Hrnčířství Jedna z nejstarších lidských technologií = řemeslná rukodělná výroba jemné keramiky

V poslední době hrnčířské užitkové výrobky nahradil v bohatších společnostech nejprve porcelán a později umělé hmoty, takže hrnčířství se stává spíše uměleckým řemeslem.

Hrnčířské výrobky jsou sice křehké, ale neobyčejně trvanlivé, proto patří k nejběžnějším archeologickým nálezům.

V historických dobách bylo hrnčířství důležité a velmi rozšířené řemeslo, které se časem soustřeďovalo do určitých oblastí se zvláště vhodnou hlínou a řemeslnou tradicí. Od pozdního středověku vyráběli hrnčíři také kachle na stavbu kamen, obvykle polévané a často bohatě zdobené.

PRVNÍ HRNCE Již od dávných dob se hlína tvarovala a formovala. Vypodobnění zvířat vytvořená do hliněných vrstev/výstupků v jeskyních ve Francii a na dalších nalezištích ve východní Evropě mohou pocházet až z doby ledové, od 37 000 do 12 000 let př.n.l. Porozumění procesu vypalování hrnčířské hlíny se nejprve vyvinulo v kulturách izolovaných oblastí Dálného východu, ale až po letech 6000-4000 př.n.l. se tato znalost rozšířila i dále. Výroba zboží z vypalované keramiky revoličním způsobem změnila životy lidí a umožnila obyvatelům venkova vyrábět odolné uskladňovací nádoby na obilí, ve kterých skladovali nadbytečnou úrodu, aby ji ochránili před znehodnocením. Kočovníci a sběrači byli vyzváni, aby se usadili a pěstovali plodiny; rozvíjel se obchod a docházelo k vzájemnému ovlivňování myšlenek.

POČÁTKY ZDOBENÍ První glazury se rozvíjely kolem roku 4000 př.n.l. v Egyptě nebo v Mezopotámii. Fajáns, částo také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př.n.l.se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů.

ROZVÍJEJÍCÍ SE TECHNIKY Termín „majolika“ byl poprvé použit v Itálii pro popis listrového zboží dováženého ze Španělska. V současnosti se používá jako obecný název pro veškeré kameninové výrobky s cínovou glazurou včetně holandské delftské keramiky, francouzské fajánsové keramiky, anglických galských výrobků a prací z ostatních oblastí, například ze Skandinávie, Německa a ze střední Evropy. Majolika se začala pokládat za odvětví malířství, mnoho dekoratérů se považovalo za umělce, což řemeslníci odmítli akceptovat. Vliv pocházel od renesančních malířů francouzské fajánse, například Dürera, Raffaela a Michelangela. Potisky a dekorační motivy se vytvářely zvlášt´pro použití v dílnách na majoliku.