AUTOŘI

Pierre CORNEILLE Pierre CORNEILLE ( ) francouzský dramatik, básník a lyrik díla ovlivnila především antika jeho hrdinové jsou čestní a vlastenci toto pojetí dramatu ovlivnilo celý klasicismus Corneillovský hrdina (héros cornélien) obětuje svou lásku pro povinnost a čest ukazuje hrdiny takové, jací by měli dle ideálů klasicismu být Cid vrcholné dílo Cid hru čekalo vřelé přijetí jak od krále, tak od královny Rodrigo – CID zabije otce své milé sám žádá o potrestání vraha – rytířské ctnosti El Cid je odvozena z al-sīd, což v arabštině znamená "pán" nebo "velitel"

Jean RACINE ( – ) byl francouzský dramatik jeden z „velké trojky“ francouzských dramatiků 17. století (spolu s Molièrem a Corneillem) náměty čerpal především z antiky Faidra Nejznámější drama, děj se odehrává ve starověkém Řecku. Král Theseus se podruhé ožení s mladou dívkou Faidrou, jeho syn Hippolytos to těžce snáší. Faidra je však do Hippolyta zamilovaná, ale snaží se své city potlačit. Faidra se dovídá o tom, že Theseus v cizině zahynul. Rozhodne se Hippolytovi vyznat ze svých citů, ale ten její návrhy odmítá. Nabídne mu, že se s ním podělí o athénský trůn. Theseus však mrtvý není a vrací se z ciziny. Faedřina chůva mu poví, že se Hippolytos pokusil zneuctít Faidru. Theseus ho okamžitě vyžene z domu. Poté se ještě obrací k bohům, aby potrestali zločin. Faidra si uvědomuje, že byl Hippolytos nařknut neprávem, vypije jed, ale předtím se ještě přiznává Theseovi, že byl oklamán.

MOLIÉRE (Jean-Baptiste Poquelin) ( – ) francouzský herec, spisovatel a dramatik období klasicismu zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou patří k nejslavnějším dramatikům éry francouzského i světového klasicismu byla v tehdejší době velmi odvážná zejména v kritice společenských poměrů své doby zesměšňoval pokrytectví, šlechtu a její snobskou morálku v neposlední řadě v 18. století zatracovanou církev tvořil v typově barvité škále veseloher, od lidové frašky po propracovanou charakterovou zápletku problematika jeho díla - velmi rozsáhlá (lakota, pokrytectví, zištnost, cynismus, postavení žen ve společnosti atd.)

MOLIÉRE - dílo Tartuffe neboli Pokrytec (1664) ostře satirická veršovaná komedie titulní hrdina, svatoušek Tartuffe, se vetře do přízně zámožného měšťana Orgona a postupně ovládne celou jeho rodinu Misantrop aneb Zamilovaný mrzout (1666) veršovaná komedie o pěti dějstvích jedno z vrcholných autorových děl stále aktuální téma: má se člověk přizpůsobit pragmatickému politikaření a profitovat z toho, nebo má vyjádřit svůj protest tak, že se stáhne do ústraní, přičemž se zdá, že ani jeden z těchto postojů není lidsky důstojné řešení

MOLIÉRE - dílo Lakomec (1668) snad nejznámější Molièrova komedie hrdinou je vdovec, lichvář a necitelný lakomec Harpagon pro peníze je schopen obětovat vše, i rodinu a děti ztráta jeho bohatství pro něj představuje ztrátu smyslu bytí a ztrátu zdravého rozumu postava je tragikomická a představuje Moliérův důkaz o tom, že peníze přirozeně deformují charakter a mezilidské vztahy

LAKOMEC Hlavní postavou kritické komedie je šedesátiletý Harpagon (z lat. harpago = loupit), vdovec, lichvář a necitelný lakomec. Harpagon je tak lakomý, že jeho syn Kleantes si musí peníze půjčovat. Kleantes se zamiloval do chudé dívky Mariany a chce otce požádat o svolení ke sňatku. Otec ho překvapí tím, že prohlásí, že si Marianu vezme sám. Svého syna chce oženit za bohatou vdovu a dceru Elišku provdat za stárnoucího boháče. Harpagonova dcera Eliška má ale ráda druhého sluhu Valéra, jež je ve skutečnosti šlechticem, který ztroskotal na moři se svou rodinou. Odpoledne najde Kleantův sluha Čipera poklad, jež zakopal Harpagon na zahradě. Ten ztrátu brzy zjistí a vyslýchá celý dům. Přitom se také doví, že Valér se zasnoubil s jeho dcerou a chce ho oběsit. Ten však prozradí svůj původ a Mariana zjistí, že je jeho sestra. Kleantes navrhne, že vrátí peníze pod podmínkou, že dostane nazpět Marianu. Harpagon obětuje vše, jen aby získal zpět své peníze, protože jejich ztráta pro něho znamená konec života a poté, co zná původ Mariany a Valéra nenamítá nic proti svatbám svých dětí.

Jean de la Fontaine ( ) francouzský bajkař snad nejslavnější klasicistním básník vůbec bajky byly komponovány spíše jako malá dramata vyznačují se výraznou alegoričností ZAJÍCOVY UŠI Lev se porval s rohatým čtvernožcem a ve strachu dal příkaz, aby se všichni, kdo mají dva rohy na hlavě, vystěhovali z jeho země. Vůl, kozy, berani se honem stěhovali, jeleni, daňci, všechna zvěř utíká pryč. Jeden zajíc si ve stínu všiml svých dlouhých uší. Začal se bát, aby kontroloři na něj nepřišli s tím, že má rohy, a aby nebyl nějak potrestán. Rozhodne se rychle ze země utéct. Šel se rozloučit se svým sousedem cvrčkem a svěří se mu se svým trápením. Když to cvrček slyšel, rozhněval se, že zajíc žádné rohy nemá. Zajíc si nedal říct. Nakonec řekl: "A protest kdybych zved, pak do blázince šel bych hned." Charakteristika Zajíc: bojácný, panikář, ale s tím odporem má pravdu. Cvrček: nebojácný, chytrý, nedá se svést svým strachem tak jako zajíc.

O KOZE, JALŮVCE A OVCI, CO SE DALY DO SPOLKU SE LVEM Koza, jalůvka a ovce se spolčily se lvem, aby se s ním mohly dělit o ztrátu i o zisk. Jednou se chytil do pasti jelen a naši čtyři společníci se k němu sběhli, aby si jej mezi sebou rozdělili. Lev jelena rozsápal na čtyři kusy, pro každého jeden kus. O prvním kusu lev řekl: "Ten patří mně jen z důvodu, že jsem lev!" O druhém se vyjádřil takto: "Ten je také můj, protože jsem nejsilnější!" A pak řekl: "Jako nejstatečnější mám nárok i na díl třetí, a kdyby čtvrtý díl někdo z vás chtěl, mé děti, zemře dřív, než jej okusí!" Charakteristika Koza, jalůvka, ovce: v první části vychytralé, že se spolčily se lvem, protože je nejsilnější, ale pak oklamané Lev: vychytralý, lakomý.

FENA A JEJÍ DRUŽKA Byla fena, co měla rodit, ale neměla kde. Poprosila svou kamarádku, jestli by jí nepůjčila svůj dům. Když fena porodila, družka šla k sobě domů. Fena ji prosila, aby ji svůj byt ještě na čtrnáct dnů ponechala, protože její štěňata prý nemají ještě dost síly. Družka po chvíli svolila. Když termín vypršel, chtěla majitelka dům svůj zpět. Ale fena jí ukázala své zuby a zařvala: "Půjdu i s tlupou svou, půjdu, a bez meškání, však dříve již chtěla jsi nás vystrnadit!" 'Smutek vám přinese, co zlým jste dali kdysi. Dostat z nich věc, co vypůjčili si, znamená prát se celé dny a soudit, tropit mnoho hluku. Dáte-li jim prst jediný, chtějí hned celou ruku.' Charakteristika Fena: umí si leccos vyprosit, neumí oplácet dobro dobrem Družka: dobrotivá, hodná, dá se lehce obelstít

Carlo GOLDONI Carlo GOLDONI ( – Paříž) slavný italský dramatik tvůrce italské národní komedie autor mnoha desítek komedií psát se naučil už ve čtyřech letech první hru napsal v devíti letech studium práv dokončil až v roce 1731 v Raveně reformátor italské komedie, pouhou dějovou osnovu her nahradil postupně textem pro všechny postavy místo tradičních masek dostal každý herec masku podle charakteru postavy

Poprask na laguně Děj se odehrává v Chioggii – rybářská vesnice, ležící na jednom z protáhlých písčitých ostrovů nedaleko Benátek. Goldoni dovede výborně vystihnout drobné ctnosti a nectnosti, radosti, strasti, zájmy a lumpačiny svých hrdinů. Ale velkou vášeň a cit u jeho postav nenajdeme. Poprask na laguně je hra lidového humoru o prudké národní letoře, jejímž nositelem je právě lid, patří k vrcholkům Goldoniho uměleckého mistrovství. Zápletka s několikanásobnou obměnou téhož základního motivu milostné srážky probíhá prudkým tempem od začátku do konce komedie. Rázovité postavy jsou pevně odkontrastovány, vyváženy. Dialog v jeho komediích je často psán všední hovorovou mluvou. V Poprasku na laguně vrcholí jazykové umění Carla Goldoniho. Je to komedie národního temperamentu a důsledně lidového tónu, značná část její komiky spočívá v hovorové mluvě postav a ty mluví ne benátským dialektem, nýbrž mluvou rybářů z Chioggie. Řeč hry je místy i dnešnímu Italu nesrozumitelná. Carlo GOLDONI