Základy ekonomických teorií Ing. Petr Bačík petr.bacik@upol.cz

Přednáška č.2

Antické zdroje Řecka a Říma- Xenofon, Platon,Aristoteles, (4 Antické zdroje Řecka a Říma- Xenofon, Platon,Aristoteles, (4.století př.n.l.- 5.století n.l.) Ranný a rozvinutý feudalismus - zastupovali převážně Kanonisté Tomáš Akvinský (5.-16. stol.) Ranný a rozvinutý merkantilismus - Thomas Mun,Jean Babtiste Colbert (14.-18.stol.) Formativní období klasické politické ekonomie -W.Petty, D.Hume (2.pol.17.stol-1.pol.18.stol.) Politická ekonomie- Adam Smith,David Ricardo,T.R.Malthus, J.Mill (18-19.stol.) Kritiky klasické ekonomie 19.století 1. - Německá historická škola Friedrich List 2. - Harmonismus Frederic Bastiat

3. - Socialistické kritiky Saint Simon, Ch. Fourier 4. - Marxismus Karl Marx Neoklasická ekonomie - (mezní užitečnost) (2.pol. 19. stol. – 20. léta 20. stol.) 1. RAKOUSKÁ ŠKOLA - C. Menger 2. LAUSANNSKÁ ŠKOLA - V. Pareto 3. CAMBRIDGESKÁ ŠKOLA - A. Marshall Krize neoklasická ekonomie 20. léta – Frank Knight Keynesiánská ekonomie – J.M.Keynes Neokeynesiánská ekonomie - P. A. Samuelson

Ekonomické myšlení antického Řecka Počátky ekonomického myšlení antického Řecka vycházejí z filosofie, přičemž toto učení je spojeno s ekonomickými postřehy a názory řady starověkých myslitelů (filosofů), kteří vycházeli z hospodářské reality tehdejší doby. Pro celý starověk a středověk je za základní typ hospodářství považováno hospodářství naturální. První pokusy popsat hospodářské procesy a najít obecně platná pravidla hospodaření se objevují v 8. až 6. století př. n. l. např. v díle starořeckého básníka Homéra.

První zmínka o bohatství Homér (8. stol. př. n. l.) vyjádřil v eposu “Illias a Odysea” názory na bohatství, které má naturální podobu. Zdrojem bohatství je zde zemědělská produkce založená na koncentraci půdy, která je ve vlastnictví rodové aristokracie. Významným zdrojem bohatství je válka.

Charakteristika antických ekonomických názorů: - naturální hospodářství chápáno jako jediná přirozená forma společensky nejprospěšnější hospodářskou činností je zemědělství fyzická práce je vnímána jako méněcenná (odvozeno z chápání společenské struktury společnosti jako dané a přirozené), vyšší uznání získává postupně práce v zemědělství výroba pro trh (směnu) tržní hospodářství je soustava nepřirozená obchod obecně je nevhodný, obchod pro zisk je škodlivý. Postupně se prosazuje uznání obchodu umožňujícího realizovat přebytky nebo získat to, čeho nebylo dosaženo vlastní výrobou obchod pro zisk je odmítán i proto, že by znamenal obohacení jednoho na úkor druhého (porušení ekvivalence směny) lichva je aktivita škodlivá, zavrženíhodná schopnost pronikat do ekonomických jevů potvrzuje chápání dělby práce jako faktoru ovlivňujícího kvalitu a produktivitu výrob.

Xenofon Xenofon (asi 430 - 355 př. n. l.) je především znám tím, že uvádí zásady a pravidla vedení a správy starověké otrokářské domácnosti a jejího hospodářství, která vedou k prosperitě. jako vůbec první přichází s názvem oikonomikos. Poskytoval zejména praktické rady, jak zacházet s otroky, jak vést hospodářství, co vyrábět a jaké volit pracovní prostředky. Rozlišoval práci  na duševní a fyzickou (práce otroků), u které dále přiznával její další potřebnou dělbu. V závislosti na stupni rozvoje trhu si povšimnul i určité specializace jednotlivých ekonomických subjektů. Hospodářství chápal jako relativně izolovanou soběstačnou jednotku, která výrobou (zde kladl důraz na zemědělství) zajišťuje nejen všechny statky, které sama potřebuje ke své vlastní spotřebě, ale i určité přebytky, které jsou určeny pro trh. Řemesla a obchod ovšem nepovažoval za podstatu ekonomických vztahů, i když zaregistroval jejich existenci. Xenofon také vyslovil pojem hodnoty, který charakterizoval tak, že je to něco, z čehož lze vytěžit užitek. Z toho vyplýval i jeho názor, že statkem jsou pouze ty předměty, které uspokojí určité lidské potřeby, přičemž též odhalil, že to, co nepřináší užitek jednomu, může být užitečné, neboli statkem pro jiného člověka. Úlohu peněz v hospodářství však spatřoval pouze v jejich akumulaci zejména pro případ neúrody, války (pojistný fond) nebo pro případ rošiřování hospodářství. Pochopil jejich význam i při koncentraci bohatství a při provádění směny, obecně však oběh peněz odsuzoval, protože v něm viděl nebezpečí vzniku lichvy.

Platón Platón (427 - 374 př. n. l.) vystupoval již poměrně systémově. Ve svém díle uplatnil názory na dělbu práce vyjádřené v koncepci ideálního otrokářského státu. Ve fiktivním ideálním státě předpokládá existenci tří stavů. Prvním stavem jsou podle něj vládcové, /filosofové/. Druhý stav tvoří válečníci a do třetího zahrnuje ostatní svobodné občany-pracovníky. Otroky považoval pouze za mluvící nástroje, a proto je do žádného stavu nezařadil. Každý stav měl podle něj vykonávat pouze mu příslušející povinnosti. Vládnoucí stavy měly být podle jeho názoru osvobozeny od jakýchkoliv jiných povinností než bylo řízení státu, včetně povinností rodinných. Zároveň společně s válečníky, kteří se měli výhradně starat pouze o obranu státu a dobývání nových území, měly být zbaveny i vlastnictví a rodiny. Povinností třetího stavu bylo podle něj pouze pracovat /prací Platón obecně pohrdal/ a dodávat vyšším stavům existenční prostředky. Výše uvedená dělba práce byla dle jeho názoru přirozeným projevem nerovnosti lidí. Stát měl být zárukou stability a pořádku (požadavek stabilního ekonomického prostředí). Vyslovil také názory na peníze a jejich úlohu v hospodářství. Peníze byly podle něj pouze symbolem stvořeným a garantovaným státem a jejich funkce spočívala především ve směně.

Aristoteles Aristoteles /384-322 př.n.l./ byl jak žákem, tak i pozdějším kritikem Platóna. Jako filosof je i dnes považován za tehdejšího nejvýraznějšího představitele ekonomického myšlení. V souvislosti s dvojím pojetím vlastnictví - ekonomika, která dle něj představovala souhrn užitečných věcí, které sloužily /v té době zejména zemědělcům/, k výrobě zboží. - chrematistika, kterou dle jeho názoru tvořila zásoba peněz /charakteristická pro obchodníky/ s cílem dosáhnout peněžních zisků. Odmítl Platonův ideál státu a prosazoval hospodářský systém založený zejména na naturálním hospodářství, které vyrábí pro bezprostřední spotřebu a obchoduje pouze s přebytky. Tvrdil, že hospodářský systém mají tvořit především silné střední vrstvy, kam řadil jak zemědělce a řemeslníky, tak i drobné obchodníky, čímž vylučoval jak vznik krajní bídy, tak i nadměrného bohatství. Tím zajišťuje stabilitu státu, která je předpokladem dalšího rozvoje hospodářství. Zkoumá také pravidla vztažená na výrobu, rozdělování a směnu, která je důsledkem specializace a dělby práce a obhajuje význam soukromého vlastnictví. Směnný obchod považoval Aristoteles za původní bezprostřední přímou výměnu jednotlivých výrobků, která se v průběhu vývoje postupně mění na zbožní obchod, tzn. směnu zprostředkovanou penězi. Směna zboží je podle něj užitečná, neboť představuje směnu “stejného” za “stejné”. Tato ekvivalence ve směně vychází ze stejnorodosti zboží v peněžním vyjádření. Směna pro zisk ovšem tuto rovnost porušuje (jedná se dle něj o tzv. lichvu). Lichva, která spočívá v akumulaci peněz za účelem poskytování půjček, je podle něho nepřirozeným užitím peněžních prostředků, které mají sloužit pouze jako oběživo a míra hodnoty. Proto odsuzuje požadování jakéhokoli úroku, který považoval za peníze získané z peněz, neboli lichvu a zdroj obohacování. Na rozdíl od Platóna je jeho pojetí peněz metalistické. Peníze jsou raženy z drahých kovů (zlaté a stříbrné mince) a mají tedy určitou hodnotu.

Ekonomické myšlení antického Říma Ekonomické myšlení antického Říma navazuje na ekonomické názory řeckých filosofů a úzce souvisí s rozvojem otrokářského řádu, kdy je za zákonný zdroj bohatství považována válka a obchod s otroky. Hospodářský systém byl v důsledku uspořádaní společnosti a společenského vývoje (patriciové a plebejci) založen převážně na naturálním hospodářství s převahou zemědělské výroby (římský velkostatek ve vlastnictví rodové aristokracie).

Ekonomické myšlení antického Říma Úpadek rolnického stavu, který vyvolal mohutné protestní hnutí, otřásl politickými a ekonomickými základy Římské říše. Z toho postupně vyplynuly  požadavky na pozemkovou reformu s cílem obnovy drobných hospodářství a zapojení bezzemků do ekonomické činnosti (stanovení maximální výměry půdy jednotlivcům) S nástupem křesťanství dochází k přechodu k ranně feudálním ekonomickým názorům. S růstem politického a ekonomického vlivu duchovenstva získává ekonomické myšlení náboženskou formu a nový obsah.

Ekonomické myšlení středověku 5.- 16. století n.l. Ekonomické názory tohoto období jsou obsaženy takřka výlučně ve filosofii tehdejších scholastiků /kanonistů/, jejichž názory jsou v souladu s tehdejším učením římsko-katolické církve. Z uspořádání společnosti (feudálové a nevolníci) je odvozována nutnost dělby práce (fyzická a duševní) a existence soukromého vlastnictví, které slouží k uspokojování potřeb aristokracie a podporuje řád a stabilitu. Zdrojem bohatství je naturální hospodářství, které může existovat v přirozené podobě (soubor užitečných předmětů) nebo v umělé podobě (drahé kovy). Umělé bohatství nemá být cílem lidské činnosti.

Charakteristika ekonomických názorů po rozpadu říše Římské do 12 Charakteristika ekonomických názorů po rozpadu říše Římské do 12. století: zemědělství je považováno za nejprospěšnější z hospodářských činností (nemůže se Bohu nelíbit) ideálem je naturální hospodářství v zásadě je zachován rezervovaný a odmítavý postoj k tržnímu hospodářství postupně je přijímán obchod splňující podmínku spravedlivého zisku (nikoliv apriori odmítavý postoj, ale nemůže se Bohu líbit) zcela nepřijatelné je půjčování peněz na úrok, což vyúsťuje až do konkrétních zásahů proti lichvě. Ve 4. století zakazuje církevní koncil duchovním, aby přijímali či platili úrok, v 5. století rozšířeno na laiky, ve 12. století přichází doplnění v podobě hrozby exkomunikace z církve a odepření církevního pohřbu. pozemkové vlastnictví je prohlášeno za uspořádání vlastnických poměrů, které vnáší do vztahů ve společnosti řád

Tomáš Akvinský (1225 – 1274), se pokusil sloučit myšlení Aristotelovy filosofie a křesťanské teologie(starý a nový zákon) a tato myšlenka je obsažena v jeho stěžejním díle Summa Theologica. . Z ekonomických otázek, které byly součástí jeho učení, lze uvést především hledání spravedlivé ceny a řešení problematiky obchodu a úroku (podobně jako u Aristotela).

Spravedlivá cena dle Akvinského Konstrukce je významná tím, že poprvé výslovně vztahuje cenu k jejím nákladům (dominující přístup klasické politické ekonomie) Do ekonomického myšlení vstupuje reprodukční funkce ceny. Strukturu spravedlivé ceny tvoří: • náklady výrobce na výrobu náklady obchodníků na dopravu a prodej + přiměřený zisk obchodníka daně, cla, mýta a jiné poplatky, které musí být obchodníkem uhrazovány