Proměny řeholního života na křesťanském Západě od počátků do konce 14 Proměny řeholního života na křesťanském Západě od počátků do konce 14. století. Martin Weis

Proč toto téma? Jaký byl přínos řeholních řádů v našich dějinách? Přínos řeholních řádů pro civilizaci, kulturu a šíření křesťanství je nepopiratelný. Vždyť právě mniši přinesli již starým Germánům a Slovanům světlo víry a civilizace. Stali se tak v přeneseném smyslu slova mostem mezi antikou a evropskou křesťanskou kulturou. Mnoho duchovních pokladů starověku by se nedochovalo nebýt řeholníků, kteří s velkou vytrvalostí opisovali staré rukopisy.

V raném středověku často byli mniši jedinými vzdělanými lidmi V raném středověku často byli mniši jedinými vzdělanými lidmi. Kláštery ve Franské říši i v jiných místech západní Evropy vznikaly na četných místech a poměrně v hojném počtu. Měly své vlastní majetkové zabezpečení a to díky pozemkům, které jim byly věnovány. To jim do určité míry zajišťovalo i nezávislost. Kláštery se staly přirozenými pastoračními centry, k nímž tíhlo obzvláště venkovské obyvatelstvo, protože zejména benediktini a později cisterciáci zakládali své kláštery výhradně na venkově.

Vznik a počátky řeholního života na křesťanském Západě Myšlenka mnišského života na křesťanském Západě se začíná uvádět v život v době, kdy na Východě existovaly již dokonalé organizace jak poustevníků, tak mnichů. Autor „Encyklopedie Řádů a kongregací v českých zemích“, Milan M. Buben uvádí, že ačkoliv východní styl mnišství měl mnoho klášterů v oblasti Středomoří a to zejména na území Francie, Itálie a Španělska, nelze v žádném případě hovořit o importu mnišství z Východu. Je ale nutné připomenout, že řeholní pravidla sv. Augustina, biskupa v Hippo Regia jsou dodnes používána mnohými kněžskými a rytířskými řády. Též i řehole sv. Basila Velikého výrazně ovlivnila utváření mnišství na Západě a řecké basiliánské kláštery vznikly i v Itálii na přelomu 7. a 8. století. Též i naši věrozvěsti sv. Konstantin a Metoděj byli touto řeholí značně ovlivněni.

Tak např. sv. Honorát kolem roku 400 založil klášter na ostrově poblíž města Cannes ve kterém byl řeholní život přizpůsoben potřebám křesťanského Západu. Také se poukazuje i na sv. Jana Cassiana, který založil u Marseille kolem roku 415 klášter sv. Viktora, ke kterému přibyl později i klášter ženský. Jeho dvě řehole, které sám sepsal, se bohužel nedochovaly. Také je nutno poukázat na skutečnost, že nový způsob klášterního života vznikl na Západě zásluhou některých biskupů, tak např. sv. Eusebius biskup ve Vercelli založil a zorganizoval řeholní život na Piemonstku v Itálii, ve stejné době založil klášter sv. Ambrož, biskup v Miláně a sv. Martin z Tours založil klášter u Poitiers a i jako biskup žil nadále jako mnich.

Další typ mnišství na Západě vznikl v Irsku odkud se šířil do Skotska, Anglie a prostřednictvím misií do celé Evropy. Tento typ mnišství, nazývaný jako iroskotský, se řídil především posláním hlásat evangelium. U jeho zrodu stála postava velkého světce sv. Patrika. Diskutuje se otázka, zda jejich misie dosáhly až území Velké Moravy

Vznik řádu a postava sv. Benedikta Benediktini Vznik řádu a postava sv. Benedikta Za skutečného otce a zakladatele západního mnišství lze považovat sv. Benedikta. O jeho životě je známo jen velmi málo historicky věrohodných podrobností. Svatý Řehoř Veliký, ve svém díle Dialogy věnuje totiž mnohem více místa Benediktovým zázrakům, než konkrétním životopisným údajům.

Podle tohoto díla i podle legend pozdějšího data se sv Podle tohoto díla i podle legend pozdějšího data se sv. Benedikt měl narodit kolem roku 480 v dnešní Norcii. Pocházel snad ze vznešeného rodu Aniciů. Jelikož mu matka zemřela při porodu, byl spolu se svou sestrou sv. Scholastikou vychováván zbožnou pěstounkou. Asi ve věku 14 let byl poslán do Říma, aby tam studoval. Když mu bylo asi 20 let, uchýlil se do samoty v Subiacu, kde žil přísným odříkavým a kajícím způsobem života jako poustevník. Řeholníci z blízké klášterní komunity ho požádali, aby se stal jejich opatem, ale již záhy však nebyli spokojeni s jeho požadavky na přísný náboženský život a údajně se ho pokusili otrávit.

Vrátil se proto do Subiaca Vrátil se proto do Subiaca. Jeho životní příklad lákal mnohé lidi k následování a proto postupně zorganizoval 12 malých komunit na různých místech a asi roku 529 založil klášter v Monte Cassinu. Historikům není známo, zda byl knězem, legendy uvádí, že měl jáhenské svěcení. Ostatně tehdy i později jen málo mnichů mělo kněžské svěcení a svatý Benedikt do své řehole kněze nerad přijímal.

Kněz v jeho klášteře měl stejné postavení jako ostatní bratři, pouze mu dovolovali odsloužit mši svatou, ale pak spolu s ostatními se musel zapojit do fyzické práce a chórových modliteb. Svatý Benedikt v Monte Cassinu uvedl v život svá řeholní pravidla, v nichž využil svých zkušeností se staršími řeholemi sv. Jana Cassiana a sv. Basila Velikého. Jejich nosnou myšlenkou bylo harmonické rozdělení dne mezi práci a modlitbu v duchu hesla – modli se a pracuj.

Řehoř Veliký ve své knize hodnotí Benedikta jako prostého, vyrovnaného, přímého, mírumilovného a mírného milujícího otce svých bratří, který i když vyžadoval ve svém klášteře přísnou disciplinu, respektoval při tom osobnost a individuální schopnosti svých mnichů. Dalo by se říci, že Benediktova řeholní pravidla, byť jsou jednoduchá, ale důmyslná, sehrála významnou roli v evropských dějinách a v mnoha mužských i ženských klášterech. Proto také papež Pavel VI. prohlásil Benedikta patronem Evropy.

Benediktini v Čechách Nejstarší klášter na našem území byl založen u chrámu svatého Jiří na Pražském hradě kolem roku 970, kde se stala Mlada první abatyší pod řeholním jménem Marie. Tento klášter byl ve velké oblibě u vládnoucího rodu Přemyslovců, byl bohatě nadán hmotnými statky a jeho hlavním úkolem byla výchova a křesťanské vzdělání šlechtických dívek. Nejstarší mužský klášter byl klášter, založený druhým pražským biskupem sv. Vojtěchem a českým knížetem Boleslavem II. V Břevnově roku 993 nebo již o něco dříve. Podnět k založení kláštera nejspíše vzešel od sv. Vojtěcha, který v době svého exilu pobýval v klášteře na Aventinu v Římě. Nejspíše došlo k ústnímu dojednání úmyslu založit klášter poblíž tehdejší Prahy již v Římě roku 992, když tam poslové Boleslava II. vyjednávali Vojtěchův návrat do vlasti

Základ břevnovského konventu tvořila skupina benediktinských mnichů z Aventinu, kterou si sv. Vojtěch přivedl do Čech při svém návratu z exilu. Tito mniši byli zpočátku usazeni při chrámu P. Marie v „ Kostelci“ a až po nějaké době přešli do Břevnova u Prahy. Ke konsekraci kláštera došlo 14. ledna 993 a prvním opatem kláštera se stal Anastasius, který bývá ztotožňován někdy s vychovatelem sv. Vojtěcha Radlou a i s Astrikem opatem v uherské Pannonhalmě a dokonce posléze ostřihomským arcibiskupem. Dne 31. 5. 993 vzal papež Jan XV. bulou vydanou v italské Reate břevnovský klášter pod svou ochranu, zaručil právo svobodné volby opata a udělil jim tehdy vzácné právo pontifikálií

Vbrzku po vzniku břevnovského kláštera, začaly v naší vlasti vznikat další benediktinské kláštery, roku 999 byl založen klášter na Ostrově u Davle a roku 1032 klášter sázavský, který je spjat s postavou dalšího význačného českého světce – sv. Prokopa. Také se ale jako datum vzniku kláštera uvádí rok 1039 a tak zakladatelem a fundátorem kláštera by nebyl kníže Oldřich, nýbrž až jeho syn Břetislav. Nejspíše kníže Oldřich vybídl Prokopa k založení kláštera a až jeho syn Oldřich toto založení ze své knížecí moci potvrdil.

Za jistý fakt proto můžeme považovat, že Prokop založil s pomocí knížete Oldřicha a Břetislava klášter, který se stal na určitou dobu střediskem slovanské liturgie a vzdělanosti v naší vlasti. Prokop zemřel v pověsti svatosti 25. března 1053 a na Sázavě jej pohřbil pražský biskup Šebíř. Po jeho smrti ale začíná být toto centrum slovanské liturgie pronásledováno, mniši vyháněni knížetem Soběslavem II., poté se na krátký čas vrací za vlády Vratislava II. ale s definitivní platností za Břetislava II. byli slovanští mniši vyhnáni a nahrazeni benediktiny latinského ritu.

Z řad benediktinů v naší vlasti vzešlo do konce 14 Z řad benediktinů v naší vlasti vzešlo do konce 14. století mnoho význačných osobností a to osm pražských biskupů: Dětmar, 1. biskup pražský (973 – 982), sv. Vojtěch 2. biskup pražský (982 – 996), Thiddad 3. biskup pražský (998 – 1017), Ekkard 4. biskup pražský (1017 – 1023), Hizzo 5.biskup pražský (1023 – 1030), Šebíř 6. biskup pražský (1030 – 1067), Menhard 10. biskup pražský (1122 – 1134) a Silvestr – zvolený biskup pražský, který rezignoval před svým vysvěcením a vrátil se jako opat na Sázavu (1139 – 1140) a jeden biskup olomoucký - Jan 1. biskup olomoucký (1063 – 1085) a celá řada dalších prelátů. Čeští benediktini dosáhli i pocty oltáře: sv. Prokop, sv. Vojtěch a jeho nevlastní bratr sv. Radim (Gaudentius) a poustevník bl. Vintíř, který sice pocházel z Durynska ale byl v těsném spojení s břevnovským klášterem, kde se jeho kult pěstoval. Též z řad domácích benediktinů musím ještě připomenout Neplacha, který byl v letech 1348 – 1371 opatem opatovického kláštera na Labi a který je autorem kroniky „Stručné sepsání kroniky římské a české“.

Vznik řádu a postava sv. Bernarda z Clairvaux Cisterciáci Vznik řádu a postava sv. Bernarda z Clairvaux Od řehole sv. Benedikta odvozují svůj původ cisterciáci, což je pojmenování podle jejich mateřského kláštera v Citeaux u Dijonu ve Francii. Jsou to de facto benediktini se zostřenou řeholí. Dle intencí jejich zakladatele sv. Roberta v jejich klášterech vládla přísná kázeň, askeze a tvrdá práce. Své kláštery zakládali především v odlehlých místech v údolí řek.

Bernard z Clairvaux se narodil ve Fontaines poblíž Dijonu asi v roce 1090. Pocházel ze starobylého rytířského rodu, který vykonával službu na burgundském dvoře. Letopisci uvádí, že sv. Bernard již od svého mládí se snažil po příkladu své zbožné matky vynikat ve ctnostném životě a to obzvláště v milosrdné lásce k chudým a trpícím. Poté co mu jeho matka zesnula, rozhodl se po krátkém váhání v roce 1113 vstoupit do nového kláštera v Citeaux a získal k tomuto kroku i čtyři ze svých bratrů a 27 jiných přátel.

O dva roky později byl jmenován opatem a vyslán, aby zřídil nový dům v Clairvaux v Champagni. Tento řeholní dům prosperoval a tak rostl, že Bernard založil 68 dceřiných klášterů. Přitom klášterní kázeň, kterou svatý Bernard vyžadoval, byla velice přísná a stala se základem cisterciácké reformy. Středem Bernardova zájmu bylo navrátit církevní život a mravní kázeň do prvních století církve.

Cisterciáci v Čechách Řád cisterciáků přišel do naší vlasti na počátku 40. let 12. století za vlády knížete Vladislava II. Za iniciátora jejich příchodu lze s největší pravděpodobností považovat olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který se osobně znal se sv. Bernardem z Clairvaux. První cisterciácký klášter byl založen nejspíše již roku 1142 v Sedlci u Kutné Hory, kterémužto hornickému městu měl být dán název právě podle mnišské kutny. Záhy poté byl založen klášter cisterciáků v Plasech roku 1144 a v Pomuku 1145. Tyto kláštery byly osazeny mnichy z německých krajin. První cisterciácký klášter na Moravě byl založen z iniciativy olomouckého biskupa Roberta na Velehradě roku 1204 a byl osazen domácími mnichy z Plas. Proslulý královský cisterciácký klášter Zbraslav byl založen Václavem II. roku 1292 a byl osazen mnichy ze Sedlce.

Také na jihu Čech vznikly cisterciácké kláštery a to roku 1259 ve Vyšším Brodu jako šlechtické založení mocným rodem Vítkovců a Trnová (Zlatá) Koruna roku 1263 jako královský klášter založený Přemyslem Otakarem II. Do těchto klášterů přišli cisterciáci z Wilheringu a Heiligenkreuzu v Rakousku. Nejstarší české cisterciácké kláštery byly tedy osazeny z Německa a jihočeské z Rakouska. Další české kláštery byly tedy již odnožemi starších cisterciáckých klášterů v zemi. Celkem bylo v Čechách a na Moravě založeno 18 cisterciáckých klášterů, z toho 13 mužských a 5 ženských.

Jelikož ale i později přicházeli do cisterciáckých klášterů v českých zemích převážně německy mluvící mniši, začínala se rozmáhat vůči nim do určité míry nevole a byl to také jeden z důvodů, proč např. pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic žádal roku 1348 generálního opata cisterciáků v Citeaux, aby tento stav byl změněn. Také Karel IV. velice nelibě nesl, že do českých cisterciáckých klášterů se dostávají jako opati cizinci, kteří jsou neznalí domácí řeči a zvyků v království, což považoval za škodlivé nejenom pro zemi, nýbrž i pro samotný řád. Snad právě proto, že mezi cisterciáky převažovali řeholníci německé národnosti, byl tento řád postižen husitskými válkami patrně nejvíce ze všech řeholí.

Cisterciácké kláštery v českých zemích se vyznačovaly oproti jiným cisterciáckým klášterům několika zvláštnostmi. Především nebyly zakládány v úplně neosídlené krajině, ale zpravidla byly kláštery obdarovány několika již existujícími vesnicemi s poddanským obyvatelstvem. O majetku klášterů pak také nerozhodoval pouze zakladatel, ale často i dědicové. Lze konstatovat, že tyto kláštery přispěly nejvíce ve středověku ke kolonizaci naší země, zlepšovaly výnosnost půdy a častokráte přinášely i k nám nové postupy řemeslné výroby. Vedle toho cisterciáci byli vynikajícími staviteli a zasloužili se o rozšíření gotiky.

Někteří cisterciáčtí opati sehráli také velkou a významnou roli i na poli politickém. Připomínám např. opaty Konráda ze Zbraslavi, Heidenreicha ze Sedlce a Jana z Plas, kteří vedli diplomatické jednání s císařem Jindřichem VII. o sesazení krále Jindřicha Korutanského a jeho nahrazení Janem Lucemburským. Oni to byli, kdo dohodli ujednání sňatku mezi Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou. Z význačných osobností řádu cisterciáků v naší vlasti je nutno ještě připomenout Gotpolda (Gotharda), který byl jako sedlecký opat povolán na pražský biskupský stolec, ale ještě před svým vysvěcením zemřel roku 1169. Druhým biskupem z řad cisterciáků byl 13. olomoucký biskup Robert (1201 – 1240), původně převor v klášteře v Pomuku, tradicí je pokládán svým původem za Angličana.