Obchodní akademie, Ostrava-Poruba, příspěvková organizace Vzdělávací materiál/DUM VY_52_INOVACE_01A23 Autor Ing. Helena Svršková Období vytvoření Listopad 2012 Ročník/věková kategorie 4. ročník Vyučovací předmět/klíčová slova Stupně mezinárodní ekonomické integrace: pásmo volného obchodu, celní unie , společný trh, hospodářská unie, úplná ekonomická integrace Schengenská dohoda , Maastrichtská dohoda, konvergenční kritéria, Lisabonská smlouva, členské státy EU Anotace Studenti se seznamují s historií EU v časové posloupnosti.

Evropská unie Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Ing. Helena Svršková, svrskovah@seznam.cz

Od konce druhé světové války začali čelní představitelé vyvíjet politické aktivity k hospodářskému sjednocení Evropy. Evropa zvolila funkcionalistickou podobu mezinárodní integrace (nejdříve se státy propojují ekonomicky až postupně dospějí k úplné politické integraci). Jednotlivé stupně mezinárodní ekonomické integrace: 1. pásmo volného obchodu 2. celní unie 3. společný trh 4. hospodářská unie 5. úplná ekonomická integrace

Snaha o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby.

Základem smlouvy, která byla základem pro založení Evropského společenství uhlí a oceli byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.

Evropských společenstvích (ES). V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými vzniklo: Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnost ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích. Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o  Evropských společenstvích (ES).

Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. Ke Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemí se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko.

V roce 1985 byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.

Postupně vznikají první nadnárodní instituce pro hospodářskou spolupráci. V roce 1987 Jednotný evropský akt - jehož východiskem byla Bílá kniha specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemí a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. Bylo dokončeno vytvoření jednotného trhu, což odpovídá třetímu stupni integrace (volný pohyb osob, zboží a kapitálu). Jsou posíleny rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu a dřívější příspěvky členů ES (Evropské společenství) jsou nahrazeny příjmy z rozpočtu každého členského státu.

klíčová smlouva o Evropské unii. 1992 Maastrichtská dohoda klíčová smlouva o Evropské unii. Byla vytýčena pravidla hospodářské unie, rozhodnutí o zavedení jednotné měny eura. Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU: první pilíř zahrnoval otázky komunitární, mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí pilíř policejní a justiční spolupráci. Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářská.

Tyto požadavky se nazývají konvergenční kritéria: Maastrichtská smlouva definovala základní požadavky na hospodářské parametry zemí, které se chtějí plně do EU zapojit, včetně připojení k Evropské měnové unii. Tyto požadavky se nazývají konvergenční kritéria: 1. míra inflace nesmí překročit 1,5 % nad průměr míry inflace tří nejlepších států EU, 2. celková zadluženost státu (veřejných rozpočtů) nesmí překročit 60 % HDP země, 3. roční schodek veřejných rozpočtů nesmí překročit 3 % HDP země, 4. dlouhodobá úroková míra se nesmí odchylovat o více než 2 % od průměrné úrokové míry tří nejlepších států EU, 5. země, která se chce stát členem měnové unie, musí minimálně dva roky před vstupem prokázat měnovou stabilitu a nesmí devalvovat svou měnu.

Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí. Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria: politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie kritérium přijetí : země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou.

Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemí.

Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu, z níž byly odstraněny sporné instituty. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, jako Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství (bývalé EHS) přestalo existovat, jeho právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euroatom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, když uplynulo padesátileté období, na které bylo Pařížskou smlouvou uzavřeno.

Členské státy Evropské unie. Evropská unie má od roku 2007 27 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel, (nejlidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.). Od roku 2013 bude mít Evropská unie 28 členských států, protože se připojí Chorvatsko. Rozšířila se celkem šestkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsk. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. Poslední rozšíření je plánováno na červenec 2013, kdy se členem stane Chorvatsko.

Zdroje ŠVARCOVÁ, Jena. Ekonomie stručný přehled 2009/2010. Zlín: CEED, 2009. s. 50-55. ISBN 978-80-903433-8-2.