Britské snahy o vstup do ES a dvojí francouzské veto Tereza Schilbergerová

Britové nejprve nevěřili v možnost realizovat společný obchod v rámci Evropského společenství, ale byli nuceni přehodnotit svůj postoj vůči Evropě a počítat s přijetím do ES. Pro vstup do ES zde byla celá řada jak ekonomických tak politických důvodů. Proč za těchto okolností nevstoupit do ES? Vstupem by VB mohla kontrolovat rozvoj a zahájit britské hospodářské zájmy. Byl by to také prostředek jak stát v čele formulujícího se evropského uskupení a stát se partnerem Spojených států.

Jak se postupovalo ve VB? -> pozvolna VB se shodla na tom, že rozvoji EHS nemůže bránit a je tedy nutné stát se součástí už proto, aby se mohli zúčastnit návrhů na vytvoření politické unie. Ústřední postavou se stal premiér Harold Macmillan Chtěl co nejrychleji vstoupit, aby se Anglie mohla podílet na upřesnění komunitární politiky a co nejlépe hájit své zájmy.

Následovala konzultace s americkým prezidentem Kennedym, který vyjádřil svoji plnou podporu tomuto záměru. V otázce schvalování přístupu musela VB ještě získat souhlas Commonweathu a ESVO. Byla uzavřena „Londýnská deklarace“ (VB se zavázala, že v jednáních s členy EHS dosáhne dohody umožňující všem členům ESVO podílet se současně i na integrovaném evropském trhu).

Premiér stanovil podmínky, na základě jejich splnění bude konzultováno rozhodnutí o přistoupení. Mezi tyto podmínky patřilo, že budou zachovány specifické zájmy VB, zejména v zemědělské oblasti, ve vztazích se zeměmi Commonweathu a ESVO. Názory na vstup VB do Společenství byly v Anglii rozporuplné.

Reakce na kandidatury Žádost o přistoupení předložili i další kandidáti- Dánsko, Norsko a Portugalsko. Tyto kandidatury byly stávajícími členy EHS vesměs přijaty příznivě. Členové Společenství zastávali názor, že když není možné vytvořit Evropu nadnárodní, je vstup Británie nutný jako protipól Francie, která byla podporována Německem. Ve Francii byla situace poněkud odlišná. Průmyslníci měli obavy čelit britské konkurenci a zemědělci se obávali o vypracování zemědělské politiky, jelikož zájmy francouzské se lišily od britských.

Zahajovací zasedání v Paříži Anglii zastupoval Edward Heath, který prohlásil, že deklarace je přijatelná bez úprav, ale pro přijetí doplňujících protokolů bude nutné dlouhé přechodné období. Kladl i řadu dalších podmínek. Členové Společenství se vyjádřili, že podmínky nesmějí být takového charakteru a trvání, aby zpochybnily dosud platní pravidla a že požadované výjimky mohou být pouze dočasné a nesmějí vyústit v trvalé výlučné postavení VB.

Docházelo ke stále větším střetů mezi Francií, VB a zbývajícími členy EHS. Angličané požadovali tolik obchodních výjimek, zvláštností a zvláštních režimů, že to vypadalo, jako by spíše vstupovalo EHS do Commonweathu a ne Velká Británie do EHS. Trvali na tom, že v zemědělské politice chtějí zachovat svůj vlastní režim po dobu 12 let (což znamenalo, že by se VB podílela na průmyslovém společném trhu a zároveň si zachovala výhody nízkých cen potravin, což by deformovalo konkurenci).

Reakce generála De Gaulla De Gaulle se pokusil přesvědčit Macmillana, aby se sblížil s Francií a dělal evropskou politiku méně svázanou s USA. Konstatoval, že VB při jednáních o vstupu usiluje o získání zvláštního statutu a že zůstává příliš blízká Americe. Za těchto podmínek vyjádřil pochybnosti o vhodnosti přistoupení.

Na čem ztroskotalo první přistoupení? Anglie se vzdala své vojenské jaderné nezávislosti ve prospěch Ameriky Britové přijali americké podmínky, aniž by je konzultovali a dali tak přednost USA před Evropou. Po přistoupení by se stali prostředníkem amerického vlivu.

První francouzské veto De Gaulle se rozhodl situaci rozseknout tím, že současně odmítl britskou kandidaturu do Společného trhu i Francii nabízenou účast v silách NATO. Pokud VB vstoupí do Společenství, tak se v konečné fázi zrodí kolosální Atlantické společenství, závislé na Američanech a ovládané Američany, kteří pohltí ES. Navrhl uzavření dohody o přidružení s VB.

Reakce ostatních členů a Velké Británie Členové ES označovali počínání Francie jako nepřijatelné. Pro VB byla nabídka přidružení ponižující, nedovolovala totiž Anglii podílet se na řízení Společenství. Nespokojenost u pěti členů Společenství, kteří si přáli vstup Anglie i rozladění na straně amerického prezidenta.

Následek prvního veta způsobilo ve Společenství silný otřes, důvěra byla narušena Nizozemsko se pokusilo zorganizovat společnou frontu „pěti“-> neúspěch kvůli postavení kancléře Adenauera

Druhé veto pro Velké Británii V Británii vyhrál volby Harold Wilson a předložil druhou britskou kandidaturu do Společenství, která se setkala stejně jako první s odporem Francie. Argumentů pro druhý pokus o vstup měl více než dost. Heath byl přesvědčen o příčinách prvního neúspěchu a snažil se je odbourat a získat na svou stranu francouzského prezidenta.

Ostatní členové EHS ohodnotili britský přístup příznivě, v Německu byli vstupu také nakloněni, ale nechtěli vyvolat krizi s Francií. Velká Británie změnila taktiku a výrazně slevila ze svých původních požadavků. Wilson definoval cíle, které považoval za nejdůležitější -> přechodné období před přijetím zemědělského systému, reforma zemědělského finančního vypořádání a výhody pro produkty z Antil a Nového Zélandu. Dále prohlásil, že VB je připravena akceptovat stejné závazky, jaké plní partneři ve Společenství.

Přeložení jeho kandidatury bylo následováno Dánskem a Irskem Přeložení jeho kandidatury bylo následováno Dánskem a Irskem. Všichni s napětím očekávali reakci De Gaulla. Generál vystoupil s tím, Británie není ještě připravena a že se domnívá, že by bylo v jejím případě lepší přidružení. Přidružení Anglie odmítla, chtěla buď všechno, nebo nic. Heath vyzdvihoval myšlenku britsko-francouzské jaderné síly, jako argumentu k přesvědčení De Gaulla. Měl v úmyslu generála nepřímo donutit, aby přiznal pravé důvody odporu vůči britskému vstupu.

De Gaulle opět ostře vystoupil proti Británii De Gaulle opět ostře vystoupil proti Británii. Řekl, že rozšíření Společenství hluboce změní jeho podstatu. Že Společný trh bude špatně fungovat a bude se vyvíjet k prosté zóně volného obchodu a ne směrem k hospodářské unii. Generál znovu navrhoval přidružení. Ve skutečnosti si nepřál rozšíření, obával se, že členové seskupí kolem VB, která by mohla prosadit své hospodářské zájmy a atlantickou orientaci. Francie by tím riskovala, že se ocitne v menšině a že bude izolována.

Odpověď na druhé veto Zvedla se velká vlna nevole u pěti partnerů Francie. Mezi členy Společenství panovaly nepokoje. Londýnská vláda se pokusila opřít o pět členů Společenství, aby vyvíjeli tlak na Francii. „Wilsonův plán“ se také shledal s neúspěchem

Jak se situace dále vyvíjela? I přes oslabení pozice a hospodářský pokles Francie, zůstal De Gaulle stále neoblomný. Prohlásil, že pokud se Společenství spojí s ostatními, tak se rozpadne. Francouzský politik Michel Debré představil plán obnovy Společného trhu. Členové přicházeli s celou řadou návrhů, ale vždy se setkali s odmítnutím z francouzské strany.

Na schůzi v Londýně se země usnesly, že se Francie nebude dále podílet na práci v Radě ZEU. De Gaulle opět přistoupil k uplatnění politiky prázdné židle. Zhoršení vztahů následovalo po „Soamesově aféře“. Wilson předal obsah rozhovorů s generálem a britským velvyslancem „Pětce“ takovou formou, aby se zdálo, že Francie hledá možnost, jak se za zády svých partnerů snaží dohodnout s Británií v perspektivě rozpadu Společenství.

Závěrem V zemích Beneluxu a Itálii byly reakce na „Soamsovu aféru“ ostré a nedůvěra vůči De Gaullovi vzrůstala. VB nepřestávala připomínat, že její kandidatura zůstává otevřená. Rozpory mezi Francií a jejími partnery se staly hlubší než kdykoli předtím. Mohl za těchto podmínek dál pokračovat komunitární život?