Člověk Zuzana Svobodová

Mám věřit, že jsem nic? Mám věřit, že jsem Bůh? Všechny excesy, veškeré násilí, a všechny marnosti velkých mužů, pochází ze skutečnosti, že nevědí, co jsou... Jaká část z nás cítí radost? Jsou to naše ruce, naše paže, naše tělo, nebo naše krev? Samozřejmě to musí být něco, co není hmotné. (Pascal, Pensées)

„Žádná doba toho nevěděla tolik a tak rozličného o člověku jako ta dnešní... Ale také žádná doba nevěděla méně, co je člověk, než ta dnešní.“ (Martin Heidegger)

Co je člověk?→ Kdo je člověk? Uvažovat o člověku v jeho celistvosti ( MELÉTE TO PAN ) – je toho člověk schopen?

Kdo jsem? Kdo jsme? homo legulus homo movens – homo viator – homo spiritualis homo viator (Komenský, G. Marcel) → homo turisticus homo loquens homo faber (H. Bergson, Max Frisch – člověk a technologie) homo economicus homo sociologicus (Německo, 1958) homo ludens (Johan Huizinga) homo aesteticus homo politicus homo insipiens (x sapiens)...

Svobodná – služebná artes liberales: k životu, ke svobodě artes serviles / artes mechanicae přecenění práce pocházející z lenosti / lat. acedia: "nechci se účastnit na svém poslání", strach z bytí osobou dnes: „svobodná povolání“ x zaměstnanec creatio continua → podíl na stvoření člověk jako action (Blondel), opérer (Mounier), praxe (marxismus)

Divák x herec. Myšlení a jednání THEATAI (diváci) → teorie, teoretický (kontemplující); neúčast (ř. SCHEIN ) – cena za diváctví, které rozumí smyslu hry herec: angažován (není autonomní), lovec slávy ( DOXA ), angl. part (část, hrát, být částí, jeho sláva z mínění diváka (není svým pánem) Staří Řekové byli přesvědčeni o tom, že pouze divák, nikoli herec, je schopen chápat to, co se samo nabízí jako hra. Proto byl život přihlížející, kontemplativní, divácký, nadřazen životu činnostnímu, hereckému.

Člověk a výchova u Platona zajatec v jeskyni (obstarávky všedních dnů, zaneprázdněnost – ASCHOLIA ) vy-/po-slanec (poslání, životní smysl, výzva ke SCHOLÉ, starost – EPIMELEIA PERI TÉS PSYCHÉS ) host v cizině (prázdeň – SCHOLÉ, vzdělávání, poznávání životního smyslu/orientace) – exkurs: srov. novodobé obrazy člověka jako homo viator: poutník, turista, tulák Ústava, Zákony hlavní úkol výchovy a vzdělávání („kompetence“): získání teoretického nadhledu, odstupu od aktuální situace, podpora společenství a soudržnosti obce

Člověk a výchova u Aristotela ZOON LOGON ECHON – bytost mající (které je vlastní/která je schopna naslouchat tomu, co je) rozum/slovo/řeč/smysl… a díky tomu ZOON POLITIKON – bytost, která žije v polis/obci/společnosti (která vstupuje do světa) – další viz Aristoteles. Politika, zejm. kn. VII-VIIIAristoteles. Politika, zejm. kn. VII-VIII první výměr je zkratka učiněná na základě obsahu Aristotelova textu, druhý výměr uvádí Ar. v textu přímo

Z toho jest tedy zřejmo, že obec jest útvar přirozený a že člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci (ὁ ἄνθρωπος φύσει πολιτικὸν ζῷον), a že ten, kdo od přirozenosti a ne jenom náhodou žije mimo obec, jest bytostí buď špatnou anebo lepší než člověk, … Jest zjevno, proč člověk jest bytostí určenou pro pospolitý život více než každá včela a každý stádový živočich. Neboť příroda, …nečiní nic bezúčelně. Ze živočichů jenom člověk má řeč (οὐθὲν …μάτην ἡ φύσις ποιεῖ: λόγον δὲ μόνον ἄνθρωπος ἔχει τῶν ζῴων); hlas jest známkou pocitu nelibého a libého, proto jej mají také ostatní živočichové – neboť až k tomu dospěla jejich přirozenost, že mají pocit bolesti a libosti a navzájem si je dávají najevo –, řeč však jest určena k tomu, aby naznačovala, co jest prospěšné a škodlivé, a tudíž také, co jest spravedlivé a nespravedlivé; tj. zajisté vlastní člověku před ostatními živočichy, že jediný má smysl pro dobro a zlo, pro právo a bezpráví a pro podobné věci; společenství těchto věcí pak vytvořuje domácnost i obec.

Člověk u Augustina „Quid ergo sum..., quae natura mea?“ Člověk osamělý ve světě, člověk bez přístřeší, člověk bloudící a marně hledající sebe sama v hlubinách svého vlastního nitra. Člověk jako grande profundum (velká hlubina, tajemství): „Co je člověk, že jej bereš na vědomí? Co je člověk, že se o něj staráš, Hospodine?“ („Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“) Žalm 8,4 Dubito ergo sum

Potencionality lidské duše Augustin rozlišuje čtyři základní potencionality (možnosti) lidské duše, kterými se mj. člověk liší od zvířat:  chtění voluntas  milováníamor  představivost notitia  chápání intelligentia

caro tua, coniunx tua Augustin vidí lidské bytí jako dokonalou jednotu dvou substancí: duše a těla; pobízel, aby tělo bylo respektováno na základě toho, že patří k přirozenosti člověka. Augustinův nejoblíbenější obraz pro popis jednotky těla a duše bylo manželství: caro tua, coniunx tua — tvé tělo je tvá žena.

…ergo sum dubito pochybuji, si enim fallorjestliže se mýlím, cogitomyslím, sentiocítím, videovnímám, promittoslibuji, … tedy JSEM ?

Člověk je… Aurelius Augustinus (†430): čl – grande profundum AureliusAugustinus Tomáš Akv. (†1274): čl – rod zcela zvláštního rázu, „horizont a rozhraní duchovní a tělesné přírody“ Tomáš Akv. Cusanus (Mikuláš z Kusy/Kusánský, †1464): homo non vult esse nisi homo (čl nechce být ničím jiným než člověkem – cesta k přirozenosti, řádu), B razič mincí, čl směnárník, odhadující jejich cenu. Čl v sobě nese vše, vše může poznat. Nekonečnost (prostorová a časová) světa pouze myšlená, nikoli prožitá. Cusanus

Co je člověk v nekonečnu? Blaise Pascal ( ): le silence éternel de ces espaces infinis m´effraie (věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí): omezenost, nedostatečnost, nahodilost člověka, nekonečně velké a nekonečně malé, „kolik říší o nás neví“, „qu´est ce qu´un homme dans l´infini?“ (co je čl v nekonečnu?), nous sommes quelque chose, et ne sommes pas tous (jsme něco a nejsme vše), čl je myslící třtina (un roseau pensant). Vesmír o tom neví nic. Čl poznává vztah mezi světem a sebou samým.Pascal Pascalova osamělost větší a obtížněji překonatelná než Augustinova: pracuje se na novém obraze světa, ale nestaví se nový světový dům. V nekonečnosti nelze činit příbytek. Žijeme v nezobrazitelném světě.

Člověk jako prostor myšlení a lásky Baruch Spinoza ( ): přijetí nekonečnosti – a zbavení její strašlivosti. Nekonečná substance (nekonečná natura naturans, Bůh) – nekonečně mnoho atributů, čl poznává: rozprostraněnost, myšlení a to, že miluje: miluje sebe samu a miluje se v člověku. Čl je bytost, v níž Bůh miluje sebe sama. Čl přijímá bezpřístřešnost, bezsvětovost, protože může poznat, že má smysl; svět a čl jsou spojeni.Spinoza

Člověk jako první rozmluva přírody s Bohem J. W. Goethe ( ) – „Spinozův dědic“ – odhodlán žít v míru s celým světem, ale osamělosti vystaven ve svém nitru: čl je „první rozmluvou, kterou vede příroda s Bohem“, přesto slyší uchem Werthera: „hlas zcela do sebe zapuzeného, sebe sama postrádajícího a nezadržitelně se propadajícího stvoření“.Goethe

Cesta k postmodernímu tázání po lidství I. Kant ( ) – neprojektuje nový světový dům, ale vyžaduje od čl sebepoznáníKant 1.Co mohu vědět? 2.Co mám činit? 3.V co smím doufat? 4.Co je člověk?

Cesta k postmodernímu tázání po lidství G. W. F. Hegel ( ) – nejradikálnější odklon od antropologického tázání – myšlenkový systém, který vedl k „vyvlastňování konkrétní lidské osoby a konkrétního lidského společenství ve prospěch světového rozumu“. AbstrakceHegel Čl – princip, v němž světový rozum dospívá ke svému dokonalému sebevědomí. Snaha o nový světový dům pro člověka v čase, dějinách. „V každém člověku je světlo a život, je vlastnictvím světla; a není osvětlován světlem, jako temné těleso, které jen trpí cizí zář, nýbrž rozhořívá se jeho vlastní zápalná látka, a je vlastním plamenem.“ (z mládí)

Tři velké antropologické systémy Aristotelés: kosmologický (domov pro čl antického, svět věcí, čl věcí mezi věcmi) Tomáš Akv.: teologický (domov pro čl křesťanského středověku) Hegel: logologický (nikdy se nestal skutečným domovem pro moderního čl)

Podstata člověka v jednotě s druhým L. Feuerbach ( ): principem nikoli absolutní, tj. abstraktní duch, nikoli abstraktní rozum, ale skutečná a celá podstata čl. Počátkem filosofování není poznání (jako u Kanta), ale člověk.Feuerbach Nikoli individuum: „Jednotlivý člověk pro sebe v sobě nemá podstatu člověka, v sobě ani jako morální, ani jako myslící bytosti. Podstata člověka je obsažena jen ve společenství, v jednotě člověka s člověkem – jednotě, která se ale opírá jen o realitu rozdílu mezi Já a Ty.“

Počátky postmoderního tázání po člověku Søren Kierkegaard ( ) - přezdívaný Sokrates z Kodaně – ovlivnil fenomenologickou antropologii v jejím individualismu, považován za zakladatele existencialismuKierkegaard Sokrates Kodaně Témata – stavy existence, elementy pobývání „před Bohem“: úzkost, odcizení, vina, strach, zoufalství, rozhodnutí, smrt, spasení; myšlení může být prověřováno pouze existencí myslícího člověka; víra je pravá, pokud má základ a osvědčení v existenci věřícího, musí být závazná, je to životní vztah (k uvěřenému)

Jedinec jako otevřený systém Søren Kierkegaard. existence je přechod od možnosti v duchu ke skutečnosti v celistvosti osoby stát se jedincem, ale pouze jako předpoklad pro navázání vztahu s absolutnem; jedinec jako otevřený systém; jedinec, který vybředne z davu (unikne jeho vlivu), se stává pravdou. Dav (obecné, neosobní, beztvaré, bez tváře) je nepravdou. „Každý si má jen obezřetně začínat s ‚ druhými ‘ a bytostně mluvit jen s Bohem a se sebou samým.“ čl nevnímá jako izolovanou bytost, ale v jeho vztahu s absolutnem (x k absolutnu), vztah osobní, absolutno osobou – teologická antropologie

Počátky postmoderního tázání po člověku Friedrich Nietzsche ( ) – člověk jako problematická bytost v centru úvah o světě (celoživotní téma)Nietzsche „Jak se člověk může znát?“– „Je temnou a zastřenou věcí.“ Je „dosud nevymezené zvíře“, výstřední zvířecí druh. Následkem „násilného odtržení od zvířecí minulosti“ trpí sám sebou, problémem svého smyslu. To je začátek, přechod, ve skutečnosti je člověk „takřka embryem člověka budoucnosti“ – prvého rodu člověk. „Člověk je čímsi tekutým a tvárným – lze z něj udělat, co kdo chce.“ Život je „vůle k moci“ (sr. Schopenhauer: vůle k životu), nikoli askeze.

Nietzsche: člověk je zvíře odrostlé zvířecímu světu člověk je zvíře, které smí slíbit – je spojen s budoucností, za něco ručí. „Neodvozujeme už člověka z ‚ ducha ‘, umístili jsme ho zpět mezi zvířata.“ Čl je nemocí země. člověk není cíl, ale most, cesta, velký příslib člověk nemá slibovat druhým plnění povinností, ale sám sobě naplnění člověka Bůh je mrtev – čl se nedokáže ze své osamělosti vztahovat k Bohu Problematika lidského života se mu stává vlastním / základním obsahem filosofování. Nové (návrat k Empedoklovi): chce chápat člověka geneticky, jako zvíře odrostlé zvířecímu světu. N. je „mystikem osvícenství“.

Počátky postmoderního tázání po člověku Max Scheler ( )Scheler „Jsme první věk, v němž se člověk sobě stal zcela a beze zbytku ‚ problematickým ‘ ; v němž už neví, co je, zároveň ale také ví, že neví.“ Bezmoc ducha: duch ve své čisté formě je bez jakékoli moci, nechává si dodávat energii životními pudy – čl sublimuje svou pudovou energii v duchovní schopnost. Schelerův čl rozpolcen na ducha a pudy, nemocný čl. Mezi homo faber a zvířetem neexistuje podstatný rozdíl, neboť inteligenci a schopnost volby je třeba přisoudit i zvířeti; teprve principem ducha, který je absolutně nadřazen veškeré inteligenci, je založeno zvláštní postavení člověka. Rozhodující rozdíl mezi čl a zvířetem: sebevědomí. dílo „O věčném v člověku“ (1921), „Místo člověka v kosmu“ (1928, v čj 1968, předmluvu J. Patočka: s. 5-41)

Počátky postmoderního tázání po člověku Edmund Husserl (1859, Prostějov, Morava / Rakousko- Uhersko – 1938, Freiburg, Německo): nezabýval se antropologií, pouze 3 věty v Krizi evropských věd (1936):HusserlProstějov největším historickým fenoménem je lidstvo bojující o porozumění sobě samému „Stane-li se čl ‚ metafyzickým ‘, specificky filosofickým problémem, jde o něho jako o rozumovou bytost.“ Lidský rozum lze chápat jen ve spojení s nerozumem. „Lidství v univerzálním pojetí je svou podstatou lidským bytím v generativně a sociálně spjatých lidstvech.“ Bytnost čl nelze najít v izolovaných jedincích.

Počátky postmoderního tázání po člověku Martin Heidegger ( ) osamělec, který se vztahuje sám k sobě, ke svému bytí, Dasein, monolog. Čl „autentického“ pobytu = čl bytí sebou, odhodlanost k sobě samému; neumí skutečně žít s člověkem, ale žije jen se sebou samým, je uzavřený systém. Ani na nejvyšším stupni „bytí sebou“ nepřekračuje „pečující spolubytí s druhými“. (Kritika: Čl, který předmětem mé pouhé péče, není Ty, nýbrž On/a. Z „ono se“ vysvobozuje pravá sounáležitost.) „Každý má bytostně mluvit jen se sebou samým.“ (sr. Kierkegaard) – ve smyslu každý může bytostně...

Počátky postmoderního tázání po člověku Heidegger: „Žádná doba toho nevěděla tolik a tak rozličného o člověku jako ta dnešní... Ale také žádná doba nevěděla méně, co je člověk, než ta dnešní.“ Heideggerův člověk na okraji bytí je velkým krokem od Kierkegaarda směrem k propasti, kde začíná nicota. (Buber)

M. Buber: Já a ty základní slova Já-Ty, Já-Ono základní slovo Já-Ty: Já je zde osoba, uvědomuje si sebe sama jako subjektivitu základní slovo Já-Ono: Já je zde individualita, uvědomuje si sebe sama jako subjekt (který zakouší a užívá Ono) žádný člověk není čistou osobou, žádný čistou individualitou individualita se odlišuje od jiných individualit (duchovní forma přírodní oddělenosti) subjektivita vstupuje do vztahu k jiným osobám (duchovní forma přírodního sepětí)

M. Buber: Já a ty 3 sféry, v nichž se buduje svět vztahu: KOSMOS – ERÓS – LOGOS povinnosti a závazky máme vůči tomu, co je cizí – konečná odpovědnost vztah lásky k důvěrnému příteli, k Ty – nekonečná odpovědnost

M. Buber: Já a ty moment setkání ve vztahu není „zážitkem“, zde se s člověkem něco stává člověk se setkává s Ty, aby osvědčoval smysl ve svém vztahu ke světu – není žádný předpis k setkání – není žádný předpis k uskutečňování smyslu smysl nemůže být zachován, ale jen osvědčován činem, vtělován do života

M. Buber: Já a ty paradox života: „Jsem naprosto závislý“ a „Záleží na mě“ úkol: žít obojí najednou

Člověk jako cizinec a bytost revoltující L'Étranger Le Mythe de Sisyphe L'Homme révolté (Alber Camus)

Video z předávání Nobelovy ceny

Marcelova „konkrétní filosofie“ Milovat druhého znamená říci mu: Ty nezemřeš. Být a mít, Lidé proti lidskosti, Homo Viator (Gabriel Marcel)

Co je člověk? objekt → naturalismus subjekt → idealismus

„Le cultivateur“ rozsévač, pěstitel