Světová a česká literatura 19. století Texty Světová a česká literatura 19. století

Světová a česká literatura 19. století Johann Wolfgang von Goethe – Utrpení mladého Werthera Honoré de Balzac – Otec Goriot Charles Baudelaire – Květy zla Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina Anton Pavlovič Čechov – Dáma s psíčkem Karel Hynek Mácha – Máj Josef Kajetán Tyl – Strakonický dudák Jan Neruda – Povídky malostranské Alois a Vilém Mrštíkové – Maryša Otokar Březina – Tajemné dálky

Johann Wolfgang von Goethe – Utrpení mladého Werthera 3. září Musím pryč! Děkuji ti, Viléme, žes mě utvrdil v mém váhavém rozhodnutí. Už celých čtrnáct dní se zanáším myšlenkou, že ji opustím. Je zase ve městě u přítelkyně. – A Alebert – a – musím pryč. 10. září To byla noc! Viléme, teď už přetrpím všechno. Už ji neuvidím. Ó, že se ti nemohu vrhnout kolem krku, že ti nemohu tisícerými slzami vytržení vyjádřit, příteli, všechny ty pocity, ženoucí šturmem na mé srdce. GOETHE, J. W.: Utrpení mladého Werthera, Spříznění volbou. 1.vyd. Praha: Levné Knihy KMa, 2003. 60 s. ISBN 80-7309-972-1.

Honoré de Balzac – Otec Goriot Když Evžen dočetl tento dopis, zaslzel, vzpomněl si na otce Goriota, jak kroutil své pozlacené stříbro a prodal je, aby vyplatil směnku své dcery. „Tvá matka také rozdrtila své šperky!“ říkal si. „Tvá teta asi plakala, když prodávala některou ze svých relikvií. Jakým právem bys zlořečil Anastázii? Ty jsi také právě napodobil ze sobecké starosti o budoucnost to, co ona učinila pro svého milence? Kdo je lepší, ona nebo ty? BALZAC, H.: Otec Goriot. 8. vyd. Praha: Mladá fronta, 1970. 76 s.

Charles Baudelaire – Květy zla a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě jako květ rozvíjí se dál. Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě div neomdlela, na vás vál. A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob dralo se černo páchnoucích Pluků larv, valících se jako černý sirob Podél těch cárů živoucích.

Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina Ale při pohledu na toto dítě si ještě jasněji uvědomila, že to, co k němu cítí, není ani láska proti tomu, co cítila k Serjožovi. Na holčičce bylo všechno milé, ale Annu to nějak nebralo za srdce. Prvnímu dítěti, třeba od nemilovaného muže, věnovala všechnu sílu své neukojené lásky; holčička se narodila za nejtěžších okolností a nedostalo se jí ani setiny té péče, jíž bylo zahrnuto první dítě. TOLSTOJ, L. N.: Anna Kareninová. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 117-118 s.

Anton Pavlovič Čechov – Dáma s psíčkem „Musíte odejít,“ šeptala Anna Sergejevna. „Slyšíte, Dmitriji Dmitriči? Přijedu za vámi do Moskvy. Nikdy jsem nebyla šťastná a teď jsem nešťastná nadobro a šťastná už nebudu nikdy! Nenechávejte mě trpět ještě víc! Přísahám, že přijedu do Moskvy. Ale teď se musíme rozejít! Můj milý, dobrý, drahý, nesmíme spolu déle zůstat!“ Stiskla mu ruku a rychle sestupovala po schodech, na každém kroku se ohlížela a na jejích očích bylo vidět, že opravdu není šťastna. Gurov zůstal ještě chvilku stát, poslouchal, a když její kroky utichly, šel do šatny a odešel z divadla. ČECHOV, A. P.: Povídky. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 405 s.

Karel Hynek Mácha – Máj „ … Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas – “ Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; Hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen.

Josef Kajetán Tyl – Strakonický dudák Zulika: Teď ale nesmíš od ní více odejít – rozumíš? - sice by si opět zasteskla. Švanda: Oh! Vocilka: Mluvte něco chytřejšího! Švanda: Copak? Vocilka: Řekněte alespoň jednou ah – nebo uh! Zulika: Zulika tě bude ale také za to milovat – jako miluje beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. A nač si pomyslíš – co tvé srdce požádá: Zulika to řekne otci a vůle tvá se vyplní. TYL, J. L.: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, STORUPEŽNICKÝ, L.: Naši furianti, MRŠTÍKOVÉ, A. a V.: Maryša. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1987. 50 s.

Jan Neruda – Povídky malostranské Divné zvěsti začaly se najednou šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, škrabal se za uchem. „Pan Vojtíšek,“ znělo to často v rozpravách a za chvilku zas jsi slyšel: „Pan Vojtíšek!“ Brzy jsem zvěděl všeho. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, Na Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod Hradem někde v Brusce. Blázny si děla z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho! NERUDA, J.: Povídky malostranské. Praha: Fragment . 1. vyd. 2009, 84 s. ISBN 978-80-253-0888-2.

Alois a Vilém Mrštíkové – Maryša Vávrová (vášnivě). Proboha, chlapče, co myslíš – Co tady chceš? – Co si lidi o mně pomyslí, jakéch mně to naděláš řečí! Dyť přece víš, že su vdaná – Máš jaké rozum? Vystojím aji tak dost vod muža, ešče ty začneš? (Přejde světnici. Zle) Kde kdo vůlu má, každé na mě jako vosa – (Uraženě otočí se po Franckovi. Hrdě.) A jaký to roznášíš o mně řeči? Rozáry ses ptal - su-li doma, a v hospodě měls pré se vyjádřit, jako by ses se mnó scházel. Jak tak můžeš mluvit? Tyl, J. L.: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Stroupežnický, L.: Naši furianti, Mrštíkové, A. a V.: Maryša. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1987. 265 s.

Otokar Březina – Tajemné dálky Šla žitím matka má jak kajícnice smutná; den její neměl vůně, barev, květů, jasu: Plod žití suchý jen, jenž jak popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, Jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul azyl.