Česká literatura od počátku 20. století do konce 1. světové války Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T. G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí

Česká literatura od počátku 20. století do konce 1. světové války

Boj proti vídeňskému centralismu Růst nacionalismu, anarchismu, antisemitismu Politické procesy (Omladina 1894) 1. SV – neochota bojovat za Rakousko 28. října 1918 – vznik samostatného Československa

Česká moderna Vliv prokletých básníků Pronikání symbolismu a impresionismu, částečně dekadence Obdiv k francouzské a ruské literatuře Rusko – naděje v boji proti Rakousku

Manifest Česká moderna Podepsali: malíři, básníci, vědci, politici Kritika NO, ruchovců, lumírovců Požadavek svobody slova Individualita umělce Negace společenských ideálů Zájem o sociální problémy Zařazení literární kritiky do literatury Impresionismus, symbolismus

Josef Svatopluk Machar 1864 - 1942

Zde by měly kvést růže Soubor básnických povídek Osudy žen Plynutí času, stárnutí

Magdaléna Román ve verších Krásná dívka Lucy Otec alkoholik – přinutil ji k prostituci Setkání se studentem Jiřím Odchod z nevěstince ke staré tetě Útěk před pomluvami na venkov Otec se pomstí, že ho Lucy přestala finančně podporovat – prozradí její minulost Jiří se zamiluje do jiné dívky Lucy se vrací do nevěstince – prostředí čestnější a příjemnější než maloměsto

Antonín Sova 1864 - 1928

Pankrác Budecius, kantor Kantor Budecius: chytrý pracovitý člověk Zanedbával svou ženu, po její smrti to chce odčinit modlitbami Práce na zámku, seznámení s komornou, svatba Morová epidemie, kantor hraje na pohřbech, žena ze strachu z nákazy uteče Kantor se synem z radosti opije, přijde o místo a syna Odchod z vesnice, stal se žebrákem a potulným muzikantem Po letech se dozvídá o synovi, který je šťastný a úspěšný Návrat k manželce po 25 letech, usmíření

Otokar Březina 1868 - 1929 Dvakrát nominován na Nobelovu cenu

Tajemné dálky O svém nešťastném mládí Snaha přiblížit se dokonalému principu, sjednocení mezi člověkem a bohem Samota, bolest, smrt Nadšeně přijata mladou generací

Tajemné dálky: Moje matka Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.

Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala a v těžké agónii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři a vonných útěch déšť i vizi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. O matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal. A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ta z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš; v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu; plod žití jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času.

Svítání na západě Oxymoron Opakem nešťastného pozemského života je smrt Smrt jako začátek něčeho nového Vliv Nietzscheho

Větry od pólů Mysticismus – snaha zjistit, jaká tajemná síla řídí svět Nenachází odpověď Pocity viny – překonatelné pouze přátelstvím

Stavitelé chrámu Nositel pokroku: geniální jedinec ve společnosti Symbolická postava: Prorok Básník se chce obětovat pro zástupy trpících Sociální problematika

Ruce Nositel pokroku: každý člověk Řetěz rukou objímá zeměkouli Pouta tragické viny – tvořivá činnost všech lidí za společným cílem povede k jejímu překonání

František Xaver Šalda 1867 - 1937 Duše a dílo: problematika romantismu v poezii hledá duchovní podstatu básnické tvorby Rousseau, Mácha a Němcová – vzory ostatním tvůrcům

Vilém Mrštík 1863 - 1912

Maryša Nejvýznamnější česká realistická hra Na slovácké vesnici Mladá dívka Maryša je z finančních důvodů nucena provdat se za vdovce Vávru Vávra má z předchozího manželství tři děti Nové manželství není šťastné - tragický konec Majetkové poměry, nerovný vztah muže a ženy Námět: Alois Mrštík Zpracování: Vilém Mrštík

Pohádka máje Impresionistický román Jednoduchý příběh mladé lásky Útěk před maloměšťáctvím do přírody Vztah měšťáckého líného chlapce Ríši k pracovité venkovské dívce Helence

Santa Lucia Příběh osamocení a smrti chudého brněnského studenta po příchodu do Prahy Citlivá osobnost v kontrastu s krutou realitou Láska k Praze

Česká dekadence Časopis Moderní revue: Symbolismus, dekadence Obdiv k francouzským prokletým básníkům Obdiv k Nietzschemu Anarchismus – likvidace existující společnosti prostřednictvím umění Odmítání mravních a estetických norem Snaha šokovat Zároveň vysoký stupeň citlivosti autora

Jiří Karásek ze Lvovic 1871 - 1951

Zazděná okna Tma, noc Smutek Nesplněné touhy a naděje

Sodoma Sbírka původně konfiskována Autor vyšetřován

Jiří Karásek ze Lvovic Poslední přátelství (ze sbírky Sodoma) Já hýřil citem svým a marnotratně žil A v duši příbuznou jsem chtěl se vnořit dlouze. Však všechno zhnusiv si, jsem všechno opustil A na smrt čekal jsem jak na milence v touze.

Jak výhost na věky bych dal všem mrtvým snům, Tak zrak můj v temnoty a bez naděje zírá. Svou duši otevřel jsem větrům, strašidlům, Jak sluje v půlnoci se duchům otevírá. Ó přijď, ty poslední, ač příchod tvůj mne leká. Já čekám mlčenliv, jak v dáli, v noční dobu, Kdes obraz zastřený na návštěvníka čeká. Příteli záhadný! Ty duchu zmrazující! Upíre poznavší, co tají hrůza hrobu! S tvých rtů chci vyčísti, co sotva chtěl bys říci...

Gotická duše hrdinova neschopnost přizpůsobit se životu je motivována biologicky (degenerovaný potomek měšťanského rodu) vžívá se do středověkých nálad nemoc, v horečce proklíná Krista pocit viny, pochopení, že ve víře je největší rozkoš atmosféra staré Prahy

Karel Hlaváček 1874 - 1898

Za noci březnové (Pozdě k ránu) Když k ránu měsíc padal karmínově zarudlý za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl, a polibek Tvůj byl, ač delikátní, přec jen mdlý... v té noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel. A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mi, já ved Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel: proč já tu neměl štěstí býti mezi prvními, proč někdo přede mnou již tady vedle Tebe šel?

Tak pozdě bylo... Loutna zmlkla v okně ospalá, i známý alt, jenž od večera ji už provázel, i za řekou to rozpustilé: trala, tralala... i rytmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek - já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl, že po pěšinách tančily a podél ztichlých řek a jemné měly kadeře a plavé kolem čel. Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel, za potlesku a cupotu a chřestu černých skel, a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl, i těm, jež plavé kadeře a modré pentle kolem čel, tu dneska prvně tančily při kantilénách nočních cell.

Mstivá kantiléna O krvavém povstání holandských šlechticů proti španělským utlačovatelům Marný boj, přesto bojují Hrůza, strach, žal

Mstivá kantiléna úryvky “Zas den byl ospalý – po proudu řeky kdosi šel – pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla – to den byl ospalý – kdos zádunčivě v dálce pěl: Že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá”

“Pak odbilo pomalu. Hodina soudu a spásy “Pak odbilo pomalu . . . Hodina soudu a spásy . . . A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy. Oh, mstivé ty tváře! Oh, divoké, bassové hlasy! – teď chorál mu řvali! a posměšný chorál (však lhavý), neb lhalo-li všecko – byl posměch jich nejvíce lhavý!

“A černé mraky k věži jdou, jež dříme v dálce za vodou, a ruce věsí na ni . . . Však zvony mdlé jsou bez moci a spí po dlouhé nemoci a neprocitnou ani.”

“Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí, vše bez vůně je, bez tepla a marno něco síti – jen tiše, tiše Geuzové – prý musí to tak býti .” “A na pláň dlouhou řaďte se a ostřím v pěsti mstícím, se dejte do tmy na pochod ku městům klidně spícím – jen tiše, tiše Geuzové, za větrem žalujícím.”

Česká literatura od počátku 20. století do konce 1. světové války Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T.G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí Seznam použitých pramenů: www.cesky-jazyk.cz www.zivotopisy.cz