Bohumil Hrabal Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T. G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí

Bohumil Hrabal 1914 - 1997

Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal syn svobodné matky vychováván babičkou po sňatku matky s Františkem Hrabalem – správcem pivovaru krátká návštěva bratra F. H. Josefa, která nikdy neskončila Josef – zdroj příběhů, rozvoj fantazie Bohumila Hrabala složité studium na reálném gymnáziu, na právech

Bohumil Hrabal obchodní cestující pojišťovací agent dělník v ocelárně balič papíru ve sběrných surovinách jevištní technik spisovatel po r. 1968 zákaz spisovatelské činnosti (do r. 1975) po r. 1989 – nejčtenější český spisovatel 1997 zemřel pádem z okna z nemocnice na Bulovce (při krmení holubů)

Perlička na dně soubor povídek podklad ke stejnojmennému filmu start éry „nového filmu“ povídka Podvodníci: v nemocnici: novinář a operetní zpěvák tráví čas vyprávěním historek, převážně smyšlených oba zemřou, holič, který je holí, je odsuzuje za to, že si hráli na něco, čím nebyli, nechápe cestou z pitevny využije toho, že má na sobě bílý plášť, a vydává se za lékaře

Pábitelé pábení = tok řeči, nekontrolovaný, nepřerušovaný vyprávění „bez ladu a skladu“, co zrovna člověka napadá

Jarmilka (Pábitelé) Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc a tak se na ni zahledím, až klopí oči. Je v šestém měsíci, a když otevírá ústa, znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá, a tím kráska krásek. Jdu podle ní a šeptám: "Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu?" A ona odpovídá: "Až pokvete kravinec!" Říkám: "Ale, ale! To už mě nemáte ráda?" A ona beze zbytku tvrdí: "Ne, protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v zadku šípy." Pokládám kbelíky, které jsem jí pomohl nést, dívám se na ni vyčítavě a ona klopí víčka. Vidím zduřelé kruhy, vidím ty jaterní skvrny...a ano! Má dneska ten bavlněný kabátek, převázaný provazem.

Jarmilka (Pábitelé) Zdvihá oči a říká: "Co na mě koukáte jako dědeček na voračku?" Tak jí to vysvětluji: "Když vy jste na mě poslední dobou nějak chladná." Zdvihám kbelíky a nesu je dál, poněvadž se nesluší, aby těhotná ženská nesla takovou tíhu. Na rohu učňovské školy se Jarmilka opře o roh a zvrací. Když na mě obrací ten svůj ztrhaný obličejík, omlouvá se mi: "A už je to." A oběma rukama si potěžkává vystouplý život a dodává: "To víte, strejdo, jsem napakovaná." Povídám: "Tak co? Ten váš, byl už u vás?" Rozsvítila se: "Byl. Už jsem ležela v posteli, když přišli kluci z Cvrčovic a volali přes plůtek: ,Paní, je Jaruš doma?´Tak máma vyšla k vrátkům a povídá: ,I to jsou k nám hosti, pane Jaroslave! Copak to je za způsoby, holku nám nabourat a pak ji nechat?´ Jarmilka se zastavuje a přísní: "A víte, strejdo, co jí odpověděl?" "To teda nevím." A Jarmilka se rozkřikuje: "Řek mý mámě: ,No a co, teta, mám si dát nohu za krk?´Řekněte sám, hovoří takhle ženich?" Zdvihám kbelíky a uznávám: "To tedy nehovoří, aspoň nemá tak hovořit.“

Jarmilka (Pábitelé) "Tak vidíte, a to máme mít veselku. Ale já už za ním nepolezu. To všechno ta jeho máma. Ale já jí to nedaruju. Já tam jednou vletím a řeknu: ,tak tady ho máte, synáčka, strčte si ho... víte kam!´" Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: "Ty, holka, ty seš ale pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?" Ale Jarmilka se nedá: "Jen, jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu, a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!" Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Zná je a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona, jak uhýbá, rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: "No tak! Že ti dám na držku!“

Ostře sledované vlaky ... A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej zklidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si.

Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky

Ostře sledované vlaky A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli...“

Slavnosti sněženek soubor povídek chatová oblast Kersko, 70. léta 20. století Paní Beníková (krásná elegantní dáma jdoucí pro nákup) pan Metek (šťastný, vyrovnaný, záliba kupovat výhodné věci) pan Karel (záliba v dobrém jídle, salámech) pan Franc (uháněný dcerou a ženou, láska k jabloním) pan Janeček (střelec divokého prasete) zfilmovány 1984

Slavnosti sněženek Slavnosti sněženek

Příliš hlučná samota Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem propojil se sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlénka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry.

Příliš hlučná samota Tak jsem proti svý vůli zmoudřel a já teď jistím, že můj mozek jsou hydraulickým lisem zpresované myšlenky, balíky nápadů, Popelčin oříšek je moje hlava, které vyhořely vlasy, a já vím, jak ještě krásnější musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát, kdyby někdo chtěl lisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí, jsou vedle člověka jako nudle v bandasce, takže Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a zdali ty knihy zaznamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven.

Příliš hlučná samota hl. hrdina pan Hanťa, pracuje 35 let u lisu papíru za tu dobu – nedobrovolně vzdělán knihy nelisuje, nosí domů a studuje se svým lisem je nerozlučně spjatý pomalé pracovní tempo má být z práce propuštěn sen o obřím lisu, který by slisoval všechnu nespravedlnost světa film s francouzským hercem (Philip Noiret)

Postřižiny Postřižiny

Obsluhoval jsem anglického krále

Bohumil Hrabal Seznam použitých pramenů: www.cesky-jazyk.cz Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T.G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí Seznam použitých pramenů: www.cesky-jazyk.cz www.zivotopisy.cz