Principy a zákonitosti motorického vývoje Výsledky fylogeneze: Vzpřímená postava a bipední chůze Pohyblivost horních a dolních končetin Uchopování drobných předmětů Pohybová lateralita Bohatý rejstřík dovednostních pohybů Motorika spojená s řečí, artikulovaná řeč a písmo

Ontogeneze a přístupy ke studiu motorického vývoje - Změny, které provázejí jedince od okamžiku početí až do doby úmrtí charakterizují individuální vývoj - ontogenezi Haecklův biogenetický zákon (zákon rekapitulace) ontogeneze je zkráceným a obrazným opakováním fylogeneze - Prof. Hans Adolf Krebs (1937 objev k. citronové/ 1953 Nobelova cena) „… je třeba si uvědomit, že vědecky fundovaný muž XX. století nepotřebuje rozvíjet svalovou sílu o nic víc, než mu stačí ke zmáčknutí knoflíku přístroje, či ke zdvižení sklenice. Pomalá chůze v tempu kódu kyseliny deoxyribonukleové je snad ještě jediným cvičením, které člověk potřebuje…“ převzato Komeštík, (1995)

Změny ve vývoji jedince – růst, vývoj, rozvoj. Růst – změny ve velikosti (výška, hmotnost) Vývoj – provází růst aprobíhá jako zákonitý sled změn kvalitativních (vzestupné – progres, kulminace, sestupné – regresivní) Rozvoj – záměrně a kontrolovaně navozený vývoj některé z funkčních či strukturálních vlastností organismu (pohybové schopnosti Individuální zvláštnosti vývoje – v souladu s obecně působícími vývojovými zákonitostmi Motorický vývoj – součást vývoje lidského organismu. Je provázen změnami na úrovni buněčné, orgánové, strukturální i funkční.

Zákonitosti motorického vývoje Zákon celistvosti a jednoty organismu – změny motorických funkcí probíhají v úzké souvislosti se změnami ostatních funkcí a s vývojem tělesným i psychickým. Období plnosti: první – 2-4 roky, druhé – chlapci 8-11 let, dívky 8-10 let, třetí - chlapci 17 let, dívky 15 let, Období vytáhlosti: první – 5-7 roků, druhé – chlapci 13-16 let, dívky 11-14 let, 2 Zákon nezvratnosti a neopakovatelnosti – pozvolný, ale i skokem (stoj, sed, chůze) Zákon diferenciace a specializace – individuální odchylky (výkonnost) Zákon nerovnoměrnosti – výkonnost v pubertě a ve stáří Zákon jednoty organismu a prostředí, biologického a sociálního – adaptační podněty, podněcování k pohybu

Sekvenční pravidla motorického vývoje (principy) Princip cefalokaudálního trendu – směr vývoje od hlavové části k dolním končetinám Princip centrálně periferního trendu - směr vývoje od centra k periférii Princip recipročního propojení - vychází z bilaterální povahy lidského těla (od symetrických pohybů k asymetrickým) Princip funkční asymetrie – laterální preference Princip individualizace (od cyklických pohybů k acyklickým) Princip autoregulační fluktuace – střídání fází progresivního vývoje a relativní stabilizace Princip - vývoj probíhá přes proprireceptory (svalová vřetenka a šlachová tělíska) a tangoreceptory (hmat, tlak) a pak teprve přes telereceptory (zrak, sluch)

Metody pro sledování motorického vývoje Průřezová sledování - analytický průřez (jednorázové šetření) Longitudinální sledování (opakované šetření u stejného souboru a za stejných podmínek) Smíšené průřezové a longitudinální sledování (srovnatelné skupiny rozdílného věku až se skupiny překrývají, věk 6-10, druhá skupina 9-13 ) Sledování s časovým zpožděním (opakované sledování s jistým časovým odstupem – sekulární trend)

Činitelé motorického vývoje 1. Biogenetický základ jedince – faktor dědičnosti (genotyp x fenotyp) Hmotnými nositeli genetické informace jsou geny. Soubor všech genetických informací tvoří genotyp jedince. Genotyp určuje rozsah a míru fenotypických možností. Fenotyp je obrazem všech vlastností a znaků organismu, toho co můžeme na člověku pozorovat. Většina pohybových projevů odpovídá polygenímu typu dědičnosti. Genetický vliv byl prokázán: u somatotypu, krevní skupiny, svalových tkání, zvláštnosti nervové soustavy, nepodmíněných reflexů, rychlosti, rytmu, maximální izometrické síly, vytrvalosti, oběhového a dýchacího systému. 2. Vlivy a podmínky vnějšího prostředí Sociální – rodinné, školní, mimoškolní, prostředí volného času Materiální – živá i neživá příroda, ekonomická základna, výživa, 3. Výchova – formování osobnosti (rodina, škola, média, kluby, veřejné instituce, sebevýchova) 4. Aktivní účast člověka – hybná síla jedince

Vzájemný vliv dědičnosti a prostředí Podíl vlivu dědičnosti se mění v závislosti na stupni ontogeneze a podnětech a podmínkách prostředí. Silnější působení dědičnosti v raném období a ve stáří. Extrémní jedinci (podprůměrní a nadprůměrní) mají větší tendenci k dědičnosti. Elementární a fylogeneticky starší vlastnosti jsou v průběhu ontogeneze pod silnějším vlivem dědičnosti (motorika, afektivita) Vlastnosti, které z hlediska stupně ontogeneze představují primární struktury a funkce a nalézající se na nejnižší rozlišovací úrovni organismu (molekulární, buněčné, tkáňové) jsou převážně dědičné

Periodizace lidského věku Příhoda, 1974