N_ESFS Ekonomika subjektů finančních služeb  Vysoká škola finanční a správní téma č. 6 Rizika a finanční řízení banky Vyučující Ing. Arnošt Klesla, Ph.D.  Výuka v LS 2016 N_ESFS/cFPH: každé liché pondělí 10:30–11:14 S34, každé liché pondělí 11:15–12:00 S34,  N_ESFS/pFPH: Po 12:15–12:59 S34, Po 13:00–13:45 S34,  N_ESFS/vFPH: So 2. 4. 8:00–9:30 S35, 9:45–11:15 S35, So 16. 4. 8:00–9:30 S35, 9:45–11:15 S35, Pá 29. 4. 13:45–15:15 S35, 15:30–17:00 S35, 

Cíle předmětu Absolvováním tohoto předmětu studenti získají přehled o nejvýznamnějších teoretických i praktických souvislostech, vztazích a procesech charakterizujících sledovanou oblast a současně získané základní schopnosti i návyky aplikovat v praxi. Na konci tohoto kurzu bude student schopen porozumět a vysvětlit metody využívané v podnikání a řízení subjektů poskytujících finanční služby - banky, obchodníci s investičními nástroji, fondy kolektivního investováni a organizátoři prvků tržní infrastruktury a zároveň bude schopen vysvětlit ekonomickou podstatu podnikání těchto subjektů

Program výuky pro prezenční studium LS 2016 1.Finanční trhy, segmentace FT a finanční služby 8.2. 2.Ekonomické aspekty a omezení činností poskytovatelů finančních služeb + seminář 1,2 15. 2. 3. Předpoklady a trendy efektivního rozvoje banky. 22. 2. 4. Bilance banky a její výkonnost + seminář 3,4 29.2. 5. Ekonomika, organizace a řízení bankovních subjektů 7. 3. 6. Rizika a finanční řízení banky seminář 5,6 14. 3. 7. Teorie a praxe organizace a řízení bankovních subjektů 21.3. 8. Postavení obchodníků s cennými papíry (OCP) a proces poskytování investičních služeb OCP investorům 4. 4 9. Ekonomické aspekty postavení a činností investičních fondů jako poskytovatelů investičních služeb. seminář 7,8 11.4. 10. Investiční fondy jako základní institucionální investor a poskytovatel investičních služeb. 18. 4 11. Úloha finančních institucí při zprostředkování MaA, specifika fúzí a akvizic v oblasti finančního trhu seminář 9,10,11 25.4.

Literatura povinná literatura Pavlát, V. a kol. Kapitálové trhy, 2. vydání,Praha:Professional Publishing, 2005 MEJSTŘÍK,M., PEČENÁ, M., TEPLÝ, P. Základní principy bankovnictví / Basic principles of banking, Universita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha 2008 KOPŘIVOVÁ, V. A kol. Řízení obchodních bank, C.H.Beck, Praha 2006 Pavlát,V., Kubíček,A. Regulace a dohled nad finančními trhy, 2.vydání, Praha:VSFS, 2010 ÚZ č.851, Cenné papíry; Kapitálový trh, Praha: Sagit, 2011 Výroční zprávy bank Jílek,J., Finanční trhy a investování, Praha:Grada, 2011 doporučená literatura Opatření ČNB z oblasti bankovního dohledu a regulace bank Nývltová, R., Malinič,P. Finanční řízení podniku, Praha:Grada, 2011

Zakončení předmětu N ESFS léto 2016 prezenční studium 10 bodů Prezentace seminární práce 10 bodů Seminární práce 10 bodů Přidaná hodnota seminární práce 20 bodů Závěrečný test 31 bodů minimální skóre pro absolvování předmětu 31 – 50 bodů hodnocení E – A podle stupnice Ústní část zkoušky : nad 31 bodů v případě zlepšení stupně hodnocení z dosaženého skore.

Zakončení předmětu N ESFS léto 2016 kombinované studium Úvěrové riziko – riziko ztráty, v případě že partner nedostojí svým závazkům, Zakončení předmětu N ESFS léto 2016 kombinované studium 20 bodů Seminární práce 10 bodů Přidaná hodnota seminární práce 20 bodů Závěrečný test 31 bodů minimální skóre pro absolvování předmětu 31 – 50 bodů hodnocení E – A podle stupnice Ústní část zkoušky : nad 31 bodů v případě zlepšení stupně hodnocení z dosaženého skore.

Riziko v bance Rizika v bance jsou různě významná, jejich závažnost a dopad se mění v závislosti na vývoji vnitřního a vnějšího prostředí

Obecné zásady platné pro systémy řízení rizik (B. W. Clarke) 7 kroků, jak zlepšit celkový obecný systém řízení rizik (tzv. IMPROVE) I - identifikace (Identification) – důkladné prozkoumání typu expozice a vývoje protistrany v transakci. Je třeba ohodnotit nejen riziko samotné, ale i míru, v jaké je věřitel tomuto riziku vystaven; M - měření (Measurement) – určení výše expozice vůči jednotlivým klientům a stanovení možných problémů; P - projekce (Projection) – protože se ohodnocuje budoucí, potencionální riziko, je třeba plánovat, předvídat vývoj expozice, požadavky klienta a vývoj jeho finanční situace; R - ocenění rizik (Risk Assessment); O - přehodnocení možností (Options Review) – přehodnocení způsobů, jak čelit identifikovaným a oceněným rizikům; V - hodnocení (Valuation) – při hodnocení rizik je třeba vzít v úvahu také cíle, jakých chce management dosáhnout, a zvážit náklady a přínosy, tj. provést tzv. Cost-benefits analýzu; E - provedení (Execution) – uskutečnění konečného rozhodnutí, které je důsledkem provedené analýzy rizik.

Přístupy k řízení bankovních rizik Tradiční přístup: řízení rizik se soustřeďovalo na řízení aktiv a pasiv v bankovní bilanci (= banking book) Soudobý přístup: řízení rizik se více orientuje na podrozvahové položky (= trading book) - vysvětlení (?): - rozdílný vliv změny např. úrokové sazby na podrozvahové položky – inverzní vztah ceny dluhopisů a úrokové míry

Management rizika Chování subjektů s ohledem na riziko Přijatelné – retence (zadržování rizika), situace, kdy je banka připravena vypořádat se s následky výskytu rizika (ztráty) z vlastních zdrojů (rezerv, zisku) Nepřijatelné - je třeba rozhodnout o dalším postupu

Přijatelnost rizika Posouzení závisí na : Riziková kapacita banky – nejvyšší finanční ztráta, kterou je banka schopna přežít, která neovlivní její existenci Velikost přijatelného rizika , tolerovaného, představuje určitou výši ztráty, kterou je banka ochotna přijmout v rámci své rizikové kapacity.

Rozhodnutí o velikosti přijatelného rizika Požadavky a očekávání stakeholderů (věřitelé, regulátor, ratingové agentury, stát, aj.) Postoj managementu k riziku : Averze k riziku Sklon k riziku Neutrální postoj Ovlivněn osobnostními charakteristikami, založením osobnosti, minulými zkušenostmi, systém řízení firmy

Postup v případě nepřijatelného rizika Dva základní přístupy Risk Aviodance – vyhnutí se riziku, ne vždy lze úspěšně a dlouhodobě praktikovat, některá rizika jsou nevyhnutelná Risk Mitigation – snížení, zmírnění rizika, je třeba zvolit vhodnou strategii: Eliminace, resp. oslabení příčin vzniku rizika (prevence rizika) Snižování negativních dopadů rizika Transfer rizika přesunem na jiné subjekty (pojišťovnu) Většina opatření ke snížení rizika vyvolává určité náklady (pojištění) , je třeba posoudit nejen snížení rizika, ale i vyvolané náklady na toto snížení

Změny hodnoty aktiv a pasiv Hlavním důsledek řady rizik je situace, kdy dojde k rozdílnému pohybu hodnoty aktiv a /nebo pasiv. Řízení rizik je zaměřeno na to, aby byly tyto dopady ošetřeny aktiva zisk ztráta pasiva aktiva pasiva Změna kursu pasiva aktiva Změna úroků Kvalita úvěrů Pokles akcií Výše PMR … Bilance – změna A Bilance – změna B Výchozí bilance

Klasifikace rizik podle Basel II Rizika banky riziko riziko riziko protistrany tržní operační úvěrové kursové procesy Iinvestiční úrokové lidé akciové systémy externí faktory

Charakteristika rizik podle prof. Sekerky Úvěrové riziko – riziko (pravděpodobnost) ztráty, v případě že partner nedostojí svým závazkům, obsahuje také inherentní riziko produktu (výše ztráty v důsledku defaultu) Tržní riziko - Tržní riziko vyplývá ze změn tržních cen a jejich dopadu na zisk (hodnotu vlastního kapitálu) banky. Výše tržního rizika závisí na struktuře bilance (výsledovky) a citlivosti jednotlivých položek aktiv i pasiv (výnosů a nákladů) na změny tržních cen. V závislosti na tom, o jaké tržní ceny se jedná, dělíme tržní riziko na: Úrokové riziko – riziko ztráty v případě změny útokových měr, Akciové riziko – riziko ztráty v případě změn cen akcií, Komoditní riziko – riziko ztráty v případě změn cen komodit, Měnové riziko – riziko ztráty v případě změn měnových kurzů,

Charakteristika rizik podle prof. Sekerky Riziko likvidity – toto riziko se dělí na: Riziko tržní likvidity – riziko ztráty v případě malé likvidity trhu, Riziko cash-flow – riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti, Operační riziko – riziko v případě lidských chyb, podvodů nebo nedostatků informačních systémů,

Úvěrové riziko Úvěrové riziko se dále člení na kategorie Přímé úvěrové riziko (direct credit risk) Přímé úvěrové riziko je rizikem ztráty ze selhání partnera u tradičních rozvahových položek v plné nebo částečné hodnotě, tj. u úvěrů, půjček, vkladů, dluhopisů, směnek apod.. V rámci přímého úvěrového rizika se někdy vyčleňuje suverénní riziko. Jedná se o riziko selhání zahraniční vlády či agentury, podporované vládou v plné míře a úvěru.   Riziko úvěrových ekvivalentů (credit equivalent exposure) Riziko úvěrových ekvivalentů je rizikem ztráty ze selhání partnera u podrozvahových položek. Tj. u poskytovaných úvěrových příslibů, poskytovaných záruk, poskytnutých či potvrzených dokumentárních akreditivů, derivátů Měnové vypořádací riziko (foreign exchange settlement risk) je rizikem poskytnutí jedné měny, aniž dojde k přijetí druhé měny. Toto riziko způsobují časové rozdíly, termíny konečnosti plateb a rekonciliační postupy. Vypořádací riziko cenných papírů Vypořádací riziko cenných papírů je riziko ztráty ze selhání finanční transakce ve fázi vypořádání, kdy příslušná hodnota byla partnerovi dodána, ale protihodnota není k dispozici.

Tržní rizika Úrokové riziko (interest rate risk) Úrokové riziko je riziko ztráty vyplývající ze změn úrokových sazeb na finančních trzích. Úrokové riziko spočívá v nejistotě o vývoji úrokových sazeb a vyplývá z různé citlivosti aktiv a pasiv na pohyb úrokových sazeb. úročená aktiva a pasiva jsou často úročena sazbou, jež je vázána na nějakou referenční sazbu. Nečastějším případem bývají úvěry, jejichž úroková sazba je odvozena od sazeb mezibankovního trhu(PRIBOR) Změní-li se tato referenční sazba, což je mimo kontrolu banky, změní se množství úrokových výnosů z takových úvěrů, což má samozřejmě dopad do zisku

Vlivem změny úrokové sazby dojde ke změně čistého úrokového příjmu Úrokové riziko Vlivem změny úrokové sazby dojde ke změně čistého úrokového příjmu

Tržní rizika - pokračování Akciové riziko (risk on share) spočívá v nejistotě o vývoji cen jednotlivých akcií. Akciové riziko se dělí na specifické akciové riziko a obecné akciové riziko. Specifické akciové riziko je rizikem ztráty z možného nepříznivého či příznivého vývoje ceny akciového nástroje v důsledku zhoršení či zlepšení finanční situace emitenta akciového nástroje, a tudíž poklesu či zvýšení ceny určitého akciového nástroje Měnové riziko (foreign exchange risk) Měnové riziko je riziko, které spočívá v nejistotě o vývoji kursů měn, v nichž jsou nenominovány rozvahová aktiva, rozvahová pasiva i podrozvahové pohledávky a závazky banky. Pohyb kursů cizích měn vůči domácí měně pak vede k dopadům do zisku Komoditní riziko (Commodity risk) je riziko změn na trzích komodit

Riziko likvidity (liquidity risk) Likvidní riziko se dělí na dvě kategorie. A to na riziko financování a na riziko tržní likvidity. Riziko financování se týká schopnosti splnit požadavky na investování a financování vzhledem k nesouladu v peněžních tocích (cash-flow). Jedná se o riziko neschopnosti zajistit hotovost na portfolio aktiv a pasiv o určitých splatnostech a úrokových mírách. Riziko tržní likvidity spočívá v neschopnosti dostatečně rychle zlikvidovat finanční nástroje, a to v dostatečném objemu za rozumnou cenu. Jedná se o riziko, že dojde k poklesu likvidity nástrojů na trhu a nebude existovat rozumná cena. Tím se rozpětí mezi cenami poptávky a nabídky rozšíří natolik, že účastník trhu nebude moci prodat nebo nakoupit nástroj, aby uzavřel své pozice. I když se instituce může domnívat, že portfolio má hodnotu, nepřítomnost likvidity na trhu způsobuje, že o nástroje portfolia nemusí být na trhu zájem.

Likviditní riziko pasiv Banka ve svém podnikání čelí riziku likvidity – hrozbě, že nebude mít dostatek likvidních aktiv, aby mohla dostát svým závazkům na straně pasiv Likviditní riziko pasiv Nečekané výběry vkladů Řešení : Nákup likvidity na mezibankovním trhu Snížení likvidních aktiv

Likviditní riziko Pro vyhodnocování očekávaných přílivů a odtoků hotovosti se používá tzv. žebříková metoda cash flow – likviditní GAP Žebříková metoda

Operační riziko (operation risk) Operační riziko je rizikem ztráty vyplývající z nedostatků či selhání interních postupů, lidského faktoru, informačních systémů či důsledků živelné externí události. Operační riziko se dělí na tři kategorie: transakční riziko, které je rizikem ze ztráty z provádění operací v důsledku chyb v provedení operací, chyb vyplývajících ze složitosti produktů a neschopnosti současných systémů je provádět, chyb ve vypořádání obchodů, nezáměrné poskytnutí či přijetí komodit a v neadekvátní právní dokumentaci. riziko operačního řízení, které je rizikem ztráty z chyb v řízení aktivit ve front, middle a back office. Jedná se o neidentifikovatelné obchody nad limit, neautorizované obchodování, podvodné operace vztahující se k obchodování a zpracování včetně chybného zaúčtování a padělání, praní peněz, neautorizovaný přistup k systému apod. riziko systémů, které je rizikem ztráty z chyb v systémech podpory. Jedná se o chyby v počítačových programech, o chyby v matematických vztazích modelů, nesprávné a opožděné podávání informací vedení, o chyby při přenosu dat, o chyby v jednom nebo více podpůrných systémech a o nesprávné plánování nahodilých událostí v případě výpadku systému nebo přenosu dat.

Operační riziko kapitálový požadavek podle BASEL II a III Basic Indicator Approach Jednoduchý standardní výpočet – hrubý výnos x ᾳ Standardised Approach Vystihuje lépe rizika, kterým je banka vystavena, Beta koeficientem jsou kvantifikována rizika podle obchodních linií Advanced Measurement Approach Na základě historických ztrát odhadují distribuční funkci rozdělení ztrát Systém řízení operačního rizika banky obsahuje: Vymezení, cíle a zásady a postupy, pravomoci a odpovědnosti, informace o událostech, akceptovatelnou toleranci k riziku, způsob vyvedení rizika mimo banku

Metody řízení úvěrového rizika Identifikace rizika Riziko klienta Riziko země Riziko koncentrace Měření úvěrového rizika Kvantifikace možné ztráty, minimalizace na úrovni klientů – risk mitigation – bonita klienta podle ratingové kategorie, chyba prvního a druhého druhu Zajištění úvěrového rizika Osobní / věcné, nebo abstraktní / akcesorické 4. Sledování úvěrového rizika – cílem určit trendy a změny Úvěrové limity (klienti, odvětví, země), diverzifikace portfolia klientů , BASEL II – kapitálový požadavek, IRB - Iinternal Rating Based Approach viz appendix

Metody řízení a měření úrokových rizik Metody řízení úrokových rizik (Kašparovská, str. 113 – 129) ALM Změna úrokových sazeb Finančními deriváty (FRA, Futures, Swapy, Opce, Cap, floor a collar Kapitálový požadavek k úrokovému riziku podle BASEL III Nejčastěji využívané metody/techniky měření: Gapová analýza Analýza durace VaR (=Value at Risk) Analýza scénářů Zátěžové testy

ALM = Asset - Liability Management Řízení aktiv a závazků Soustřeďuje se tradičně na sledování úrokového rizika , tj. rizika změny úrokových sazeb Cílem je minimalizace úrokového rizika při zajištění dostatečného úrokového výnosu Čistý úrokový výnos = NII (Net Interest Income) = Úrokové výnosy – Úrokové náklady Ukazatel pro benchmark : ČÚM, Čistá úroková marže, NIM (Net Interest Margin) = NII/průměrná úročená aktiva ČÚM = Čistá úroková marže = (úrokové výnosy celkem – úrokové náklady celkem) / průměrná úročená aktiva

Gapová analýza GAP = RSA – RSL GAP = rozdíl mezi aktivy a závazky citlivými na změnu úrokové sazby za určitý časový interval GAP = RSA – RSL RSA= Rate Sensitive Assets, úrokově citlivá aktiva RSL= Rate Sensitive Liabilities, úrokově citlivá pasiva GAP Ratio = RSA / RSL

Gapová analýza Positivní gap = RSA větší než RSL = doba splatnosti aktiv je delší než doba splatnosti závazků Negativní gap = RSA menší než RSL = doba splatnosti aktiv je kratší než splatnost závazků Kumulovaný gap N = gap (N) + gap (N-1) Ukazatele: kumulovaný gap jako procento a) z celkových aktiv, b) z úročených aktiv, c) z kapitálu

Zjištění hodnoty GAPu Každá položka vybraných, „citlivých“ aktiv a pasiv je klasifikována podle doby, kdy bude přeceňována, do nejbližšího přecenění, instrumenty s pevnou sazbou jsou klasifikovány podle zbytkové splatnosti Následně jsou sestavovány „časové koše“ vybraných aktiv a pasiv do časových intervalů podle časové klasifikace (např. do 30 dnů, 1 - 3 měsíců, 3-6 měsíců, 6 – 12, nad 1 rok), která se zapisují v tabulce do sloupců „košů“ Rozdíl sumarizace košů aktiv a pasiv ve sloupcích vyjadřují kladný, nebo záporný GAP, který slouží násobením očekávané změny úrokové sazby k výpočtu očekávaných čistých úrokových výnosů - NII Každá banka má kriteria pro zařazování položek do košů

Gapová analýza - využití net interest income: (čistý úrokový výnos) NII = Δr x (RSA - RSL) Když GAP je pozitivní a tržní úrokové sazby Δr rostou, bude dopad na zisk také pozitivní, čistý úrokový výnos roste. Jestliže naopak úrokové sazby klesají, čistý úrokový výnos klesá. Jestliže GAP je negativní a tržní úrokové sazby rostou, dopad na zisk bude také negativní, čistý úrokový výnos klesá. naopak jestliže úrokové sazby klesají, tak čistý úrokový výnos zase roste. A jestliže GAP je nulový, tak změna tržní úrokové sazby nemá žádný vliv na čistý úrokový výnos.

Vyhodnocení gapové analýzy Gapová analýza ve formě gapové zprávy je tradiční statistický pohled, z něhož se odvozují rozhodnutí k ošetření úrokového rizika Úrokový příjem RŮST POKLES Úrokové sazby růst POKLES RŮST pokles pozitivní negativní gap

IMUNIZACE jako výsledek Gapové analýzy RSA-RSL=0 Eliminace vlivu změny úrokové míry na aktiva a závazky banky Výsledkem gapové analýzy je formulace tzv. gapové zprávy, z které se vyvozují závěry pro rozhodování o řízení úrokového rizika Čím větší je gap splatnosti (maturity gap), tím citlivější je banka na změnu úrokového rizika

Durace Umožňuje na možnost, že se „průměrný život“ (= trvání =durace) určitého aktiva nebo závazku liší od jejich doby splatnosti Analýza durace klade důraz na tržní hodnotu aktiv a závazků (nikoliv na účetní hodnotu jako při gapové analýze)

Durace Změna tržní ceny dluhopisu má vliv na výnos do splatnosti. Durace měří, jakou změnu ceny dluhopisu vyvolá změna úrokových sazeb Durace měří sklon závislosti ceny dluhopisu na úrokové míře. Vychází z první derivace ceny dluhopisu podle úrokové míry. Nejznámější je tzv. Macaulayova durace, která měří průměrnou dobu trvání, jež je potřebná k tomu, aby investor obdržel veškeré budoucí příjmy z dluhopisu.

Durace - příklad dluhopis s nominální hodnotou 100,00 CZK, dobou splatnosti 5 let, kupónem 8,00% p.a. vypláceným 1 ročně a výnosem do splatnosti 10,00% p.a. a datem emise 01.01.2013. Výsledek 4,28 let znamená, že 140,00 CZK – součet finančních toků plynoucích z dluhopisu získáme pomocí využití durace za 4,28 let ode dne vypořádání dluhopisu, což je 11.04.2017. Úrokovací období - n Cash flow CF/(1+i)n n*CF/(1+i)n 1 8 7,27 2 6,61 13,22 3 6,01 18,03 4 5,46 21,86 5 108 67,06 335,3 Suma 140 92,42 395,68 Durace ´395,68/92,42 4,28

Interpretace durace Durace = vážený aritmetický průměr doby splatnosti dluhopisu, kde každé časové období je váženo současnou hodnotou příslušných příjmů v poměru k současné hodnotě dluhopisu Durace je „citlivost kurzu dluhopisu na změnu tržní úrokové sazby dluhopisu“ neboli „střední doba životnosti obligace“ (Macauley, 1938).

Interpretace durace z hlediska řízení úrokového rizika Na duraci lze pohlížet jako na průměrnou dobu k získání příjmů spojených s dluhopisem. Výpočet durace je vážený průměr dob jednotlivých kupónových plateb, kde vahami jsou jednotlivé diskontované kupónové platby. Bezkupónový dluhopis má duraci rovnou době do splatnosti. S růstem kupónové sazby durace klesá, jelikož těžiště plateb se posouvá směrem k počátku. příklad. Tříletá obligace s 10% kupónem se obchoduje za nominální hodnotu 1 mil. Kč. Průměrná doba hotovostního toku této obligace (její durace) činí 2,74 let.

Value at Risk Hodnota VaR vyjadřuje potenciální možné ztráty celého portfolia aktiv, znehodnocení aktiv, na určité hladině spolehlivosti za stanovený časový interval. V podstatě je to statistický odhad, že na určité hladině spolehlivosti nebude v určitém období překročena maximální pravděpodobná ztráta, kterou banka muže utrpět. Metoda měří jen ztrátu, ne zisk „Matematicky se VAR definuje jako jednostranný kvantil z rozdělení zisku a ztrát daného portfolia pro určitou dobu držení“. Například pokud banka zjistí měsíční VaR ve výši 100 mil. Kč při 1 % hladině spolehlivosti, znamená to, že v 99 % případů měsíční ztráta banky nebude převyšovat 100 mil. Kč vzhledem k tržním změnám

VaRx = Vx x dV/dP x ΔPt VaR Obecná definice VaR podle JP Morgan Kde Vx - tržní hodnota pozice, portfolia x dV /dP – citlivost, volatilita, na zmenu ceny (na 1 USD) ΔPt - nepříznivý vývoj cen v období t.

VaR

Value at Risk Význam VaR: odhaduje pravděpodobný maximální obnos, který může být ztracen z bankovního portfolia v důsledku změny rizikových faktorů, tj. ceny podkladových aktiv během specifického časového horizontu, a to v rámci intervalu statistické spolehlivosti umožňuje komplexní pohled na riziko bankovního portfolia měří ekonomický kapitál banky ohodnocuje rizika v peněžních jednotkách Model VaR slouží k měření tržního rizika banky; později byl přizpůsoben i pro měření úvěrového rizika banky od r.1996 se stal součástí požadavků BASEL 1. Má být propočítáván každých 10 dní na hladině 99%

VaR Příklad: denní hodnota portfolia v riziku je 1 milion korun se spolehlivostí 95 %, tj. případná denní ztráta vyšší než 1 milion korun hrozí s pravděpodobností 5 %. Za daných podmínek lze ztrátu vyšší než 1 milion korun očekávat v následujícím dnu jen v jednom z dvaceti případů

Value at Risk Modely VaR týkající se tržního rizika se koncentrují na 4 podkladová aktiv banky a jejich ceny: 1.úrokové sazby při různé době splatnosti 2.měnové kurzy 3.ceny akcií 4.ceny komodit Využití analýzy Value at Risk (VaR): Měření a řízení tržního rizika banky Měření a řízení úvěrového rizika banky

3 přístupy VaR metoda variací a kovariancí (parametrická metoda nebo analytická metoda) metoda historické simulace (metoda empirické distribuce) metoda simulace Monte Carlo (stochastická simulace) Základem všech metod jsou tržní faktory, které mají vliv na cenu portfolia.

Analýzy scénářů a zátěžové testy VaR neumí dobře podchytit takové strategie, které s velkou pravděpodobností vedou k malým ziskům a s malou pravděpodobností pak k obrovským ztrátám Banky, které používají vnitrní modely VaR k měření rizika a stanovení kapitálového požadavku, musí pravidelně provádět zpětné testování modelu (backtesting) a stresové testování. Doplňují předchozí metody tím, že zkoumají extrémní situace (při nichž jsou narušeny obvyklé tržní podmínky) Slouží k odhalování rizik, která nejsou zahrnuta v používaných modelech Slouží ke kvantifikaci rizik pro delší časová období

Riziko likvidity Situace, kdy banka nebude mít dostatek volných finančních prostředků k pokrytí svých splatných závazků Měření : Likvidní GAP včetně kumulativního Ukazatele : krátkodobá, střdnědobá, dlouhodobá likvidita

Ukazatele bankovní likvidity Likvidita je z pohledu finanční analýzy poměrový ukazatel, který lze definovat jako momentální schopnost uhradit splatné závazky V takovém případě se hovoří o likviditě v širším slova smyslu. V užším slova smyslu pak bývá uvažována tzv. absolutní likvidita, neboli likviditnost, což je schopnost různých aktiv přeměnit se rychle a bez větších ztrát v peníze a tím firmě posloužit k úhradě závazků.

Ukazatele bankovní likvidity Ukazatel okamžité likvidity. LO = 𝑉𝑦𝑠𝑜𝑘𝑜 𝑙𝑖𝑘𝑣𝑖𝑑𝑛í 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎/Ok𝑎𝑚ž𝑖𝑡ě 𝑠𝑝𝑙𝑎𝑡𝑛é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦 𝑥 100 Banka musí část svých aktiv neustále udržovat v absolutně likvidní formě, tzn. jako pokladní hotovost. Mezi vysoce likvidní aktiva patří také vklady u centrální banky tvořené povinnými minimálními rezervami a dobrovolnými rezervami, neterminované vklady u ostatních bank Do okamžitě splatných závazků lze zahrnout netermínované primární vklady klientů, případně okamžitě splatné závazky k jiným bankám.

Ukazatele bankovní likvidity Ukazatel krátkodobé, běžné, likvidity 𝐿𝑏=𝐿𝑖𝑘𝑣𝑖𝑑𝑛í 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎/𝐾𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦 𝑥 100 vyjadřuje, do jaké míry existuje rovnováha mezi likvidními aktivy a krátkodobými závazky banky. Za minimální přípustnou hodnotu se uvádí 15 %. Mezi likvidní aktiva patří jednak položky vysoce likvidních aktiv, jednak vysoce likvidní cenné papíry typu pokladničních poukázek, případně vysoce likvidních dluhopisů. Mezi krátkodobé závazky patří všechny závazky banky splatné v určitém krátkodobém časovém horizontu, tj. závazky k nebankovním klientům, k bankám a ostatním věřitelům. Ukazatel běžné likvidity vůči krátkodobým bankovním věřitelům vypovídá o schopnosti banky krýt jejich pohledávky hodnotou majetku

Ukazatele bankovní likvidity Ukazatel dlouhodobé likvidity Ld = dlouhodobé úvěry/dlouhodobé vklady x 100 Limitní hodnoty se pohybují mezi 100 a 135 % Pro měření rizikan likvidity existují dva přístupy – pomocí stavových veličin a dále pomocí cash flow instrumentů banky

Ukazatele bankovní likvidity GAP analýza likvidity princip spočívá v rozdělení všech aktiv a pasiv do časových pásem dle jejich splatnosti. Z nesouladu splatnosti aktiv a pasiv pak vzniká tzv. GAP Lze sestavit periodický inkrementální GAP, který představuje rozdíl aktiv a pasiv v každém časovém pásmu. (měsíc, Q,rok) Dále inkrementální kumulovaný GAP, jenž je součtem „GAPů“ jednotlivých časových pásem. Ten se vzhledem k rovnosti aktiv a pasiv musí posledním pásmu rovnat 0

Ukazatele bankovní likvidity Oslabení likvidity oslabuje obchodní pozici banky a může pro ni mít závažné a někdy i existenční důsledky Riziko likvidity může nastat zejména v případě, kdy je splatnost pasiv kratší než splatnost aktiv. Jestliže banka nedisponuje dostatečnou likviditou, je nucena prodat svá aktiva i pod jejich tržní cenou a realizuje ztrátu. V opačné situaci, kdy by banka trvale udržovala velké množství vysoce likvidních aktiv, by díky nízkému výnosu těchto vysoce likvidních aktiv dosahovala nízkých zisků.

Ukazatele bankovní likvidity Podle Basel III, budou komerční banky povinny dodržovat požadavky na likviditu (globální standardy likvidity) označovány jako globální standardy likvidity. Globální standardy likvidity obsahují dva ukazatele, a sice: ukazatel likvidního krytí (Liquidity Coverage Ratio – LCR) a ukazatel čistého stabilního financování (Net Stable Funding Ratio – NSFR)

Appendix https://is.bivs.cz/th/12235/bivs_m/Dymes_Jiri_DP_nahrat.pdf file:///I:/V%C3%BDuka%20LS%20015/N%20ESFS/semin%C3%A1%C5%99e%20ls%202015/Dymes_Jiri_DP_nahrat%20(1).pdf

Basel I Hlavní náplní Basel I bylo zavedení kapitálového požadavku na banky. Povinně udržovaný kapitál měl krýt riziko spojené s možností nesplácení poskytnutých úvěrů a rovněž tržní rizika. Aktiva byla pro tento účel rozdělena do pěti kategorií a každá z nich měla přiřazenou určitou rizikovou váhu. Basel I definoval, jaké položky lze zahrnout do regulatorního kapitálu. Kapitálový požadavek byl potom vyjádřen jako minimální podíl regulatorního kapitálu na rizikově vážených aktivech a tato minimální výše byla stanovena na 8 %.

Basel I Problémem bylo, že klienti bank nebyli rozlišeni podle bonity (schopnosti dostát svým závazkům), a tak kapitálový požadavek neodrážel skutečné riziko, které banky podstupovaly. Riziková váha byla v rámci jednotlivých kategorií aktiv společná a nabývala hodnot od 0 do 1. K rizikově váženým aktivům z rozvahy se připočítávala i rizikově vážená podrozvahová (mimobilanční) aktiva, která se násobila konverzními faktory

Basel II V červnu 1999 Basilejský výbor pro bankovní dohled vydal návrh nového rámce kapitálové přiměřenosti (Capital Adequacy Framework), který byl postaven na třech pilířích: prvním jsou minimální kapitálové požadavky, druhým proces dohledu (resp. aktivity bankovního dohledu) a třetím tržní disciplína bank. Následovaly diskuze s bankovními institucemi a regulačními orgány a 26. června 2004 byl nový rámec kapitálové přiměřenosti, oficiálně nazvaný New Basel Capital Accord (dále Basel II), vydán.

Rozdělení Basel II do tří pilířů

Cíle Basel II podpora bezpečnosti a stability finančního sektoru, zlepšení konkurenceschopnosti kapitálové požadavky odpovídající rizikům zohlednění všech rizik uznání interních bankovních metod hodnocení rizika aplikace na banky po celém světě, mezinárodně jednotný systém posílení bankovního dohledu a trhu

Implementace Do evropského právního systému byl Basel II implementován směrnicemi Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES a 2006/49/ES ze dne 14. 6. 2006. K začlenění do národních právních řádů členských zemí EU došlo k 1. 1. 2007. V případě České republiky prostřednictvím zákona 120/2007 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti se stanovením kapitálových poţadavků na banky, spořitelní a úvěrní družstva, obchodníky s cennými papíry a na instituce elektronických peněz, a vyhlášky České národní banky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry (s účinností od 1. 7. 2007). Rok 2007 představoval v České republice přechodné období, kdy si banky mohly vybrat, zda se budou řídit starými, nebo novými pravidly. K plné implementaci Basel II došlo v ČR až od 1. 1. 2008. Od 1. 1. 2011 vstoupila v platnost novelizace výše uvedené vyhlášky, a to na základě vyhlášky ČNB č. 380/2010 Sb.

První pilíř zahrnuje minimální kapitálový požadavek, doznal oproti Basel I řady změn. Nově je v kapitálovém požadavku zohledněno operační riziko (kromě tržního a úvěrového rizika) Celkem jsou při stanovení regulatorního kapitálu stanovena tři rizika, od kterých se odvíjí jeho výše: Úvěrové Operační Tržní Kapitálová přiměřenost se vypočítá jako 8 % z podílu, v jehož čitateli je kapitál a ve jmenovateli kapitálové požadavky:

Kapitál banky Kapitál banky sestává ze tří součástí - Tier 1 – 3 představují jednotlivé složky kapitálu, O jsou odečitatelné položky, Kapitál = Tier 1 + Tier 2 + Tier 3 - O Banka splňuje kapitálovou přiměřenost, pokud udržuje kapitál minimálně ve výši odpovídající 8 % ze součtu kapitálových požadavků k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku.

Kapitál banky Tier 1, anglicky core capital, v české úpravě nazývaný původní kapitál, představuje základní složku kapitálu. Od 1. 1. 2011 vstoupila v platnost nová úprava, která jej dále rozděluje na dvě části: Hlavní původní kapitál Vedlejší původní kapitál (hybrid capital) Hlavní původní kapitál je tvořen především splaceným základním kapitálem (sníženým o součet jmenovitých hodnot kumulativních prioritních akcií) a odhalenými rezervami po zdanění Basel II dále stanovuje, že podíl složky Tier 1 na celkové kapitálové bázi musí činit nejméně 50 %.

Vedlejší původní kapitál Nástroj, který je zahrnut do vedlejšího původního kapitálu, musí splňovat mimo jiné tyto podmínky: Splatnost není určena nebo je větší než 30 let Je nezajištěný, jednorázově splatný a vázaný podmínkou podřízenosti Vyplacení příslušenství, podílu na zisku nebo obdobného plnění je vázáno na soustavné plnění požadavků na kapitálovou přiměřenost banky

Tier 2 Tier 2, anglicky téţ supplementary capital, ve vyhlášce ČNB č. 123/2007 Sb. nazývaný dodatkový kapitál, se dle Basel II skládá z následujících položek Skryté rezervy – Basel II ponechává tuto část na úpravě jednotlivých národních regulátorů, neprůhlednost je důvodem pro vyjmutí této položky z tier 1. Rezervy z přecenění –v některých zemích dochází v účetnictví k přeceňování aktiv z historické ceny na současnou hodnotu Obecné rezervy – mohou být započítány pouze do výše 1,25 % ze sumy rizikově vážených aktiv, resp. 0,6 %, pokud banka používá k ocenění úvěrových rizik IRB přístupy. Jsou vytvářeny na krytí dosud neidentifikovaných možností ztrát. Hybridní nástroje dluhů a kapitálu – jedná se o nástroje, v nichž jsou zkombinovány některé vlastnosti aktiv i pasiv. Podřízený dluh – započítává se ve výši 50 % a pouze za předpokladu, ze doba splatnosti je delší než 5 let (představuje emitovaný podřízený dluhopis nebo vklad poskytnutý věřitelem, musí splňovat podmínku podřízenosti dle zákona o dluhopisech.) Tier 2 může dosahovat výše maximálně 100 % složky Tier 1

Tier 3 Basel II původně definoval tier 3 jako krátkodobý podřízený dluh na krytí tržního rizika. Tržní riziko je primárně kryto ze složek tier 1 a tier 2. Na uvážení národního regulátora bylo však možné zapojit i třetí vrstvu kapitálu, skladující se z krátkodobého podřízeného dluhu, aby byl kapitálový požadavek k tržnímu riziku naplněn. V souvislosti se změnami v Basel II platnými od 1. 1. 2011 došlo ke zrušení uznatelnosti kapitálové složky tier 3. Českých bank se toto opatření nedotklo, protože tier 3 nebyl v České republice využíván

Odečitatelné položky Basel II stanovuje také seznam položek, které mají být pro potřebu výpočtu kapitálové přiměřenosti z kapitálu vyjmuty. goodwill zvýšení kapitálu vyplývající z expozic ze sekuritizace investice do dceřiných společností, které nejsou součástí konsolidovaného národního systému Česká národní banka vymezuje ve své vyhlášce odečitatelné položky podrobněji. kapitálové investice do bank a finančních institucí, jestliže tyto investice přesahují 10 % základního kapitálu osob, do nichž je investováno, a součet těchto investic přesahující 10 % kapitálu před odečtením předchozí položky. Odečítá se také hodnota expozic ze sekuritizace s rizikovou váhou 1250 %

Limity položek kapitálu V souladu s ustanoveními obsaženými v dohodě Basel II stanovila ČNB následující limity pro jednotlivé vrstvy kapitálu: Tier 2 představuje maximálně 50 % z výše tier 1. Odčitatelné položky se odečítají rovným dílem od složky tier 1 a tier 2. Pokud jejich výše přesahuje výši tier 2, pak se příslušný rozdíl odečítá od tier 1. Tier 3 lze zohlednit pouze do výše 150 % ze součtu tier 1 a tier 2 sníženého o odečitatelné položky a součet kapitálových požadavků k úvěrovému a operačnímu riziku a riziku rozmělnění investičního portfolia. Přebytek v krytí očekávaných ztrát lze započítat jen do výše 0,6 % z rizikově vážených expozic.

Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku (KPúr) a/investičního portfolia K výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku investičního portfolia využívají banky buď základní přístup, nebo přístupy speciální. Standardizovaná metoda představuje základní přístup. Je založena na hodnocení bonity klientů externími ratingovými agenturami a Basel II přesně stanovuje rizikové váhy pro jednotlivé stupně ratingu. Banky mají možnost využívat i speciálních přístupů (označovaných jako IRB přístupy z anglického Internal Rating Based), které jsou založeny na vlastním ohodnocení rizik. Aby banky mohly speciální přístupy uplatnit, musí jim k tomu národní orgán dohledu udělit souhlas. Tento souhlas je vázán na řadu podmínek, které musí banka splnit.

Standardizovaný přístup Expozice bank podnikajících na území České republiky, které při měření úvěrového rizika využívají standardizovaného přístupu, se rozdělují do následujících kategorií: a) expozice vůči centrálním vládám a centrálním bankám, b) expozice vůči regionálním vládám a místním orgánům, c) expozice vůči organizacím veřejného sektoru a ostatním nepodnikatelským osobám, d) expozice vůči mezinárodním rozvojovým bankám, e) expozice vůči mezinárodním organizacím, f) expozice vůči institucím, g) podnikové expozice, h) retailové expozice, i) expozice zajištěné nemovitostmi, j) expozice po splatnosti, k) regulatorně vysoce rizikové expozice, l) expozice v krytých dluhopisech, m) sekuritizované expozice, n) krátkodobé expozice vůči institucím a krátkodobé podnikové expozice, o) expozice vůči fondům kolektivního investování, nebo p) ostatní expozice

Standardizovaný přístup Pro každou kategorii jsou stanoveny rizikové váhy, které se odvozují od stupně ratingu klienta. Národní orgán dohledu stanoví seznam ratingových agentur, z jejichž hodnocení mohou banky vycházet. Rizikové váhy vstupují do výpočtu rizikově váženě expozice: Rizikově vážená expozice = E · r, kde: E označuje hodnotu expozice, r označuje rizikovou váhu expozice. Hodnota expozice se u rozvahových aktiv rovná její účetní hodnotě. V případě podrozvahových položek se od účetní hodnoty odečítá výše rezerv násobená konverzním faktorem, který zohledňuje jejich rizikovost. Hodnota expozice derivátů se stanoví metodou tržního ocenění, standardizovanou metodou, nebo metodou založenou na vlastním modelu.23 Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku se vypočítá jako 8 % ze součtu rizikově vážených expozic.

IRB přístupy Banka může u orgánu dohledu požádat o povolení k využíváni speciálních (IRB) přístupů pro stanovení kapitálového požadavku k úvěrovému riziku. používání speciálních přístupů, se týká především nezávislosti udělování ratingu, jeho důvěryhodnosti, jednotné implementace, přesnosti kvantitativních odhadů rizika a dostatečné dokumentace (je třeba doložit předchozí užívání systému vlastního ratingu pro účely vnitřního měření rizik po dobu nejméně tří let Speciální přístupy jsou pro banku výhodné v tom, že umožňují udržováni nižší úrovně kapitálového požadavku. Stávají se výhodnější především tehdy, když klienti banky nemají stanoven externí rating od některé z uznávaných agentur a v případě použití standardizovaného přístupu by tak musela být započtena riziková váha 100 %.

Pokročilý přístup Banky, které pokročilých přístupů využívají, rozdělují své expozice do následujících kategorií: a) expozice vůči centrálním vládám a centrálním bankám, b) expozice vůči institucím, c) podnikové expozice, d) retailové expozice, e) akciové expozice, f) sekuritizované expozice, nebo g) ostatní expozice

Kapitálový požadavek u IRB přístupu Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku představuje 8 % z hodnoty rizikově vážených aktiv. Základem pro jeho stanovení je výpočet následujících čtyř parametrů: PD (Probability of Default, pravděpodobnost defaultu) – jedná se o pravděpodobnost, že dlužník nebude schopen během stanoveného období splácet svůj závazek LGD (Loss Given Default, ztráta v případě defaultu) – jak vysoká bude ztráta, kterou banka utrpí v případě nesplacení závazku dlužníka EAD (Exposure at Default, expozice při defaultu) – předpokládaná výše závazku v okamžiku defaultu M (Maturity, splatnost) – doba zbývající do splatnosti závazku

Základní a pokročilá metoda IRB U základní metody banka sama stanovuje pouze parametr PD a ostatní parametry stanovuje regulatorní orgán, v případě pokročilé metody určuje banka více rizikových parametrů.

Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku (KPúr) b/ obchodního portfolia se rovná součtu kapitálových požadavků: ke specifickému úrokovému riziku obchodního portfolia ke specifickému akciovému riziku obchodního portfolia k riziku protistrany u repo obchodů nebo půjček či výpůjček cenných papírů nebo komodit, derivátů, transakcí s delší dobou vypořádání, maržových obchodů

Kapitálový požadavek k operačnímu riziku (KPor) Basel II zavádí do kapitálového požadavku také zohlednění operačního rizika, které vyplývá z činnosti bank. Jedná se o riziko nefinanční, to znamená, že je přítomno i v činnosti jiných než finančních institucí.

Kapitálový požadavek k operačnímu riziku Zavádí nově Basel II, v Basel I požadavek zahrnut nebyl. Basilejský výbor reagoval na rostoucí rizika spojená s možností selhání lidského faktoru, vnitřních procesů a systémů. Pro výpočet existuje mnoho různě složitých metod, ze kterých si banka může zvolit tu, která nejlépe odpovídá jejím podmínkám a podstupovaným rizikům. Využití pokročilých metod případně kombinace různých metod podléhá povolení regulatorního orgánu. Kapitálový požadavek k operačnímu riziku může být stanoven: – přístupem BIA (Basic Indicator Approach = Přístup základního ukazatele) – standardizovaným přístupem (Standardized Approach) – přístupem ASA (Alternative Standardized Approach = Alternativní standardizovaný přístup) – přístupem AMA (Advanced Measurement Approach = Pokročilý přístup)

Kapitálový požadavek k tržnímu riziku (KPtr) tržním rizikem rozumíme riziko spojené se změnou tržních cen - riziko úrokové, akciové, měnové a komoditní. Ke všem tržním rizikům musí banka stanovovat kapitálové požadavky. Banky mají několik možností, ze kterých si mohou vybrat postup, který jim nejvíce vyhovuje.

Kapitálový požadavek k tržnímu riziku (KPtr) Kapitálový požadavek k obecnému úrokovému riziku Pro výpočet kapitálového požadavku k obecnému úrokovému riziku může banka využít dvě/tři metody metodu splatností durací (pro úrokové futures obchodované na uznaných burzách lze navíc využít metodu marží). Banka si zvolí jednu z těchto metod pro každou měnu. Celkový kapitálový požadavek je pak roven součtu kapitálových požadavků pro každou měnu vypočtených některou z výše uvedených metod.

Kapitálový požadavek k tržnímu riziku (KPtr) Kapitálový požadavek k obecnému úrokovému riziku se stanoví pouze u akciových nástrojů obchodního portfolia Kapitálový požadavek k měnovému riziku se stanovuje pouze pokud celková měnová pozice přesahuje 2 % regulatorního kapitálu. Kapitálový požadavek ke komoditnímu riziku se stanoví z komoditních nástrojů (nástrojů s alespoň jednou komoditní pozicí) obchodního a investičního portfolia. Pro výpočet kapitálového požadavku si povinná osoba zvolí pro každou komoditu jednu ze dvou metod, kterými jsou buď zjednodušená metoda nebo metoda splatností

Kapitálové požadavky podle vlastních modelů Pro řízení tržních rizik, specifického úrokového rizika a specifického akciového rizika a ke stanovení kapitálových požadavků k těmto rizikům mohou banky po splnění příslušných požadavků a získání souhlasu regulátora využívat také vlastní modely (VaR = Value at Risk

Zhodnocení změn v prvním pilíři 1/ banky musí nově stanovovat kapitálový požadavek nejen k úvěrovému riziku, ale také k tržnímu riziku (což přinesla ovšem už novela Basel I) a operačnímu riziku. Jde zde o snahu Basilejského výboru reagovat na stále rostoucí závažnost těchto rizik v bankovním podnikání. Je nutné zohledňovat i možnosti selhání systémů a vnitřních procesů, které by mohly přinést nemalé ztráty. 2/ rozšíření pásma rizikových vah při stanovování kapitálového požadavku k úvěrovému riziku z 0–100 % na 0–150 % a ke změně v jejich přidělování. Riziková váha se nyní stanovuje podle ratingového hodnocení odpovídajícího rizikovosti dané expozice. 3/ možnost zvolit si z několika metod výpočtu kapitálového požadavku pro danou instituci nejvhodnější. Pro výpočet kapitálových požadavků existuje obvykle více přístupů – od těch základních standardních až po speciální složité přístupy. Banky navíc mohou pro řízení některých rizik využít vlastních modelů. Existuje zde motivace institucí využívat speciální přístupy, které by měly vést k nižším kapitálovým požadavkům.

Druhý pilíř – Supervisory Review Process (SPR) Druhý pilíř konceptu Basel II se týká procesu ověřování regulátorem. Basilejský výbor stanovil už v roce 1997 Základní principy pro efektivní bankovní dozor, které by měly regulátoři v jednotlivých zemích dodržovat. V Basel II stanovil 4 klíčové principy, které by měly tyto základní principy doplňovat

Principy 1 a 2 Banky by měly mít nastaven proces pro výpočet celkové kapitálové přiměřenosti v poměru k rizikovému profilu a strategii banky tak, aby mohly řídit jednotlivé úrovně kapitálu. (Internal Capital Adequacy Assessment Process – ICAAP) Princip 2: Regulátoři by měli posoudit a zhodnotit bankami interně stanovenou úroveň kapitálové přiměřenosti, strategii a monitoring rizik. Regulátor se ujistí, že banky naplňují regulačně stanovené kapitálové ukazatele. Regulátor zasáhne v případě zjištěných nedostatků resp. pokud jsou zjištěné výsledky procesu ověřování neuspokojivé. (Supervisory Review and Evaluation Process – SREP)

Principy 3 a 4 Princip 3: Regulátoři by měli od bank očekávat, že budou držet kapitálové požadavky nad minimálně stanoveným limitem a měli by být schopni tyto nadlimitní požadavky od bank žádat. (Supervisory measures) – Princip 4: Regulátoři by měli včas intervenovat, aby zamezili poklesu kapitálu pod minimální hranici kapitálu. Za minimální hranici kapitálu je považována taková hranice, která ještě pokrývá rizikové charakteristiky dané banky. Regulátoři by měli požadovat okamžitou nápravu v případě, že kapitál banky není přiměřeně řízen nebo doplněn do regulačně požadované výše. (Supervisory intervention)

Povinnosti vyplývající z druhého pilíře pro regulované subjekty V rámci druhého pilíře jsou banky povinny plnit pravidla týkající se dvou základních oblastí, a to vnitřního řízení a vnitřního procesu pro stanovení přiměřeného kapitálu k rizikovému profilu banky. V rámci pravidel vnitřního řízení se musí banky zaměřit na 4 oblasti: – organizaci a firemní strukturu – řídicí a dozorčí orgány – vnitřní kontrolu – transparentnost

Povinnosti - pokračování Každá povinná osoba musí mít vytvořen interní proces pro hodnocení přiměřenosti kapitálu ke svému rizikovému profilu (ICAAP = Internal Capital Adequacy Assessment Process). Management musí stanovovat kapitálové cíle, které jsou v souladu s obchodní činností, strategickými plány a riziky, které instituce podstupuje. Interní proces stanovování potřebné výše kapitálu musí být integrován do rozhodovacího procesu a musí být pravidelně (minimálně jednou ročně) ověřováno, že zahrnuje všechna adekvátní rizika. Management zodpovídá za fungování procesu řízení rizik a stanovování přiměřené výše kapitálu a musí být schopen přesvědčit regulátora o jeho adekvátnosti.

Zhodnocení přínosů druhého pilíře Zavedení druhého pilíře do pravidel bankovní regulace donutilo banky zavést nové vnitřní kontrolní systémy a systémy řízení rizik (nebo zdokonalit původní systémy), přesně stanovit odpovědnost za řízení rizik a seznámit zaměstnance s novými postupy a pravidly. Zavedení těchto systémů by mělo zvýšit bezpečnost a stabilitu bankovního podnikání a transparentnost jednotlivých procesů. Z hlediska regulátora mají pravidla druhého pilíře zásadní význam. V rámci prováděného dohledu musí nyní posuzovat rizikový profil jednotlivých institucí, ověřovat funkčnost a adekvátnost jejich systémů řízení rizik a dalších vnitřních systémů a nezávislost oddělení compliance a interního auditu. Dále vyhodnocuje způsob stanovení a výši vnitřně stanoveného kapitálu, porovnává s výstupy vlastních expertiz, případně ukládá nápravná opatření.

Třetí pilíř – Market Discipline Třetí pilíř se dotýká tržní disciplíny, tedy zveřejňování relevantních ukazatelů. Tento pilíř doplňuje předchozí dva pilíře o povinnost bank zveřejňovat údaje o svém podnikání. Povinné osoby musí podle § 11a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a části sedmé vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, zveřejňovat zejména údaje: o sobě – v rámci těchto informací musí zveřejňovat svou obchodní firmu, právní formu, sídlo, výši základního kapitálu (zapsaného v obchodním rejstříku i splaceného základního kapitálu), počet, druh a formu emitovaných akcií, organizační strukturu s uvedeným počtem organizačních jednotek a zaměstnanců a dále údaje o členech představenstva a dozorčí rady včetně jejich kvalifikačních předpokladů

Třetí pilíř – Market Discipline o složení akcionářů nebo členů – tyto údaje se týkají akcionářů nebo členů s kvalifikovanou účastí a musí obsahovat jméno a příjmení příp. obchodní firmu, právní formu a sídlo a výši podílu na hlasovacích právech o struktuře konsolidačního celku – jedná se o informace o osobách, které jsou ve vztahu k povinné osobě ovládajícími nebo ovládanými a musí opět obsahovat přesnou identifikaci těchto osob (jméno, příjmení, obchodní firmu, právní formu, adresu sídla), velikost přímého nebo nepřímého podílu na základním kapitálu a na hlasovacích právech příp. informace o jiném způsobu ovládání, souhrnnou výši pohledávek, závazků a záruk spojených s těmito osobami včetně pohledávek a závazků z cenných papírů jimi emitovaných

Třetí pilíř – Market Discipline o své činnosti – v rámci informací o své činnosti banky zveřejňují informace o předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku, o činnostech, které skutečně vykonávají a přikládají také seznam činností, jejichž vykonávání jim bylo Českou národní bankou zakázáno nebo omezeno o své finanční situaci – tato část informační povinnosti ukládá bankám povinnost přikládat čtvrtletní rozvahu, výkaz zisku a ztráty, informace o pohledávkách (o pohledávkách v selhání a bez selhání v členění na pohledávky za úvěrovými institucemi a jinými osobami a dále v členění podle jednotlivých kategorií pohledávek z finanční činnosti, dále informace o pohledávkách se znehodnocením a bez znehodnocení a o výši restrukturalizovaných pohledávek) a informace o derivátech sjednaných za účelem zajišťování a obchodování či spekulace. Součástí této části jsou i informace o poměrových ukazatelích, které vypovídají mimo jiné o rentabilitě a kapitálové přiměřenosti instituce.

Třetí pilíř – Market Discipline Dále jsou banky povinny zveřejňovat informace o plnění pravidel obezřetného podnikání, v rámci nichž podávají především přehled: – o strategiích a postupech řízení rizik – tyto údaje se člení podle jednotlivých rizik, kterým je nebo by mohla být banka vystavena a musí obsahovat informace o: o strategii a procesech řízení rizika o organizačním uspořádání systému řízení rizika o rozsahu a charakteru systému a vyhodnocování či měření a ohlašování rizika o technikách snižování rizika a procesech sledování efektivnosti těchto technik

Třetí pilíř – Market Discipline o kapitálové přiměřenosti a výši kapitálových požadavků údaje o přístupu banky k posuzování dostatečnosti vnitřně stanoveného kapitálu a dále informace o výši kapitálových požadavků k jednotlivým rizikům v podrobném členění podle použitých přístupů a jednotlivých kategorií expozic Banky jsou povinny poskytovat i další doplňující informace týkající se výše jednotlivých kapitálových požadavků, jednotlivých rizik, charakteru expozic, technik snižování úvěrového a operačního rizika, využívaných metod, využívaných ratingových agentur, příp. podrobné informace o systému interního ratingu (je-li využíván) apod. Tyto údaje jsou zveřejňovány čtvrtletně, a to ke dni 31. 3., 30. 6. a 30. 9. do 6 týdnů po skončení příslušného čtvrtletí a k 31. 12. do 4 měsíců po skončení kalendářního roku. Výkaz vždy obsahuje i údaje za 3 předcházející čtvrtletí. Ostatní údaje, které je banka povinna předkládat, se zveřejňují jednou ročně.

Zhodnocení přínosů třetího pilíře Třetí pilíř přináší do bankovnictví vyšší transparentnost. Banky podávají pravidelně široké spektrum informací týkající se jejich osoby, podnikatelské činnosti, výše kapitálu a kapitálových požadavků, stejně jako informace o systému řízení rizik a vnitřních kontrolních systémech. Tyto informace mohou být klíčové pro rozhodování dalších subjektů, především investorů, klientů a dalších účastníků trhu. Možnost získat tyto informace snižuje do jisté míry informační asymetrii v bankovním sektoru a přináší ostatním subjektům lepší podklady pro jejich rozhodování.

BASEL III Důvodem vzniku dokumentu BASEL III byla finanční krize, která na podzim roku 2008 vyvrcholila pádem americké banky Lehman Brothers. Jejímu pádu předcházela tzv. hypoteční krize na americkém finančním trhu, a zároveň velká expanze investičních produktů, jejichž hodnota se odvíjela od splácení balíků hypoték nebo jiných úvěrů. Neočekávaně vysoký počet hypoték se v USA změnil na běžné úvěry, které ale zůstaly nesplaceny. Úvěry byly slučovány a se slevou prodávány investorům, kteří očekávali, ze peníze získají zpět. K tomu nakonec nedošlo, neboť v USA začaly úrokové sazby od roku 2006 růst. Mnoho finančních produktů, jejichž součástí byly hypoteční produkty nebo jiné úvěry, ztratilo svou hodnotu. Lehman Brothers, byla nucena 15. září 2008 vyhlásit úpadek, který měl fatální dopad na globální finanční trh, který se náhle ocitl v nejistotě. nejistota byla přenesena i na trh mezibankovní, na kterém si banky navzájem poskytovaly kapitál, náhle přestal fungovat. Finanční instituce po celém světě najednou přestaly ostatní banky financovat i banky samy mezi sebou přestaly spolupracovat, odmítaly si prodlužovat úvěry s blížící se splatností a náhle požadovaly jejich splacení.

BASEL III Hlavním úkolem managementu bank se stalo zajištění dostatečné likvidity, aby se podařilo uklidnit klienty finančních institucí a tím částečně zpomalit odliv finančních prostředků z bank, byly nuceny evropské vlády bankám poskytnout překlenovací kapitál. Bankovní systém pocítil potřebu lepšího kapitálového vybavení, aby v budoucnu dokázal takovým tlakům odolávat. dohoda pod označením BASEL III byla publikovaná v prosinci 2010, někdy nazývaná – reformní balíček je v podstatě souborem regulatorních opatření reagujících na globální finanční krizi finančního sektoru, které by měly: posílit odolnost a spolehlivost bankovního sektoru v zájmu dlouhodobého udržitelného ekonomického růstu, významně snížit pravděpodobnost a vážnost krizí budoucích.

BASEL III – cíle U bank se ukázala nutnost zajistit si do budoucna větší množství kvalitnějšího kapitálu, aby byly schopné samostatně odolávat rizikům vyplývajícím z nesplácených úvěrů nebo ze ztráty hodnoty investic. U úvěrových institucí vyvstala potřeba zajištění přiměřených zásob likvidních fondů k zajištění potřebné zásoby likvidních prostředků, které by bylo možné využít v případě ohrožení, např. při runu na banku, nebo na peněžních (mezibankovních) trzích dojde k nedostatku prostředků. Hlavní důraz je kladen na schopnost bank vyrovnat se s krizí samy, tj. bez státní podpory. K tomu je zapotřebí disponovat dostatečným množstvím vlastního kapitálu a přiměřeným množstvím likvidity.

Regulatorní opatření na mezinárodní a evropské úrovni Finanční krize vedla k významné ztrátě důvěry mezi bankami. Cílem regulatorních opatření BASEL III je zajistit, aby vhodně nastavená regulatorní a stabilizační opatření znovu obnovila vzájemnou důvěru mezi bankovními ústavy. Soubor regulatorních opatření s názvem BASEL III byl prezentován v prosinci roku 2010 jako celosvětový standard, který má být implementován také v rámci Evropské unie. 20. července 2011 předložila Evropská komise návrh implementace regulatorních opatření BASEL III na základě evropské legislativy. Součástí návrhu byla Směrnice o kapitálových požadavcích IV (CRD IV, Capital Requirements Directive) a Nařízení o kapitálových požadavcích (CRR, Capital Requirements Regulation).

Směrnice EK o kapitálových požadavcích součástí směrnice jsou ustanovení týkající se regulace úvěrových institucí, zahraničních finančních operací, dohledu regulátora, tvorby nezbytných kapitálových polštářů, interních procesů kapitálové přiměřenosti (součást regulatorních opatření BASEL III týkajících se individuální kapitálové přiměřenosti), požadavků na řízení a správu společnosti (corporate governance), sankcí v případě neplnění ustanovení, které se týkají systémově významných finančních institucí (SIFI). V každém členském státu EU musí být směrnice implementována v souladu s jeho legislativou.

Nařízení o kapitálových požadavcích obsahem nařízení jsou pravidla, která se týkají platební schopnosti a kapitálu (úvěrové riziko, tržní riziko, operační riziko), Ustanovení upravující pákový poměr (leverage ratio), nová pravidla pro likviditu, pravidla pro velké investice povinnost zveřejňování informací. Nařízení se oproti směrnici vztahuje přímo na všech 8300 úvěrových institucí se sídlem v Evropské unii je nedílnou součástí tzv. jednotných evropských pravidel s názvem „Single European Rule Book“

Interactive Single Rulebook The Interactive Single Rulebook is an on-line tool that provides a comprehensive compendium of  the level one text for the Capital Requirements Regulation (CRR) and the Capital Requirements Directive (CRD IV) and the Bank Recovery and Resolution Directive (BRRD), the corresponding technical standards developed by the European Banking Authority (EBA) and adopted by the European Commission (RTS and ITS), as well as the EBA Guidelines and related Q&As. The purpose of the Single Rulebook is to ensure the consistent application of the regulatory banking framework across the EU. http://www.eba.europa.eu/regulation-and-policy/single-rulebook/interactive-single-rulebook

Direktiva (směrnice) CRD Regulace (nařízení) CRR [podrobnější a více předepisující] [propojení s národní legislativou] Kapitálové polštáře Kapitál (více a lepší kvalita) Corporate governance (nad rámec BASEL III) Likvidita (kvantitativní a kvalitativní požadavky) Dohled (nad rámec BASEL III) Leverage ratio (pákový poměr) Sankce (nad rámec BASEL III) Riziko protistrany (kapitálový požadavek pro deriváty) SIFI Single Rulebook (harmonizace regulace, odstranění národních diskrecí)

Jádrový kapitál (CET 1) je tvořen akciovým kapitálem, emisním ážiem, Směrnice o kapitálových požadavcích IV (CRD IV) Nařízení o kapitálových požadavcích (CRR) při implementaci pravidel BASEL III v rámci států Evropské unie Při celkovém kapitálovém poměru 8% se požadavek na ukazatel kapitálové přiměřenosti vzhledem k jádrovému kapitálu („Common equity Tier 1 = CET 1“) zvyšuje z původních 2% na nově stanovených 4,5% rizikově vážených aktiv. Poprvé je také pomocí standardizovaných a jednotných kritérií definována kvalita. Jádrový kapitál (CET 1) je tvořen akciovým kapitálem, emisním ážiem, nerozděleným ziskem otevřenými rezervami.

dodatkový Tier 1 hybridního kapitálu je snížen ze zhruba 2% na 1,5% Směrnice o kapitálových požadavcích IV (CRD IV) Nařízení o kapitálových požadavcích (CRR) při implementaci pravidel BASEL III v rámci států Evropské unie navýšení Tier 1 o 2,5% je kompenzováno snížením ostatních kapitálových složek ve stejné výši. dodatkový Tier 1 hybridního kapitálu je snížen ze zhruba 2% na 1,5% dodatkový kapitál Tier 2 je snížen ze 4% na 2%. Tyto vedlejší kapitálové složky budou také poprvé podléhat podrobně zpracovaným normám kvality. kvalita celkového kapitálu, i objem kapitálu nejvyšší kvality se zvýší.

Znázornění vývoje kapitálové přiměřenosti od BASEL I po BASEL III Kapitál > 8% » Kapitál / RVA > 8% (RVA = Rizikově vážená aktiva) BASEL II: Kapitál > Riziko úvěrové + riziko tržní + riziko operační Kapitál > 8% RVA + riziko tržní + riziko operační Kapitál > 8% [RVA + 12,5*(riziko tržní + riziko operační)] Kapitál / „Riziko“ > 8% BASEL III: „Kvalitnější kapitál“ / „Lépe odhadnuté riziko“ > 13,5 – 16%

Dohoda BASEL III v porovnání s dohodou BASEL II je komplexnější a obsahuje tzv. „tvrdá pravidla“ neboli jasně specifikované definice a závazné parametry. V dohodě je kladen důraz: na vyšší kvalitu kapitálu bank, dohoda klade důraz zejména na vlastní kapitál, který je schopen absorbovat riziko; zavádění kapitálových polštářů (capital buffer), podpora jejich vytváření v dobrých časech, s tím ze pak mohou být využity v krizovém období; lepší pokrytí rizik, které odkryla krize sektoru, - tržní rizika obchodního portfolia, rizika selhání protistran, atd.; zavedení globálních standardů likvidity LCR a NSFR, které mají řešit výkyvy krátkodobé (LCR) a dlouhodobé (NSFR) likvidity zavedení nového ukazatele – pákového poměru (leverage ratio), který má pomoci zamezit nadměrnému růstu bilanční sumy; zlepšení postupů ve 2. Pilíři (Aktivitách bankovního dohledu) a ve III Pilíři (Tržní disciplíně)

Dohoda BASEL III v porovnání s dohodou BASEL II V oblasti kapitálu dohoda BASEL III přesněji definuje hlavní kapitál (Tier 1 – going concern capital) vedlejší kapitál (Tier 2 – gone concern capital) Zdůrazňuje váhu vlastního kapitálu banky jako součásti hlavního kapitálu, která je nejvhodnější formou kapitálu pro využití k vyrovnání ztrát. Vlastní kapitál však musí být pro účely stanovení kapitálových povinností očištěn o určité položky, které nemají schopnost krýt neočekávané ztráty bank, (goodwill, menšinový podíl, odložené daňové pohledávky, atd). Kapitál (Tier 3) byl zrušen.

Kapitálová přiměřenost do roku 2019 Dle BASEL III má dojít ke zvýšení minimálního jádrového kapitálu Tier 1 z původního požadavku 2% na nově navrhovaných 4,5%. Navyšování bude postupné, původní harmonogram byl stanoven takto: k 1.1.2013 zvýšení na 3,5%, k 1.1.2014 zvýšení na 4% K 1.1.2015 zvýšení na 4,5% Ke postupnému zvýšení dojde rovněž u kapitálového poměru stanoveného pro Tier 1 k rizikově váženým aktivům z původních 4% na nově stanovených 6%. k lednu 2013 na 4,5% k lednu 2014 na 5,5% BASEL III nově zavádí také dvě doplňkové úrovně kapitálových polštářů Capital conservation buffer a Counter cyclical buffer při současném zachování v současnosti platného minimálního 8% limitu stanoveného jako poměr mezi kapitálovými zdroji a velikostí požadavku na krytí rizik úvěrových, tržních a operačních.

Capital conservation buffer Konzervační kapitálový polštář vytvořen ve čtyřletém období až do výše 2,5%. Se zaváděním se začne v roce 2016 (ročně 0,625%). Nově vzniklý konzervační polštář má sloužit bankám jako polštář pro absorpci ztrát v krizových obdobích. V případě, ze by banky tento polštář nevytvořily a neudržovaly ve stanovené výši, vystavovaly by se riziku ze strany regulátora v podobě restrikcí na výplatu dividend a bonusů.

Counter cyclical buffer Proticyklický polštář (nedostatek BASEL II) Hlavním důvodem zavedení tohoto polštáře je ochrana bank v době ekonomického růstu - narůstá v dobách příznivého ekonomického vývoje jako prevence nadměrného úvěrového růstu a snižuje se v dobách krize za účelem podpory nebo růstu úvěrů. Je to nástroj pro regulátora, který může zavedení nařídit v době nadměrného růstu úvěrů. V případě, ze národní regulátor vyhodnotí, v ekonomice nadměrný růst úvěrů, které může pro bankovní systém dané země představovat nebezpečí, může nařídit zavedení tohoto nárazníku až do výše 2,5%. U tohoto ukazatele je ponecháno na regulátorovi, kdy a v jaké výši se rozhodne pro zavedení tohoto polštáře.

Skladba kapitálové přiměřenosti finanční instituce po zavedení doplňkových kapitálových polštářů Capital conservation buffer a Counter cyclical buffer   Common Equity Tier 1 Tier 1 Capital Total Capital ------------------------------------------------------------------------------- Minimum 4,5% 6,0% 8,0% Conservation buffer 2,5% Minimum + Conserv. Buffer 7,0% 8,5% 10,5% Counter cyclical buffer 0 – 2,5%

Systematically Important Financial Institutions (SIFI) – Systémově významné instituce Do kategorie SIFI lze zařadit jednak samostatné významné instituce nebo konsolidační celky, které reprezentují finanční skupiny. SIFI jako samostatnou významnou instituci představuje obvykle významná banka nebo velká pojišťovna nebo jiný typ instituce. SIFI ve formě finančních skupin mohou být soustředěny nejen kolem bank ale i kolem nebankovních institucí. Basilejský výbor pro bankovní dohled v roce 2011 stanovil metodiku pro určení globálních SIFI (G-SIFI), ve které vymezil následujících pět kategorií indikátorů pro stanovení stupně systémové významnosti banky: velikost; provázanost; složitost; nenahraditelnost; přeshraniční propojenost.

Leverage ratio Pákový poměr - má zabránit nadměrné zadluženosti u úvěrových institucí. Zavedení pákového poměru musí být nejdříve nastaveno a následně od roku 2015 zveřejňováno. Banky by měly udržovat přiměřenou úroveň jádrového kapitálu v poměru k celkovým neváženým aktivům a mimobilančním transakcím. Ukazatel Leverage ratio bude poprvé zveřejněn v roce 2015 a očekává se, ze se stane povinností od roku 2018. Výše poměru dosud nebyla stanovena.

Omezení zadluženosti bankovních institucí Cílem leverage ratia bude zamezit nadměrnému zadlužování bankovního sektoru. Jednou z klíčových příčin krize bylo vybudování nadměrné zadluženosti (leverage) v rozvahových a podrozvahových bankovních operacích a tomu by chtěla Basilejská komise do budoucna zabránit. Výpočet leverage ratia Princip výpočtu leverage ratia bude spočívat v poměru vlastního kapitálu banky vzhledem k její rozvahové a podrozvahové expozici (aktivům). Jako vlastní kapitál bude do výpočtu vstupovat Tier 1 (určený podle nové úpravy), to znamená především emitované kmenové akcie banky. U podrozvahových expozic Basilejská komise navrhuje uplatnit při jejich přepočtu na rozvahové ekvivalenty 100 % konverzní faktor. Podrozvahovými expozicemi jsou například bezpodmínečné přísliby banky, přímé úvěrové substituty, akceptace, poskytnuté záruky apod. Leverage ratio tak představuje jednoduchý ne-rizikově založený nástroj k posouzení stability banky. Jeho minimální hodnota je předběžně stanovena na 3 % (tzn. Tier 1 musí dosahovat objemu minimálně 3 % celkové expozice banky). Zavedení leverage ratia K 1. lednu 2011 začalo přechodné období pro zavedení leverage ratia. Od tohoto data Basilejská komise vývoj tohoto ukazatele sleduje a následně posoudí, zda je navrhovaný limit 3 % postačující. Leverage ratio bude dalším z požadavků, které bude vyvíjet tlak na banky, aby udržovaly dostatečně velký objem vlastního kapitálu. Banky v České republice dlouhodobě udržují relativně vysoké objemy vlastního kapitálu. Podíl Tier 1 (podle metodiky Basel II) na rozvahových aktivech bankovního sektoru se dlouhodobě drží nad 5 %. Důležitá bude velikost podrozvahových expozic.

Liquidity Coverege Ratio (LCR) Ukazatel likvidního krytí Účelem je monitorování likvidity má zajistit, aby byly v případě zvýšené zátěţe na likviditu k dispozici likvidní prostředky na dalších 30 dnů. Ukazatel měří odolnost banky vůči náhlé stresové likvidní situaci. Banka musí mít neustále v držení dostatečné množství vysoce likvidních aktiv, která společně s přílivem hotovosti pokryjí veškerý odliv hotovosti (např. náhlé, neočekávané výběry peněz). Ukazatel LCR se bude zavádět postupně od roku 2015, kdy by měl dosáhnout 60% stanovené hodnoty. Dosažení stanovené 100% hodnoty by měly banky dosáhnout v roce 2019.

Net Stable Funding Ratio (NSFR) ukazatel čistého stabilního financování Stanovuje minimální úroveň dlouhodobějšího refinancování (dostupnou míru stabilního financování), která souvisí s požadavky na dlouhodobější financování (požadovaná míra stabilního financování), požadavky jsou stanoveny pro jednoleté období zvýšené zátěže. Cílem NSFR je zajistit minimální kapitál pro dlouhodobější refinancování. V současné době je plánováno, že by ukazatel NSFR měl vstoupit v platnost v roce 2018.

Evropský systém dohledu nad finančním trhem S cílem standardní aplikace pravidel, bez ohledu na odlišnost podmínek existujících v různých zemích Evropy vznikl k 1. 1. 2011 Evropský systém dohledu nad finančním trhem, jehož součástí jsou následující evropské agentury pro dohled nad bankovnictvím: Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA) Evropská rada pro systémová rizika (ESRB).

Evropský orgán pro bankovnictví (EBA, European Banking Authority) zřízen nařízením Evropského parlamentu a Rady EU a od 1. ledna 2011, funguje jako kontrolní orgán EU ve věcech bankovního dohledu a je následnickou organizací Výboru evropských orgánů bankovního dohledu (CEBS – Committee of European Banking Supervisors). hlavní úkoly : zajištění lepšího fungování vnitřního trhu prostřednictvím jednotné, důkladné a účinné úrovně regulace a dohledu zajištění řádného fungování finančních trhů prostřednictvím jejich větší průhlednosti a integrity; zajištění toho, aby rizika vznikající při čerpání úvěrů a jiná rizika byla vhodně upravena a podléhala řádnému dohledu; zajištění posílení koordinace dohledu na mezinárodní úrovni; prosazování rovných podmínek hospodářské soutěže a předcházení regulatorním arbitrážím; posílení ochrany spotřebitelů.

Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA, European Securities and Markets Authority) byl zřízen nařízením Evropského parlamentu a Rady EU a od 1. ledna 2011, funguje v Paříži jako kontrolní orgán EU v oblasti dohledu nad cennými papíry a je následnickou organizací Výboru evropských regulátorů cenných papírů (CESR – Committee of European Securities Regulators). ESMA má v rámci evropské legislativy stejné úlohy jako EBA, tj. funguje jako kontrolní orgán EU v oblasti dohledu nad cennými papíry. ESMA má pravomoc schvalovat směrnice a připravovat návrhy závazných norem.

Evropská rada pro systémová rizika (ESRB, European Systemic Risk Board) byla zřízena 1. ledna 2011 jejím úkolem je provádět „makro dohled“ nad finančním systémem v rámci EU a má napomoci předcházet systémovým rizikům pro finanční stabilitu v EU nebo tato rizika zmírňovat. ESRB rovněž přispívá k řádnému fungování vnitřního trhu a podporuje trvalý růst finančního odvětví k zajištění hospodářského růstu. Má rozpoznávat rizika systémového charakteru a vydávat varování před těmito riziky a doporučení za účelem zabránění krizovým situacím. Česká národní banka je v ESRB aktivně zastoupena v Generální radě a jejím poradně technickém výboru