Metodologie uměnovědných oborů

Reflexe umění a kultury dějiny uměleckých oborů kulturologie programové a kritické texty, umělecké interpretace teoretické disciplíny: estetika, sociologie, filosofie, teologie aj.

Specifické znaky humanitních věd Novokantovský filosof bádenské školy Wilhelm Windelband (1848-1915) ve své přednášce Dějiny a přírodní věda r. 1894 poprvé rozdělil vědy na nomotetické a idiografické: ty první hledají obecné zákony, analyzují opakující se jevy v přírodě (nomos – řecky: zákon), ty druhé se zabývají jednotlivostmi, jevy zvláštními, jedinečnými a neopakovatelnými (idios – zvláštní). Filosof Wilhelm Dilthey (1831-1911) rozlišoval mezi duchovními (huma-nitními) vědami a vědami přírodními, když tvrdil, že cílem duchovních věd je porozumění (Verstehung), zatímco cílem přírodních věd je objektivní vysvětlení. Porozumění může zahrnovat významy vyjádřené celou škálou kulturních praktik, včetně textů a obrazů. Porozumění vyžaduje znalost sociálního i kulturního kontextu, jakož i základních lidských mentálních procesů. Především ale porozumění vyžaduje sympatetickou identifikaci s myšlením jiné osoby nebo kultury jiné éry. Důraz na porozumění klade hermeneutika, např. Hans-Georg Gadamer (1900-2002) ve spisu Problém dějinného vědomí: „Cílem historického poznání není hledání obecných pravidel, ale pochopení historického jevu v jeho zvláštnosti a jedinečnosti.“ Teoretik literatury Wolfgang Iser (1926-2007) rozlišuje mezi tvrdou a měkkou teorií, tj. teorií přírodních a humanitních věd. Podle něj veškeré teorie odvozují svou věrohodnost od uzavření systému: ve tvrdé teorii se uzavírá pravidlem pro vytváření předpovědí, v měkké teorii metaforami. „Měkké teorie jsou přijímány na základě obecného souhlasu, nikoli ověření, a pro takové přijetí je velice často rozhodující jejich relativní přesvědčivost.“ (Jak se dělá teorie. Praha 2009, s. 19)

Rozdělení základních pojmů teorie umění Rozdělení teorií: mimetické: zkoumají vztah dílo – svět pragmatické: dílo – obecenstvo výrazové: dílo – umělec objektivní: dílo samo (jeho vnitřní struktura, formální pravidla atd., bez vnějších referenčních bodů) Toto obecné analytické schéma, jehož autorem je americký literární teoretik Meyer Howard Abrams (nar. 1912), „využívá oněch klíčových distinkcí, které jsou společné co největšímu počtu srovnávaných teorií“. Je však třeba obezřetnosti a ochoty dále rozlišovat. Zdroj: Meyer Howard Abrams, Zrcadlo a lampa. Romantická teorie a tradice estetického myšlení. Praha 2001.

Pět hlavních okruhů teorií umění Tyto okruhy jsou spíše komplementární, než proti-kladné. Viz Jean-Luc Chalumeau, Přehled teorií umění. Praha 2003, s. 11-18. Fenomenologie umění: zakladatelé Kant a Hegel, příklad Maurice Merleau-Ponty, otázka „jak tento jev probíhá“ Psychologie umění: př. E. H. Gombrich, zájem o psy-chologii vnímání obrazu aj. Sociologie umění: vztah umělec – společnost (společenské třídy), př. Pierre Francastel Formalismus: důraz na formální analýzu, zakladatelem Heinrich Wölfflin Strukturální analýza: př. Erwin Panofsky Srov. Abramsovo rozdělení teorií na mimetické, pragmatické, výrazové a objektivní. Příklady výrazových teorií: viz následující 4 snímky.

Giorgio Vasari - teoretik 6

Giorgio Vasari Život florentského malíře, sochaře a architekta Michelangela Buonarotiho (úvod) V době, kdy se vynikající duchové, vedeni světlem přeslavného Giotta a jeho následovníků, pilně snažili osvědčit před světem schopnosti, jimiž je obdařila přízeň hvězd a šťastná směs životních šťáv, a kdy se v touze napodobit velikost přírody skvělostí umění všestranně, ale marně namáhali dosáhnout pokud možno svrchovaného po-znání, jemuž mnozí říkají inteligence, obrátil nejdobrotivější vládce nebes laskavě své zraky k zemi, a když viděl marnost toho nekonečného usilování, bezvýslednost těch nadmíru zapálených snah (...), rozhodl se vyprostit nás ze všech těchto omylů a seslat na zem ducha, který by se osvědčil všestranně ve všech uměních a oborech a který by sám o sobě dokázal, co to je dokonalost výtvarného umění, ať už jde o vedení čáry, o stíny a světla, jež dávají reliéfnost malířství, nebo o správný úsudek při práci v sochařství a o pohodlná, bezpečná, zdravá, přívětivá obydlí se správnými proporcemi a bohatými, pestrými ozdobami v architek-tuře. To všechno měla navíc provázet mravnost opravdové filosofie a ozdoba sladké poesie, aby si jej svět pln obdivu zvolil za jedinečný vzor práce, svatých způsobů a veškerého lidského konání, a pokládal jej tedy spíše za cosi božského než pozemského. A jelikož Nejvyšší viděl, že v podobných činnostech, především však v tak jedinečných uměních, jako jsou malířství, sochařství a architektura, stáli nadaní toskánští duchové vždy vysoko nad ostatními, poněvadž si hleděli víc než kdo jiný v Itálii práce a studia všech oborů, rozhodl se dát tomuto duchu za domov nejdůstojnější ze všech měst, Florencii, aby tak přivedl veškeré umění po zásluze právě v ní prostřednictvím jejího občana k vrcholné dokonalosti. 7

Romantická tradice výkladu umění Charles Baudelaire (1821-1867) John Ruskin (1819-1900) 8

Baudelairova kritika fotografie „V dnešní smutné době se objevil nový vynález, který nemálo pomohl utvrdit sebevědomí hlouposti a zničit to vzne-šené, co snad ještě zůstalo z francouz-ského ducha. Modloslužebný dav žádal ideál jemu odpovídající a samozřejmě přizpůsobený jeho povaze. (…) Bůh mstitel vyslyšel přání davu. Daguerre se stal jeho Mesiášem. A tu si dav řekl: ,Protože nám fotografie zaručuje naprostou přesnost (oni tomu věří, ti šílenci!), je fotografie uměním.´ Celá společnost se splašila a od té chvíle se zhlíží jako Narcis ve vlastní hrubé podobě na desce.“ Ch.B., Moderní obecenstvo a fotografie, in: Úvahy o některých současnících. Praha 1968, s. 382.

Hermeneutické sché-ma O. Bätschmanna Kulturní recepce: malířství, literatura, hudba, filosofie atd. Vizuální a literární reference: invence umělce Umělec: biografie, pravidla a motivy umělecké práce Souvislosti obrazových druhů (žánrů), styl a modus, žánrové teorie a teorie umění Způsob představení: všeobecná a individuální pravidla obrazové reprezentace Validace: funkce a význam; srovnávací nazírání Validace: argumentační zajištění (účinu, nebo rozporu) Ikonografická analýza: obraz-text, ikonografický typ Objednavatel nebo trh: historická pravidla recepce umění Objednavatel: životopis, pravidla a motivy Historický výklad podle zakázky a funkce Produkce idejí z invence, referencí, funkce, způsobu představení atd. Kreativní abdukce: konjektury souvislostí, produkce významu Figura interpretace s jednotlivými úkony (Oskar Bätschmann, Anleitung zur Interpretation. Kunstgeschichtliche Herme-neutik. In: Kunstgeschichte. Eine Einführung. Ed. Hans Belting, 3. vyd. Berlin 1988, s 218.) Hermeneutické sché-ma O. Bätschmanna

„Uměleckohistorické řemeslo“ Rozdíl mezi oborovým „řemeslem“, tj. základními dovednostmi historika umění, a interpretací, tj. uplatněním sofistikova-ných metod výkladu, založených na dalším teoretickém studiu. Popis a rozpoznání uměleckého díla Heuristika: a) ohledání díla, b) kritika pramenů a literatury Analýza a komparace (ta je nejdůležitější umělecko-historickou procedurou) Rekonstrukce tvůrčího kontextu: a) rek. původního stavu, b) rek. bezprostředního kontextu díla: materiál – autor – objednavatel – funkce Konstrukce významu: na rozdíl od rekonstrukce není návratem do minulosti, ale spíše hledáním současné aktuality díla. Zdroj: Jiří Kroupa, Metody dějin umění. Metodologie dějin umění 2. Brno 2010, s. 61-65.