K pramenům našich jednání Etika ctností Zuzana Svobodová

Co by Vám měl přinést tento seminář? Měli byste být schopni zodpovědět následující otázky: Co je to „metaetika“ – co zkoumá (po čem se ptá)? Co je to a jak se získává „areté“? Které jsou virtutes cardinales? Čím se liší deontologická a teleologická etika? Co je podstatou a jak se liší jednotlivé teorie morálního vývoje?

La figure a été faite sur la vérité et la vérité a été reconnue sur la figure. Obraz byl učiněn podle pravdy, a pravda byla rozpoznána podle obrazu. (Pascal, Pensées, 520/672)

Stupně etického posuzování Metaetika Normativní etika (Pravidla a práva) Etické kodexy Kazuistika (paradigmatické případy)

Metaetika Oblast filosofie zabývající se smyslem a zdůvodněním etických pojmů a norem. Dvě základní otázky: Co je zdrojem etiky? Jak můžeme rozpoznat, co je etické?

Co je zdrojem etiky? Náboženské odpovědi Sekulární odpovědi Boží vůle Boží zákon Sekulární odpovědi Univerzální pramen Přirozený zákon Smlouva Relativistická odpověď Každá kultura Osobní preference každého Aktuální společenská smlouva

Jak můžeme rozpoznat, co je etické? Náboženské odpovědi Sekulární odpovědi Zkušenost a pozorování Intuice Společenská dohoda nebo smlouva Rozum Církevní tradice Zjevení Písmo Zkušenost

Stanoviska v metaetice Universalismus: je pouze jeden pramen nebo základ morálního zdůvodňování (božská vůle, rozum, …), kterému odpovídají všechna správná morální zdůvodnění Relativismus: je mnoho pramenů nebo základů morálního zdůvodňování (odvozených z různých kultur), kterým odpovídají všechna správná morální zdůvodnění Situacionismus: stanovisko, že každé etické jednání musí být zdůvodněno (nikoli přímo determinováno) v každé situaci podle pravidel

Stanoviska v metaetice Teorie smlouvy: základ morálně správného nebo způsob, jak zjistit, co je morální, pochází ze skutečných či hypotetických společenských dohod (smluv) Antinomismus: etické jednání je nezávislé na zákonu či pravidlech Legalismus: etické jednání spočívá v přísném souladu se zákonem či pravidly Pravidla a praxe: jednání jsou obvykle posuzována podle pravidel

Normativní etika Odvětví etiky zabývající se normami pro správné nebo špatné.

dle: The Basic of Bioethics. ISBN 0-13-099161-9. (cover)

Teorie hodnot část normativní etiky zaměřená na racionální koncepce žádoucího otázka po posledních hodnotách jako výsledcích jednání

Teorie hodnot „Jaké následky jsou dobré nebo hodnotné?“ „Co je hodnotné?"

Teorie ctností Část normativní etiky zabývající se ctnostmi, tj. trvalými dispozicemi nebo rysy dobrých vlastností osob. "Jaké charakterové vlastnosti jsou morálně chvályhodné?"

Péče (epimeleia) Ctnost zahrnující trvalou dispozici starat se o druhé. Někdy se používá jako synonymum pro souhrn ctností, nebo dokonce místo teorie ctností samotné. (melete to pan, epimeleia peri tés psychés) "orientace" k druhým, ten, který se zaměřuje na vztahy mezi osobami.

Jaký je nejlepší způsob k podpoře odpovídajícího chování? použití strategie upevňování rolové hry – nácvik rolí odměnou správného chování a odrazováním od špatného jednání

Etika je nauka o pravém Ano Etika je nauka o pravém Ano. Jediná povinnost je svazek – život - otevřenost Vjačeslav Ivanov (Kosmos a subjekt, s. 132): "Člověk žije pro ty, kdo odešli a kdo mají přijít. ...Lidská osobnost je tímto dvojím svazkem dědičnosti omezena. Každý okamžik mění vše, co jej v čase předcházelo. Tady má svůj původ povinnost žít. A  to je jediná povinnost. To proto, že "povinnost" je "svazek". Nauka o tom, jak žít, je falešná etika. Osobnost je svobodná v mezích jednoho Ano, které je životu dáno. Všechna Ne musejí být potvrzením jednoho Ano. Etika je nauka o pravém Ano."

Pramen Aristotelés, Magna Moralia, 1186a, 10-35 https://drive.google.com/file/d/0B4T7do7KaWQ-OEoyNW5PUTVSNk0/edit?usp=sharing

Ctnost antický ideál uměřenosti → Sokrates → Platon → od Sokrata: čl má usilovat o ctnost, aby žil správně a dosáhl štěstí Platon o areté → Aristotelova analýza Arist. Etika Nikomachova, II. kn.: Ctnost je trvalým stavem čl, získaným záměrnou činností, do určité míry zvykem (ethos – zvyk) „...spravedlivým jednáním se stáváme spravedliví, uměřeným pak uměřenými a statečným statečnými...“ (Et. Nik., II, 1103b)

Ctnost areté – zdatnost, zdařilost, cíl výchovy (paideia)/života, výkonnost ve výbornosti (vystupňované příd. jm. dobrý – agathos → aristos), lat. virtus (mužnost, zdatnost, ctnost) jednání záměrné, angažované, chtěné, ne-automatické

Ctnost střed (mesótés) mezi dvěma extrémy (Aristoteles, zbabělost – statečnost – opovážlivost/smělost; střed má individuální povahu – jiná hodnota pro štědrost chudého, jiná u bohatého) Aristoteles Rozumová ctnost (areté dianoetiké) – nelze aplikovat teorii středu, ctnosti v tom, co je neměnné (chápání principů – nous, věda – epistémé, moudrost – sofia) Mravní ctnost (areté ethiké) – směřuje ke středu (ovládání citů a jednání), v tom, co je proměnlivé (vytváření, jednání, zacházení s majetkem, ve styku s druhými, politickém životě, ...). Morální čin je krásný, zlý čin je ošklivý. (dobro a krása často totéž)

Zdatnost / ctnost. Struktura pojetí člověka v západní metafyzice „PROAIRESIS (záměrná volba) je arché jednání. Tím se dokazuje, že zdatnost i špatnost záleží na nás.“ Aristoteles, Magna Moralia, I, 1187b Scholastika: Moudrost/rozumnost rodí mravní ctnost / ctnost praktické moudrosti / rozumnost (ř. fronésis, l. prudentia) je rodičkou a formujícím základem všech ostatních základních ctností („kardinální“ – virtutes cardinales; u Platona: hlavní „dokonalosti obce“), tj. spravedlnosti (ř. dikaiosyné, l. iustitia), statečnosti (ř. andreia, l. fortitudo) a uměřenosti (ř. sofrosyné, l. temperantia) Bytí předchází pravdivému a pravdivé zase dobrému.

Struktura lidského činu (struktura volního / mravního aktu) Tomáš Akv Struktura lidského činu (struktura volního / mravního aktu) Tomáš Akv. dle Aristotela čin člověka vs. lidský čin svoboda + poznání (úsudek, rozvaha DIANOIA, KATA LOGON)→ vlastní akt rozhodnutí (PROAIRESIS) habituální akty spatření dobra → jednoduché chtění výrok svědomí → naměření („prasvědomí“) akty praktického rozumu úvaha (okolnosti, prostředky) → souhlas (consensus) soud („vlastní“ svědomí) → volba (electio) závěr rozhodnutí, pří(roz)kaz → provedení POZNÁNÍ → VŮLE Dle: Pieper, J. Die Wirklichkeit und das Gute. Mnichov, 1963.

Dobrovolnost ř. TO HEKÚSION dobrovolnost jako podmínka etického jednání dobrovolnost – bez vnějšího donucení, skrze myšlení: EK DIANOIÁS

impulzy vedoucí k jednání tři formy: žádost (EPITHÝMIÁ) vášeň (THÝMOS) přání (BÚLÉSIS)

Ctnost Scholastika: Tomáš Akvinský – rozpracovává Aristotelovu nauku o ctnostech, uznává také kategorii ctností vrozených (nejsou to ctnosti dokonalé) intelektuální ctnosti – dále se dělí na spekulativní (moudrost/sapientia, vhled/intellectus, vědění/scientia) a praktické (rozumnost/prudentia, umění/ars) morální ctnosti – Tomáš Akv. jmenuje 11, převážně dle Aristotela, lze redukovat na 4 „kardinální“ – virtutes cardinales – rozumnost (ř. fronésis, l. prudentia), statečnost (ř. andreia, l. fortitudo), spravedlnost (ř. dikaiosyné, l. iustitia), uměřenost (ř. sofrosyné, l. temperantia) teologické ctnosti – čl. dostává od Boha, nikoli vlastní činností, dané, vlité: virtutes infusae: víra, naděje, láska – nikoli předmětem přirozené etiky, ale morální teologie.

Hodnota „mravní ideál“ jedinečné vnímání (originální, ne-shodné) diskuze o hodnotách (morálních dilematech), value communication (ekonomická hodnota v rozporu s hodnotou zdraví; konflikt hodnot: osobní, společenské, legislativní, profesní, ...) axiologie („hodné výkladu“, hodnocení, nauka o hodnotách), ř. axios – hodný, hoden, přiměřený vystupují („vznikají“) v reflexi, v distanci, odstupu (přirozený pro „univerzální bytost“ – čl): vykročit z kruhu daného a pokusit se o tvorbu podle záměru, o přeměnu jsoucího v zájmu světa, z možností

Hodnota dotýká se vždy celku světa, obzoru, kde věci vystupují ve své hodnotě (zátiší je podmínkou nahlédnutí věcí na jejich místě) nejsou jednou provždy dané, ale vystupují jako výsledek hierarchizující reflexe výraz schopnosti člověka rozlišovat to, co jest podstatné z hlediska autenticity seberozvíjejícího se společenství právo hodnotit ↔ odpovědnost hodnotová orientace, proces hodnotové orientace čl ve světě

Hodnota antika: to, v čem se věc ukazuje, jak jest a v čem / k čemu je dobrá; to, co je nejvíce jsoucí, ale také to, co „má být“. Ontologie a axiologie zde splývá. novokantovská filosofie poč. 20. st.: 3 typy založení hodnot: souhrn vlastností objektu (např. tvrdost kovu) výsledek volby subjektu (např. lesk, barva, ...) hodnoty vznikají ve vztahu mezi subjektem a objektem (např. výrobek, hádka, ...)

Hodnota novověk: výsledek rozhodování o tom, co je více nebo méně důležité. Kant: nový typ pojetí hodnotové hierarchie, rozdíl mezi tím, co jest, a tím, „co má být“ (sollen) – rozhodování podle povinnosti, zákon důstojného lidského jednání. to, co odpovídá touze či potřebě čl (h. – uspokojená potřeba); různým potřebám odpovídají různé hodnoty: sociální, kulturní, hospodářské, mravní, náboženské, ... – relativní hodnocení hodnot (různé osoby, různé hodnoty). V systému hodnot je také absolutní hodnota. Etickou absolutní hodnotou je dobro.

Morální vývoj heteronomní morálka autonomní morálka – schopnost samostatného normativního rozhodování a převzetí odpovědnosti zralost – vyzrávání ke svobodě, ke schopnosti morálního úsudku souvislost s rozvojem vědomí vliv vnějších podmínek (podněty v rodině, společnosti) Jean Piaget: 3 stupně morálního soudu Lawrence Kohlberg – 3 stádia (7 stupňů): předkonvenční, konvenční (adolescent) a postkonvenční (dospělý, svobodné uznání a prosazování nejvyšších hodnot, ctností, cca 20% dospělé populace) Franz Schulz: zvykové svědomí raného věku, identifikační svědomí, zrající svědomí, dospělé svědomí

Změna! meta-noiesis metanoiein nous otřesový proces zlom naivního života obrácení změna smýšlení proměna a výchova

Morální vývoj dle L. Kohlberga (od r. 1973) 3 úrovně a 7 stupňů: předkonvenční: poslušnost, nebo trest morálka tržiště, výměna laskavosti konvenční konformita – hodný kluk, hodná holka zákon a řád, právo a pořádek postkonvenční společenská smlouva univerzální lidská práva indentifikace s nekonečnou perspektivou (r. 1981)

genealogie morálky - morální vývoj srov. J. Piaget, L. Kohlberg, F. Schulz F. Nietzsche: Tak pravil Zarathustra – přehodnocení všech hodnot. O třech proměnách metafora velbloud, lev, hrající si dítě velbloud: trpělivý duch, přijímá hodnoty zvnějšku, podřizuje se jim, vláčí náklad příkazů a zákazů, bez svobody lev: nespoutaný duch, „loupeživý“, odmítá „ty musíš“ a prosazuje panské „já chci“, ztělesnění libovůle – „svoboda“ k „Ne“ i vůči povinnosti hrající si dítě: srov. Hérakleitos: pais paizon; Nietzsche: „Nevinností je dítě a zapomenutím, je novým početím, je hrou, … je posvátným Ano. Nejvyšší hodnotou život, hra života – kosmický rozměr, tvoří nové hodnoty (neumí lev ani velbloud)

Pohyby lidského života Jan Patočka Tři základní pohyby lidské existence: pohyb zakořenění (akceptace) pohyb sebezbavení sebeprodloužením (fungování) pohyb sebenalezení (otevřenost, život v pravdě)

Jakou vodou se očistíme? Nietzsche: Radostná věda. Potřeštěný člověk

Proč předcházející Jak Hat man sein warum des Lebens, so verträgt man sich fast mit jedem wie Kdo má v životě své Proč, ten vyjde téměř s každým Jak (Nietzsche) Götzen-Dämmerung (1888), 12.

Svoboda– odpovědnost– láska– myšlení Cíl umění, cíl života může být jen v rozšíření svobody a odpovědnosti v každém člověku a ve světě. Život potřebuje čas. Jako každé umění potřebuje život být promyšlen. Opakem idealisty je často člověk bez lásky. (Albert Camus)

Ctnosti – jednat zdatně Ctnosti jsou dispozice ne jednat jen určitým způsobem, ale určitým způsobem se cítit. Jednat podle ctností – jednat zdatně – neznamená (jak si Kant později myslel) jednat proti tužbám; znamená to jednat z tužeb formovaných kultivací ctností. (Alasdair MacIntyre) After Virtue (1981)

Učitelnost ctnosti – antika V antice souhlas s tím, že ctnost je (na)učitelná – čl se může mýlit v tom, co považuje za dobré, podstatné je, aby věděl, co je dobré – ctnost je vědění, proto se lze ctnosti naučit (zdatnost, cvičením). Extrémně normativní pojetí etiky – etika je kompetentní učit, co se má stát, má sílu určovat vůli a jednání. Mravně špatný – nevědoucí Mravně dobrý – moudrý

Učitelnost ctnosti – křesťanství Čl může poznat dobré, ale přesto koná zlé – slabost, bezmoc, moc zla, hřích (provinění vůči Bohu, nepatří do sféry etiky / filosofie). Ctnost není naučitelná, vědění se lze sice naučit, ale vědění nic nekoná. Síla a pomoc musí přijít z jiné strany než z učení/filosofie (od Boha). Etika může učit, co máme dělat, ale toto učení samo bezmocné. Etika je normativní v ideji, ale ne ve skutečnosti, není praktická (nevede člověka), filosofie není praktická. Náboženství je (může být) praktické.

Třetí cesta normativní z etiky zcela zmizí – nejčistěji zastoupeno u A. Schopenhauera Etika jako filosofická disciplína zcela nepraktická (podobně jako logika, metafyzika). Etika může jen odhalit, přivést na světlo vědomí princip mravního chování člověka, kt. je zakotven hluboko v podstatě čl. Etika je čistou teorií. Sama nemá vliv na dobro, ani na zlo, není vůbec normativní, neurčuje život ani nepoučuje o tom, jak by měl být určován. Čin volby předchází vědomí.

Hartmannův komentář ke třem postojům k etice antický a Schopenhauerův názor jsou dva extrémy fenoménu mravního života je nejblíže křesťanské pojetí (střední názor), které normativní charakter etiky omezuje, aniž by jej zrušil. H.: „Záležitostí jiného zkoumání je, že normativnost etiky omezuje přespříliš.“ Odkaz na Platonův dialog Menón – odhalení problematičnosti volby zda ne/učitelnost ctnosti (učíme se tomu, co již v nás – nahlédnutí, prozření, rozpomínání na „vrozené“ vědění)

Normativnost v etice v obsahu / předmětu (protože se týká norem, hodnot, příkazů); normativní jsou principy samy („říše principů“ / hodnot nikoli v metodě (nemůže vnucovat, jen usměrňovat, proto jen do jisté míry „učením“) Filosofická etika je maieutikou (porodnickou prací) mravního vědomí. Etika si nic sama nevymýšlí, jen přivádí k uvědomění (toho, co je osobě etickým principem – „vlohou“) Hartmann s. 54nn

Normativnost v etice Etika je tehdy utvářením života, pokud otevírá pohled pro hodnoty, které skutečný život postrádá – pokud otevírá zrak a daruje životu to, co učí zřít. Takto v ideji (své podstatě) je etika praktickou filosofií. „Normativní“ z hlediska úkolu (smyslu, cíle), nikoli podle zkušeností, výsledků. Hartmann s. 54nn

Etika a právo právo pozitivní – exaktní systém pojmů, řečeno, co se má stát, tendence k ideálním předpisům veškerý právní život omezen na (sekundární) prostředky, nepojednává o svém nejvyšším účelu, předpokládá jej etika obsahově bohatší než právo etika vyznačuje hodnotu práva etika pojednává (zabývá se, tematizuje) o nejvyšších hlediscích

Etika probouzí orgán pro hodnoty „Tak je etika …tím, co jí připisoval Platon, totiž je vychovatelkou člověka vůbec. … Zde ..., v úzkém rámci každodenního života, je široké praktické pole etiky. Etika pracuje na probuzení orgánu pro hodnoty. …její učení není ničím jiným, než nechat uzřít. … nakolik je v tomto uzřeném obsažen požadavek, příkaz, je etika současně vědomím příkazů a tím je sama přikazujícím vědomím.“ (N. Hartmann) Hartmann s. 57n

Etika a hodnoty Náš svět (skutečnost) sice hodnotný (obsahuje hodnoty), ale není formován podle hodnot – existují neuskutečněné obsahy hodnot, existuje mravně špatné a dobré. Pokud je hodnota pochopena (nazřena), pak tendence k uskutečnění, záleží nyní na svobodě rozhodnutí. „Etika není kasuistikou, a to nejen v tom smyslu, že nesmí předbíhat svobodnému, tvořivému rozhodnutí člověka, nýbrž také v tom smyslu, že vůbec nemá kompetenci náhledu.“ (musela by znát/vidět nejen přítomnost, ale i budoucnost, detaily každého případu, rozpoznat následky) (N. Hartmann) Hartmann s. 58-60.

Jacques Derrida: tolerance → pohostinnost pojem „tolerance“: paternalistický, zde druhý nikoli rovný partner, ale podřízen, asimilován, ve své diferenci dezinterpretován Namísto „tolerance“ navrhuje Derrida „pohostinnost“

Jacques Derrida: tolerance → pohostinnost „Čistá a nepodmíněná pohostinnost, pohostinnost sama se otevírá anebo je již předem otevřena směrem k někomu, kdo není ani očekáván ani pozván, směrem ke každému, kdo přichází jako absolutně cizí návštěvník, jako nově příchozí, neidentifikovatelný a nepředvídatelný, stručně řečeno jako zcela jiný.“ (Derridova reinterpretace Kantova promýšlení pohostinnosti)

Jacques Derrida každá spravedlnost začíná promluvou odpovědnost před jinakostí a diferencí za to, co je za hranicemi popisu, co mlčí; jedinečný závazek každého

Další zdroje Aristotelés. Etika Níkomachova. Praha: Rezek, 2013. 291 s. ISBN 978-80-86207-35-3. Platón. Euthydémos; Menón. 4., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2000. 129 s. Knihovna antické tradice; sv. 2. ISBN 80-86005-56-9. Článek Otázka možnosti mravní výchovy (Jan Payne, čas. Reflexe 98/19) Článek Myšlení a úvahy o morálce (Hannah Arendtová, čas. Reflexe 98/19) Rawls, John: Spravedlnost jakožto 'fairness' (Reflexe 1995/13) (čas. Reflexe 95/14)    Článek Spravedlnost jakožto “fairness” (John Rawls, čas. Reflexe 95/14) článek: Ricoeur, Paul: John Rawls: od morální autonomie k fikci společenské smlouvy 3/10: Tugendhat, Ernst: Pojem morálky a její zdůvodnění (1-14)     2/5-6: Ricoeur, Paul: Před morálním zákonem: etika (1-12)                       čas. Reflexe 1990/04: Kouba, Pavel: Rozum jako morální fenomén (1-9)     čas. Reflexe 2001/22: Heidegger a etika. Materiál k vyjasnění několika možných nedorozumění     

Další zdroje Poláková Jolana: Morální vývoj osobnosti: 1. část ; 2. část (vlevo dole - dokončení textu) Hledání dobra. Odkazy a výzvy filosofické axiologie (Teologické texty 2009/4) Dobro a bytí (Teologické texty 2009/4) Vývoj etiky a Emmanuel Lévinas (Teologické texty 1994/3) Politika a hodnoty (Teologické texty1990/1)

Další zdroje Pieper, Josef. Ctnosti. Praha, ČKA, 2000. MacIntyre, Alasdair. Ztráta ctnosti. Praha, Oikúmené, 2004 Ondok, J. P. Bereme smích vážně? Svitavy, Trinitas, 2003 Zdeněk Kratochvíl Výchova, zřejmost, vědění K výzkumu českých hodnot Stránky Evropského výzkumu hodnot publikace k evr. hodnotám (Changing Values and Beliefs in 85 Countries: Trends from the Values Surveys ...) Mapping Value Orientations in Central and Eastern Europe