Williams-Beuren syndrom Iveta Brošová Simona Burcáková Katarína Debnáriková Michaela Dudáková Soňa Dvořáčková Adéla Hromková 11. listopad 2015

Klinické projevy onemocnění Postižení se vyznačují tzv. elfin face (skřítkovský obličej), pro který jsou charakteristické výrazné nadočnicové oblouky, plné tváře, krátký nos s širokou špičkou obrácený vzhůru, široká ústa, plné rty a malá brada. Rovněž mívají dlouhý krk, ramena svažující se směrem dolů, malý vzrůst, limitovanou pohyblivost v kloubech a abnormální zakřivení páteře. Dále jsou pro ně typické: irides stellatae (bělavé, hvězdicovité inkluze na duhovce), abnormální dentice, onemocnění ledvin, hernie, nízká porodní hmotnost, hyperkalcémie, stenózy cév - supravalvulární aortální stenóza až u 70 %, hypertenze, diabetes, infarkty v dětském věku, lehká až střední mentální retardace, fobie, senzorineurální ztráta sluchu, hyperaktivita, přehnaně společenská povaha, dobrá krátkodobá paměť a řečové schopnosti, ale poruchy pozornosti a učení.

Genetická příčina potíží Williams-Beurenův syndrom představuje mikrodeleční syndrom, který patří mezi submikroskopické chromozomové aberace. Tyto strukturální vady chromozomů nejsou mikroskopicky pozorovatelné s použitím běžných proužkovacích metod, ale pouze s využitím molekulárních biologických metod – hlavně FISH, MLPA a další. Mikrodelece patří mezi nejčastější a klinicky nejzávažnější submikroskopické chromosomové aberace. Příklady jiných mikrodelecí- někdy Wilmsův tumor (del 11p13), retinoblastom (del 13q14- někdy, jsou i další mutace v Rb1 genu - někdy), Di George syndrom (del 22q11). Konkrétně se jedná o intersticiální delece různých chromozomů, přičemž dochází k typickému postihnutí většího počtu genů, které spolu vzájemně sousedí → syndrom na sebe navazujících genů. 95% mikrodelecí postihuje dlouhé raménko chromosomu 7 (7q11.23). Hlavní příčina mikrodelecí - nerovnoměrný crossing-over mezi dvěma homologickými chromosomy.

Riziko opakování stejného onemocnění pro příbuzné pacienta Naprostá většina případů Williams-Beurenova syndromu se nedědí –lépe vznikla de novo, potomci pacieta mohou mikrodeleci zdědit, ale vznikají náhodnou mutací během tvorby gamet (vajíčka nebo spermie) u rodičů postiženého jedince. V rodině proto obvykle není další člen s Williamsovým syndromem. Navzdory tomu je tento syndrom považován za autosomálně dominantně dědičný, protože klinicky se projevuje již při deleci v jedné kopii 7. chromozomu – proto, že potomci dědí syndrom s rizikem 50%. Takže poškození 7. chromozómu vzniká téměř vždy náhodně v období krátce před početím, u vzácných mozaikových forem v časném stádiu embryonálního vývoje. U zdravých rodičů tedy není významně zvýšené riziko postižení u dalšího potomka. Sám jedinec s Williamsovým syndromem má 50% riziko narození potomka se stejným postižením.

Prevalence onemocnění v populaci Populační genetika Dle Grimma a Wesselhoefta (1980) je frekvence Williamsova syndromu 1 na 10 000 živě narozených. Stromme (2002) udává, že Williams-Beuren syndrom se vyskytuje s frekvencí přibližně 1 na 7 500 živě narozených, přičemž dvě třetiny jsou delece intrachromosomální. (http://www.omim.org/entry/194050 ) Williams-Beuren syndrom postihuje 1 z 10 000 lidí celosvětově a přibližně 20 000 - 30 000 lidí v USA. (https://williams-syndrome.org/what-is-williams-syndrome ) Dle statistik jsou procentuálně postiženi chlapci i dívky stejně, tj. 50:50.

Možnosti genetického vyšetření - postnatálně a prenatálně Zpravidla se vyšetřuje postnatálně, u pacientů s klinickými projevy tohoto syndromu. Nejčastěji je využívána metoda FISH; diagnostické je chybění jedné alely genu pro elastin (ELN) na dlouhém raménku 7. chromosomu. Gen ELN se nachází v oblasti mikrodelece 7q11.23 a je tedy jejím spolehlivým markerem; zároveň je chybění jedné alely ELN příčinou kardiovaskulárních potíží pacientů. K vyšetření se odebírá 5 ml periferní krve do zkumavky s heparinem. Dále je možno použít metody microarray nebo kvantitativní PCR. Prenatální vyšetření se provádí obvykle pouze v případě, že jedním z rodičů je pacient s Williamsovým syndromem (v takovém případě je 50% riziko, že dítě bude také postiženo).

Možnosti léčby, preventivní opatření - vyšetření ke snížení opakovaného výskytu onemocnění v rodině (prenatálně nebo před těhotenstvím) Kauzální léčba Williamsova syndromu neexistuje, léčí se jednotlivé obtíže. Pacienti by se měli vyvarovat vysokého příjmu vápníku a vitamínu D a případnou vyšší hladinu vápníku v krvi léčit. Taktéž stenózy (zejm. supravalvulární aortální stenóza) mohou být významným zdravotním problémem a léčí se dle závažnosti (balonková angioplastika, stentování, chirurgicky). U pacientů se ztuhlostí kloubů je užitečná fyzikální terapie. Neexistuje žádný známý způsob, jak zabránit genetickému problému, který způsobuje tento syndrom. Pro páry, které mají v rodinné anamnéze Williamsův syndrom, je k dispozici prenatální testování.

Etické a právní aspekty prenatální diagnostika onemocnění není častá, ale je spojena s etickou problematikou abortu – ?? je povinností lékaře i rodičů postiženého dítěte poskytnout mu adekvátní péči u těžších forem mentální retardace je potřeba konzultovat svéprávnost pacienta a případně soudem nařídit opatrovníka

VIDEO o WB syndromu dostupné na: https://williams-syndrome

ZDROJE: http://www.chd-uk.co.uk/types-of-chd-and-operations/williams-syndrome/ https://williams-syndrome.org/sites/williams-syndrome.org/files/NEJM-WBS-MedicalProgress.pdf https://williams-syndrome.org/content/diagnosing-williams-syndrome-0 https://williams-syndrome.org/what-is-williams-syndrome https://www.nlm.nih.gov/medlineplus/ency/article/001116.htm http://www.omim.org/entry/194050 http://willik.tym.cz/index.php http://hmg.oxfordjournals.org/content/12/suppl_2/R229.full https://www.youtube.com/watch?v=SPZfVtJn5FA RG