastností na relativně homogenní vzduchové hmoty (VH), uvnitř kterých se pozorují malé horizontální gradienty teploty i mnoha dalších meteorologických veličin a změny těchto veličin s výškou vykazují určitou zákonitost, charakteristickou pro danou vzduchovou hmotu jako celek.

Vzduchové hmoty Definice: Vzduchovou hmotou (VH) nazýváme určité množství vzduchu v troposféře, shodné co do rozměrů s většími částmi pevnin a oceánů, mající určité vlastnosti a dlouho se přemísťující jako celek v proudu všeobecné cirkulace atmosféry (VCA).

Vzduchové hmoty teplé vzduchové hmoty - stabilní a instabilní Podle termodynamické klasifikace rozlišujeme tyto základní typy vzduchových hmot: teplé vzduchové hmoty - stabilní a instabilní studené vzduchové hmoty - stabilní a instabilní místní vzduchové hmoty - stabilní a instabilní Teplou vzduchovou hmotou se nazývá vzduchová hmota, která se pohybuje do mnohem studenějšího prostředí. V dané oblasti se tedy postupně ochlazuje. Studenou vzduchovou hmotou se nazývá vzduchová hmota, která se pohybuje do mnohem teplejšího prostředí. V dané oblasti se postupně prohřívá. Místní vzduchovou hmotou se nazývá vzduchová hmota v ohnisku, tj. taková hmota, která dlouhou dobu setrvává v dané oblasti. Ze dne na den si zachovává své základní vlastnosti bez podstatných změn.

Vzduchové hmoty Geografická klasifikace, navržena ještě ve dvacátých letech BERGERONEM je založena na geografické poloze ohniska formování se vzduchové hmoty a dělí vzduchové hmoty na čtyři základní typy: arktický (antarktický) vzduch (AV), vzduch mírných zeměpisných šířek - polární vzduch (PV), tropický vzduch (TV). ekvatoriální vzduch (EV), který se v současnosti z klasifikace vylučuje, protože se obecně považuje za vlhký tropický vzduch. Vzduchové hmoty různých základních typů jsou od sebe oddělené hlavními atmosférickými frontami, tj. arktickou frontou (AV/PV), polární frontou (PV/TV). Vzduchové tropické hmoty severní a jižní polokoule odděluje mezi sebou intertropická zóna konvergence (IZK). V každém základním typu rozlišujeme dva podtypy: mořská (maritimní) vzduchová hmota, pevninská (kontinentální) vzduchová hmota.

Vzduchové hmoty Ohniska vzniku vzduchových hmot

Vzduchové hmoty Arktický vzduch Oblast formování AV zahrnuje Arktický bazén (oblast Severního ledového oceánu a přilehlých moří), v zimě se ale rozšiřuje také na nejsevernější části kontinentů, hraničící a Arktidou - Aljaška, severní Kanada, Tajmír, Čukotka. Analogický arktickému vzduchu na jižní polokouli je vzduch antarktický, kterého hmota se formuje nad kontinentem Antarktidy a k ní přilehlých částech oceánů. Do Evropy se mAV dostává od severozápadu z oblasti Špicberků, kAV ze severu až severovýchodu přes Barentsovo a Karské moře. Jeho průnik do střední Evropy zvláště z kontinentálních oblastí východní Evropy je doprovázen silným ochlazením.

Vzduchové hmoty Polární vzduch Mírný vzduch středních zeměpisných šířek (polární vzduch) je vzduchovou hmotou s nejméně jednotnými vlastnostmi. To má svůj základ v tom, že tato hmota je obsažena v západním zonálním přenosu více nebo méně rychlého proudění vzduchu, přičemž podléhá vlivem podloží, ale obzvláště vlivem vertikálních pohybů v pohyblivých cyklonách a anticyklonách této oblasti silné modifikaci. Nejčastěji proudí mPV do střední Evropy ze severozápadu mezi Islandem a Britskými ostrovy. V zimě přichází z chladného kontinentu nad teplý Atlantik, je tedy studenou vzduchovou hmotou, velmi nestabilní. Nazývá se „čerstvým mořským polárním vzduchem“. Typickým počasím zvláště u mořského vzduchu je proměnlivá kupovitá oblačnost. V létě se projevuje v centrální části Evropy mírným ochlazením a přeháňkovou činností. V zimě naopak přináší do střední Evropy mírné oteplení ve spodní vrstvě troposféry.

Vzduchové hmoty Tropický vzduch Je nejteplejší troposférickou vzduchovou hmotou. Do střední Evropy proudí jako mořský tropický vzduch z oblasti mořské subtropické anticyklony (Azorská tlaková výše), tehdy se projevuje jako vlhká hmota s výskytem četných mlh v zimním období, v létě s menšími projevy instability. Jako kontinentální hmota se do střední Evropy dostává prouděním ze severní Afriky, Balkánu, Ukrajiny. Projevuje se suchým a velmi teplým počasím.  

Vzduchové hmoty Změna vlastností vzduchových hmot

Vzduchové hmoty Změna vlastností vzduchových hmot

Vzduchové hmoty Směr postupu vzduchových hmot do střední Evropy

Atmosférické fronty   V místech, kde se dvě vzduchové hmoty různých typů stýkají, nastává výrazný skok (diskontinuita) v průběhu jednotlivých meteorologických prvků. V tomto styčném prostoru nebo zóně se vyskytuje počasí vlastní oběma typům vzduchových hmot, jeho projevy obyčejně zesilují a někdy se vytvářejí speciální nové jevy počasí, které se jindy uvnitř vzduchových hmot nevyskytují vůbec, nebo ojediněle (trvalý déšť, silný vítr, mohutná oblačnost). Tento úzký prostor (vzhledem k rozměrům vzduchových hmot) nazýváme „frontální plocha“ nebo krátce „fronta“ a počasí v tomto prostoru nazýváme „frontální počasí“.

Atmosférické fronty Definice: Atmosférické fronty jsou zvláštní úzké přechodové zóny mezi vzduchovými hmotami, odlišující se rozměry, zvláštnostmi pohybu, vertikální a horizontální stavbou a podmínkami počasí. Geografické dělení: 1. Arktická fronta (AF) AV/PV 2. Polární fronta (PF) PV/TV Dělení podle horizontální a vertikální stavby: 1. Základní (troposférické, vysoké) 2. Podružné (přízemní, nízké) 3. Výškové 4. Stratosférické

Atmosférické fronty Podle zvláštností přemístění, vertikální stavby a podmínek počasí rozlišujeme tyto fronty: jednoduché fronty teplé studené stacionární okluzní fronty neutrální

Atmosférické fronty Teplá fronta Teplá fronta je atmosférická fronta, pohybující se do studeného vzduchu. Teplé fronty (TF) jsou anafronty, tj. plochy, nad kterými se teplý vzduchu nachází ve stavu výstupného klouzání. Nejlépe jsou vyjádřené v centrálních částech cyklon. Směrem k okraji cyklony jejich projevy výrazně slábnou.

Atmosférické fronty  Teplá fronta Ci unc

Atmosférické fronty  Teplá fronta Cs

Atmosférické fronty  Teplá fronta As

Atmosférické fronty  Teplá fronta Ns

Atmosférické fronty  Teplá fronta St fra

Atmosférické fronty Studená fronta Studená fronta je frontální rozhraní, pohybující se do teplého vzduchu. Proudění ve studeném vzduchu má složku směřující ke frontě, proto se klín studeného vzduchu pohybuje vpřed a zaplňuje prostor po teplém vzduchu.

Atmosférické fronty Studená fronta 1.druhu Vertikální řez SF 1.druhu zimního období (pasivní studená fronta při stabilním zvrstvení teplého vzduchu)

Atmosférické fronty Studená fronta 1.druhu Vertikální řez SF 1.druhu letního období (pasivní studená fronta při instabilním zvrstvení teplého vzduchu)

Atmosférické fronty Studená fronta 2.druhu Vertikální řez SF 2.druhu (aktivní studená fronta při instabilním zvrstvení teplého vzduchu)

Vertikální řez studenou frontou 2.druhu v zimním období Atmosférické fronty Studená fronta 2.druhu Vertikální řez studenou frontou 2.druhu v zimním období

Atmosférické fronty Studená fronta 2.druhu Předfrontální pásmo húlav, typické pro rychle se pohybující studené fronty

Atmosférické fronty Podružná studená fronta Specifické rysy konvekce se projevují u podružných studených front, čar instability, čar konvergence, COMMA systémů

Atmosférické fronty Okluzní fronta Okluzní fronty (OF) spojují v sobě rysy teplých a studených front, ale často se projevují méně výrazně. Charakteristické jsou pro pozdější vývojové stadium cyklon, pro stadium jejích vyplňování. Studené fronty se pohybují v oblasti cyklony obyčejně rychleji než fronty teplé, což samo o sobě vede k tomu, že studená fronta postupně dostihne teplou a dochází k jejich spojení - procesu okluze.

Atmosférické fronty Okluzní fronta Proces okludování frontálního systému

Atmosférické fronty Okluzní fronta Proces okludování frontálního systému

Atmosférické fronty Okluzní fronta Proces okludování frontálního systému

Atmosférické fronty Teplá okluzní fronta Nad Evropou se vyskytují nejčastěji ve studené polovině roku, když je zafrontální vzduch z Atlantického oceánu teplejší, než kontinentální předfrontální studená vzduchová hmota. Často jsou při přechodu tohoto typu fronty pozorované vánice někdy i vznik náledí. Projevy počasí teplých okluzních front jsou podobné projevům teplé fronty. Srážky jsou slabší, někdy dokonce netvoří ani souvislé pásmo.

Atmosférické fronty Studená okluzní fronta Jsou typické pro letní období. Vyskytují se podél nich četné bouřky, i když jsou poměrně nevýrazné. Oblačný systém je rozložen výrazněji po obou stranách fronty. Slohovitá oblačnost přechází v oblačnost typu Cb, přičemž trvalé srážky se mění v přeháňkové. Přes den jsou oblačnost a srážky aktivnější, než v noci. V řadě případů u rozpadávající se studené okluze nelze v noci čáru fronty odhalit, přes den se ale projeví intenzivní bouřkovou činností.

Atmosférické fronty Stacionární fronta je frontální rozhraní, podél kterého vzduchové hmoty nenahrazují jedna druhou. Stacionární fronta může vzniknout zpomalováním nebo zastavením teplé nebo studené fronty; Fronta se neprojevuje výraznějším přesunem v jakémkoliv směru. Frontální rozhraní, pohybující se rychlostí menší než 10 km.hod-1 se obvykle označuje jako stacionární fronta; Změna směru větru v oblasti frontálního rozhraní činí obvykle kolem 180°. Z toho plyne, že izobary jsou téměř rovnoběžné s frontálním rozhraním. Tato vlastnost umožňuje snadněji rozpoznat stacionární frontu v procesu synoptické analýzy na synoptických mapách.

Atmosférické fronty Mělká stabilní stacionární fronta: Pokud je teplá vzduchová hmota v oblasti stacionární fronty zvrstvená stabilně a sklon frontálního rozhraní je mělký, tvoří se oblačnost vrstevnatého charakteru. Vypadávají srážky ve formě mrholení; v případě, že vzduch stoupá nad hladinu nulové izotermy, vyvíjejí se podmínky pro vznik námrazy a může vypadávat slabý déšť nebo sněžení. Ve vysokých vrstvách nad frontální plochou se vyskytuje vysoká oblačnost z ledových krystalků (Ci, Cs). 39

Atmosférické fronty Strmá stabilní stacionární fronta: Pokud je sklon frontální plochy strmý a probíhá výraznější advekce teplého vzduchu do vyšších hladin po frontální ploše, tvoří se vrstevnatá oblačnost s maskovanými přeháňkami; Nepatrné vlnění nebo pohyb quasistacionární fronty směrem do teplé vzduchové hmoty vyvolává významné projevy počasí ve formě přeháňkové aktivity, související s frontou. 40

Atmosférické fronty Mělká nestabilní stacionární fronta: Pokud je teplá vzduchová hmota zvrstvená podmíněně instabilně, sklon frontální plochy je mělký a nastává dostatečné zvedání, tvoří se kupovitá nebo vrstevnatá oblačnost s maskovanými věžovitými kumuly. Pokud je uvolněná energie velká (teplý vlhký instabilní vzduch), tvoří se významná bouřková oblačnost; Uvnitř studené vzduchové hmoty může vznikat rozsáhlá oblast mlh nebo nízké oblačnosti, pokud je studený vzduch nasycený teplým deštěm nebo mrholením, vypadávajícím z teplé vzduchové hmoty nad frontální plochou; Pokud je teplota vzduchu pod 0°C, může docházet ke vzniku náledí; obecně ale je velmi slabé. Mělký sklon nestabilní stacionární fronty vyvolává ve velmi široké a rozsáhlé oblasti přeháňky, nízkou oblačnost, mlhy a zhoršenou dohlednost. 41

Atmosférické fronty Strmá nestabilní stacionární fronta: Pokud je sklon nestabilní stacionární fronty strmý a dostatečně teplá vzduchová hmota advehuje do vyšších vrstev po frontální ploše, nebo se fronta pomalu pohybuje směrem k teplé vzduchové hmotě, mohou se objevit intenzivnější projevy počasí . Prudký déšť, silné bouřky, vítr a v určitých geografických oblastech i tornáda jsou často spojené s tímto typem atmosférické fronty. Šířka pásu srážek a nízké oblačnosti se pohybuje v rozmezí od 80 do 300 km, v závislosti na sklonu frontální plochy a teplotě vzduchových hmot. 42

Atmosférické fronty Jednou z typických charakteristik projevů počasí stacionárních front je skutečnost, že nepříznivé meteorologické podmínky se mohou vyskytovat po několik dní a významně komplikovat činnost letectva!!!

Tlakové útvary Cyklonální útvary cyklona - mohutný vír, směr proudění proti směru pohybu ručiček hodinových. V středu hodnota tlaku vzduchu nejnižší; podružná cyklona - nevelká cyklona na okraji nebo uvnitř již dříve vzniklé cyklony; brázda nízkého tlaku vzduchu - systém protáhlých izobar ze středu cyklony s nejnižšími hodnotami tlaku podél osy. K ose brázdy proudění konverguje.

Tlakové útvary Anticyklonální útvary anticyklona - mohutný vír, směr proudění po směru pohybu ručiček hodinových (severní polokoule). Tlak vzduchu má maximální hodnotu ve středu, směrem k okraji klesá; podružná anticyklona - nevelká, často znovu vznikající anticyklona, na okraji nebo uvnitř dříve vzniklé anticyklony, nebo v hřebenu vysokého tlaku vzduchu; hřeben vysokého tlaku - systém protáhlých izobar ze středu tlakové výše s vyššími hodnotami tlaku podél osy. Směrem od osy hřebene existuje divergence proudění.

Tlakové útvary Základní tvary tlakového reliéfu:

Tlakové útvary Tlaková níže Cyklony vznikají jako instabilní vlnové poruchy na polární frontě a podléhají určitému typickému životnímu cyklu, přičemž se na závěr obyčejně vyvíjejí do velkého, prudce rotujícího víru. Při tomto vývoji dochází k velkorozměrným vertikálním pohybům, přičemž ve střední části je teplejší tropický vzduch zvedán vzhůru a chladnější polární vzduch klesá.

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary Animace procesu vzniku a vývoje cyklony na polární frontě:

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary  Tlaková níže

Tlakové útvary Tropická cyklona Tropickými cyklonami nazývají meteorologové atmosférické poruchy (víry), vyznačující se nízkým tlakem, orkánovými větry a lijáky. Tropické cyklony s menší intenzitou rozdělují meteorologové obyčejně do třech skupin, v závislosti od jejich intenzity a rychlosti větru, který je doprovází. Tropická porucha: slabá cyklonální cirkulace (jedna uzavřená izobara po 5 hPa). Tropická níže: určuje již oblast nižšího tlaku vzduchu, kolem kterého se uzavírá několik soustředných izobar. Rychlost větru nepřesahuje 12,5 m.s-1. Tropická bouře: je to významná tlaková níže, kolem které se též uzavírá několik izobar. Rychlost větru se pohybuje v  rozmezí 12,5 až 33 m.s-1. Centrum s velmi nízkým tlakem a velmi silnými větry, rychlost kterých přesahuje 33 m.s-1 (orkánové větry) představuje tropický cyklón s největší intenzitou.

Tlakové útvary Tropická cyklona Tropické cyklony jsou atmosférické víry, kterých průměr se pohybuje v rozmezí 80 až 300 km. Vzduch v nich víří kolem svislé osy, přičemž často zabírá celou troposféru. Tropické cyklony vznikají téměř vždy nad povrchem oceánů v blízkosti rovníku, kde přesahuje teplota vody 26o C. Dráha cyklon závisí na větrném pásu, ve kterém se vyskytují. Cyklony, mající původ ve východním Atlantiku jsou unášeny směrem na západ východními pasátovými větry v tropech.

Tlakové útvary  Tropická cyklona Dráhy tropických cyklon

Stavba tropické cyklony Tlakové útvary Stavba tropické cyklony Zóna ticha: oko “hurikánu”, ve středu víru o průměru asi 18 až 55 km, v závislosti od stadia vývoje cyklony (mladá cyklona - 35 až 55 km, stadium plného rozvoje - 18 až 35 km, stadium zániku - 70 až 90 km). Je typická slabými větry a téměř bezoblačnou oblohou. Zóna maximálních větrů: přiléhá bezprostředně k oku hurikánu. Kromě silných větrů (50 až 60 m.s-1) pozorujeme zde i prudké deště a silné poklesy tlaku vzduchu. Šířka této zóny je průměrně 55 až 150 km. Přechodná zóna: je v ní již menší pokles tlaku vzduchu, rychlost větru a intenzita srážek je nadále vysoká. Šířka této zóny je velmi proměnlivá. Vnější zóna: je v ní slabě vyjádřená cyklonální cirkulace. Rychlosti větru jsou nevelké, srážky postupně ustávají.

Tlakové útvary  Tropická cyklona Vertikální řez tropickou cyklonou

Tlakové útvary  Tropická cyklona Vertikální řez tropickou cyklonou

Tlakové útvary Tropická cyklona Pohled na hurikán Katrina z kosmu (28.8.2005 20.45 UTC)

Tlakové útvary Tropická cyklona Cyklony způsobují větrným efektem obrovské škody na pevnině (domy, vyrvané stromy, zničené mosty, atd.). Silný tlak, kterým působí vítr na povrch oceánů při přechodu tropických cyklon, vyvolává vznik obrovských vln, kterých vrcholy dosahují 15 až 20 m.

Tlakové útvary Tropická cyklona Účinky vlnobití, vyvolaného postupem tropické cyklony jsou do značné míry závislé i na charakteru pobřeží. Ploché pobřeží umožňuje vlnám pronikat s velkou intenzitou do vnitrozemí. Strmé pobřeží rozbíjí nárazy mohutných vln a účinky vlnobití tlumí.

Tlakové útvary  Tropická cyklona

Tlakové útvary Monitorování tropických cyklon Speciálně vycvičené letecké skupiny působí jednak z letecké základny záložních sil v Missisippi a jednak jsou to síly systému NOAA. Obě skupiny mají dlouhou historii, létají od roku 1943. Jeden let hurikánové mise trvá zhruba 11 hodin. Během přímého přenosu dat vědci z Tropického předpovědního centra využívají tyto informace pro analýzu a předpověď tropického hurikánu. Vojenské síly využívají letoun WC-130H, síly NOAA typy WP-3D a GIV-8P. Osádku tvoří 6 lidí – pilot, druhý pilot, navigátor, letecký mechanik, důstojník meteorologického vzdušného průzkumu a operátor padajících sond. Letoun WC-130H pro účely monitorování hurikánů

Tlakové útvary Hodnocení intenzity tropických cyklon V roce 1970 vytvořili Ing. Herbert SAFFIR a dr. Robert SIMPSON, pozdější ředitel “Národního centra pro hurikány” stupnici pro hodnocení hurikánů. Podle nich byla nazvána SAFFIR-SIMPSONOVA hurikánová stupnice a byla rozdělena do pěti kategorií, popisujících intenzitu hurikánů. Umožňuje vyhodnotit, jaké škody a záplavy lze očekávat, pokud hurikán dosáhne pevniny. Určujícím faktorem dělení je přitom rychlost větru a hodnota barometrického tlaku v oku bouře. Očekávaná výška vln závisí na vlastnostech pobřežní linie.

Tlakové útvary Monitorování pohybu tropických cyklon

Tlakové útvary Tlaková výše Mohutné anticyklony mírných šířek vznikají jako důsledek přísunu studené vzduchové hmoty v týlové části cyklon. Zpočátku se formují jako nízké studené hřebeny vysokého tlaku vzduchu, pro které je typické počasí s proměnlivou kupovitou oblačností. Později, v důsledku přísunu teplé vzduchové hmoty ve výškách a tzv. anticyklonální vířivosti tyto studené hřebeny vertikálně mohutní, stávají se vysokými teplými útvary s anticyklonální divergentní rotací proudění v přízemní vrstvě a se sestupnými pohyby vzduchových hmot v centrální části.

Tlakové útvary  Tlaková výše

Tlakové útvary Tlaková výše Typické pro centrální části rozvinuté mohutné anticyklony v letním období je málooblačné počasí se slabými větry a vysokými teplotami. V zimním období se anticyklony zpočátku projevují málooblačným mrazivým počasím, později s výskytem četných mlh a nízké inverzní oblačnosti se slabým sněžením. Jižní okraj tlakové výše přiléhá k severní části cyklony. Často jsou zde pozorované oblačné systémy vysokého a středního patra, přičemž v zimě z oblačnosti druhu As může slabě sněžit. Při dobře vyvinutých anticyklonách se jižní okraj také vyznačuje většími gradientami tlaku a silnými větry. V součinnosti se sněžením se často vyskytují vánice. Východní okraj tlakové výše hraničí s týlovou částí cyklony. Při instabilní vzduchové hmotě se zde v létě tvoří oblaka typu Cu, Cb s přeháňkami. V zimě se zde může vyskytovat bezoblačné počasí, nebo nesouvislá oblačnost Sc, která se tvoří po rozpadu oblačnosti Cb. Často jsou zde i v zimě četné sněhové přeháňky. Severní okraj tlakové výše obyčejně bezprostředně souvisí s teplým sektorem tlakové níže. V zimě je zde pozorovaná souvislá oblačnost druhu St, Sc, občas slabé srážky nebo mrholení. Poměrně často jsou zde pozorované mlhy. V létě se v této části anticyklony občas pozoruje malé množství vysokých oblaků, přes den se mohou vyvíjet kupovitá oblaka. Západní okraj tlakové výše přiléhá k přední části oblasti nízkého tlaku vzduchu. Pozorují se zde příznaky teplé fronty, oblaka typu Ci. Ve studené části roku se v této části často pozorují oblaka druhu St, Sc, když proudí po okrajové části anticyklony z jihu na sever vlhký ochlazující se vzduch. V teplé části roku se na západním okraji při vysokých teplotách vzduchu a dostatečné vlhkosti pozorují poměrně často bouřky (zvláště podmíněné orografií).

Tlakové útvary  Uzavřená cirkulace

Místní větry Místní větry Jsou to vzduchové proudy nevelkých horizontálních rozměrů (od stovek metrů do desítek km), vznikající v důsledku termického nebo mechanického účinku nestejnorodého zemského povrchu na vzdušný proud velkých rozměrů. Místní větry, podmíněné tepelně - fyzikálními a radiačními rozdíly podloží (bríza, údolní a horské větry, ledovcové větry) jsou vyjádřené tím výrazněji, čím menší je rychlost vzdušného proudu velkých rozměrů.

Místní větry  Bríza

Místní větry  Bríza

Místní větry  Horské a údolní větry

Místní větry  Horské a údolní větry Údolní vítr Horský vítr

Místní větry  Bóra Bórou nazýváme studený vítr, velkou rychlostí vanoucí dolů po horských svazích v oblastech, kde kontinent v zimě ochlazený se rychle přerušuje teplým mořem. Bóra nad Balkánem vzniká i tehdy, když je nad Jaderským mořem výrazná cyklona a nad Balkánským poloostrovem vyšší nebo vysoký tlak. Tato „cyklonální bóra“ přináší nejen vichřici, ale též srážky, někdy poměrně prudké.

Místní větry  Bóra

Místní větry  Bóra

Místní větry  Bóra

Místní větry  Föhn

Místní větry  Föhn

Místní větry  Föhn

Místní větry Föhn 

Místní větry Padavý vítr Je to proud vzduchu, vznikající v důsledku síly zemské tíže a směřující podél mírně se svažujícího zemského povrchu. K padavým větrům patří hlavně Mistral. Je to studený, suchý padavý severák na pobřeží jižní Francie v oblasti ústí Rhôny mezi Avignonem a Marseille. Příčinou vzniku je nízký tlak nad teplým mořem a vyšší tlak nad Cevennami a francouzskými Alpami, v zimě se studeným suchým vzduchem. Tlaková níže nasává vzduch z pevniny, přičemž proudění je v údolí Rhôny tryskovitě zesíleno. Mistrály jsou nejběžnější v zimě a na jaře, ačkoli vichřicové větry se mohou vyskytovat celoročně

Místní větry Padavý vítr

Místní větry Padavý vítr

Místní větry Padavý vítr

Místní větry Padavý vítr

El Niňo a jižní oscilace (ENSO) El Nino (v překladu „jezulátko“) je klimatický jev, který se objevuje v atmosféře a oceánu v oblasti tropického Pacifiku. Jeho výskyt je poměrně nepravidelný. Většinou se opakuje po 3 až 7 letech, trvání jednotlivých tzv. „epizod“ je většinou 1 až 2 roky.

El Niňo a jižní oscilace (ENSO)

El Niňo a jižní oscilace (ENSO)

El Niňo a jižní oscilace (ENSO)

El Niňo a jižní oscilace (ENSO)

El Niňo a jižní oscilace (ENSO)

El Niňo a jižní oscilace (ENSO) Oblasti, ve kterých dochází díky působení El Niña ke krátkodobým změnám klimatu. Například věčně suchá poušť Sechura se během epizody El Niño proměnila v druhé největší jezero v Peru o rozloze 5 000 kilometrů čtverečních. Naopak, australské státy - Queensland, New South Wales a Victoria - postihla nevídaná sucha. V Melbourne byla voda na příděl. V Kanadě v zimě teploty překročily průměr o 3°C.