Hudba je organizovaný systém zvuků. Výběr zvuků,jejichž rytmické členění a jejich uspořádání určují kvalitu, funkci a estetické působení hudby. Toto estetické působení hudby se může uplatnit pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobového vkusu. Zvuk je každé podélné mechanické vlnění v látkovém prostředí, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem. Frekvence tohoto vlnění leží v rozsahu přibližně 20 Hz až 20 kHz; za jeho hranicemi člověk zvuk nevnímá. Zvuky můžeme rozdělit na hudební (tóny) a nehudební (hluky). Tóny vznikají při pravidelném, v čase periodicky probíhajícím pohybem kmitání. Při jejich poslechu vzniká v uchu obvykle příjemný vjem, který se využívá v hudbě. Jako hluky označujeme nepravidelné vlnění, vznikající jako složité nepravidelné kmitání těles nebo krátké nepravidelné rozruchy.

Tón je v hudbě základním stavebním kamenem: zvuk, který vzniká pravidelným chvěním tělesa a má určitou výšku, délku, sílu a barvu. Je to "hudební zvuk", který můžeme zahrát nebo zazpívat. -pojmenování intervalu velké sekundy, tzv. "celý tón" (např. c - d). Tento "celý tón" se dělí na dva půltóny (c-cis, cis - d), výjimečně více. Grafická značka pro tón je nota, zapisovaná do notové osnovy. Základními vlastnostmi tónu jsou : výška - ta je dána frekvencí délka - jak dlouho tón zní síla - ta je dána amplitudou barva - ta je dána poměrem mezi alikvotními tóny

Lidské ucho nevnímá absolutní (aritmetický) rozdíl frekvencí, ale vnímá pouze jejich rozdíl na základě podílu jejich frekvencí. Tón s dvojnásobnou frekvencí = o jednu oktávu výše. Akord je označení pro souzvuk tří až sedmi současně znějících různých tónů. Harmonie je užití a studium současně znějících tónů a akordů. Harmonie je považována za protipól polyfonie, která je založená na současném znění několika melodických linek nebo motivů. Melodie chápeme, jako tónovou strukturu s přihlédnutím k uspořádání jednotlivých tónů v určitém sledu Rytmus představuje členění přirozeného hudebního pohybu do pravidelných úseků nebo průběhu skladby střídáním přízvučných a nepřízvučných či delších a kratších tónů (dob).

Zvukový signál je akustické znamení, které má určitý význam a přenáší informace o tónech. Zvukový signál je možné převézt na signál elektromagnetický a jako takový přenášet, zesilovat nebo jinak upravovat. Signál elektromagnetický lze opět pomocí chvění převést na signál akustický procesem přesně opačným k procesu jeho záznamu. Zvukový signál se dá vytvářet tedy i uměle. Protože jakékoliv působení a vlivy odrážející se v elektromagnetickém vlnění je možné převézt na nám slyšitelné zvuky. Vznikají tak tedy různé syntezátory, generátory, vocodery a další prapodivné nástroje. Signál elektromagnetický lze také digitalizovat a jako takový i ukládat.

Digitalizace je interpretace analogového signálu v binární soustavě Provádí se vzorkováním (sloupce) a každý vzorek má svou datovou šířku (řádky). Digitalizace sebou nese degradaci kvality. princip digitalizace spojitého signálu: 11025 Hz (telefonní kvalita), 22050 Hz (radio kvalita) 44100 Hz (CD kvalita). Počet bitů na jeden vzorek je 8 nebo 16.

Codec (coder decoder) program, nebo zařízení, které transformuje datový proud. Komprese dat je speciální postup při ukládání nebo transportu dat. Úkolem komprese dat je zmenšit datový tok nebo zmenšit potřebu zdrojů při ukládání informací. Obecně se jedná o snahu změnšit velikost datových souborů. -bezztrátová: neodstraňuje žádné informace, pouze pomocí složitých algoritmů značkuje a identifikuje opakující se úseky dat podle nějaké matrice, díky které data může opět později dekomprimovat zpět. Např. data, text, (zip, rar, lha, cab, tar...) -ztrátová: nenávratně odstraňuje určité části dat, avšak nejčastěji v neznatelné míře nebo míře tolerované nedokonalým lidským tělem např. zvuk, video (mp3, mpeg, avi, wma, ogg…)

Typická zvuková karta obsahuje zvukový čip, který provádí digitálně-analogový převod nahraného nebo vygenerovaného digitálního záznamu. A soubor klasických vstupů/výstupů - mikrofon (červená) line-in (modrá) výstup na repro 2, 2.1, 5.1, 7.1 (zelená) midi (cannon) Zvukové karty pro běžné uživatele neobsahují klasický zesilovač audio signálu a to hlavně kvůli nežádoucímu rušení. Výstupní signál musí tedy projít zesilovačem, než se dostane do repro beden. Starší zvukové karty obsahovali také IDE port pro zapojení CD mechaniky, dnes se ale využívá port přímo na základní desce a mechaniky se propojují s kartou pouze kabelem pro vedení signálu

Karty se rozlišují podle několika kritérií, hlavní je ale účel. Profi: (MOTU, R.M.E, LYNX) Běžné: (m-audio, audiotrak) Herní: (Creative, Zoltrix) Na této úrovni se karty liší použitou technologií výroby, diskrétními součástkami, pomocnými koprocesory, integrovanou pamětí, midi převodníky atd.. Další kritéria výběru: -počet vstupů -počet výstupů -převodníky -další funkce (ir ovladač, kombo, .. )

A/D převodníky: Převádí spojitý napěťový nebo proudový elektrický signál do binárního tvaru D. Známy jsou tři základní typy převodníků tohoto typu a sice: kompenzační, s dvojí integrací a paralelní. D/A převodníky: Zajišťují převod vstupní číslicové informace (dat) D paralelního datového slova v binárním tvaru na výstupní analogové napětí UA nebo na proud IA, podle vztahu: UA = Uref * D nebo IA = Iref D, kde Uref a Iref jsou hodnoty referenčního stálého napětí resp. proudu. D/A převodníky jsou paralelní, sériové nepřímé atd. Lze je realizovat jak obvodově, tak programově.

Hudební programy jsou čistě softwarovou záležitostí naproti MIDI