VÝVOJ DIVADLA pravěk - současnost

DIVADLO JAKO FORMA UMĚNÍ forma umění, která kombinuje umění slovesné, hudební výtvarné a pohybové je určeno k vícesmyslovému vnímání zpravidla bývá provozováno v k tomu účelu upravených prostorách (podmínkách) typickým znakem je příprava (nastudování), které předchází vlastní realizaci díla před adresátem (publikem) ÚKOLY: V průběhu vývoje divadla se vystřídaly, měnily a ustálily různé formy divadelního umění. Vytvořte tabulku, ve které zaznamenáte charakteristiku, časové údaje a významné osobnosti těchto divadelních žánrů: ČINOHRA OPERA OPERETA BALET PANTOMIMA MELODRAM KABARET MUZIKÁL REVUE LATERNA MAGICA TALK SHOW

ČINOHERNÍ DIVADLO s literaturou nejúžeji spojený divadelní žánr postavený především na základě slovesném (mluveném slově) může být doprovázen složkou hudební (písně, scénická hudba) a taneční – ty ale nejsou v díle tou nejpodstatnější částí vyskytuje se v mnoha žánrech a typech v závislosti na vývoji uměleckých směrů, požadavcích publika a funkci, kterou naplňovalo ÚKOLY: Vytvořte abecední mini encyklopedii těchto divadelních pojmů: 1. tragédie, komedie, fraška, dialog, monolog, prolog, epilog, replika, výstup, proměna, jednání (dějství, akt), mezihra, aktovka 2. kulisa, rekvizita, portál, praktikábl, táhlo, proscénium, forbína, propadlo (propadliště), točna, šála 3. premiéra, derniéra, generálka, repríza

DIVADELNÍ PROFESE UMĚLECKÉ TECHNICKÉ dramaturg, režisér inspicient herec, pěvec, zpěvák, tanečník, bavič, moderátor, artista, akrobat, humorista, kabaretiér dramatik, skladatel, výtvarník scény a kostýmů, choreograf TECHNICKÉ inspicient korepetitor suflér kostymér, maskér, vlásenkář stavěč kulis (kulisák) rekvizitář, zbrojíř biletářka (uvaděčka), šatnářka, hasič, pokladní

DĚJINY DIVADLA STAROVĚK – ANTIKA PRAVĚK vznikly z oslav řeckých božstev, zejména boha Dionýsa (dionýsie) původně sborový zpěv, živé obrazy a tanec, a teprve později je doplnil dramatický děj hrálo se v amfiteátrech, herci byli pouze muži, pro charakteristiku postavy se používaly masky publikum tvořili muži, ženy i děti divadelní představení se pořádala o velkých svátcích a měla podobu soutěže PRAVĚK rituály související s náboženskými obřady jednoduché tance doprovázené recitací či zpěvem doplněny grimasami a maskami dochovány na jeskynních malbách známé jsou např. obřady vítání nového roku v Mezopotámii

DĚJINY DIVADLA STAROVĚK – ANTIKA STAROVĚK – ANTIKA v antice vzniká nejprve tragédie řečtí tragédi čerpali z řecké mytologie, ale i z aktuálního politického dění veršovaná, jednota místa, času a děje, významná funkce chóru, který glosuje děj osudová vázanost lidí a ústřednost poselství mýtů bylo stále více zpochybňováno a ustupovalo sílícímu zdůrazňování svobodné vůle a tvůrčím možnostem lidí Aischylos, Sofokles, Euripides STAROVĚK – ANTIKA z potřeby zobrazování soudobého života v jeho pestrosti se rodí komedie zesměšňuje zlozvyky a nešvary jednotlivců i společnosti rozvíjí dialog, modernizuje drama používáním širší škály pohybových i řečových prvků, ruší chórové scény Aristofanes římské drama Plautus

DĚJINY DIVADLA STŘEDOVĚK divadlo na šlechtických dvorech: provozovali obvykle kočovní (potulní) herci, komedianti, pěvci (trubadúři, žakéři, truvéři, minesengři) náměty hrdinské (dramatizované scény starověkých eposů), milostné, rytířské – současné divadlo měšťanské a kramářské: provozováno na náměstích a ryncích, zpravidla v době trhů mnoho podob (kramářská píseň, loutky, jednoduchá jevištní hra – všechny postavy hráli 2 – 3 herci) plnilo funkci informační, agitační, výchovnou a vzdělávací i zábavnou Mastičkář STŘEDOVĚK rozvoj divadla ve třech liniích – náboženské hry, komedianti ve službách šlechty, měšťanské a kramářské hry náboženské hry: vázány ke křesťanským svátkům (živé vánoční betlémy, velikonoční pašijové hry), zobrazování legend (životy a mučednická smrt světců), mravoučné hry zaměřené na křesťanskou morálku

DĚJINY DIVADLA RENESANCE Alžbětinské divadlo souhrnné označení pro tvorbu anglických pozdně renesančních dramatiků období vlády Alžběty I. a následníků poslední třetina 16. století – polovina 17. století zakladateli skupina univerzitních vzdělanců (University Witts – Cambridge, Oxford) Robert Greene, Christopher Marlowe, Thomas Nashe vyvrcholením William Shakespeare RENESANCE od počátku 16. do poloviny 17. století. znovuobjevování antických her pohyblivé dekorace (perspektivní, malované na plátně) vzniká opera a balet 1531 ve Ferraře a 1545 v Římě první krytá divadla (dochováno Teatro Olympico ve Vicenze 1585)

DĚJINY DIVADLA nejznámějším se však stalo The Globe (1599, Zeměkoule), k jehož spolumajitelům patřil William Shakespeare veřejná divadla arénového typu s nekrytým nebo jen částečně zastřešeným jevištěm, které bylo obklopené nejméně jedním pořadím lóží a galeriemi scénografie vycházela nejprve z tradic středověké symboliky postupně začala převládat dvorská okázalost, především v tzv. maskách, což byly krátké, zpravidla veršované, divadelní hry zahrnující hudbu, zpěv, tanec a bohatou výpravu s kostýmy žánry: komedie, tragédie, tragikomedie, historické i pohádkové hry Alžbětinské divadlo vznik profesionálních divadelních společností Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men) 1594 až 1603 William Shakespeare patronace významných šlechticů budovaly se divadelní budovy (aristokratické nebo veřejné) první veřejnou v Londýně The Theatre postavil 1567 herec a divadelní podnikatel (impresário) James Burbage

DĚJINY DIVADLA BAROKO Commedia dell'arte 17. století technický pokrok - jeviště kulisové - kukátkové (velký prostor před oponou = rampa) jevištní systém: několik párů malovaných stěn po stranách (kulisy) oddělené uličkami, zadní stěna (prospekt), závěsné pásy látky (sufity), které tvořily horní část jevištní dekorace mechanizace – možnost měnit kulisy během představení rozvoj i v našich zemích – zámecké divadlo Český Krumlov loutkové divadlo – u nás Matěj Kopecký Commedia dell'arte (z italštiny) „komedie profesionálních herců“ druh improvizovaného divadla barokní Itálie (kočovné společnosti) největší rozmach letech 1570 – 1650 nejznámější společnosti: Alberto Naselli, Gelosi, Isabela založena na pevných, ustálených charakterech postav a improvizaci domluvena pouze jakási osnova děje (zápletka, konec)

DĚJINY DIVADLA Commedia dell'arte dialogy byly dílem herců přímo na jevišti, představení bylo spontánní a schopné pružně se přizpůsobit konkrétním reakcím diváků ustálené typy postav (měly vlastní masku, takže obecenstvo je hned poznalo): Harlekýn - komickým sluhou jednoho z pánů, zamilovaný do Kolombíny, mazaný až zlomyslný, často myslí hlavně na sebe – kostkovaný oblek a černá škraboška Kolombína - je služka, nejchytřejší ze všech, umí intrikovat a klamat, je mileneckým protějškem Harlekýna – záplatované šaty, silné líčení kolem očí, bez masky Pantalone - lakomý, chlípný a bohatý (ale někdy naopak chudý) obchodník, dvoří se jedné z mileneckých postav - kostým je červený s pláštěm Dottore – právník nebo lékař, neustále se snaží předvádět své znalosti, postrádá ale smysl pro logiku - černý doktorský talár Innamorati – milenci, na scénu přicházeli v předem jasných párech, zamilují se a po různých peripetiích a trápení (hlavně ze strany starých) jsou na konci hry konečně spolu - nemívali masky a byli oblečeni dle poslední módy

DĚJINY DIVADLA KLASICISMUS FRANCIE vznik na konci 17. století, rozvoj v 18. století vycházel z antiky, posunul tématiku do současné roviny, opíral se o filozofii osvícenství drama – soulad pravdy, krásy a dobra vývoj v rámci národních literatur specifický ITÁLIE nahrazení staré komedie dell´arte novým typem tzv. charakterové komedie Carlo Goldoni FRANCIE využívá se zkušeností předchozích vývojových etap – nové jsou především náměty (v souladu s osvícenskou filozofií – rozum, příroda) Pierre Corneille, Jean Racine, Moliére NĚMECKO německé měšťanské drama (inspirováno francouzským klasicismem – přinesl vlastní témata, zrod národního dramatu) Gotthold Ephraim Lessing protipólem divadlo preromantické – směr Sturm und Drang – proti racionalitě staví vášeň a city Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller

VÝVOJ DIVADLA DIVADLO 19. STOLETÍ vyznačuje se pokročilou scénografií, novými technickými možnostmi, pestrou kostýmní složkou, bohatostí námětů a forem velký zájem publika stává se součástí národně obrozeneckých snah u malých národů v tradičních velkých zemích módou vyvíjí se společenské postavení osob uměleckých divadelních profesí (od nejnižšího – kočovné společnosti na počátku století – k prestižnímu – osobnosti společensky uznávané na konci století) budují se výpravné divadelní budovy s moderním technickým vybavením Drážďany – Semperoper Vídeň - Staatsoper Praha – Národní divadlo rozvoj hudebního divadla (opera, balet) činohra často doprovázena hudbou (sólové i sborové písně a tance) do doby elektrifikace a zavedení elektrického osvětlení časté požáry divadel

DĚJINY DIVADLA romantismus realismus pochmurné „osudové“ drama svoboda tvůrců i herců pestrost žánrů rušným děj, fantazie, tajuplnost, dobrodružství, cizokrajnost bohatá výprava a dekorace Victor Hugo George Gordon Byron Percy Bysshe Shelley Alexandr Sergejevič Puškin Michail Jurijevič Lermontov realismus náměty z běžného života strohé realistické dekorace běžný jazyk (v naturalismu vulgarismy a argot) rozšíření – divadelní sály v rámci veřejných budov ve všech městech i na venkově Honoré de Balzac, Émile Zola Anton Pavlovič Čechov, Nikolaj Vasiljevič Gogol Henrik Ibsen George Bernard Shaw, Oscar Wilde August Strindberg

DĚJINY DIVADLA MODERNA NA PŘELOMU STOLETÍ Impresionismus Stéphane Mallarmé (dramatik) Symbolismus Maurice Maeterlinck, Edmond Rostand (dramatici) Avantgarda Max Reinhardt (režisér) Dadaismus Richard Huelsenbeck (dramatik, bubeník, básník), Alfred Jarry (dramatik) Surrealismus Jean Cocteau (dramatik) Futurismus Filippo Tommaso Marinetti (dramatik) Konstruktivismus Sergej Michajlovič Ejzenštejn (režisér), Vladimir Vladimirovič Majakovskij (dramatik) MODERNA NA PŘELOMU STOLETÍ opozice vůči jednotnému směřování divadla hledání nových forem i obsahů důraz na svobodu a tvůrčí samostatnost experimenty s dějem, jazykem i vizuálními prostředky vznik nových menších divadel, souborů rozvoj nových žánrů (revue, kabaret, pantomima, černé divadlo) v divadelní tvorbě se odráží nové směry a proudy

DĚJINY DIVADLA MODERNÍ DIVADLO 20. a 21. století disponuje profesionálními tvůrci (autoři, herci, další profese) rychlý technický rozvoj (jevištní technika, zvuk, světlo, video, titulky…) proti sobě velké výpravné projekty a malá experimentující divadla nové žánry (opereta, muzikál, laterna magika, show, talk show…) rozvinutá divadelní kritika (speciální divadelní média – časopisy, internet) Stanislavského „psychický realismus“ (20. – 30. léta) Konstantin Sergejevič Stanislavskij (zakladatel MCHAT - Moskevské umělecké akademické divadlo) herci se museli plně ztotožnit s rolí, museli ji prožívat, museli umět zdůvodnit své chování na jevišti jemné zobrazení nálady, odstíny citů namísto okázalých gest a efektních pohybů významní režiséři: Vsevolod Emiljevič Mejerchold Jevgenij Bagrationovič Vachtangov Alexander Jakovlevič Tairov (R)

DĚJINY DIVADLA Absurdní drama Brechtovo „epické divadlo“ (z lat. absurdus nesmyslný, sluchu nepříjemný) od 50. let 20. století směr avantgardního divadla zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou pocity bezmoci osamoceného člověka a ztráta schopnosti dorozumění nemá souvislý děj, chybí charakteristiky postav, jazyk ztrácí svou dorozumívací funkci, dialog nevede k dorozumění tragika, tragikomičnost, groteskní prvky a černý humor Samuel Beckett (Ir), Arthur Adamov (Francouz) Eugène Ionesco (Francouz rumunského původu) Friedrich Dürrenmatt (Švýcar) Edward Albee (Američan) Sławomir Mrożek (Polák) Harold Pinter (Angličan) Václav Havel (Čech) Brechtovo „epické divadlo“ (20. – 50. léta) soubor a divadlo Berliner Ensemble pracuje s principem „odcizení“ (herec musí mít odstup od textu, nesmí se ztotožnit s úlohou, postavu má představovat, racionálně objasnit a nemá diváka citově vázat) divák má chápat, že je mu předváděn fiktivní děj a být takto veden k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou a svým vlastním životem Prostředky: přítomný dramatický čas nahrazen časem minulým a epickým, v hrách vystupuje množství postav a vypravěč, scéna se často mění Odcizovací efekty : písně, komentáře, přestavba scény bez spuštění opony … Bertolt Brecht (Němec)

DĚJINY DIVADLA Osvobozené divadlo ČESKÉ MODERNÍ DIVADLO D 34 (číslovka se měnila podle roku) Praha jedno z prvních českých moderních divadel zakladatel Emil František Burian přísně vedené režijní divadlo (E. F. B.) před válkou repertoár se světové i české literatury, i vlastní tvorba v době války výhradně český repertoár (odvážný protifašistický postoj) po válce levicově orientované (obdiv komunismu) Osvobozené divadlo 1926 – 1938 Praha pražská avantgardní divadelní scéna původně divadelní sekce Devětsilu vůdčí osobnosti – autorská dvojice Jiří Voskovec – Jan Werich autorské divadlo (vlastní hry) významná písňová a taneční složka forbíny = improvizované dialogy před oponou k aktuálním tématům spolupráce s rozhlasem a filmem další osobnosti: Jaroslav Ježek (skladatel) Jindřich Honzl (režisér)

DĚJINY DIVADLA Divadlo SEMAFOR 1959 Praha skupina divadelníků a hudebníků kolem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra název SEdm MAlých FORem (poezie, kabaret pro děti, divadlo oživlých rekvizit a škrobených hlav, pantomima, výtvarné umění, film a hudební komedie) převážila hudební komedie v divadle působili hudebníci Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Štědrý, Karel Gott několik tvůrčích dvojic (skupin) Jiří Suchý – Jiří Šlitr Miroslav Šimek – Jiří Grossmann Jiří Suchý – Jitka Molavcová Miloslav Šimek – Luděk Sobota Jiří Suchý – Josef Dvořák Miloslav Šimek – Jiří Krampol ČESKÉ MODERNÍ DIVADLO Divadlo Vlasty Buriana 1925 – 1943 Praha významné svým komediálním zaměřením (satira, ironie) na základě her vznik proslulých filmů vzešli z něj významní čeští herci 20. století Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, František Filipovský Divadlo Na zábradlí 1958 Praha divadlo s programovým cílem reagovat na nejnovější vývojové tendence absurdní drama, postmoderní drama, současné drama založili Helena Philipová, Ivan Vyskočil součástí divadla skupina pantomimy Ladislava Fialky

DĚJINY DIVADLA ČESKÉ MODERNÍ DIVADLO Divadlo Járy Cimrmana (zkratka DJC) 1967 Praha hry Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka s tematikou fiktivního českého génia Járy Cimrmana hrají pouze muži struktura představení: pseudopřednáška o fiktivní postavě JC, vlastní hra specifický humor a ironie filmy na základě práce divadla Laterna Magika 1968 Praha program Expo 58 Brusel vznikla jako reprezentativní kulturně- propagační program Československé republiky pro mezinárodní výstavu Expo 58 tvůrci divadelní režisér Alfréd Radok se scénografem Josefem Svobodou propojení filmové projekce s živou jevištní akcí ČESKÉ MODERNÍ DIVADLO Divadlo Husa na provázku 1967 Brno založila skupina amatérských divadelníků z JAMU pod vedením Bořivoje Srby experimenty s divadelními tvary Osobnosti: Miroslav Donutil, Vladimír Čech Studio Ypsilon 1963 Liberci, od 1978 Praha experimentální dílna několika uměleckých profesí (činohra, loutky, hudební malé formy) Osobnosti: Jan Schmid, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Marek Eben, Jiří Schmitzer, Martin Dejdar, Jana Synková

DĚJINY DIVADLA DIVADLO 21. STOLETÍ Autoři: Tennessee Williams (Američan) Graham Greene (Brit) Václav Havel (Čech) Elfriede Jelineková (Rakušanka) Sarah Kane (Angličanka) Bernard-Marie Koltès (Francouz) Dea Loher (Němka) Marius von Mayenburg (Němec) Martin Mc Donagh (Ir) Carlos Murillo (Španěl) Caryl Phillips (Brit) Harold Pinter (Angličan) Virgilio Piñera (Kubánec) Mark Ravenhill (Angličan) Roland Schimmelpfennig (Němec) Tom Stoppard (Brit) Arnold Wesker (Brit) DIVADLO 21. STOLETÍ paralelně vedle sebe existují všechny historické typy divadla konzervativní x experimentální výpravné velké dramatizace x malé experimentální formy klasická díla x nová tvorba divadelní budovy x alternativní prostory pořádají se nejrůznější festivaly udělují se ceny (Cena Tony – USA, Cena Lawrence Oliviera – VB, Moliérova cena – F) – u nás Cena Thálie, Cena Alfréda Radoka

DĚJINY DIVADLA DIVADLO 21. STOLETÍ Experimentální divadlo Souhrnné označení pro vizuální i akusticky orientované představení není narativního charakteru (narativ = vyprávění) – nemá příběh vychází více z vizuality, gesta, tance (současného), nonverbality, zvuku vychází z výroku Edwarda Gordona Craiga: „Umění divadla vzniklo z gesta a tance. Dnešní dramatici nejsou dětmi divadla, ale literatury.“ (snaží se vrátit divadlo ke zrodu – zvuk, gesto, tanec) nese různá označení: futuristické divadlo totální divadlo drama předmětů figurální kabinet divadlo rukou performance (happening) taneční divadlo pohybové divadlo experimentální akustická poezie multimediální divadlo interaktivní divadlo

SEZNAM DOPORUČENÝCH POMŮCEK K VYPACOVÁNÍ ÚKOLŮ: POLÁŠKOVÁ, Taťána, MILOTOVÁ, Dagmar, DVOŘÁKOVÁ, Zuzana. Literatura: přehled středoškolského učiva : [včetně současné literatury. 2. vyd. Třebíč: Petra Velanová, 2006, 207 s. Maturita. ISBN 80-902- 5716-X. SOCHROVÁ, Marie. Kompletní přehled české a světové literatury: přehled středoškolského učiva : [včetně současné literatury. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007, 356 s. Maturita. ISBN 978-802-5303- 115. Internet – vyhledané údaje ověřovat z několika zdrojů Další knižní publikace – encyklopedie, slovníky, literární přehledy Konkrétní literární díla (školní knihovna, městská knihovna, úryvky v čítankách)

Seznam použité literatury POLÁŠKOVÁ, Taťána, MILOTOVÁ, Dagmar, DVOŘÁKOVÁ, Zuzana. Literatura: přehled středoškolského učiva : [včetně současné literatury. 2. vyd. Třebíč: Petra Velanová, 2006, 207 s. Maturita. ISBN 80-902-5716-X. SOCHROVÁ, Marie. Kompletní přehled české a světové literatury: přehled středoškolského učiva : [včetně současné literatury. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007, 356 s. Maturita. ISBN 978-802-5303-115. BALAJKA, Bohuš. Přehledné dějiny literatury 1. 3. vyd. Praha: Fortuna, 1995, 239 s. ISBN 80-716-8198-9. BLAHNÍK, Vojtěch Kristian. Umění divadelní. Praha : Ústav pro učebné pomůcky průmyslových aodbornýchškol,1946. Dostupnéonline.