Drdáková Káťulka & Hejná Věruška SOPEČNÉ KATASTROFY Drdáková Káťulka & Hejná Věruška

VESUV Vesuv je činná sopka na Apeninském poloostrově v Itálii. Sopka se vypíná 1 279 metrů nad Neapolským zálivem. Je jedinou činnou sopkou na evropské pevnině.Vesuv je jednou z nejznámějších sopek světa. Základ Vesuvu tvoří sopka Monte Somma, která má své počátky tisíce let zpět.Za posledních 17 tisíc let se událo osm velkých erupcí doprovázených ohromným proudem a přívalem pyroklastik.Jednou z nich je erupce z roku 79 našeho letopočtu, kdy zanikla města Pompeje, Herculaneum a Stabie. Tento žhavý oblak pyroklastik zahubil tisíce lidí, včetně Plinia Staršího. Událost to byla natolik hrůzná, že ji popsalo mnoho autorů, včetně synovce výše uvedeného Plinia. Podle toho je taková exploze nazývána pliniovskou nebo též plinijskou explozí.Krátké erupce byly od roku 79 následovány častějšími relativně delšími explozívními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony, které způsobily škody široko daleko.Pod Vesuvem leží nejen velkoměsto Neapol, ale je pod ním mnoho dalších měst a vesnic. V potenciálně ohrožené oblasti zahrnující několik desítek kilometrů žije několik miliónů lidí.

ETNA Etna (na Sicílii je místně také nazývána Mongibello) je s 3 350 m nejvyšší činná sopka v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie. Etna dosahuje výšky přibližně 3 350 metrů (2006); tento údaj se vzhledem k aktivitě sopky stále mění. Obvod základny měří 210 km. Etna je stratovulkán, její vrchol tvoří čtyři hlavní krátery - Bocca Nuova, Voragine, Severovýchodní a Jihovýchodní kráter. Vznikla před přibližně 300 tisíci léty v pleistocénu podmořskými čedičovými výlevy. Nejstarší záznamy o erupcích Etny jsou již ze starověku (135 n. l.). K jedné z nejmohutnějších erupcí došlo v roce 1669, kdy láva dosáhla města Catanie. Další výjimečné erupce byly v roce 1910, kdy se vytvořilo 23 nových kráterů, v roce 1917 (láva tryskala do výšky až 800 m) a v roce 1923 – po této erupci láva vydržela horká 18 měsíců. Poslední erupce jsou z let 1928, 1954, 1964, 1971, 1974, 1978, 1979, 1981, 1983, 1985, 1986, 1992, 2000, 2001, 2002, 2004, 2006. V současné době je sopka činná v podstatě nepřetržitě.

Mount St.Helens Mount Saint Helena je hora v pohoří Mayacamas Mountains v okresech Napa (okres), Sonoma a Lake severozápadní Kalifornie v USA., Geologicky je budována zdvihnutými horninami sopečného pole Clear Lake starými 2,4 milionu let a je to jedna z mála hor v oblasti Sanfranciské zátoky, kde v zimě padá sníh. Hora má pět vrcholů uspořádaných zhruba ve tvaru písmene „M“. Druhý nejvyšší z nich je nejvyšším vrcholem okresu Napa. Původní jméno hory bylo Mount Mayacamas, ale to se změnilo poté, co ruská průzkumná skupina vystoupila v roce 1841 na její vrchol a zanechala tam měděnou pamětní desku s datem výstupu. Na desce bylo také jméno princezny Heleny Gagarinové a jejího manžela Alexandra G. Ročeva, velitele nedaleké ruské základny Fort Ross. Robert Louis Stevenson a Fanny Vandergift Osbourne zde v opuštěné hornické osadě strávili léto roku 1880 v rámci své svatební cesty. Zážitky z této cesty popsal v knize The Silverado Squatters. Vrchol je dostupný pěší cestou ze státního parku Roberta Louise Stevensona. Na severovýchodním úbočí hory pramení řeka Napa.

KRAKATOA Nachází se nad subdukční zónou, kde se podsouvá australská tektonická deska pod sundskou. Před erupcí v roce 1883 se skládala ze tří ostrovů: Lang, Verlaten a Krakatoa a tří vulkanických center na ostrově Krakatoa: Rakata, Danan a Perboewatan. Výbuch v roce 1883 Dne 20. května 1883 začal kráter Perboewatan chrlit 6 km vysoký mrak popela a par.Sopka se znovu probudila 19. června 1883. Došlo k tomu pravděpodobně v nově vytvořeném kráteru mezi existujícími krátery Perboewatan a Danan, přibližně v místě dnešního Anak Krakatau. Dne 24. sprna došlo k mohutné erupci. Mrak popela a sopečného prachu vystoupal až do výšky 27 km.Dne 27. srpna začala finální fáze katastrofální erupce a čtyři obrovské výbuchy (5:30, 6:42, 9:20 a 10:02 hod.) vyvolaly čtyři vlny tsunami vysoké až 30 m, jejichž sekundární vlnění bylo zaznamenáno až v Lamanšském průlivu. Zvuky explozí byly slyšitelné až na vzdálenost několika tisíc kilometrů.O několik desetiletí později v roce 1927 se začal formovat nový vulkán, který dnes téměř dosahuje původní výšky a velikosti staré sopky. Nová sopka se nazývá Anak Krakatau (Syn Krakatoy). Následky V důsledku výbuchu a vln tsunami zahynulo více než 36 000 lidí, 165 měst a vesnic bylo zcela zničeno a dalších 132 vážně poškozeno. Do ovzduší bylo vyvrženo asi 20 km³ sopečného popela a prachových částic, které se rozptýlily ve statosféře a v následujících několika letech způsobovaly rudě zbarvené západy slunce.

TAMBORA Tambora, ostrov Sumbawa, Indonésie, 1815 Erupce indonéské sopky Tambora v roce 1815 bývá považována za největší sopečnou katastrofu v historické době. Celá událost se odehrávala od 10. do 15. dubna zmíněného roku. Při gigantické explozi byla vyvržena pyroklastika o objemu asi 100 km3, které ovlivnily i globální klimatickou situaci v následujícím roce. Výbuch vytvořil kalderu o průměru 7 km a nadmořská výška sopky byla snížena o 1300 m. Přímými následky katastrofy zemřelo 10 000 lidí, zcela zničeny bylo i několik sousedních ostrovů. V celé oblasti na nepřímé důsledky (hladomor, nemoci) zahynulo dalších 82 000 obyvatel. Další oběti můžeme připočítat z celého světa v souvislosti s hladomorem v dalším roce. Pyroklastický materiál, který byl vynesen až do stratosféry, ovlivnil v následujícím roce (1816) klima na celé planetě. Tento rok, kdy globální teplota poklesla o 0,3°C, byl nazván rokem bez léta. V mnoha oblastech se neurodilo. Například až v americké Nové Anglii napadlo v srpnu velké množství sněhu. Přesto největší vulkanická událost v historii lidského rodu ještě mnohokrát předčí i tuto katastrofu. Asi před 75 000 let proběhla erupce supervulkánu Tobo na ostrově Sumatra. Do atmosféry bylo vyneseno přes 2800 km3 pyroklastik. Tato vskutku kataklyzmatická exploze musela mít obrovský vliv na globální klima. Existují důkazy (analýza DNA), že tehdejší populace Homo sapiens poklesla o několik desítek tisíc v důsledku následné vulkanické zimy.

MT.PELÉE Mt. Pelée, ostrov Martinique, 1902 Katastrofa pod vulkánem Mt. Pelée 8. května 1902 je největší neštěstí způsobené žhavým mračnem. Známky sopečné aktivity před osudným dnem nebyly považovány za důležité a město St. Pierre ležící na pobřeží ve vzdálenosti 6 km od Mt. Pelée nebylo z tohoto důvodu evakuováno. V ranních hodinách vypustil vulkán žhavé mračno, které mělo u kráteru teplotu 1000°C. Za několik minut se rychlostí kolem 160 km přihnalo do města a díky teplotě 700°C zničilo téměř vše. Zahynulo 30 000 lidí a celá oblast byla pokryta 30 cm vrstvou popela.

Dvě dobové fotografie katastrofy Mt. Pelée z roku 1902 Dvě dobové fotografie katastrofy Mt. Pelée z roku 1902. Vlevo pyroklastický oblak s žhavým mračnem, vpravo zničené město St. Pierre

PINATUBO Pinatubo, ostrov Luzon, Filipíny, 1991 Událost na ostrově Luzon na začátku června 1991 je jednou z největších erupcí 20. století. Při erupci sopky Pinatubo, která dřímala posledních 500 let, bylo vyvrženo 25 km3 tefry, která pokryla území o rozloze 120 000 km2. Oblak pyroklastik dosáhl 7 km a přísun slunečního záření díky tomu poklesl o 5%. Exploze vytvořila kalderu o průměru 2,5 km. Jednou z pozitivních stánek katastrofy byla její přesná předpověď, která vedla k rozsáhlé evakuaci místního obyvatelstva. Zahynulo tak "pouze" 300 lidí. Nicméně obrovské byly ostatní následky erupce. Spad tefry, žhavá mračna a laharové proudy zničily vegetaci, lidská sídla a infrastrukturu v poměrně velkém okolí sopky. Poničeno bylo na 75 000 domů a postiženo 2,1 mil. obyvatel. Sopečné látky, které se dostaly do stratosféry znatelně poškodily i ozonovou vrstvu. Hodnoty ozonu na jižní polokouli v roce 1992 byly vůbec nejnižší za celou dobu měření stavu ozonosféry.

Made in Czechien by studio HejDrd@PC s. r. o.