Interkulturní výchova Osnova přednášek LS 2009

Tématické oblasti přednášky Rozdíl mezi multikulturním a interkulturním vzděláváním Charakter kultury a podstata rozdílů mezi kulturami Co je to multikulturalita: typy soužití kultur Společnost jako objektivní realita Společnost jako subjektivní realita Postoje, sociální učení a stereotypy Teorie jazyka Identita Sociální nerovnost a vzdělávání

Kultura a společnost Definice kultury: - Lévi-Strauss: kultura je protiklad přírody do té míry, do jaké vnáší organizaci a řád do živelnosti a chaosu přírody. - suma lidských výtvorů: instituce, jazyk, vědy, magie, umění, taxonomie, normy, hodnoty, morálka, náboženství, zvyky, obyčeje, právo, tabu, materiální objektivace. - S. Freud: Kultura je souhrn výkonů a nástrojů, jimiž se život lidí vzdálil od života zvířat a které slouží dvěma účelům: ochraně člověka před přírodou a uspořádání vztahů mezi lidmi. Tabu incestu – centrální kategorie kultury Pojem exogamie Pravidla konstituce lidské společnosti: - výměna informací, která konstituuje jazyk - výměna žen, která vytváří příbuzenský systém - výměna zboží, která zakládá ekonomickou aktivitu

Antropologické teorie kultury Evolucionistická: Všechny kultury procházejí stejnými stádii vývoje. To, co přetrvává v kultuře z minulých kultur, je přežitek. Difuzionistická teorie: K vývoji kultur dochází tam, kde navzájem prolínají, pronikají jejich produkty Teorie kulturního relativismu: Podobnost kultur není dána společnými počátky ani vzájemnými historickými vztahy, jen se mohou navzájem podobat. Proto žádná kultura nemá právo posuzovat ty druhé na základě vlastních norem,hodnot a idejí(etnocentrismus)!

Antropologické teorie kultury Funkcionalistická teorie: Otázka, jaký přínos mají jednotlivé prvky kultury pro fungování celého systému? Konfiguracionistická teorie: Kulturní vzory (konfigurace) odpovídají chování jedince,které je v dané kultuře obvyklé. Kultura je založena na organizačním principu, který plní jak integrativní, tak selektivní funkce. Strukturální funkcionalismus(Lévi-Strauss): Zkoumá neměnné vlastnosti kultur, které se skrývají pod jejich zdánlivou jedinečností (binární opozice, anomální kategorie) Přesvědčení o odlišnosti různých kultur předpokládá, že ostatní kultury jsou skutečně pouze odlišné, nikoli horší než naše vlastní kultura.

Idea multikulturalismu Definice ideje multikulturalismu: Lidé s různými kořeny mohou žít pospolu a učit se číst obrazy těch druhých, a to bez předsudků a bez iluzí. Multikulturalismusmu můžeme rozumět: - jako vědě, - jako politickému cíli, - jako konstatování o stavu společnosti.

Je důležitější spravedlnost pro všechny nebo dobro pro určité skupiny? Liberalismus: vidí společnost složenou z jednotlivců, které spojují univerzální lidské vlastnosti. Společnost jim proto zaručuje rovná práva na základě principu stejné spravedlnosti pro všechny. Komunitarismus: Jedinec je vždy členem nějaké konkrétní sociokulturní skupiny, která má odlišný charakter od ostatních a společnost by jí měla umožnit rozvíjet se podle její vlastní představy dobra, a to na základě principu rozvíjení skupinového dobra.

Společnost jako objektivní realita Institucionalizace: významy, které dáváme naší všednodenní realitě a které se shodují s významy, které jí dávají lidé kolem nás postupně získávají podobu struktury pravidel, které všichni respektují (institucionalizují se: např. v divadelní hře má život jinou strukturu pravidel než ve všedním dnu) Habitualizace: vytváření vzorců činnosti, které v konečném důsledku považuje za objektivně platné - vytvoří „instituci“ (rodina, úplatky, trh, manželství…) Kultura a příběhy: Jazyk, který člověk vytváří jako projev myšlení, vytváří symbolický svět, který se úplně nekryje se světem kolem nás. Příběhy, které tak vzniknou, musíme při předáváním dalším generacím, legitimizovat – přesvědčit o jejich pravdivosti: cílem je, aby lidé věřili institucím a příběhům své kultury.

Instituce Instituce: každý ustálený, obecně praktikovaný způsob jednání, předávaný v určité kultuře prostřednictvím socializace. Všem kulturám je společná jejich institucionální forma. Do individuální zkušenosti člověka se vtělují prostřednictvím sociálních rolí příslušníků skupiny. instituce nás zbavují pocitu chaosu a bezmocnosti a tím nám dávají orientaci v tomto jinak nepřehledném světě, zároveň ale regulují naši spontaneitu

Společnost jako subjektivní realita Univerzálním prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti je proces socializace Cílem socializace: zformovat osobnost člověka tak, aby se i o samotě chovala tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů kulturní skupiny. Proces primární socializace: cesta dítěte od významného druhého – rodiče – ke zobecněnému druhému. Dítě internalizuje svět svých rodičů jako jediný možný svět. Sekundární socializace: proces lidského nabývání vědění, které je nutné pro výkon konkrétních rolí, nutných pro dělbu práce. Role předavatelů sekundární socializace se vyznačují vysokým stupněm anonymity, mohou se snadno oddělit od těch, kdo je reprezentují (učitel, vychovatel…): mají pro adresáty menší subjektivní nevyhnutelnost než obsahy primární socializace.

Postoje Postoje: Pohotovost zaujmout vztah k nějaké skutečnosti a projevit ho v jednání. Složky postoje: rozumová, citová, jednání. Stereotyp – převažuje rozumová složka Předsudek – převažuje citová složka Utváření postoje: a) zobecnění individuální zkušenosti b) přebrání postojů autorit (rodina, média, církev..) Vlastnosti postojů: tendence vytvářet trsy, odolnost vůči změně, propojenost mezi jednotlivými složkami, možnost rozpojení těchto složek (člověk dělá něco, co v řeči odsuzuje), frekvence v populaci, vlastnost polarity (možnost měnit je z pozitivních na negativní), trvalost v návaznosti na zkušenost. Funkce postojů: a) nástroj k získání odměny b) obrana vl. ega. c) vyjádření hodnot d) rozumová – snaha porozumět světu e)sociálně- adjustační – včlenění do soc. společenství.

Stereotypy Tradičně udržované iracionální postoje, sdílená přesvědčení nebo myšlenky o určitých skupinách lidí, vyjádřená v chování a zvycích. Jsou naučené v průběhu socializace. V antipatickém postoji vůči cizímu jednotlivci má člověk tendenci předpokládat vztah mezi negativní charakteristikou cizí skupiny a jejím členem. Jsou „výhodné“, protože: pomáhají hodnotit naší vlastní kulturu, ostatní kultury, ovládat vzorec vztahů, které naše kultura udržuje s jinými kulturami, ospravedlňovat vlastní špatné chování (diskriminace je „předsudek v praxi“), dát význam neobvyklým situacím, stabilizovat a legitimizovat jakýkoliv názor na svět a lidi.