Osobnost člověka z pohledu psychologie

POJEM OSOBNOST GUILFORD (1959): „Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ (In Balcar, K., Úvod do studia psychologie osobnosti, Praha, SPN 1983)

POJEM OSOBNOST ALLPORT (1966) „Osobnost je daleko spíše nepřetržitým procesem než definitivním výtvorem. Má sice některé rysy stabilní, ale zároveň prochází kontinuálními změnami.“ (In: Allport, G.W.: Geneye osobnosti, Praha, KPÚ 1966)

Co je pro osobnost typické? 1. JEDINEČNOST (odlišuje se od ostatních) 2. SOUHRNNOST – JEDNOTA (Souhrn prvků, které tvoří nedílnou jednotu) 3. RELATIVNÍ STÁLOST (Relativní stálost umožňuje predikci) 4. PŘIZPŮSOBENÍ A VÝVOJ (Vývojem se přizpůsobuje prostředí)

Přístupy k osobnosti v rámci vývoje je možné sledovat tři odlišné přístupy: PSYCHOANALÝZA BEHAVIORISMUS HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE

PSYCHOANALÝZA Lidská povaha je spíše negativní Základním motivem je sex a agrese Strukturu osobnosti tvoří: Id, Ego a SuperEgo Role nevědomí: je maximalizovaná Vývojový důraz: psychosociální stádia učení Bariéry růstu: nevědomé konflikty, fixace

BEHAVIORISMUS Lidská povaha je neutrální Základním motivem je „drive“ - popud Strukturu osobnosti tvoří: zvyky Role nevědomí: téměř neexistuje Vývojový důraz: identifikace a nápodoba Bariéry růstu: maladaptivní zvyky, patologické prostředí

Humanistická psychologie Lidská povaha je pozitivní Základním motivem je sebeaktualizace Strukturu osobnosti tvoří: „self“ - jáství Role nevědomí: je minimalizovaná Vývojový důraz: vývoj obrazu sebe sama („self -image“) Bariéry růstu: hodnoty, podmínky

Přístup ke struktuře osobnosti: strukturu osobnosti získáme tak, že si odpovíme na 4 základní okruhy otázek: 1. Co člověk umí ? (Schopnosti) 2. Co člověk chce? (Motivace) 3. Jak situace prožívá? (Temperament) 4. Jak se chová? (Postoje, charakter)

1. SCHOPNOSTI = osobností předpoklady pro úspěšné vykonávání určitých činností - schopnosti mohou být obecné (např. rozumové) nebo speciální (např. zpěv) členění může být různé, např.: rozumové - pohybové - smyslové apod.

1. Schopnosti v praxi často dochází k záměně termínů: schopnosti versus dovednosti v rámci struktury osobnosti do kategorie „Co člověk umí?“ ale patří také - vědomosti - dovednosti vlohy - nadání - talent

1. Schopnosti měření schopností: pomocí testů, které mohou mít formu: písemnou - výkonový test praktickou zkoušku počítačová simulace POZOR na interpretaci výsledků POZOR na přeceňování výsledků

2. MOTIVACE Motiv = vnitřní hybná síla Motivace = proces, který je typický tím, že má: a) zaměření (směr) b) intenzitu c) dobu trvání V rámci procesu jde o „získávání vnitřní rovnováhy“

3. Temperament = z lat. temperare = ladit zjednodušeně tedy je to ladění osobnosti patří mezi základní vlastnosti osobnosti netýká se pouze emocí, ale i činnosti temperamentové vlastnosti jsou formální (na rozdíl od charakterových – viz. dále odd. 4)

3. Temperament jsou to tedy osobnostní dispozice k citovým (emocionálním) reakcím je to celý souhrn lidských vlastností, které se projevují jak v prožívání, tak ale i v chování temperamentové vlastnosti neurčují obsah prožívání nebo chování, ale jeho formu: obsah se může změnit, ale způsob reagování zůstává stejný bývá různě definován i zjišťován

3. Temperament individuální rozdíly mezi lidmi vedly k rozlišování různých temperamentových typů nejstarší typologie Hippokrates (melancholik, flegmatik, sangvinik a cholerik) Kretschmer – konstituční typologie nejpoužívanější Eyseneckova typologie (introvert x extravert, citlivost, …..)

3. Temperament fyziologický základ temperamentových vlastností = velmi složitý je určován: 1. vlastnostmi nervové soustavy 2. činností žláz s vnitřní sekrecí vzhledem k vysoké fyziologické podmíněnosti hraje poměrně silný vliv dědičnost tím je i dána relativní stálost těchto vlastností

3. TEMPERAMENT - STRUKTURA citové ladění (pozitivní - negativní) vzrušivost (míra snadnosti vzniku duševních procesů) odolnost (míra ovlivnitelnosti probíhajících procesů nebo stavů) trvalost (délka přetrvávání duševních stavů) celkové zaměření („do nitra“ x na okolí)

4. Charakter = soustava poměrně stabilních duševních vlastností člověka projevuje se jak v chování i v prožívání (vztah k sobě samému) hodnocení charakteru bývá uváděno ve vztahu k jednotlivým oblastem: k druhým lidem - k vlastní činnosti - k vlastní osobě - ke společnosti

4. CHARAKTER Ve vztazích k druhým lidem hodntoíme takové vlastnosti jako: přátelskost důvěřivost obětavost ochotu shovívavost, ....

4. CHARAKTER Ve vztahu k vlastní činnosti hodnotíme: pracovitost vytrvalost svědomitost pečlivost, ....

4. CHARAKTER Ve vztahu k sobě samému hodnotíme: skromnost sebeúctu sebekritičnost pýchu domýšlivost, ...

4. CHARAKTER Ve vztahu ke společnosti hodnotíme: zásadovost mravnost humanismus altruismus nacionalismus rasismus,...

4. Charakter a postoje A. Jste muž (M) x žena (Ž) B. Do jaké míry Vás zajímá politické dění? 1. velmi mě zajímá, chtěl/a bych aktivně dění ovlivňovat 2. zajímá mě, situaci pravidelně sleduji 3. je mi jedno 4. moc mě nazajímá 5. politika mě „otravuje“

4. Charakter a postoje C. Voleb do zastupitelstva (eventuálně senátních voleb) jsem se: 1 = zúčastnil/a 2 = nezúčastnila

4.CHARAKTER A POSTOJE postoje jsou relativně trvalé osobností soustavy pozitivních nebo negativních hodnocení, emocionálního cítění a tendencí jednání pro nebo proti vzhledem k určitým objektům postoj má tři složky: kognitivní - konativní - emotivní (tzv. komplexnost postojů)

4. CHARAKTER A POSTOJE Jak vzniká postoj? Ovlivňuje chování naše postoje nebo tím, že se začneme chovat jinak změníme i postoj? Odpovídá vždy naše chování našim postojům? (Tzv. konsonance) Lze změnit postoje? (Rezistence) Extrémní a centrální postoje x periferní

Literatura Balcar, K., Úvod do studia psychologie osobnosti, Praha, SPN 1983 Allport, G.W.: Geneze osobnosti, Praha, KPÚ 1966 Provazník Vladimír, Komárková Růžena, Motivace pracovního jednání, VŠE Praha, 2004 Matějček, Z., Langmeier, J. Výpravy za člověkem, Praha, Odeon 1981 Nakonečný Milan, Základy psychologie osobnosti, Praha, Management Press 1993 Říčan Pavel, Psychologie osobnosti, Praha, Orbis 1975 Trpišovská, D., Vacínová, M., Základy psychologie, UJEP, 2001, s. 117 - 120