Pojištění dlouhodobé péče v podmínkách ČR- makroekonomické implikace. 7.Konference Kvalita-Bezpečnost-Efektivita; 9.6.2016 Miroslav Zámečník 1

O čem budeme mluvit: V roce 2050 bude v zemích OECD 9,1 % populace ve věku na 80 let (nyní 3,9%) Asi polovina z nich bude potřebovat péči při zajišťování základních denních aktivit, zejména polymorbidní chronicky nemocní Makroekonomické implikace jsou dalekosáhlé- týkají se míry úspor, míry investic, trhu práce, konkurenceschopnosti, stability veřejných financí… Tato perspektiva se v plné míře týká České republiky, s velmi podstatným očekávaným růstem nákladů na zajištění péče Všichni tuší, že tenhle byznys obrovsky poroste, ale… Kde se sníží z rozpočtových důvodů subvence, poskytovatelé zejména stacionární péče velmi chřadnou, až bankrotují (Velká Británie- do tří let se čeká pokles o 25%!!!) Všechny země s těmito demografickými vyhlídkami hledají recept, jak zajistit péči o seniory v potřebném rozsahu a „ufinancovat jí“- obecně silná preference pro home-care a nové technologie 2

Základní otázky Jak financovat? Z daňového mixu Z pojistného Povinné Dobrovolné, subvencované? Potřeba péče, emancipace klienta a možnost volby Podle schopnosti platit (tam, kde je daňové financování; věcné dávky) Ponecháno na klientovi, který je finančně příslušně vybaven (vlastní zdroje, pojistné krytí, příspěvek na péči) Kdo a kde bude poskytovat péči- „make or pay?“ Poskytovatelé z veřejného sektoru-většinou municipality Komunitní péče neziskového sektoru Kvalifikovaní poskytovatelé bez ohledu na formu vlastnictví Home care vs. institucionální stacionární péče Rodinní příslušníci za úplatu-uznaná ekonomická aktivita a standardy

Jak financovat? Pojistné systémy založené na soukromém dobrovolném principu neřeší problém- velmi nízká očekávatelná míra penetrace v případě Česka, kde chybí tradice a značná část populace vytváří zcela minimální úspory. Drahý systém s vysokými administrativními a marketingovými náklady. Povinné „pojištění“ představuje rovněž problematické řešení z ekonomického hlediska, i když po technické stránce jistě zvládnutelné. Fondové, tedy individuální kapitalizované účty- ekvivalent II. důchodového pilíře, ovšem s vázaným užitím (ti, kteří budou péči brzo potřebovat, nejsou v prostředí nízkých úrokových sazeb ani náhodou schopni akumulovat dostatečné prostředky) Průběžné financování, ekvivalent zdravotního pojištění-něco na způsob Nizozemí či Německa, klasický demografický problém- klesající počet přispěvatelů na rostoucí počet recipientů. Zajištění zdrojů pro mladší ročníky vyžaduje růst sazeb… Tak jako dosud-příspěvek na péči financovaný z výnosu z daňového mixu. Klasický problém- které daně zvyšovat, a nezabít ekonomickou aktivitu (spotřebu, investice)? Kde jsou limity mezigenerační a sociální solidarity?

Jak financovat II. Velmi rychle jsme se „vypořádali“ s celoživotním spořením na předvídatelné výdaje typu stárnutí- v Česku je ideologicky debata o II. pilíři mrtvá, aniž bychom utekli problému Najdete velmi málo kvalifikovaných makroekonomů, kteří by v Česku obhajovali zvýšení sazeb sociálního a zdravotního pojistného, v zásadě kvůli výrazně vyššímu zdanění práce než kapitálu (zrychlené odepisování, daňově uznatelné úroky, atd.), které ovlivňují rozhodování ekonomických aktérů. Přitom jsme malá otevřená ekonomika, závislá na zpracovatelském průmyslu, kterému vadí obojí (zdanění práce i kapitálu). V naší situaci nejlépe obhajitelné zdanění spotřeby prostřednictvím DPH jako potentního zdroje daňových příjmů, je extrémně politicky nepopulární, ačkoli v prvním kurzu daňové politiky se učí, že dělat sociální politiku přes redukované sazby DPH je nesmysl (a je to pravda). Majetkové daně, aby měly výnosový smysl, by musely mít široký základ (postihnout mnoho lidí). Daňový populismus je vždy a všude jedním z hybatelů voleb.

Ako sa z toho „vysomáriť“? Všechny země jsou „path dependent“: nesou si svojí historickou a kulturní bagáž, a my nejsme výjimkou. Máme také strukturu ekonomiky, která je závislá na odvětvích, které soutěží na světovém trhu, bohužel cenou. Zvedat zdanění výrobních faktorů by tedy nebylo rozumné, zejména ne zdanění práce. Zdanění spotřeby je nepopulární, zdanění majetku, které by postihlo v zásadě všechny, kteří jej mají, také. Posílení možnosti volby z hlediska klienta sociálních služeb přiznáním finanční dávky bylo vyspělé řešení, problémem je „vyladění systému“ tak, aby služba byla poskytnuta ve standardu a kvalitě bez ohledu na poskytovatele včetně rodinných příslušníků. Naléhavě potřebujeme zajistit odpovídající kontinuum péče a omezit možnosti arbitráže/abuse systému. Technicky, morálně i politicky je to zvládnutelné, protože obhajitelné. Jestli existuje, pak je to holandský „Buurtzorg“, „lidská tvář“ zajišťující trvalou komplexní péči

Neklesejme na mysli Jistěže zvládneme budoucnost, když se jí nebudeme bát, uchopíme zjevné příležitosti, jež přináší lepší organizace a moderní technologie a omezíme zjevné „průsaky“. Pokud vám přijdou naše vyhlídky obtížné, představte si, že jste Číňan. V průměru pořád mnohem chudší než Čech, natož pak někdo ze západní Evropy, ale sklízející výsledky politiky „jednoho dítěte“ a rychlé urbanizace v obrovské zemi: na jedno ekonomicky aktivní dítě dva rodiče a čtyři prarodiče, daleko od sebe... To je teprve výzva!