Raný Wittgenstein Antonín Dolák

Ludwig Wittgenstein Rané dílo: Deníky, Prototractatus Tractatus logico-philosophicus (název vymyslel Moore) Poznámky k logické formě Přednáška „O etice“

Obecně k TLP Vliv Fregeho, Russella, Moora na straně jedné (metafyzika a epistemologie) a Schopenhauera, Kierkegaarda, Tolstoje na straně druhé (etika, estetika a mystika) Má část metafyzickou, epistemologickou (včetně logiky a „logické syntaxe“), etickou, věnuje se i mystice LW jde o budování IDEÁLNÍHO JAZYKA Přínos k logice: důsledná formalizace výrokové logiky včetně výrokově-logických spojek

Sémantické východisko TLP LW je NOMINALISTA – pojmy neexistují, proto je sémantika nevyslovitelná (odmítá metajazyk či Russellovu teorii typů): sémantika se však sama UKAZUJE (i když ji nelze vyslovit) na ZNACÍCH samotných Jde o syntakticismus, věnuje se LOGICKÉ SYNTAXI, nikoli logické sémantice – hovoří tedy o ZNACÍCH, nikdy ne o významech znaků Sémantika se UKAZUJE (klíčová distinkce TLP: ukazování-zeigen proti říkání, vyjadřování-sagen) na ZNACÍCH, přesněji na FORMÁLNÍCH VLASTNOSTECH znaků Př. Dvě ženy jsou obě ženami ne proto, že by sdílely stejný pojem „ženskost“ (pojmy dle LW totiž NEEXISTUJÍ!), ale jejich PODOBNOST se ukazuje na znacích (jménech), kterými obě ženy označujeme: tyto znaky mají podobné/stejné formální vlastnosti!

nominalismus LW je striktní nominalista: předměty označujeme jmény, dále o nich nelze nic říct (nelze jim predikovat žádné pojmy!) – jejich podobnost s jinými předměty se UKAZUJE (je nevyslovitelná) v podobnosti formálních vlastností jmen, kterými je označujeme Např. mějme čtyři předměty, které pojmenujeme A, B, c, d – už z FORMÁLNÍCH vlastností JMEN těchto předmětů je zřejmé, že A má víc společného s B než s c, d

Svody přirozeného jazyka K realismu nás svádí NEDOKONALÝ přirozený jazyk – co se však realista marně a chybně pokouší říci skrze pojmy, to se v ideálním jazyce hned samo UKAZUJE – PROGRAM IDEÁLNÍHO JAZYKA – stopy karteziánského požadavku JASNOSTI A ODLIŠENOSTI, který může být plně uplatněn jen v rámci ANALÝZY IDEÁLNÍHO (NE PŘIROZENÉHO) JAZYKA CELÝ TLP je však vyjádřen pojmy („předmět“, „fakt“, „svět“, „vnitřní vlastnost předmětu“, „situace“,…), PROTO je třeba ho na konci jako žebřík, po kterém vylezeme nahoru, odhodit: marně a nesmyslně se v přirozeném jazyce pokouší pojmy říci to, co se v ideálním jazyce hned samo UKAZUJE! – viz onen příběh s žebříkem na konci TLP

Epistemologie TLP Jde o strukturální izomorfismus: struktura světa a jazyka jsou IDENTICKÉ – tento epistemologický předpoklad je NEDOKÁZANÝ – LW si myslel, že struktura světa ZCELA DETERMINUJE strukturu jazyka a PROTO můžeme jazykem POPISOVAT svět – jde o tzv. OBRÁZKOVOU TEORII jazyka Jazyk má jednu primární funkci: POPISOVAT svět (později si LW myslel, že jazyk má mnohem více rovnocenných funkcí v mnoha různých rovnocenných jazykových hrách)

epistemologie Teorie vlastních jmen: jména POJMENOVÁVAJÍ předměty – VÝZNAMEM jména je předmět, který je jménem OZNAČOVÁN Výroky POPISUJÍ fakty – výroky jsou SLOŽENÍM jmen, SMYSL výroku je jasný až z CELKU výroku (kontextualismus, holismus) – např. výrok „aRb“ nesestává z jmen „a“, „b“ a pojmu relace „R“, ale JEN z jmen „a“, „b“. „R“ totiž nelze chápat mimo kontext výroku, jak si to myslí realisté – má smysl jen v jeho rámci a SPOJUJE jména „a“, „b“ – realisté chápou podle LW výrok „aRb“ jen jako MNOŽINU entit „a“, „R“, „b“ – chybí zde SPOJENÍ, výrok tak postrádá SMYSL – proto LW nechápe „R“ jako samostatnou entitu, ale jen jako POJÍTKO, které má smysl jen v KONTEXTU „aRb“

epistemologie Výrok je OBRÁZKEM faktu – výrok má s faktem STEJNOU strukturu (formu) Výrok ukazuje, jaký fakt ve světě existuje, pokud je tento výrok pravdivý KORESPONDENČNÍ TEORIE PRAVDY: porovnávám výrok se světem, pokud ve světě existuje fakt, který výrok ZOBRAZUJE, pak je výrok pravdivý SMYSLU výroku však ROZUMÍM dříve než vím, zda je pravdivý či nepravdivý – ukazuje mi možnou situaci – co se ve světě děje, POKUD je pravdivý

Ontologie TLP Jde o „jazykovou ontologii“ – ontologie je budována na základě ANALÝZY IDEÁLNÍHO JAZYKA, jehož základy podle LW položil Frege v „pojmovém písmu“ a dále Russell a Whitehead v PRINCIPIA MATHEMATICA PŘEDMĚT (GEGENSTAND) Stavebními kameny jsou PŘEDMĚTY (věci), které jsou zcela JEDNODUCHÉ, tedy neanalyzovatelné, nepopsatelné, lze na ně jen ukázat, POJMENOVAT je jmény

předměty Proč jsou předměty jednoduché? LW užívá argument NEKONEČNÉHO REGRESU, který by nastal, kdyby předměty nebyly jednoduché – museli bychom totiž analyzovat zase ty menší předměty, ze kterých se skládají ty větší předměty a tak dále do nekonečna a tak by naše ANALÝZA nikdy nebyla úplná a proto bychom ani nikdy neznali SMYSL vět Předměty se navzájem spojují do FAKTŮ, které nelze pojmenovat, ale jen popsat výroky, které jsou OBRÁZKY faktů

předměty Předměty mají VNITŘNÍ VLASTNOSTI, což je nedokonalé (protože pojmové) pojmenování pro to, že logická forma světa určuje všechny možnosti spojení toho kterého předmětu s jinými předměty – určuje, že a jak se předměty mohou spojit s některými jinými předměty a s jinými předměty (nebo jinými způsoby) zase ne Předměty jsou věčné – tvoří totiž logickou formu světa (a tím i jazyka - logická forma světa determinuje logickou formu jazyka, viz epistemologický předpoklad strukturálního izomorfismu)

předměty Předměty tvoří nutnou, na ničem nezávislou a věčnou SUBSTANCI světa – jde tedy o ATOMISMUS vzniklý analýzou ideálního jazyka – LW při analýze zjistil, že dále neanalyzovatelné jsou jména (označující jednoduché předměty), proto zastával atomismus a ne třeba monismus Souhrn vzájemně nezávislých nutných předmětů je onou SUBSTANCÍ SVĚTA Předměty jsou sice navzájem nezávislé, ale dle LW se vždy každý předmět nachází v nějakém spojení s jiným předmětem nebo předměty – proč? LW vychází z analýzy jazyka: slovo-jméno se nikdy nenachází izolované, dostává svůj smysl až v rámci CELÉ věty (holismus, kontextualismus)

Stav věcí, fakt STAV VĚCÍ (Sachverhalt) Stav věcí je spojení předmětů, které může být buď možné nebo skutečné Fakt (Tatsache) Fakt je skutečný-existující stav věcí, tedy skutečné spojení předmětů Fakty jsou pomíjivé, proměnlivé – svět se totiž časově děje tak, že věčné jednoduché předměty se spolu navzájem různě (i různými způsoby) spojují a rozpojují a tím vznikají nové a nové fakty – vždy již je však předem v předmětech dáno, jaké všechny fakty MOHOU vzniknout (to určuje logická forma světa, kterou předměty tvoří neboli to určují vnitřní vlastnosti předmětů)

Fakt Fakty jsou navzájem zcela NEZÁVISLÉ – z existence nebo neexistence jednoho faktu neplyne (a není jimi nijak ovlivněna) existence nebo neexistence jiného faktu nebo jiných faktů Podle LW neexistují množiny, logické spojky (konjunkce, disjunkce, negace,…) – to vše je podle něj jen chybná realistická REIFIKACE (substancializace) toho, co se v jazyce na formálních vlastnostech znaků (syntakticismus) hned samo ukazuje – proto podle něj logické spojky neoznačují žádnou entitu, nejsou to jména!

SVĚT (Welt) Je to souhrn (soubor, nakupení, agregát) faktů, ne předmětů Proč je svět souhrn faktů a ne předmětů? LW vychází z analýzy jazyka: slovo-jméno se nikdy nenachází izolované, dostává svůj smysl až v rámci CELÉ věty Ovšem nic takového jako „svět“ neexistuje – je to opět jen chybná a nesmyslná realistická reifikace – LW chtěl v první větě TLP (svět je souhrn faktů a ne předmětů) říct jen tolik, že EXISTUJÍ JEN NAVZÁJEM NEZÁVISLÉ FAKTY-SPOJENÍ PŘEDMĚTŮ, NIC JINÉHO

Komplexy – složené předměty Podle LW nic takového při důsledné analýze ideálního jazyka neexistuje: složené předměty jsou REDUKOVÁNY na jednoduché předměty, z nichž jsou spojeny plus na výroky popisující spojení těchto jednoduchých předmětů Negativní fakty Podle LW neexistují, vždyť neexistuje ani samostatná entita negace, hned se samo z existujících faktů ukazuje, že některé jiné možné fakty v současném stavu světa neexistují

Metafyzický subjekt Je zde náběh k jisté formě SOLIPSISMU LW se zde (na rozdíl od „Filozofických zkoumání“) ještě domníval, že každý disponuje SOUKROMÝM JAZYKEM, tedy takovým jazykem, kterému rozumí jen on sám (jistá forma MENTALISMU, anti-bihaviorialismu) Tento soukromý jazyk tvoří hranici „soukromého“ světa metafyzického subjektu (to není žádný subjekt psychologie nebo biologie, není to tělo, mozek ani mentální stavy, je to ono reflektující oko-pozorovací subjekt, který tvoří hranici světa) Nevíme, jak metafyzický subjekt vypadá – jako se zorné pole oka nepodobá tvarem ani jinými vlastnostmi oku, tak se ani soukromý svět metafyzického subjektu nepodobá metafyzickému subjektu

Solipsismus? Jde tedy o minimalistickou podobu solipsismu: metafyzický subjekt tvoří hranice soukromého světa svým SOUKROMÝM JAZYKEM – svět začíná a končí tam, kde začíná a končí můj SOUKROMÝ JAZYK – metafyzický subjekt je tedy jen „nerozlehlým bodem“, hranicí světa – svět je stejný jako v anti-solipsismu (realismu), rozdíl je pouze v tom, že HRANICE SVĚTA jsou určeny soukromým jazykem metafyzického (ne psychologického) subjektu

Etika TLP Je podle LW nevyslovitelná Etika je však VLASTNÍ CÍL TLP: tím, že LW v ontologii řekl, co lze jazykem říci, ukázal zároveň, co říci nelze, že tedy etiku ŘÍCI NELZE – vykreslil tak hranici oddělující vyslovitelné od nevyslovitelného ZEVNITŘ, tak, že řekl vše, co říct lze a tím současně ukázal, co říci nelze – že totiž potom, co přírodní věda řekne vše, co říci lze, zůstane ještě mnohé a to hlavní (problém lidského života) nevyřešeno (6.52) a zůstane mimo vyslovitelné ještě nevyslovitelné ukazující se mystické (6.522)

etika LW je proti budování etických teorií, definicím dobra atd. Avšak LW si váží absolutních hodnotových soudů či Heideggerových textů – jde podle něj o věčnou tendenci lidské mysli, která sice naše poznání nijak rozšiřuje, její výroky nemohou být pravdivé ani nepravdivé, jde o snahu PRORAZIT hranice jazyka, kterou je třeba RESPEKTOVAT (srovnej se vztahem Kanta ke klasické metafyzice)

Mystika TLP Podle LW však jazyk přece jen není klec- UKAZUJE SE cosi nevyslovitelného, co označuje jako MYSTICKÉ Mystické je např. POCIŤOVÁNÍ světa jako uzavřeného celku (víme, že naopak ontologie TLP svět nechápe jako celek, ale jen jako nakupení navzájem nezávislých faktů) Mystické je ne to, jaký svět je, ale ŽE je – tedy, řečeno s Heideggerem, neobvyklost obvyklosti obvyklého (obvyklé je shledáno jako neobvyklé právě ve své obvyklosti)

Podobenství o žebříku Proč je třeba celý TLP podle LW nakonec odhodit jako žebřík, po kterém vylezeme nahoru? Ze dvou důvodů: 1) je psán v nedokonalém přirozeném jazyce v pojmech, které však neexistují a tak se NESMYSLNĚ snaží říci to, co se v ideálním jazyce hned samo ukazuje (NOMINALISMUS, PROJEK IDEÁLNÍHO JAZYKA, SYNTAKTICISMUS) 2) jazyk není klec – ukazuje se něco za hranicemi vypověditelného, čímž je především etika (a estetika, která je s etikou totožná) a MYSTICKÉ (das Mysthische)

Metafora žebříku Věty TLP jsou všechny jen POKUSY mající nám pomoci k tomu, abychom přímo v jazyce uviděli, že je tomu tak jak říkají a abychom mystické (a etiku s estetikou) prožili – pak shledáme VŠECHNY věty TLP jako nesmyslné a nepotřebné a zjistíme, že o tom, co říkají, lze striktně vzato jen MLČET

Vliv TLP LW rozpráví s členy Vídeňského kroužku LW ovlivnil hodně nominalismus a syntakticismus raného Rudolfa Carnapa (jeho „Logickou výstavbu světa“) i Carnapovu snahu vybudovat ideální jazyk („pojmový systém“) a jeho projekt redukující filozofii na metodologii přírodních věd a analýzu ideálního vědeckého jazyka – vždyť podle LW jsou věty filozofie nesmyslné, smysl mají jen věty přírodovědy zobrazující fakty ve světě (filozofie se jen marně O JAZYCE snaží říct to, co se v ideálním jazyce hned samo ukazuje – proto LW odsuzuje jakoukoli podobu „metajazyka“, tedy jazykové výpovědi o jazyce samotném)