Téma č. 3: MIKROEKONOMICKÁ POLITIKA Petr Musil HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Téma č. 3: MIKROEKONOMICKÁ POLITIKA Petr Musil

Mikroekonomická HOPO Politika hospodářské soutěže Strukturální politika Důchodová politika (politika přerozdělovací) Sociální politika

Politika hospodářské soutěže proč politiku hospodářské soutěže vůbec provádět? mikroekonomické základy → vznik NedoKo. → vznik neefektivností na trzích (alokační a výrobní) neefektivnosti jako důsledek existence monopolní síly bariéry vstupu do odvětví omezují konkurenci Politika hospodářské soutěže jako nástroj k ochraně konkurence na trzích

Dopady vzniku NedoKo. L ϵ (0;1) L = 0, pak DoKo. MC Lernerův index monopolní síly: L = P – MC P Náklady mrtvé váhy P* AC L ϵ (0;1) L = 0, pak DoKo. L → 0, pak větší monopolní síla P D=AR Výrobní neefektivnost P-MC Q* Q MR Politika hospodářské soutěže se snaží zabránit koncentraci trhů nebo koncentrované trhy regulovat tak, aby docházelo k co nejmenším neefektivnostem

Teoretické koncepce politiky hospodářské soutěže Klasický liberalismus a svobodná soutěž – hospodářství má svůj přirozený řád, nezávislý na rozhodování mikro.subjektů – jeden subjekt nemůže ovlivnit trh jako celek – pol. hosp. soutěže prakticky zbytečná Ordoliberalismus – uznává svobodné soutěžní prostředí, ale v prostoru, který vymezí stát skrze institucionální strukturu (praktické uplatnění především v Německu po WW2) Nová klasická škola – vychází z klasického liberalismu – stát nemůže mít kvalitativně lepší informace než subjekty na trhu, tudíž nemůže zabezpečit lepší řešení než jaké zajistí tržní rovnováha (viz např. Rothbard)

Teoretické koncepce politiky hospodářské soutěže Chicagská škola – důraz především na transparentní, jasná, srozumitelná a stabilní pravidla – vytvořit takový stupeň konkurence, který je nejefektivnější z hlediska nákladů na její dosažení Škola optimální intenzity soutěže – DoKo. automaticky nezajišťuje technologický pokrok, k tomu je třeba určitá koncentrace na trzích – optimální intenzita soutěže je taková, která tento pokrok zajistí – široký oligopol s mírnou diferenciací produkce

Cíle, nástroje a nositelé politiky hospodářské soutěže Cíl: podpora konkurence Nástroje: veškeré legislativní normy, které se směřují k naplnění cíle a všechny výkony orgánů a institucí k tomu oprávněných, jež podle těchto norem jednají Nositelé: zpravidla antimonopolní úřady (u nás ÚOHS), parlamenty, vlády

Praktické provádění politiky hospodářské soutěže Antimonopolní úřady zpravidla: zjišťují stupeň koncentrace na trzích (např. pomocí HHI – Herfindahl-Hirschmanův index) zjišťují, zda nedochází ke zneužívání dominantního postavení na trhu posuzují rizika fúzí a někdy jim zabraňují snaží se odhalovat a postihovat kartelové dohody (horizontální i vertikální kartely) vymezují relevantní trh (výrobkový, geografický a „časový“) provádí cenovou regulaci posuzují oprávněnost veřejné podpory tržním subjektům (aktuálně podpora bankám, automobilovému průmyslu atd.)

Strukturální politika jde o působení vlády na trzích s cílem zmírnit dopady měnící se struktury ekonomiky struktura ekonomiky – podle podílů odvětví na tvorbě HDP nebo na zaměstnanosti základní členění: zemědělství (A), průmysl (I), služby (S), neboli sektor: primární, sekundární a terciární původní struktura ekonomiky: A,I,S – tj. s nejvyšším podílem zemědělství a nejnižším podílem služeb na HDP i zaměstnanosti moderní struktura: S,I,A – HDP je dnes ve vyspělých zemích ze 70 % i více tvořen službami

Strukturální změny strukturální změny souvisí s ekonomickým vývojem strukturální změna = změna struktury HDP i zaměstnanosti, tj. změna významnosti jednotlivých sektorů v ekonomice jsou provázeny krátkodobým hospodářským propadem a růstem nezaměstnanosti dlouhodobě velmi žádoucí, neboť vedou k vyšší efektivitě ekonomických procesů strukturální krize – v případě delší dobu trvajícího poklesu hospodářství v souvislostí se strukturální změnou

Faktory strukturálních změn Vnitřní faktory přicházejí ze strany poptávky nebo nabídky poptávka – zpravidla změna preferencí spotřebitelů, změna disponibilního důchodu domácností, změna relativních cen zboží a služeb nabídka – především inovace Vnější faktory změny devizového kurzu, změny cen vstupů a produkce na světových trzích ale i hospodářská politika státu (fiskální i monetární)

Přístupy státu ke strukturální politice Liberální přístup: strukturální změny jsou vnímány jako přirozený proces na trzích – zásahy státu jsou zde nepatřičné nebo dokonce škodlivé Intervencionistický přístup: zásah státu jako oprávněný, neboť na trzích převažují nedokonalosti a strnulosti

Typy strukturální politiky Podpora poražených – vláda aktivně pomáhá odvětvím, kde dochází ke strukturálním krizím – cílem je zabránit ekonomické krizi a následné politické destabilizaci – riziko: vyhoví-li vláda „hlasité“ skupině, pak těžko obhájí, proč jiným nepomáhá Vybírání vítězů – smyslem je identifikovat obory s vysokým potenciálem růstu a ty podporovat s cílem zvýšit budoucí konkurenceschopnost země – nejčastěji podpora výzkumné a inovační činnosti Nové strategie – široká prorůstová politika – odstranění selektivních podpor a podpora celkové konkurenceschopnosti země (např. investice do vzdělání, podpora mobility pracovní síly, investice do infrastruktury, tvorba příznivého podnikatelského prostředí apod.)

Oblasti působení strukturální politiky zemědělská – argumenty pro: soběstačnost v produkci potravin, rozdrobenost zemědělské výroby, stabilizace cen zemědělské produkce atd. průmyslová – zpravidla ztotožněna s politikou podpory poražených regionální – podpora regionům postižených strukturální krizí (např. podpora vzniku průmyslových zón v oblastech s vysokou UNE) dopravní – zajištění dopravní obslužnosti podpora malého a středního podnikání – malé firmy jsou vystaveny vyšším rizikům než velké

Nástroje strukturální politiky dotace daňová zvýhodnění snadnější přístup k úvěrům regulace cen speciální fondy licence vývozní a dovozní kvóty státní zakázky cla mimotarifní překážky vyrovnávací platby

Problémy strukturální politiky aktivizace zájmových skupin – státní podporu si zajistí ten, kdo nejvíce křičí – např. zemědělci: malá, ale dobře organizovaná skupina efektivita – za jakou cenu bylo dosaženo stanoveného cíle? politika podpory poražených – zakonzervování statutu quo, prodlužování agónie neperspektivních odvětví, která stejně skončí – další ztráta efektivity informační asymetrie – ten, kdo je lépe informovaný o možnosti státní podpory, má vyšší šanci ji získat

Důchodová (přerozdělovací) politika Základní problém = nerovnost v bohatství a v rozdělování rozdělování – výsledkem toku důchodů vlastníkům výrobních faktorů – tento tok se děje na základě tržních principů souvisí s produktivitou VF produktivita VF ovlivněna: vzděláním, schopnostmi, dovednostmi → nerovnost v rozdělování logickým výsledkem nerovnosti v lidských vlastnostech je nerovnost spravedlivá? → „věčný“ konflikt mezi efektivností a rovností

Měření nerovnosti Lorenzova křivka – rozdělení důchodů mezi jednotlivými percentily domácností, které jsou seřazeny od nejchudších po nejbohatší Giniho koeficient – vychází z Lorenzovy křivky, udává poměr plochy mezi skutečnou a nivelizovanou Lorenzovou křivkou a plochy pod nivelizovanou Lorenzovou křivkou - nabývá hodnot od 0 do 1, blíží-li se hodnota nule, pak existuje nízká nerovnost v rozdělování, pokud jedničce, pak existuje vysoká nerovnost v rozdělováníi

Lorenzova křivka 100 % důchodu 100 % domácností LC – důsledek přerozdělení % důchodu nivelizovaná LC LC – tržní rozdělování 100 % domácností

Nástroje přerozdělování daně – především progresivní sociální zabezpečení – jako protiváha daním minimální mzda – jako garance vyšších příjmů nízkopříjmové pracovní síle

Stát blahobytu (welfare state) různé typy státu blahobytu anglo-saský typ státu blahobytu – důraz na schopnost zajistit si blahobyt vlastními silami – zodpovědnost za sebe sama případně za rodinné příslušníky – stát se „má postarat“ až ve chvíli, kdy je objektivně vyloučeno postarat se o sebe vlastními silami skandinávský typ státu blahobytu – důraz na paternalistický stát, vysoký stupeň přerozdělování, silné sociální jistoty, veřejné služby, vysoký podíl sociálních výdajů na HDP apod.

Problémy přerozdělovací politiky vytváření závislosti na vládě – vláda si „kupuje“ voliče za sliby sociálních jistot a blahobytu – obzvláště patrné v současné ČR neefektivnost – přerozdělování může působit demotivačně – pokles ekonomické aktivity: „proč bych se měl snažit, když mi to stát sebere a rozdá nefachčenkům?“ nižší výkonnost ekonomiky – není však jednoznačně prokázáno – Švédsko je příkladem, kde jde skloubit vysoký stupeň přerozdělování se solidní výkonností ekonomiky

Rozdělení příjmů v ČR

Rozdělení příjmů v ČR

Rozdělení příjmů v ČR

Rozdělení příjmů v ČR

Rozdělení příjmů v ČR

Rozdělení příjmů v ČR

Rozdělení příjmů v ČR

Sociální politika Funkce sociální politiky: ochranná – zmírnění důsledků sociálních událostí (UNE, nemoc, stáří apod.) přerozdělovací – zmírnění nerovností v rozdělování důchodů homogenizační – spojena s přerozdělovací funkcí avšak jde o širší pojem, netýká se jen příjmů, ale životních podmínek jako celku stimulační – podpora žádoucího jednání jednotlivců a skupin preventivní – dbá na to, aby k nežádoucím sociálním situacím nedocházelo

Typy sociální politiky reziduální (liberální) – důraz na svobodu a zodpovědnost individua, spoléhá na trh, jeho instituce a rodinu a až když selžou, má přijít na řadu stát korporativní – sociální potřeby mají být prvotně uspokojovány prostřednictvím pracovního výkonu a zásluh – větší role státu oproti reziduálnímu redistribuční – stát má dominantní úlohu v sociální oblasti

Subjekty a objekty sociální politiky stát a jeho orgány – parlament, vláda zaměstnavatelé – povinni zabezpečovat opatření stanovená státem, což je určité povinné minimum – zaměstnavatelé mohou svým zaměstnancům poskytovat sociální služby nad tento rámec – otázka image firmy další instituce – odbory, komory, svazy, církve apod. Objekty: oblast práce – regulace trhu práce, pracovních podmínek, vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, sociální diskriminace sociální zabezpečení – sociální transfery (přímé a nepřímé), sociální služby

Principy sociální politiky princip sociální spravedlnosti – nejstarší princip, snaží se o něj každý stát, ale otázka, co je spravedlivé... princip solidarity – pomocí redistribuce, je solidarita spojena s povinností nebo dobrovolností? princip subsidiarity – založen na tom, že každý má nejprve pomoci sám sobě princip participace – otázka šancí každého podílet se na fungování společnosti

Nástroje sociální politiky právní a jiné normy, na které navazují: sociální příjmy sociální služby věcné dávky účelové půjčky úlevy a výhody apod.