Afghánistán ve víru bojů I. Od pádu království a založení republiky po sovětskou invazi a Afghánskou republiku

Konec království a nastolení republiky Afghánistán byl před nastolením republiky královstvím, ve kterém se mísily tři národnosti: Paštunové (50%), Tádžikové (20%) a Uzbeci (9%) 17. 7. 1973 byl král Záhir svržen a Afghánistán byl prohlášen republikou, parlament byl rozpuštěn prezidentem se stal Muhammad Dáud nová ústava státu dávala nejvyšší pravomoce ve všech oblastech moci prezidentovi to z něj činilo v podstatě diktátora Král Muhammad Záhir Šáh

Převrat, pokus o nastolení socialismu jedinou opozici tvořila levice – komunistická Lidová demokratická strana Afghánistánu (LDSA) ta společně s levicovými důstojníky zorganizovala 27. dubna 1978 ozbrojený převrat, tzv. dubnovou (saurovou) revoluci při něm byl Dáud svržen a byl nastolen socialistický režim orientovaný na SSSR Svržený prezident Daúd

státní orgány a správa byly přetvořeny po vzoru evropských socialistických zemí legislativním tělesem se stala Revoluční rada ozbrojených sil předsedou byl první tajemník ústředního výboru LDSA Núr Muhammad Tarakí země byla přejmenována na Afghánskou demokratickou republiku 29. dubna byla moc předána civilní Revoluční radě Afghánské demokratické republiky Núr Muhammad Tarakí

Základní linie revolučních úkolů vlády Afghánské demokratické republiky program vlády vydaný 9. května 1978, hlavní cíle: uskutečnit pozemkovou reformu posílit armádu k tzv. obraně revoluce vyřešit národnostní problémy zajistit rovnoprávnost žen vědeckým plánováním upevnit státní sektor ekonomiky odstranit negramotnost a nezaměstnanost zavést povinné a bezplatné školní vzdělání pro všechny děti zřídit bezplatnou zdravotnickou péči v rámci plánovaného hospodářství zajistit státní kontrolu cen

Problémy komunismu většina silně věřících muslimů ateistické komunisty nenáviděla komunisté sice zaručili muslimům náboženskou svobodu, vědomi si toho, že nemohou vzhledem k nábožnosti obyvatelstva náboženství vymýtit po vzoru evropských socialistických zemí, muslimové na komunisty přesto nahlíželi jako na bezvěrce potřebovali pro socialismus získat také ženy, začali je tedy zrovnoprávňovat dekretem č. 7 z října 1978 jim byla přiznána stejná práva s muži, mj. zavedli i MDŽ, což bylo v patriarchální zemi bráno jako útok na tradici

Převrat ve straně stigmatem každé vládnoucí skupiny v Afghánistánu, vyjma Tálibánu, byla nejednotnost, roztříštěnost v červenci 1978 využil roztříštěnosti ve straně Hafízulláh Amín a zmocnil se nejvyšších funkcí politické protivníky nechal zlikvidovat a zavádí diktaturu razil absurdní myšlenku, že společnost je dostatečně vyspělá na okamžitý přechod k socialismu bez dalšího vývoje jeho styl vlády výrazně aktivizoval opozici, která začala plánovat další převrat Hafízulláh Amín

Opozice do opozice proti režimu (režimům) se stavělo mnoho skupin mnohého ražení patřili mezi ně monarchisté velkostatkáři nespokojení s pozemkovými reformami kmenoví náčelníci, kteří si chtěli udržet svůj tradiční mocenský vliv duchovní, kteří byli tradičně konzervativní a odmítali změnu návyků a zaběhlých pořádků obrovské množství obyvatelstva prchalo za hranice jejich počet je odhadován až na 6 milionů, přičemž většina z nich našla útočiště v Pákistánu, menší počet v Íránu

Smlouva o přátelství z emigrantů se pak stávali mudžáhidové bojovníci za víru, podporováni Pákistánem a po sovětské invazi i západními mocnostmi ti začínají proudit přes hranice zpátky do země a vést boj proti oficiálním jednotkám Amín žádá SSSR o intervenci SSSR však odmítá, jelikož jeho režim si nemohl dovolit veřejně podpořit a podporuje opozici zároveň se však na intervenci připravuje, aby ji mohl provést při vhodnějších, ospravedlnitelnějších podmínkách 5. prosince 1978 byla uzavřena se SSSR smlouva o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci, umožňující i mj. vojenský zásah

Mudžáhidové

Převrat a sovětská invaze 27. prosince 1979 byl proveden další státní převrat a Amín byl svržen a zabit, do čela byl dosazen Babrak Karmal formálně opět žádá SSSR o intervenci ten ihned vyhovuje a ve stejný den vysílá letecky omezený kontingent ozbrojených sil další jednotky následují po zemi, viz mapa dále Babrak Karmal

Invazní cesty SSSR (šipky) a teritoria jimi kontrolovaná po dobu války (tmavě šedá)

Marná snaha o přízeň Babrak vyhlašuje amnestii pro cca 15 tisíc politických vězňů z dob Amínovy diktatury garantuje podmínky pro návrat uprchlíků a beztrestnost boje proti předchozímu režimu 30. prosince 1979 vydává vláda programové prohlášení, tzv. Základní politickou linii nové revoluční vlády slibuje překonání zaostalosti země, zvýšení životní úrovně a rozvoj kultury sliby se u lidí nesetkávají s důvěrou lidé nenáviděli komunisty už předtím, tentokrát měli navíc v zemi i cizí vojska, na což byli v průběhu historie obzvláště citliví pravice se 22. a 23. února 1980 pokouší o státní převrat s pákistánskou podporou, ten je zmařen sovětskými jednotkami

Íránská opozice začíná se konstituovat mnoho opozičních skupin, každá sledující jiné zájmy, odlišující se zpravidla národností či náboženstvím, jednotné však v boji proti bezvěreckému režimu a sovětským vojskům zde jsou vypsány tři hlavní šíitské skupiny, které byly podporovány Íránem, níže pak další, podporované Pákistánem Organizace pro vítězství Afghánistánu hazárská skupina šíitského vyznání podporována Chomejního režimem v Íránu Revoluční rada islámské jednoty Afghánistánu opoziční skupina sunnitského vyznání, národnostně však stejná jako předchozí a také podporována z Íránu Strana jednoty stejně národnostně složená jako předchozí dvě, vznikla po jejich odvrácení od Íránu

Pákistánská opozice Islámská strana Afghánistánu Národní fronta islámu cílem bylo zřídit islámský stát, právní základ měl být Korán a sunna, odmítali monarchii Národní fronta islámu monarchisté udržující styky se sesazeným králem Záhirem, podporováni Saúdskou Arábií Islámská jednota za svobodu cílem bylo zřízení islámského státu Fronta národního osvobození podporována jak arabskými státy, tak Spojenými státy Islámská strana Islámské společenství cílem byl teokratický stát s restaurovaným Záhirem v čele Hnutí islámské revoluce

roku 1983 pákistánské skupiny utvořily alianci Islámská jednota bojovníků za víru, mluvčím byl zvolen Maulví Muhammadí vznikla exilová vláda Afghánské islámské republiky v Pešávaru se Zijáuddínem Násirím (Národní fronta islámu, viz výše) v čele Maulví M.N. Muhammaddí

Výcvikové tábory a podpora zahraničí podél afghánských hranic s Pákistánem bylo zřízeno okolo sta uprchlických táborů, které sloužily také jako výcvikové tábory mudžáhidů Spojené státy přispívaly na provoz táborů jedním milionem dolarů denně (poměrně malá částka vzhledem k počtu uprchlíků) dodávaly však s dalšími zeměmi (VB, Francie, Izrael, Saúdská Arábie, Egypt, ČLR) instruktory, výzbroj a výstroj Afghánistán se tak stal dalším prostorem pro mocenské boje v rámci studené války a výrazně přispěl k zhoršení mezinárodních vztahů, které se mocnosti pokoušely od karibské krize konsolidovat, sovětská invaze ukončila období détente

Snaha o udržení a modernizaci 14. dubna 1980 byly schváleny Základní principy Afghánské demokratické republiky, prozatímní ústava nového státu vláda se snažila dále modernizovat a industrializovat zemi po vzoru socialistických zemí průmyslová výroba byla během tří let zvýšena až o 11% v roce 1984 byl schválen nový volební zákon měl za účel aktivněji zapojit obyvatelstvo do politické činnosti a její stmelení v roce 1981 byla dokonce založena Národní vlastenecká fronta, později Národní fronta Afghánské demokratické republiky lidé však její činnost odmítali v průběhu následujících let se komunisté setkávají převážně s neúspěchy a musejí čelit stále větší nelibosti obyvatel a stupňujícím se útokům mudžáhidů

v září 1985 se vláda pokusila jednat se zástupci mudžáhidů byla svolána Velká džirga, byli přizváni zástupci kmenů žijících v Pákistánu u afghánské hranice, z oblastí s největší produkcí mudžáhidů delegáti se shodli na všech usneseních a vyhlásili podporu vládní politice, ve skutečnosti však nadále pokračovali v bojích proti ní a v podpoře mudžáhidů objevuje se paradox vláda zavádí domobranu, do níž verbuje mladé Afghánce ti však přes den slouží režimu a v noci často bojují proti němu u vládního vojska se radikálně množí dezerce (až 40% vojáků)

veškeré reformy selhávají, plány nejsou plněny a aktivita mudžáhidů nabírá takové intenzity, že už ji nejsou vojenské jednotky Afghánistánu a SSSR regulovat Babrak Karmal byl v květnu 1986 odvolán a nahrazen Muhammadem Nadžibulláhem strana vydává 30. prosince 1986 Program národního usmíření, který znamená radikální změnu strategie a přiznání neschopnosti řešit problémy navrhuje jednostranné příměří od 15. ledna 1987 připouští jednání jak s mudžáhidy, tak s emigrací vyhlašuje amnestii pro všechny ochotné spolupracovat s režimem a vyzývá uprchlíky k návratu do vlasti Program selhává Muhammad Nadžibulláh

Ženevské rozhovory pod patronací OSN situace se zdála bezvýchodnou a stávala se neúnosnou, šířila se frustrace na všech stranách, obzvláště u sovětských vojáků, kteří ani nevěděli, za co vlastně bojují OSN reagovala tlakem na zahájení mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami ty probíhaly od roku 1985 za účasti USA, SSSR, Pákistánu a Afghánistánu v Ženevě v dubnu 1986 byly podepsány čtyři dohody o politickém urovnání situace Sovětský svaz se zaručil, že polovinu vojsk stáhne do půlky srpna 1988 a zbytek do února 1989, což také splnil celkově Afghánistánem prošlo okolo 600 tisíc sovětských vojáků, některé zdroje uvádí až 750 tisíc v Rusku pak vzniknul rozsáhlý problém s veterány afghánské války, o které se nebyl stát schopen postarat Pákistán však své závazky o neposkytování útočiště ozbrojené opozici neplnil

Volby 30. listopadu 1987 byla schválena nová ústava, která měla za cíl národní usmíření a mj. přejmenovala stát na Afghánskou republiku islám byl prohlášen státním náboženstvím prezidentem byl zvolen Muhammad Nadžíbulláh byly povoleny jiné politické strany – komunisté ovšem počítali pouze s levicovými stranami v dubnových volbách komunisté získali pouze pětinu hlasů nadpoloviční většinu křesel získali nestraníci, zástupci inteligence vláda byla však postavena z levicových stran

změny garantované ústavou byly očividně pouze de iure, de facto se toho mnoho nezměnilo a opozice se nenechala ukolébat, naopak svou aktivitu stupňovala Spojené státy markantně zvyšovaly finanční podporu Sověti už se snaží především o ochranu výhradně svých sil a zabezpečení únikových cest s tím souviselo zvýšené kladení min podél cest, které jsou nebezpečím pro civilní obyvatelstvo dodnes

Poradní shromáždění v Pákistánu v lednu 1989 zasedalo shromáždění opozičních činitelů – Poradní shromáždění 23. února sestavili prozatímní exilovou vládu, předsedou byl zvolen A. Sajjáf a prezidentem Sibghatulláh Mudžaddadí vláda byla uznána Saúdskou Arábií, Súdánem a Bahrajnem šíité se spojili v Sjednocené společenství islámské revoluce s podporou Íránu maoisté založili Komunistickou stranu Afghánistánu s podporou Číny

Abdul Sajjáf, předseda nové exilové vlády Sibghatulláh Mudžaddadí, exilový prezident

Zdroje + doporučená literatura Marek, J.; Dějiny Afghánistánu; NLN 2006 Vogelsang, W.; Dějiny Afghánistánu, Grada Publishing 2010 Feifer, G.; Velký hazard. Sovětská válka v Afghánistánu; Slovart 2009