Teorie soukromoprávních vztahů

Normy občanského práva právní normy jsou základní a zároveň nejmenší součástí právního řádu jejich vnitřními, dále již nedělitelnými složkami jsou pr. příkazy, zákazy a dovolení, přičemž tyto modality jsou převoditelné jedna na druhou – např. příkaz určitého chování je zároveň zákazem chování jiného

– dovolení jako deontická modalita má několik forem: výslovné vyplývající z příkazu – je-li jedno chování přikázáno, pak je logicky i dovoleno dovolení mlčky

příkazy, zákazy a dovolení mohou být : nepodmíněné – tzn. vyplývají pro každého ze zákona samého (Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí), anebo podmíněné – tím, že nastane nějaká vnější skutečnost, právní skutečnost (Dluh musí být splněn řádné a včas.) Tento příkaz je obecný. Konkrétní povinnost z něho však vzniká jen tomu, kdo je dlužníkem, na základě pr. skutečnosti (smlouvy)

právní institut (instituce) je určitý celistvý soubor právních norem, jehož celistvost je většinou dána mimonormativně – v obč. právu je celistvost obyčejně dána ekonomickou souvislostí předmětu úpravy neboli společenskými vztahy stejného druhu – např. se hovoří o občanskoprávních institutech vlastnictví, dědění, koupě, nájmu, ale i o pr. institutu promlčení, postoupení pohledávky – celistvost také záleží na záměru mluvčího, tedy je dána jak objektivně, tak i subjektivně

STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY základem každé pr. normy je tzv. normativní věta -> věta o tom, co se má (může) stát, tj. jazykové vyjádření příkazu, zákazu, dovolení… „má býti“ nastává v obč. právu zpravidla podmíněně, tj. teprve tehdy, nastala-li nějaká právní skutečnost (skutková podstata), s níž zákon vznik určitého „má býti“ spojuje – Skutková podstata je hypotéza pr. normy („h“). – To, co má nastat v případě „h“, tedy to, co v takovém případě „má býti“, se nazývá dispozicí pr. normy („d“).

základní strukturou občanskoprávní normy je implikace: h ->Md Jestliže nastane hypotéza, pak má být dispozice

často přistupuje ještě věta sankční – ta vyjadřuje, co má po právu nastat, jestliže bylo dáno h a nenastalo d (např. dlužník měl splnit svůj dluh a nesplnil jej nebo ho splnil opožděně) – to, co má nastat v takovém případě, se nazývá sankce (“s“) ta spočívá v sekundární povinnosti (např. odstranit vadu plnění

implikace tedy zní: h -> Md h ~ d & Ms, Jestliže nastane hypotéza, má nastat dispozice. Nastala-li hypotéza a nenastala-li dispozice, má nastat sankce

KOGENTNÍ A DISPOZITIVNÍ NORMY v občan. právu rozlišujeme pr. normy kogentní (donucující) a dispozitivní (podpůrné) v obč. právu převažují pr. normy dispozitivní a v pochybnostech, jestli je určité ustanovení kogentní či dispozitivní, považuje se za dispozitivní

Kogentní jsou taková ustanovení zákona, od nichž se projevy vůle subjektů právních úkonu nemůžou platně odchýlit kogentní normy přispívají v soukromoprávní oblasti k zabezpečení ochrany společensky slabších subjektů vůči hospodářky silnějším subjektům korigují nerovnosti, jež mohou vést k nežádoucímu neúnosnému zatížení pouze jednoho ze smluvních subjektů

Dispozitivní dispozitivní jsou taková ustanovení zákona, jejichž použití může být vyloučeno projevem souhlasné vůle subjektů právního úkonu dispozitivní ustanovení zákona stanoví práva a povinnosti tvořící obsah pr. vztahu jen podpůrně, tj. pro případ, že je subjekty pr. úkonu neupraví jinak (autonomie vůle subjektů pr. vztahu)

PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM rozeznáváme věcnou, prostorovou, osobní a časovou působnost

Věcná působnost odpovídá na otázku, jaké vztahy pr. předpis upravuje. Osobní působnost odpovídá na otázku, pro které subjekty zákon platí - zda platí pro všechny subjekty českého práva, tj. pro FO, PO včetně státu, či zda jen pro některé z nich, či jen pro určitý okruh FO či PO

Prostorová působnost podává odpověď na otázku, na kterém území zákon platí Časová působnost odpovídá na otázku, odkdy dokdy obč. zákoník působí (je účinný)

v souvislosti s časovou působností se klade otázka zpětné působnosti (retroaktivity) zákona. rozlišuje se pravá a nepravá retroaktivita. Skutečná je jen ta pravá. – při pravé retroaktivitě se pr. režim nového zákona vztahuje i na skutečnosti, které nastaly předtím, než nabyl účinnosti. – při nepravé retroaktivitě se sice vše, co se událo před nabytím účinnosti nového zákona posoudí podle dřívějšího zákona, avšak jestliže pr. vztahy vzniklé podle dřívějšího zákona trvají i poté, kdy nabyl účinnosti nový zákon, řídí se od té doby již podle nového zákona

APLIKACE PRÁVNÍCH NOREM používání (aplikace) práva v širším smyslu je používání pr. normy jak st. orgány, tak chování FO a PO podle práva v užším smyslu je používání určitý způsob používání práva, konkrétně jeho používání st. orgány – v občanském právu aplikuje zásadně soud

výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva Podstatou aplikace právní normy je subsumpce (podřazení) konkrétní skutkové podstaty pod abstraktní skutkovou podstatu

zvláštním případem použití norem obč. práva je používání podle obdoby – analogie analogie zákona (analogia legis) – jde o případ, kdy určitý pr. vztah není vzhledem k mnohotvárnosti života ve společnosti konkrétně upraven žádnou pr. normou – orgán však nemá možnost použít pr. normy upravující daný pr. vztah přímo, ale použije právní normy řešící otázky podobné, obsahem a účelem nejbližší

analogie práva (analogia iuris) Rozdíl je v tom, že tu neexistuje pr. norma, která řeší danou otázku přímo a neexistuje ani norma podobná. I v takovém případě musí orgán rozhodnout. Nemůže však aplikovat žádnou pr. normu. V takových případech se rozhoduje podle obecných zásad občanského práva

INTERPRETACE PRÁVNÍCH NOREM soud musí najít občanskoprávní normu, která na daný případ, o němž se rozhoduje, dopadá a objasnit její smysl - to se děje výkladem občanskoprávní normy při výkladu se používá metoda logická, gramatická, systematická, historická, teologická a srovnávací (komparativní), analogia legis a analogia iuris.

Výklad autentický – je prováděn orgánem veřejné moci, který vydal právní normu – je obecně závazný, u nás např. předsednictvo NS ČSFR a do r Ústavní soud ČSFR – v současné době autentický, tj. všeobecně závazný výklad neexistuje

Výklad soudní - výklad obsažený v pravomocném rozhodnutí v konkrétní věci, který působí mezi stranami řízení a je pro ně právně závazný soudní výklad dále slouží ke sjednocování judikatury – stanoviska nejvyšších soudů nejsou sice formálně závazná, ale působí přesvědčivostí a váhou své argumentace (působí tak, jako by byla závazná)

Vědecký výklad je podáván pr. vědou a v odborné literatuře, vědeckých komentářích k zákonům. Je nezávazný, ale působí na soudní výklad mírou přesvědčivosti své argumentace

Právní skutečnosti subjektivní práva a povinnosti vznikají, zanikají a mění se vždy z nějakého důvodu důvod může být ekonomický - hospodářský (kauza) nebo právní – kauza je motivem, který vede ke vzniku práva, k jeho změně či zániku, resp. účelem, k jehož dosažení se právo zřizuje, kdežto právní důvod vznik práva, jeho změnu či zánik působí jako svůj právní následek – právní důvod je dostatečný důvod, který podle platného pr. řádu působí vznik, změnu nebo zánik nějakého práva

v občanském právu mohou práva vznikat: – nepodmíněně – mohou vznikat přímo ze zákona (ex lege); tyto případy jsou výjimečné – podmíněně - tj. že zákon určité následky předvídá, ale k jeho vzniku vyžaduje splnění nějaké další podmínky, tj. nějaké další skutečnosti právně významné (relevantní)

právním důvodem tedy je: – výjimečně zákon sám – na základě zákona konstitutivní rozhodnutí st. orgánu chování subjektů práva skutečnosti nezávislé na chování subjektů práva právní skutečnosti tedy jsou skutečnosti, které na základě zákona působí právní následky

právní skutečnosti se dělí na dvě velké skupiny, tj. na právní skutečnosti: závislé na lidské vůli – právně relevantní úkony – jsou nejčastější a nepraktičtější – vytvoření věci či díla – jak hmotného, tak duchovního – konstitutivní rozhodnutí soudu popř. jiných orgánů oprávněných rozhodovat o občanskoprávních věcech

nezávislé na lidské vůli – události – protiprávní stavy

ÚKONY jsou právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, tj. v chování vědomém a volním třídí se na právní úkony a protiprávní úkony podle toho, zda je objektivní právo schvaluje (aprobuje), či zakazuje (reprobuje) oba druhy úkonů mohou být uskutečněny činností subjektu, tj. jeho konáním (komisivní úkony ) nebo nečinností, tj. nekonáním (omisivní úkony)

k tomu, aby vznikl právní úkon, je třeba, aby byly dány obě jeho zákl. složky, tj. – vůle a její – adekvátní projev

Protiprávní úkony i ony spočívají rovněž ve volním lidském chování jde o takové volní lidské chování, které je právem zakázáno (reprobováno), jsou porušením právní povinnosti, čili porušením práva nejčastějšími protiprávními úkony jsou způsobení škody, vadné či nevčasné plnění, nedovolené omezování soutěže, nekalosoutěžní jednání

JINÉ PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI Protiprávní stavy – vznikají zpravidla v úzké souvislosti s určitou událostí (typicky živelní pohromou) – od události se protiprávní stav odlišuje tím, že nejde o určité dění, ale o určitý stav, jenž je objektivně v rozporu s právem, a proto má být odstraněn – např. vichřicí způsobené porušení středy ohrožující sousedovu stavbu nebo jeho osobní bezpečnost

Vytvoření věci a nehmotných statků právně relevantní skutečností může být i určitý lidská činnost spočívající ve vytvoření věci vytvoření nové věci má vždy přinejmenším ten následek, že někdo k této nabude vlastnická práva, tento následek je nevyhnutelný a nastává i tehdy, jestliže někdo věc oprávněně či neoprávněně vyrobil z cizího materiálu nebo smísil cizí materiál se svým (tzv. specifikace - zpracování

Konstitutivní rozhodnutí státního orgánu – Deklaratorní rozhodnutí soudů a jiných státních orgánů – mají v občanskoprávních věcech převahu tyto autoritativně osvědčují existenci nebo neexistenci hmotného občanskoprávního vztahu s účinky ex tunc nepůsobí hmotněprávní následky, ale jen procesněprávní (např. splnit dluh do určité lhůty stanovené v rozhodnutí).

Konstitutivní rozhodnutí soudů a jiných státních orgánů – by se teoreticky měly vyskytovat výjimečně – působí od okamžiku právní moci (ex nunc) nejen následky procesněprávní, ale zároveň hmotněprávní, tj. zakládají, mění či ruší občanskoprávní vztahy, popř. působí jiné hmotněprávní následky

Události – jsou takové skutečnosti, které nespočívají na lidské vůli a jsou na ní nezávislé (nastávají objektivně) – právními skutečnostmi jsou jen tehdy, pokud s nimi normy občanského práva

události jsou velmi různorodé – mohou spočívat v působení přírodních sil (povodeň, vichřice, úder blesku – tzv. živelní události) – mohou to být jiné výsledky přírodních sil (smyk automobilu na kluzké silnici, perforace vodovodního potrubí způsobená korozí) – události mohou být i výsledkem biologických procesů (narození dítěte, smrt člověka, narození mláďat zvířete)

Právní úkony (jednání) jsou projevy vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují k tomu, aby vznikl pr. úkon, je třeba, aby byly dány obě jeho zákl. složky, tj. – vůle a její – adekvátní projev

Vůle – psychický vztah jednajícího člověka k zamýšlenému (chtěnému) následku Projev – projevem vůle je jakákoli její vnější manifestace, tj. učinění vůle sdělenou, a tedy seznatelnou jiným osobám – to lze učinit konáním - komisivně (právním úkonem výslovným nebo pr. úkonem konkludentním) nebo nekonáním (omisivně)

OBSAH PRÁVNÍCH ÚKONŮ určení práv a povinností, které budou obsahem pr. vztahu – složky podstatné (essentialia negotii), které se pro platnost pr. úkonu bezpodmínečně požadují, a – složky pravidelné (naturalia negotii), které se pravidelně v pr. úkonech vyskytují, nejsou však pro platnost úkonu nezbytné (např. ujednání o místě či času plnění), dále pak – složky nahodilé (accidentalia negotii), které se vyskytují v pr. úkonech jen nahodile.

Obsahem pr. úkonů mohou být i podmínky – odkládací (suspenzivní) – následky nastanou tehdy, až se splní podmínky – rozvazovací (rezolutivní) – následky nastupují hned, avšak splní-li se podmínky, účinnost již nastalá zanikne

KONEC