Fonetika - úvod Jazyk = přirozený kód, systém dorozumívacích prostředků x ostatní kódy jsou odvozené (např. písmo) Funkce jazyka: referenční, výrazová, výzvová, rituální, metajazyková Přirozené jazyky – 2 realizace: mluvená, psaná Psaná řeč: opticky vnímatelné značky Mluvená řeč: zvukové vlny produkované mluv. Orgány Národní jazyk: jazykový systém užívaný jedním národním společenstvím

Řeč mluvená x psaná mluvený projev: kontinuální proud zvuku x psaný: diskrétní jazykové jednotky percepce mluveného projevu: lineární řetězec, dekóduje se po určitých úsecích x psaný: lze vnímat globálně způsob osvojení: mateřský jazyk (L1) – nejprve spontánně mluvený, pak cíleně psaný x cizí jazyk (L2) – často mluvený a psaný zároveň, učení vědomé, ne spontánní

Ortoepie Standard, norma, kodifikace správné výslovnosti reprezentativní podoby národního jazyka– ne tolik závazná jako u psaného projevu Výslovnostní standard – zachycen při popisu mluveného jazyka Vzorem – kulturní centrum, vzdělávací instituce apod.

Jazyková komunikace Přenos informace pomocí jazykových prostředků Jednoduché dorozumění: ostenzí Artikulovaná řeč Další podoby jaz. komunikace: znaková řeč Vztah zvuk-označované je dán konvencí, zvuky jsou symboly, které mimojazyk. skutečnost v komunikaci zastupují Dvojí artikulace řeči = omezené množství distinktivních jednotek nižšího řádu neomezené množství významových jednotek vyššího řádu

Písmo - ortografie Pro zachycení mluveného jazyka se užívají grafické systémy Ortografie: normativní soubor pravidel platných v dané době pro daný jazyk pravidla pro správné použití grafémů a dalších znaků nereprezentujících konkrétní zvuk (interpunkce, velká a malá písmena, přízvuk…) důležitá ve školní výuce

Písmo nejedná se o věrné zachycení hlásek a fonémů jazyka je tedy rozdíl mezi zvuky a grafémy jazyka jazyk se vyvíjí rychleji než písmo v některých jazycích větší rozdíl mez výslovností a grafickým znázorněním (angličtina, francouzština) x v jiných jazycích jsou mluvená a grafická stránka blíže (polština, italština, turečtina)

Písmo ideogramy – zachycují většinou ucelené pojmy, pro vyjádření dalších rysů slova (číslo, pád, čas…) jsou nedostatečné a potřebují další doplňkové znaky; zachycené pojmy jsou realisticky znázorněné, rozeznatelné, př.: hieroglyfy (měly i hláskové znaky) čínské znaky

Písmo (hieroglyfy) zjednodušeně hebrejština etruština hieroglyf fénické písmo řecká alfabeta latina

Písmo (čínské) slunce měsíc hora řeka déšť strom

Písmo Slabičné písmo – je odvozeno z piktogramů, již přesnější korespondence mezi mluveným a psaným projevem fénická abeceda: jen souhlásky řecká abeceda: převzata z fénické + samohlásky Hláskové písmo – vzniklo ze slabičného (nápisy v alfabetě kolem r.730 př.n.l.) latinka – vznikla modifikací řecké alfabety

Fonetika – historie disciplíny jako vědecká disciplína vznikla ve starověku v Indii – studium sanskrtu (Panini, cca 500 př.n.l.) v 5 stol.př.n.l. v Řecku popsán poprvé rozdíl mezi samohláskou a souhláskou ve středověku malý zájem o fonetiku; Jan Hus popisuje výslovnost některých hlásek 16.-17.st. větší zájem o rozdíly mezi vztahy latinských písmen a hlásek, které měla písmena zastupovat; srovnávací popis hlásek různých jazyků 18.st. – pozornost na zafixování pravopisu a výslovnosti: Hellwagův vokalický trojúhelník 19.st. – studium akustiky (teoretické a experimentální), studium tzv. funkčního hlediska – Pražský lingvistický kroužek (Mathesius, Havránek, Trubeckoj)

Fonetika, fonologie Fonetika (fonetica) = studium akustických a artikulačních rysů jazyka, fyzická a fyziologická stránka jazyka (parole) f. obecná, speciální, srovnávací f. synchronní/diachronní (historická) f. experimentální; f. aplikovaná: lékařské využití – foniatrie, logopedie, výuka cizích jazyků Fonologie (fonematica) = funkční rysy zvuků, zvukové a významové rozdíly mezi nimi (langue); funguje jako nástavba fonetiky

Fonetika italštiny v případě italštiny = fonetika standardní italštiny, tj. jazyka, který je základem ortografických příruček a je založen na toskánské (florentské) variantě italštiny, očištěné od některých typických rysů (př. tzv. gorgia toscana) odchylky od této standardní výslovnosti jsou někdy tolerovány, protože jsou velmi rozšířené

Hláska, foném Hláska (suono, fono) = předmět studia fonetiky; nejmenší zvuková jednotka; vzniká při členění promluvy píše se do [] Foném (fonema) = předmět studia fonologie; abstraktní jednotka, množina všech podobných zvuků, které v jazyce představují jednu hlásku; základní jednotky tzv. fonematického plánu jazyka; shluk tzv. relevantních/distinktivních rysů rozdíly v realizaci fonémů dané věkem, pohlavním, vzděláním, fyzickým a fyziologickým stavem, místem původu píše se do //

Foném distinktivní rysy = takové, které umožňují odlišit jeden foném od druhého lze odlišit význam slov (pes, les) fonémy se vyskytují ve stejném hláskovém okolí zkouška „komutací“: pino – fino – vino – Gino – Nino minimální dvojice = slova, která se liší pouze přítomností 1 fonému (dare – fare, den - ten)

Foném (den x ten) x T D okluziva, alveolární, orální společné rysy znělá distinktivní rys neznělá

Distinktivní rysy prozodické – př. kvantita, přízvuk, melodie/intonace péče x peče, capitano x capitano inherentní – binární dělení, př. znělost x neznělost, orálnost x nazálnost, otevřenost x zavřenost, samohláskovost x souhláskovost, zaokrouhlenost x nezaokrouhlenost, délka,

Opozice fonémů podle role, kterou v opozici hraje distinktivní rys odlišující její členy jsou opozice: bilaterální – u jedné dvojice multilaterální – u více dvojic binární – tvořeny 2 fonémy vícečlenné – více fonémů proporcionální – vyskytují se u více než 1 dvojice (znělá x neznělá, orální x nazální…) privativní – u jednoho členu dvojice se vyskytuje, u druhého ne (r x l) graduální – různý stupeň téže vlastnosti (různý stup. otevřenosti/zavřenosti u vokálů) korelace/korelační pár – bilaterální proporcionální privativní opozice některé opozice jsou stálé (v kterémkoliv postavení ve slově) jiné jsou tzv. neutralizovatelné (ruší se v některých postaveních – lez/les)

Varianty fonémů (allofoni) jedná se o realizace téhož fonému, mají stejné distinktivní rysy, liší se nedistinktivními = nemají rozlišovací funkci kombinatorní/poziční – podmíněné hlásk. okolím (gdo) volné/individuální – řečové vady (př. ráčkování) expresivní – v citově zabarvených promluvách (jóóó) vzájemně se vylučují = nemůžou stát na stejném místě každý jazyk má jinou distribuci hlásek, proto jsou i rozdíly v tom, kdy něco považujeme za foném nebo za variantu: čj. kdo /gdo/ - k x g jen varianta it. cola x gola – k x g jsou fonémy it. Ɛ x e – rozdíl v zavřenosti/otevřenosti (pesca) aj. n x ŋ – rozdíl dentální x velární (ban x bang)

Tvoření zvuku spojení: psychologického stádia = konkretizace idejí fyziologického stádia = zhmotnění ideje, vzniká zvuk akustického stádia = vychází z předchozího řeč v mozku: akustické vlny elektromagnetické rozumíme řeči Poruchy řeči: afázie, autismus, dys-, koktavost… zapojení respiračního, fonačního a artikulačního ústrojí = mluvní orgány

Respirační ústrojí tvoří: plíce a bránice podle kapacity plic – délka výdechového proudu v klidu vdechy : výdechy = 2:3, při mluvení, zpívání se poměr mění (1:7, ale u zpěvu až na 1:20, 1:30), objem vdechnutého vzduchu: 0,5 l v klidu x 1,5l při mluvení při mluvení třeba sladit fyziologickou pauzu a funkční pauzu – dech se má podřídit projevu hlásky „spotřebují“ různé množství vzduchu: neekonomické – h, ch, f x ekonomické – okluzívy většina evrop. jazyků užívá výdechový proud x vdechy = mlasky, kliky (Křováci)

Fonační ústrojí tvoří: hlasivky a glottis (hlasivková štěrbina) https://www.youtube.com/watch?v=Bqw2nQhq-74 hlasivky = hlasivkový vaz + hlasivkový sval + slizniční hlasivk. řasa; připínají se ke štítné chrupavce (ohryzek) a hlasivkovým chrupavkám ženské hlasivky cca 1,25-1,75 cm = kratší = vyšší hlas; mužské 1.75-2,5 cm = hlas je hlubší glottis = mezihlasivková štěrbina v klidu jsou hlasivky uvolněné, štěrbina největší x při artikulaci se hlasivky k sobě přimykají

Hlasivky - umístění

Postavení hlasivek

Fonační orgány

Artikulační ústrojí tvoří: hrdelní dutina, nosní dutina, ústní dutina zvuk z hlasivek prochází těmito rezonančními dutinami – hrdelní ústní (orální) a/nebo nosní (nazální) nosní dutina statická, nelze v ní zvuk modifikovat, naladěna na stejný tón, jejím ozvučením vznikají nosovky ústní dutina – lze aktivně zapojit, mění se tvar a rozměr – díky zapojení mluvidel

Mluvidla dolní čelist: vliv na tvar ÚD, pohyb , lze mluvit i s fixním čel. úhlem rty: aktivní při tvoření samohlásek a souhlásek bilabiálních, labiodentálních x pasivní u velár; práce s retní štěrbinou – zaokrouhlení n. zaostření dásně (alveoly): pasivní, výslovnost dána pozicí jazyka tvrdé patro (palatum): pasivní, výslovnost podle pozice jazyka měkké patro (velum): pohyblivé, uzavírá/uvolňuje vstup do ND jazyk: sval, důležitý pro artikulaci, pohybuje se jeho hrot, hřbet, okraj

Artikulační ústrojí - schéma

Fyzikální (akustický) aspekt řeči zvuk vzniká chvěním hmotných částic vzduchu – chvění zdroje zvuku rozkmitá přilehlé částice naráží na další částice zvuk se šíří ve vlnách všemi směry mechanické podněty způsobující vznik vlnění (a zvuku) jsou periodické = tón samohlásky neperiodické = šum souhlásky

Hlas - charakteristiky výška – dána kmitočtem (délka a napětí hlasivek), běžný rozsah 80-350 Hz, muži 100-150 Hz, ženy 200-300 Hz – čím delší hlasivky, tím míň kmitů hlubší hlas běžný rozsah slyšitelných zvuků je 16 Hz – 20 kHz pod touto hranicí – infrazvuk, nad - ultrazvuk síla/hlasitost – síla výdechu, dána amplitudou kmitu hlasivek – čím je vyšší, tím je silnější/hlasitější tón barva – ozvučení tónu, skládá se z: základní tón – dán počtem kmitů hlasivek za vteřinu, určuje výšku samohlásek charakteristický tón – je na něj naladěna rezonanční dutina, má vždy stejnou výšku u 1 mluvčího i u všech mluvčích daného jazyka

Sluch a sluchové vnímání jedná se o důležitou složku v dorozumívacím procesu zapojení sluchového ústrojí + nervové dráhy vedoucí do mozku sluchové ústrojí: zevní ucho (boltec + zvukovod) střední ucho (dutina bubínková, bubínek, sluchové kůstky, Eustachova trubice, dutiny ve výčnělku spánkové kosti) vnitřní ucho (zde uloženo Cortiho ústrojí + ústrojí statické/ rovnovážné)

Sluchové vnímání Zvuk prochází zvukovodem, naráží na bubínek rozechvěje se vibrace se přenesou na kladívko, kovadlinku a třmínek oválné okénko přeměna zvukové energie na nervové podněty se děje ve vnitřním uchu – vibrace okénka se přenáší na endolymfu v hlemýždi Cortiho orgán v hlemýždi přijímá toto akustické vlnění, které se díky receptorům sluchu mění na nervový impulz sluchový nerv mozek h

Sluchové ústrojí

Klasifikace hlásek Dělíme podle způsobu artikulace na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty) Vokály – výdechový proud prochází volně mluvidly + hlasivky periodicky vibrují = tón Konsonanty – výdechovému proudu se staví do cesty překážky + vibrace hlasivek nepravidelné = šum

Samohlásky (vokály) Ve spisovné italštině je systém 7 vokálů, založený na kvalitě, kvantita sekundární: i, e, ɛ, a, ɔ, o, u Při artikulaci se mění tvar ústní dutiny změnou postavení jazyka, rtů, měkkého patra Popis podle vokalického „trojúhelníku“ (trapezio vocalico): podle postavení těchto mluvidel vertikální posun jazyka + rozevření čelistí = vysoké, střední, nízké + zavřené, otevřené horizontální posun jazyka = palatální/přední, střední, velární/zadní postavení rtů = zaokrouhlené (labializované), nezaokrouhlené zapojení nosní dutiny = orální, nazální (v italštině nejsou)

Vokalický trojúhelník přední střední zadní nelabializované labializované vysoké max. zavřené středové nízké max. otevřené

Popis italských vokálů i: přední/palatální, vysoký, zavřený, nelabializovaný e: přední/palatální, středový, zavřený, nelabializovaný ɛ: přední/palatální, středový, otevřený, nelabializovaný a: střední, nízký, otevřený, nelabializovaný ɔ: zadní/velární, středový, otevřený, labializovaný o: zadní/velární, středový, zavřený, labializovaný u: zadní/velární, vysoký, zavřený, labializovaný

Otevřené x zavřené E, O (1) u některých slov v pravopise mezi nimi není rozdíl, jen ve výslovnosti (tzv. homografa) mohou se vyskytovat ve stejném hláskovém okolí = mají distinktivní funkci = fonémy pro určení otevřeného nebo zavřeného vokálu u těchto slov bývá př. důležitá etymologie slova (často, ale ne vždy, z latiny): př. [‘pesca] – piscis x [‘pɛsca] – persica malus [‘colto] – cultus x [‘cɔlto] – colligere další příklady: [e] x [ɛ] collega, esca, legge, venti; [o] x [ɔ] botte, fosse, rosa, volto https://www.youtube.com/watch?v=enLBZkO3-VE https://www.youtube.com/watch?v=10eMTwhdrOY

Otevřené x zavřené E, O (2) i u slov, která nejsou homografy lze určit, zda bude e, o otevřené nebo zavřené, opět podle etymologie: např. otevřené e (è ) [ɛ] většinou pochází z latinského krátkého ĕ nebo diftongu ae, nachází se dále také v diftongu eu, který je odvozen od stejného diftongu latinského (neutrum>neutro) zavřené e (é) [e] – pochází většinou z latinského dlouhého ē, krátkého i, diftongu oe nebo nepřízvučného e. otevřené o (ò) [ɔ] pochází často z latinského krátkého ŏ a diftongu au (porta < porta, oro < auru(m)) zavřené o (ó) [o] pochází většinou z latinského dlouhého ō, z krátkého ŭ, nepřízvučného o, a z koncovek -us a –um (ora < hōra, fondo < fŭndum, senato < senatus) v přízvučné slabice se vyskytují pravidelně otevřené formy, podobně se jim dává přednost ve slovech cizího původu (i když jsou již přizpůsobena struktuře italštiny) [ˈkjɔːsko, adˈdzjɛːnda]

Otevřené x zavřené E, O (3) [ɛ] se vyskytuje např. (! označuje výjimky, kdy je naopak e zavřené): - v diftongu ie př. bandiera, ieri, cavaliere, lieto, dietro x ! v příponách –iese (ateniese), ietto/a (vecchietto, maglietta) - v diftongu ei, eu, ea, př. colei, costei, feudo, idea, lei x ! v koncovce ei passata remota (chiedei); v předložkách se členem (dei, nei, pei) - pokud jej následuje konsonant, za nímž stojí dva vokály (assedio, genio, egregio, premio) x ! pokud následuje gui, gua, guo (dileguo, perseguo, seguito, tregua); - ve slovech přejatých z cizích jazyků, která končí na konsonant (hotel, record, rebus, sexy, premier) - ve slovech s přízvukem na poslední slabice od konce, která jsou cizího původu (caffè, bignè, tè) - ve tvarech podmiňovacího způsobu u 1. osoby sg (-ei) a 3. osoby sg (-ebbe) i pl (-ebbero) (vorrei, andrei, colpirebbe, leggerebbe, potrebbero, verrebbero). - u tvarů passata remota 2. slovesné třídy etti, ette, ettero (io credetti, egli credette, essi credettero). - u sloves končících na -endere [ˈɛndere]: accendere, prendere, tendere x ! scéndere, véndere. - u podstatných a přídavných jmen a gerundií končících na –endo (stupendo, tremendo, leggendo) - u koncovek -eca, -eco, -eche, -echi (discoteche, enoteca, biblioteca, paninoteca, videoteca) - v příponách –ello/a a slovech která na –ello/a (sorella, fratello, caramelle) x ! předložky (dello, della, degli, del, delle), ukazovací zájmena (quello, quella, quegli, quel, quelle) - u podstatných a přídavných jmen končících na -ense, -enso, -ente, -ento, -enti a v přítomných příčestích (statunitense, cisterciense senso, intenso, gente, dente, parente, pendente, decadente, accento, talento, lento, argento, cento, vento). X ! podstatná jména na -mento, -mente, -menta, -menti (mento, cemento, medicamento, fondamento, momento, pavimento, mente, menta, tormenta, altrimenti) a u příslovcí na -mente (veramente, praticamente). - přípony –estre (terrestre, silvestre), -enne, ennio (decenne, decennio), -erio/a, -enza (serio, miseria, senza, conoscenza, Piacenza)

Otevřené x zavřené E, O (4) [e] se vyskytuje např. (! označuje výjimky, kdy je naopak e otevřené): - v nepřízvučné pozici (vedere, veloce, male, verde). - v jednoslabičných slovech, která nejsou přízvučná (e, me, ne, te, se, re, per) - v slovech s přízvukem na poslední slabice od konce končících na -ché  (perché, giacché, anziché, poiché) - v koncovkách –eccio/a (freccia, treccia, intreccio), -efice  (orefice, carnefice, pontefice ), -eggio/a/i/e (campeggio, legge – pods.jm.) x ! slova seggio, peggio a tvary slovesa leggere. - v přídavných jmenech na -esco  (pazzesco, burlesco, guerresco, principesco). - v koncovkách -ese, -eso/a,  -esi  (fresa, sospeso, paese, francese, peso), -essa  (dottoressa, principessa, contessa, elefantessa, badessa), -eto e -eta  (frutteto, meleto, pineta, roseto), -etto/a  (libretto, casetta, chiesetta, pezzetto, navetta). - ve jmenné příponě -esimo  (battesimo, umanesimo, cristianesimo, paganesimo ) x ! přípona –esimo u číslovek řadových (dodicesimo, centesimo, millesimo) - ve jmenné příponě -ezza (bellezza, debolezza, chiarezza) x ! mezza  - koncovky budoucího času -eremo, -erete  (faremo, farete). - koncovky podmiňovacího způsobu -resti, -remmo, -reste  (venderesti, parleremmo) - koncovky imperfekta -evo, -evi, -eva, -evano (facevo, mettevi, vendeva). - koncovky přítomneho času a rozkazu -ete  (prendete, volete, potete, dovete). - infinitivní koncovky 2. slovesné třídy (tenere, avere, cadere, volere, bere). - koncovky passata remota -ei, -esti, -este, -emmo, -erono -e  (volei, mettesti, volerono, perde). - koncovky konjunktivu imperfekta -esse, -essi, -este, -essimo, -essero  (facesse, volessero).

Otevřené x zavřené E, O (5) [ɔ] se vyskytuje např. (! označuje výjimky, kdy je naopak o zavřené): - v diftongu uo (scuola, uomo, suoi, tuoi, vuoi, suocera, suora, cuore) x ! pokud je diftong součástí koncovky -uosa, -uoso a ve slově liquore - ve slovech s přízvukem na poslední slabice od konce –ò a to včetně slovesných tvarů budoucího času a passata remota (però, falò, andrò, arrivò, cercò, sognò). - ve slovech kde po o následuje konsonant a dva vokály (negozio, petrolio) x ! ve slově incrócio. - ve slovech cizího původu (gong, yogurt, lord, poster) - ve slovech zakončených na –orio/a (storia, gloria, conservatorio), -oge, -ogia, -ogio, -oggia, -oggio, -oggi (doge, oggi, pioggia, alloggio). ve slovech zakončených na -odo/a, -ode (brodo, chiodo, soda, moda, pagoda, chiodo) x ! slovo códa - v příponách -occio e -occia (boccia, grassoccio, roccia) x ! slova dóccia e góccia. - ve jmenných příponách -otto, -otta (sempliciotto, lotto, botta, cotto, salotto, dotto), - v koncovkách minulých příčestí na -osso (mosso, percosso). - v koncovkách passata remota -olsi, -olse, -olsero (colsi, tolsero, volsero, volsi, raccolsi).

Otevřené x zavřené E, O (6) [o] se vyskytuje např. (! označuje výjimky, kdy je naopak o otevřené): - na konci slova, pokud zde není přízvuk (vedo, bello, poco, io). - v jednoslabičných slovech končících na konsonant (con, non, col) - v koncovkách a příponách –one/a (donnone, febbrona, missione, ottone, nasone, calzone, pantalone) - v hláskové skupině –ogno/a, -ond-, -ontr- (sogno, bisogna, contro, gondola, mondo, corrispondenza) - v koncovce -zione (azione, creazione, lezione, situazione) - v koncovkách -ondo, -onda  (fondo, mondo, secondo, sonda, onda), -onto, -onte, -onta (fronte, conto, monte, sconto), -ore, -ora (dolore, amore, ora, ancora, attore, corridore, colore, nuotatore, pescatore) x ! pokud před o předchází vokál u a společně pak tvoří diftong -uo- (nuora, cuore) - v příponě –oso/a (affettuoso, gioioso, dolorosa, ambizioso) x ! slova rosa (barva i květina), cosa, sposa. - v osobních zájmenech (noi, voi, loro, costoro, coloro).

Výslovnost vokálů krátce: v nepřízvučné slabice (i, e, a, o), v přízvučné slabice před zdvojenou (všechny), v přízvučné slabice na konci slova (všechny) amore, dormire, vestito freddo, piccolo, mappa città, caffè, vorrò, sentì, virtù polodlouze: v přízvučné slabice před konsonantickou skupinou (všechny), v přízv. slabice před (alveo)palatálami (i, e, a, o, u), v přízv. slabice před afrikátou (ɛ, ɔ), v přízvučné slabice před K+diftong (ɛ, ɔ, u) litro, semplice, erba, alto, norma, molto legno, pesce, bagno, voglia, Puglia, pugno premio, gloria, rupia dlouze: v přízvučné slabice před jednoduchým konsonantem n. před jednoduchým vokálem (všechny) riso, cena, tema, casa, poco, noce, luna follia, vendei, idea, dai, poi, uomo, lui

Polosamohlásky/polosouhlásky Semivocali, semiconsonanti; aproximanty nelze je vyslovit samostatně, jen ve spojení s dalším vokálem jsou součástí diftongů: ve stoupavém – polosouhlásky /j, w/, stojí před jiným vokálem ([´pjattsa, ´kwesto]) v klesavém – polosamohlásky /i, u/, stojí za jiným vokálem ([´noi, ´trauma]) mají kratší trvání než samohlásky /i, u/

Diftong (dittongo) spojení dvou samohlásek // samohlásky + polosamohlásky nebo polosouhlásky oba vokály patří do jedné slabiky Kombinace silné: e,a,o + slabé: i,u stoupavý (ascendente): nepřízvučný poloK /j, w/+ přízvučný V (piede, piano, passione, quattro, guida, suono) /j/: ia (piazza), ie (fieno), iu (aiuto), io (pioggia) /w/: ua (lingua), ue (questo), ui (quindi), uo (cuore) klesavý (discendente): přízvučný V + nepřízvučný poloV /i, u/ (zaino, sei, noi, altrui, auto) /i/: ai (farai), ei (lei), ui (suicidio), oi (poi) /u/: au (causa), eu (reuma)

Pohyblivé diftongy ve slovech stejného základu se střídá diftong /wɔ, jɛ/ s jednoduchým vokálem /o, e/: buono x bontà, uomo x omino, viene x veniva u slov základových je přízvuk na kořeni slova a je zde diftong, u slov odvozených (popř. jiného sloves. tvaru) se přízvuk přesouvá na koncovku a je zde jednoduchý vokál u sloves: př. muore x morire, siede x sedevano ve slovech odvozených (pomocí přípony) s kořenem s diftongem: př. ruota x rotella, uomo x omino, vuole x volontà, nuovo x novità snaha o stabilizaci pohyblivých diftongů: př. u složených slov (fuoribordo), adverbií na –mente (nuovamente), slovesa nuotare, vuotare (zde pro odlišení od notare, votare), u často užívaných slov (pieno – pienezza, piede - piedistallo)

Triftongy a spojení více vokálů triftong: spojení 3 vokálů: př. poloK + V + poloV (miei, suoi), poloK + poloK + poloV (viuola) jejich realizace je většinou jako 2 slabičná čtyřhlásky: spojení vokálů a polosouhlásek, dělí se do jiných slabik (cuoio, muoio)

Hiát (iato) kombinace dvou vokálů patřících do dvou různých slabik – každá z nich realizuje zvlášť setkání vokálů: silný + silný, tj. a,e,o (maestro, poesia, leone, idea, boa), nepřízvučný silný + přízvučný slabý (vie, Lucia, Maria, tuo, paura, caffeina, mormorio) dva stejné vokály (zii, zoologo) i u slov s předponou, pokud nesplynula se slovem: antiaereo, riunione, triangolo

Souhlásky (konsonanty) vznikají je-li výdechový kanál zcela/částečně blokován některým z mluvidel podle místa artikulace: bilabiální, labiodentální, alveolární, (alveopalatální), palatální, velární, laryngální podle způsobu artikulace: okluzivy, semiokluzivy, frikativy, laterály, vibranty, nazály podle sluchového vjemu: explozivy (= okluzivy), spiranty (=frikativy), afrikáty (=semiokluzivy), sibilanty podle funkce hlasivek: znělé, neznělé podle síly závěru u okluziv: silné (fortis), slabé (lenis) tzv. lenizione storica = proces oslabování síly závěru v románských jazycích: amatum ˃ amato, amado, aimé

Systém italských konsonantů

Okluzívy (occlusive) vzniká závěr, proud vzduchu je zcela přerušen a musí závěr prorazit vzniká exploze všechny orální jsou párové bilabiály jsou nejrozšířenější konsonanty na světě, často se vyskytují v dětských slovech, zvukomalebných slovech (pappa, mamma, paf…) - podobně dentály (tic-tac, ninna nanna) veláry [k, g] se jako velární vyslovují před zadními vokály, „a“ a před konsonanty x palatalizují se před předními vokály (cara, gara, crema, grido x chiara, ghiara); má-li být zachována velární výslovnost i před palatálními vokály, vkládá se do slova „h“ (cerchio, paghiamo); při potřebě palatalizovat před velárními vokály a „a“ se naopak vkládá „i“ (ciao, giusto, giovane) změny v dialektech: benátský – zjednodušení zdvojených ([pove´reto]), toskánský – změna okluzívy na frikativu (= gorgia toscana [pa´taƟta, ´χasa]), římský – zdvojení jednoduchého /b/ ([´bbraccia]), jižní dialekty – sonorizace neznělých ([ ´tembo, no´vanda, ´gamera]), substituce /b/ za /p/ nebo /v/ (= betacismo´[´boglio, ´boce])

Okluzívy orální znělé neznělé nazální

Frikativy (continue, constrittive) závěr není úplný, výdechový proud prochází zúženým místem = úžinové, konstriktivy tvar úžiny je různý a to se podílí na diferenciaci zvuků bilabiální frikativy v,f = spiranty alveolární s,z = sibilanty (sykavky) s: neznělé /s/ - v náslovné pozici před V, ve středové před neznělou, v intervokal. postavení po předponě, ve složeninách, v příponě –eso, -ese, -oso; znělé /z/ - před znělým K, v intervokal. postavení (výjimka: cosa, casa, così) alveolární r, l = souhrnně likvidy = špička jazyka je opřena o dásně těsně za zuby r = vibranta = úžina se v průběhu výslovnosti mění, špička jazyka vibruje l = laterála = úžina není centrálně v ose mluvních orgánů, jazyk je nehybný, vzduch prochází po stranách ʃ = v písmu „sc + i, e“ nebo „sc + i + a,o,u“ x „sc + a, o, u“ nebo „sc + h+ i,e“ = [sk] (scena, sciopero x scarpa, schiena) ʎ = „gl“ ! pozor na situace kdy se jedná o skutečný konsonant a kdy jen o skupinu konsonantů g+l (voglia, figlio [‘vɔʎʎa, ´fiʎʎo] x gloria, negligente [´glorja, ´neglidʤente])

[s] x [z] - shrnutí [s]: na počátku slova před vokálem (sera [ˈsera]) nebo neznělým konsonantem (spinta [ˈspinta]) v jiné než náslovné pozici po dalším konsonantu (conserva [ˈkonserva]) x ! předpona trans je vždy znělá [tranz] (transalpino [tranzalˈpino]) v jiné než náslovné pozici, pokud následuje neznělý konsonant (rospo [ˈrɔspo]); zdvojený (grosso [ˈɡrɔsso]) po předponě a ve složených slovech:  affittasi, girasole, preservare, riservare, preside, preservare, presentimento  podle některých příruček o ortoepii by měl být neznělý také např. ve slovech: casa, cosa, così, mese, naso, peso, cinese, piemontese atd. ve skutečnosti se jejich výslovnost liší podle regionu, na S jsou znělé x na J neznělé, ve střední Itálii se jejich výslovnost řídí jejich latinským původem (mensis >"mese" [ˈmese], visus >"viso" [ˈvizo]). [z]: v intervokalickém postavení (paese [paˈeze]) pokud následuje znělý konsonant (velmi často v náslovné pozici) (svenire [ˈzvenire]).

Frikativy

Semiokluzívy (affricate) na pomezí mezi okluzívou a frikativou, vytváří se jen slabý závěr, který přechází v úžinu přesto, že je vnímáme sluchem jako jeden zvuk, jedná se o splynutí okluzívy + frikativy [ts, dz…] alveopalatální: [ʧ] = „c+i,e“, [ʤ]= „g+i,e“ (cena, cibo, gioia, gente) v dialektech (tosk.) – často posun do frikativy: pace [´paʃe], camicia [ka´miʃa] alveolární [ts, dz], v písmu jako „z“ jako neznělé [ts] - kombinace z + i + vokál, po l, v příponách –anza, -enza, -ezza, -ozza, -uzzo, -azare (zio [ˈtsio], agenzia [adʒenˈtsia], alzare [alˈtsare], usanza [uˈzantsa], credenza [kreˈdɛntsa], grandezza [ɡranˈdettsa], ammazzare [ammatˈtsare]) jako znělé [dz] - v intervokalickém postavení, v náslovném postavení pokud následuje přízvučný konsonant, v příponách -zzare, -izzazzione (bizantino [ˈbizantino], zebra [ˈdzɛbra], organizzare [organidˈdzare])

Semiokluzívy

Nazály bilabiální [m], alveolární [n] palatální [ɲ] - „gn“, vyslovuje se zesíleně > gnomo, gnu, bagno – v cizích slovech jedná o pouhou kombinaci hlásek g+n [gn] (Wagner) velární [ŋ] jen jako alofon před velární okluzívou ([´baŋka]x/´banka/) labiodentální /ɱ/ jen alofon před labiodent. frikativou [iɱ´vɛrno] v dialektech: Lazio +jih – zdvojené /m/ ([´kammera]), vznik mm, nn asimilací /mb, nd/ ([gamma, kwanno])

Síla artikulace souhlásek (1) některé z italských souhlásek lze vyslovovat v intervokalickém postavení jako jednoduché nebo zdvojené (jsou vyslovovány s větší intenzitou) = koresponduje to s pravopisem: /p,b,t,d,k,g,m,n/, /f,v,s,z,r,l/, /ʧ,ʤ/ moto x motto, cade x cadde, nono x nonno, copia x coppia, caro x carro, jiné se vyslovují pouze s větším důrazem (to i na začátku slova, pokud předcházející slovo končí samohláskou), aniž by tomu musel pravopis odpovídat: /ʎʎ, ɲɲ, ʃʃ/, /tts, ddz/ /lo ɲ´ɲɔmo/ x lo gnomo, /´fiʎʎo/ x figlio, /lo ʃ´ʃame / x sciame, /´mɛddzo/ = mezzo, /´pjattsa/ = piazza

Síla artikulace souhlásek (2) frikativy mají obecně delší trvání než okluzivy zdvojené (geminate, doppie) se vyslovují s větší intenzitou, jejich trvání je dvojnásobné než u jednoduchých v severoitalských dialektech dochází ke zjednodušování zdvojených (fatto = [´fato]) naopak v jihoitalských se zdvojují tam, kde geminovaná neexistuje (camera = [‘kammera])

Konsonantické skupiny v italštině o 2-3 členech, vícečlenné jen v cizích slovech dvoučlenné: v náslovné pozici: sykavka + K (sdegno), okluzíva + likvida (prato), frikativa + likvida (fratello); ve středové pozici: likvida + K (alto), nazála + K (gamba); dále u slov přejatých tříčlenné: náslovná i středová pozice: sykavka + K + likvida (sbloccare), středová pozice: nazála + K + likvida (avambraccio)

Změny ve výslovnosti (1) z důvodu jazykové ekonomie dochází ke změnám ve výslovnosti – snaha o co nejmenší artikulační úsilí – na úrovni hlásek jsou to: asimilace (spodoba): a. znělosti ([´znɛl:lo]); a. artikulační ([aŋ´kora]); a. progresivní ([´kwanno]), a. regresivní ([aŋ´kora]) – v it. i čj. je běžnější regresivní; asimilace znělosti vede k sonorizaci a „lenizione“ (amatum ˃ amato, amado, aimé) nazalizace: druh asimilace – vokály ve slabice uzavřené nazálou mají nazální výslovnost, důležité zejména ve francouzštině (un x une), it. a čj. málo významné palatalizace: typ asimilace artikulační u velár: [´kara] x [´kjara] rotacizmus: podtyp sonorizace, intervokalické „s“ se mění na ˃ /z/ ˃ /r/ - již v latině (flos, floris), v it. opus ˃ opera, často v sardském a neapolském dialektu u /d/: [ma´ronna, ca´ruta], na Sicílii: [araciu] výše uvedené typy patří +/- k asimilaci kontaktní, tj. dochází k ní u dvou hlásek stojících bezprostředně u sebe

Změny ve výslovnosti (2) distanční asimilace: hlásky u sebe nestojí, např. vokály se v nepřízvučné slabice asimilují vlivem vokálů v přízvučné (equalis ˃ uguale); k d. asimilaci patří i vokální harmonie: u aglutinačních jazyků (turečtina, ugrofinské) se afix řídí typem vokálu v základu slova: př. finština – työssä – talossa asibilace: oslabení závěru až po vznik semiokluzívy/frikativy vlivem následujícího palatálního vokálu: medius ˃ mezzo, diurnus ˃ giorno disimilace: ze dvou stejných hlásek nebo hlásek s podobnou artikulací vznikají dvě odlišné (často u méně stabilních hlásek, př. likvidy, nazály): arborem ˃ albero, peregrinus ˃ pellegrino, quinque ˃ cinque; úplná disimilace – jedna z hlásek zmizí: Frederico ˃ Federico

Změny ve výslovnosti (3) synkopa: vypuštění slabičné hlásky – directus ˃ dritto, cerebellum ˃ cervello haplologie: vypuštění nepřízvučné slabiky podobné nebo shodné s přízvučnou – stipipendium ˃ stipendio, semimestris ˃ semestre svarabhatická (přechodová) hláska: obohacení, vedle existující souhlásky vzniká nová, přechodová, často u neobvyklých souhláskových skupin, nebo ruší hiát (vidua ˃ vedova), podtypem jsou epentetické hlásky – přidání uprostřed slova (umanesimo, batesimo) metateze: přesmyknutí hlásek nebo slabik, je buď kontaktní nebo distanční, u málo obvyklých kons. skupin (žlička, verlyba), crocodilus ˃ cocodrillo, Roland ˃ Orlando

Změny ve výslovnosti (4) anticipace: ve slově se objevuje hláska, která v něm původně nebyla vlivem hlásky pozdější (tresor ˂ tesoro) monoftongizace: zjednodušení diftongu na samostatný vokál (causa ˃ cosa, pauper ˃ povero) diftongizace: ze samostatného vokálu vzniká diftong (locus ˃ luogo) metafonie/metafonesi (přehláska): jistá podoba asimilaci, kmenový vokál je ovlivněn timbrem vokálu v koncovce (v něm. Umlaut): Buch – Bücher, aj. foot - feet; v it. dialektech běžně (mimo Toskánu): sg. nero – pl. niri, sg. can – pl. cen

Fonosyntax (fonosintassi-1) fonetica sintattica fonologické jevy, které vznikají v mluvené souvislé řeči na hranici mezi dvěma sousedícími slovy, mezi nimiž je silný syntaktický vztah a není mezi nimi pauza při souvislé řeči se slova nevyslovují odděleně, ale plynule jedno za druhým některá slova mohou splývat s následujícími rozdělení slov tak, jak známe z ortografie neodpovídá fonetickému dělení věty

Fonosyntax (fonosintassi-2) změny postihující zejména vokály: elize (elisione): odpadá koncový neznělý vokál před náslovným vokálem, naznačeno apostrofem; v it. u členů, ukaz. zájmen questo, quello, io, adj. bello, Santo, částice ci, adv. come, předložka di apocope, troncamento: odsunutí koncové nepřízvučné hlásky/slabiky před náslovným konsonantem, před odsunutým předchází likvida nebo nazála, často slova tvoří tematický celek (signor Martini, quel tipo, gran fretta) aferesi: v mluvené italštině, u členů, odpadá jejich vokál a člen se přimyká k předchozímu slovu (bevo’n tè) pro(s)tesi: přidání hlásky na počátek slova, často ve starší it. před skupinu s + K (iscritto, Ispagna, ischerzo, iscuola), dnes jen v dialek. epitesi: mizející dialekt. prvek, přidání –e na konec oxyton: fu ˃ fue, però ˃ peroe

Fonosyntax (fonosintassi-3) změny postihující konsonanty: asimilace: v čj. na švu s neslabičnými předložkami před znělou náslovnou ([gdomu]), v it. často u koncových nazál: [coŋ Karlo, iŋ kasa] raddoppiamento/rafforzamento sintatico: zesílení, prodloužení, zdvojení náslovného konsonantu po přechozím přízvučném vokálu u slov, která tvoří sémantický celek, vyskytuje se jednoslabičných slov (dà, ciò, a, da, fra, sto, va, ma…), víceslabičných oxyton (perché, però, farò, caffè…), dvojslabičných slov (come, dove, contra, qualche, sopra), nedochází k němu po: di, la, lo, i, le, gli, ce, ci; graficky se nevyjadřuje, ale slova mohou splynout dohromady appena, davvero, sebbene není v dialektech severních, vyskytuje se běžně ve střední/jižní Itálii [per´kem´mai, ka´fen´nero]

Slabika (sillaba) (1) jednotka výslovnosti, větší než hláska, menší než slovo monosylabická slova = tvořená jednou slabikou, polysylabická = víceslabičná z artikulačního hlediska slabice odpovídá jeden náraz výdechového proudu, z akustického se ve sledu zvuků vyskytují některé více znělé, které odpovídají vrcholu slabiky – v italštině vždy vokál, v čj. i konsonant (likvida - trh, nazála - sedm, frikativa - pst)

Slabika (2) struktura slabiky: vrchol slabiky = jádro (nucleo), v it. vokál, pokud je diftong, jeden vokál patří do vrcholu, druhý do praetury nebo kody před vrcholem = praetura (attacco, onset), v it. konsonant, nebo kons. skupina (okl+likv., frik.+likv.) za vrcholem = koda (coda), v it. konsonant, většinou likvida, nazála, sibilanta nebo 1. část zdvojeného kons. v praetuře a kodě může být i větší počet konsonantů otevřená slabika (aperta, libera): končí na vokál; V (a-ra), CV (a-ra), CCV (gra-no), CCCV (stra-no) zavřená slabika (chiusa, implicata): končí na konsonant, VC (al-to), CVC (sal-to), CCVC (stal-la), CCCVC (spran-ga) rozdíl mezi fonetickou slabikou a graficky zapsanou: chiosco [´kjɔs-ko] x chio-sco; voglio [´vɔʎ-ʎo] x vo-glio

Dělení slov do slabik důležité v písemném projevu – př. zalomení textu; u složených slov platí stejná pravidla jako u jednoduchých, popř. lze oddělit prefix+báze náslovný V, za nímž následuje jednoduchý K tvoří samostatnou slabiku (a/ni/ma) jednoduchý K a jednoduchý V tvoří slabiku (te/le/fo/no) zdvojené K patří do dvou slabik (mam/ma), jako zdvojená také –cq- (ac/qua) konsonant. skupina patří do jedné slabiky, pokud se může vyskytovat i na začátku slova (a/bra/si/vo, ca/tra/me) x jinak patří do dvou slabik, a to i tehdy, začíná-li slabika vokálem (um/bro, ar/te) nedělí se kons. skupiny s+K (na/sco, na/stro) nedělí se hlásky zapsané více písmeny – ch, gl, gh, gn, sc, cia, cio, ciu (fi/glio, spu/gna) dvojice vokálů se nedělí, jsou-li diftongem (pio/ve), do dvou slabik se dělí v případě hiátu (pa/u/ra) u spojení s apostrofem jsou možnosti dělení: dell’/oro, del/l’oro, dell’o/ro

Přízvuk (accento) (1) stojí nad fonetickou segmentací slov = jev suprasegmentální (prozodický), další suprasegm. prvky jsou slabika, intonace, rytmus… přízvuk může být na úrovni slovní i větné v některých jazycích je pohyblivý – má distinktivní funkci (italština, angličtina, ruština), jinde stálý – funkce demarkativní (čeština, francouzština, polština) v latině a řečtině byl přízvuk melodický – přízvučná slabika vyslovována zvýšeným tónem; lidová latina – již spíše dynamický - větší intenzita výdechového proudu v přízvučné slabice; ve spisovné italštině je přízvuk dynamický; v čj. také dynamický, zesílení výdech. proudu je doprovázeno zdloužením přízvučné samohlásky ve víceslabičných slovech může být vedle hlavního přízvuku přízvuk (přízvuky) vedlejší: ma,gnifica´mente

Přízvuk (2) v italštině může být přízvuk na kterékoliv slabice: přízvučná slabika/vokál – tonica, ostatní – atone, pozice před přízvukem – pre/protonica, za přízvukem – postonica krátká nepřízvučná slova se přidružují k následujícím (proklitika) nebo předcházejícím (enklitika) proklitika: členy, osob. zájmena, vztažná zájmena, příslovce, předložky, spojky enklitika: osobní zájmena za slovesem, jsou ke slovům přidružena i graficky, jejich použitím se nemění pozice přízvuku (telefona - telefonamelo) v italštině se přízvuk graficky naznačuje jen u tzv. parole tronche, u jedno- a víceslabičných pouze u homograf, tzv. cirkumflex se píše pro naznačení splynutí více hlásek (leggii = leggî) rozlišovací funkce přízvuku: ´ancora x an´cora, ´subito x su´bito, prin´cipi x ´principi, ´capitano x capi´tano

Pozice přízvuku (1) v italštině se počítá od konce slova, podle pořadí slabiky, na které přízvuk leží se slova dělí na: parole tronche (oxytona): přízvuk na první slabice (città, parlerò, capì) parole piane (paroxytona): přízvuk na 2. slabice od konce (canto, bello, lavoro) parole sdrucciole (proparoxytona): přízvuk na 3. slabice od konce (mettere, ultimo, invisibile) parole bisdrucciole: přízvuk na 4. slabice od konce, většinou 3.pl. Sloves a slovesa s enklitiky (abitano, considerano, telefonami, accomodati) parole trisdrucciole: přízvuk na 5. slabice od konce (telefonaglielo, comunicamelo) parole quadrisdrucciole: přízvuk na 6. slabice od konce (fabbricamicelo)

Pozice přízvuku (2) běžně je možné stanovit pozici přízvuku u 2-3 slabičných slov, u delších – podle slovníku přízvuk lze určit také podle přípony: parole piane: -eria, -ese, -iere, -izia, -ore, -zione; parole sdrucciole: -abile/-ibile, -astico/-istico, -esimo, -evole, -fobo, -logo, -metro, -sofo, -itudine u některých slov dochází k chybám v přízvuku: jako sdrucciole se vyslovují piane, př.: Friuli, cosmopolita, persuadere, ortica, salubre, scandinavo; jako piane se vyslovují sdrucciole, př.: termite, Nuoro, impari, diatriba

Intonace, větná melodie suprasegmentální jev = slabika/slovo, která/které se má odlišit od ostatních se vysloví s tónovým posunem v italštině: melodie klesavá – intonace poklesne na poslední přízvučné slabice (oznamovací věty, věcné otázky, věty rozkazovací, zvolací) melodie stoupavá: buď uvnitř koncové přízvučné slabiky nebo stoupá na nepřízvučných za poslední přízvučnou (zjišťovací otázky, nedokončené výpovědi) melodie stoupavo-klesavá: v delších výpovědích, kde je víc intonačních vrcholů, nejvýše je přízvučná slabika nejdůležitějšího slova ve větě (výroky, definice, žádost, výpočet informací) intonace může mít i funkci emocionální a intelektuální

IPA (API, AFI) (1) IPA – International Phonetic Association (International Phonetic Alphabet); API (Association Phonétique Internationale); AFI (Associazione Fonetica Internazionale, Alfabeto Fonetico Internazionale) IPA – založena 1886 ve Francii (dnes sídlo v Londýně), vydává časopis JIPA přepis (transkripce) zvuků všech nejdůležitějších jazyků světa = fonetická abeceda IPA – využívá běžných grafémů + další symboly př. z řecké abecedy, vymyšlené tvary, znaménka některé znaky jsou použitelné pro všechny jazyky – tzv. fonetický font (také v text. editorech typu Word) fonet. přepis je důležitý pro záznam jazyků bez písemné podoby, používají např. piktogramy; důležitý i ve výuce jazyků (výslovnost) existují i další systémy přepisů: př. systém Ascoli-Merlo pro jazykové atlasy románských jazyků

IPA (2) fonetický přepis = co nejpřesnější záznam výslovnosti (vč. alofonů), zapisuje se do [] x fonologický přepis = přepis textu pomocí základních fonémů, avšak neodpovídá zcela přesně výslovnosti, zapisuje se do // př. [pare], [pa:re], [pære], [pæ:re] = /pare/ fonetický přepis nezohledňuje velká a malá písmena nebo mezery mezi slovy [´karlo] lexikální přízvuk jako apostrof před přízvučnou slabikou: [te´le:fono] : může označovat délku fonému (uvádí se za příslušným fonémem, ale není vždy nezbytná): [´ros:o/ ´ros:so] - rosso SAMPA (Speech Assessment Methods Phonetic Alphabet) – vychází z IPA, ale eliminuje typografické obtíže IPA a vychází ze symbolů ASCII (American Standard Code for Information Interchange) příklad rozdílů mezi IPA a SAMPA: [Ɛ] x [E], [Ɔ] x [O], [tʃ] x [tS], [dʒ] x [dZ], [ʃ] x [S], [ɲ] x [J], [λ] x [L], [ŋ] x [N], [ɱ] x [F] rozdíl mezi znaky IPA a SAMPA: http://www.lfsag.unito.it/ipa/index.html

Znaky IPA v italštině scena

Slovníky on-line D.O.P – Dizionario di Ortografia e Pronuncia http://www.dizionario.rai.it/ kromě běžné slovníkové definice je možné si přehrát výslovnost jednotlivých slov Dizionario italiano (Sabatini Coletti) http://dizionari.corriere.it/dizionario_italiano/ kromě běžné slovníkové definice uvádí také dělení slova do slabik, přízvuk Dizionario De Mauro http://dizionario.internazionale.it dělení slov do slabik, přízvuk Dizionario Olivetti http://www.dizionario-italiano.it/ Obsahuje fonetickou transkripci slov DiPI - Dizionario di Pronuncia Italiana http://www.dipionline.it/dizionario/ uvádí přepis výslovnosti jednotlivých slov Collins Italian Dictionary http://www.collinsdictionary.com/dictionary/italian-english kromě běžné slovníkové definice uvádí také fonetický přepis slov