S OCIÁLNÍ STRUKTURA Mgr. Vladimír Velešík

Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Svitavy ANOTACE 1.Kód DUMu: VY_32_INOVACE_6.SV.06 2.Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Vytvořeno: únor Ročník: Vyšší stupeň osmiletého gymnázia a čtyřleté gymnázium (RVP-G) 5.Anotace: Vzdělávací oblastČlověk a společnost Vzdělávací oborObčanský a společenskovědní základ Tematický okruhČlověk ve společnosti Materiál slouží ke všeobecnému seznámení žáků s problematikou sociální struktury společnosti. Materiál je použit ve výkladové části hodiny. Pomůcky: interaktivní tabule.

Sociální struktura

Sociální struktura – je síť, soustava sociálních vztahů mezi jedinci a skupinami; jedinec se zařazuje do určité pozice bez možnosti strukturu změnit; zároveň je sociální struktura vytvářena (reprodukována a modifikována) aktéry a jejich interakcemi je relativně stabilní, mění se v závislosti na vnitřních a vnějších faktorech skupinového života (např. historické události – válka, revoluce) patří do sociální statiky

Pohyb mezi sociálními pozicemi  ve společenské struktuře nazýváme sociální mobilitou = změna sociálního statusu a, mobilita horizontální – nemění se postavení na společenském žebříčku  při horizontálním dělení nelze stanovit, která seskupení jsou lepší nebo horší, vyšší nebo nižší (člen svazu zahrádkářů  člen svazu včelařů) b, mobilita vertikální – dochází ke změně na společenském žebříčku  vzestup a pád; při vertikálním dělení vyjadřujeme hierarchii vyšší – nižší, lepší – horší (student VŠ  vrátný)

Podle rozsahu pohybu rozlišujeme společnost na: a, mobilitně otevřenou – společnost evropského typu b, mobilitně uzavřenou – stavy ve feudální společnosti, kasty, svobodní zednáři Příčiny mobility: a, objektivní – jedinec nemůže ovlivnit (změna politického režimu, ekonomického systému) b, subjektivní – změna vychází z jedince, obvykle se týká pouze konkrétního člověka (rezignace na kariéru, alternativní životní styl) Jiné druhy mobility  prostorová (migrace – emigrace, imigrace), profesní ekonomická aktivita)

Postavení člověka ve společnosti  dáno celou řadou faktorů (věk, rasa, vzdělání, povolání, majetek, podíl na moci) Model společnosti – společnost je tak tvořena velkými, ostře vymezenými vrstvami (třídami) Druhy sociálních vrstev: a, třídy b, stavy c, kasty

Různé přístupy k dělení společnosti: a, třídní přístup  autorem je Karl Marx – existují vždy dvě hlavní třídy (z hlediska sociologie jde o agregáty), které stojí ve vzájemném nepřátelském postavení (antagoniostický postoj – otroci x otrokáři, dělníci x kapitalisté); třídní rozdíly jsou založeny především na vztazích k výrobním prostředkům, na pozici v dělbě práce, ve směně a v rozdělování  cílem je odstranit třídní společnost (násilná revoluce) a nastolit beztřídní společnost

dnešní teorie tříd (tzv. nekonfliktní pojetí tříd)  nehovoří o antagonistických protikladech a násilné revoluci – třídy naopak spolupracují a navzájem se potřebují; časté je dělení na vyšší, střední a nižší třídu  stabilitu společnosti má zajišťovat střední třída (drobní podnikatelé, právníci, lékaři, vysoce kvalifikovaní dělníci) tzv. třída vědění (knowledge-class)  odborníci, experti – disponují informacemi (kapitál dneška)

b, stratifikační teorie  autorem Max Weber; společnost je rozdělena na straty (vrstvy)  toto zařazení zohledňuje nejen ekonomické postavení, ale i politické postavení a sociálně kulturní dovednosti (dnes např. dobrá nebo špatná adresa; automobil patřičné třídy apod.); zařazování do vrstev je určováno subjektivními (sebezařazení, prestiž) a objektivními (příjem, moc, povolání, vzdělání) kritérii  vrstvy tvoří jednotlivci (a jejich rodiny), kteří mají podobný status

c, teorie elit  autoři Vilfredo Pareto, Gaetano Mosca; společnost je tvořena úzkou skupinou schopných a vládnoucích – elitou a většinovou a ovládanou masou; elity se průběžně obměňují d, teorie sociálních hnutí  A. Touraine – výrazný vliv mají tzv. sociální hnutí (ekologická, mírová, ženská)  členové se skládají z různých společenských vrstev

Strukturální analýza jde o popis členění společnosti; tedy sítě vztahů a pozic; uplatňujeme zde různá diferenciační kritéria = znaky  provádíme rozbor (analýzu) a vytváříme tzv. strukturální řezy společnosti a, sociodemografická struktura – studuje rozdílné pozice a role mužů a žen, jejich vztahy (feminismus, manismus); dále sociální zvláštnosti věkových skupin; generační spory b, struktura etnických a národnostních vztahů – studuje odlišnosti kultur, vnitřní a vnější vztahy těchto skupin; zájmové a politické skupiny a hnutí (rasismus, nacionalismus, xenofobie) c, struktura příjmů a majetku – postavení v systému vlastnictví; diferenciace životní úrovně d, profesní struktura – klasifikace lidí podle povolání (kvalifikace); otázka společenské nerovnosti (viz problémy společnosti); sociální konflikty f, ekologická struktura – zahrnuje prostorové rozložení společnosti, typy osídlení, vztahy k prostředí – přírodnímu, umělému i sociálnímu

Socializace je to proces začleňování člověka do společnosti; díky socializaci se z člověka jako biologické jednotky stává společenská bytost  dlouhodobý socializační proces (po celý život si osvojuje hodnoty a sociální normy skupiny v níž žije a působí) primární socializace  probíhá od narození dítěte v rámci výchovy v rodině – zprostředkuje základní normy a modely chování sekundární socializace  navazuje na primární; jde o celoživotní proces, probíhá ve škole, pokračuje v dospělosti; uskutečňuje se vlivem skupin (jejichž členem se člověk stává – školní třída, pracovní skupina atd.)

Socializace Uskutečňuje se prostřednictvím sociálního učení – formy (způsoby sociálního učení): a, sociální posilování (zpevňování) – žádoucí chování je posíleno (odměněno); chování odporující sociálním normám je trestáno b, observační učení (odezírání) – učení pozorováním druhých osob (zda je chování odměňováno nebo trestáno) c, imitace – napodobování chování pozorovaného modelu d, identifikace (ztotožnění) – přebírání způsobů chování modelu k němuž má jedinec citový vztah a s nímž se ztotožňuje f, asociace (podmiňování) – vytváření spojů mezi podněty působícími na jednotlivce v prostorové a časové návaznosti a odpověďmi jedince na ně

Socializace z pozice sociologie je zkoumána úloha druhých(sociálního prostředí) při začleňování do společnosti člověk žije velmi složitý svět, který má dvě složky: a, přírodní b, společenskou, kulturní – člověk se do ní musí včlenit, není k tomu však náležitě vybaven  musí se naučit rozumět sociálnímu prostředí (musí pochopit základní pravidla, naučit se základním způsobům chování)  musí se naučit hrát sociální role – je to chování, které společnost od jedince očekává v určité sociální situaci na základě jeho sociálního postavení (lékař, duchovní, horník) – pojmem se zabýval např. sociolog T. Parsons složky hraní sociálních rolí: a, porozumění – porozumět kultuře dané společnosti b, internalizace – přijmout za svůj soubor hodnot (které společnost sdílí) a určitý soubor norem c, jednání, činnost – ovládnout základní způsoby chování

Socializace komunikace probíhá podle určitých vzorů  jsou srozumitelné všem chování v určitých pozicích a situacích se odehrává podle odzkoušených funkčních vzorů uplatňují se rituály – tj. ustálené modely individuálního nebo kolektivního způsobu chování (svatba, pohřeb)  stylizace jedince do určité role – sociální role mohou být: a, krátkodobé, dočasné – student b, dlouhodobé, stálé – rodičovská role, profesní role (lékař, učitel) Dále mohou být: a, přijaté – člověk se s nimi identifikuje, soulad s vnitřním přesvědčením b, vynucené – malá nebo žádní identifikace s rolí, role proti vůli člověka, odmítané role (falešná role – např. úspěšný podnikatel, ale podvodník) konflikt rolí  každý člověk má mnoho rolí, ze kterých mohou vyplývat protichůdná očekávání – učitel učí ve škole své dítě

Sociální status ve společnosti existuje poměrně stabilní rozdělení pozic (status)  hodnotou postavení ve společnosti (lékař) jsou tak vymezeny sociální role  sociální status = základní postavení člověka ve společnosti: a, askripce – sociální status může být člověku předem dán, připsán („dítě z lepší rodiny“) b, diferenciace – sociální status získán na základě výkonnosti člověka

Sociální kontrola sociální kontrola  konfrontace reálného chování člověka nebo skupiny s kolektivně sdílenými kulturními hodnotami a normami, je neuvědomovaná a během života provází člověka prakticky neustále (viz problémy společnosti)  sociální kontrolu udržuje systém sankcí – cílem je stabilita sociálního řádu formy sociální kontroly: a, vnější – ze strany druhých b, vnitřní – sebekontrola formy sankcí: a, pozitivní – ocenění za dodržování norem a hodnot – např. státní vyznamenání b, negativní – trest za porušení norem a nerespektování hodnot – např. trestní stíhání pachatele trestného činu

Funkce socializace a, z hlediska jednotlivce – špatně socializovaný jedinec špatně přežívá, nesocializovaný nepřežívá b, z hlediska společnosti – zachována kontinuita společenského vývoje, stabilita společenského uspořádání (hodnotový a normativní konsenzus)  společenský řád (vylučuje příliš velké odchylky od převládajících hodnot), zachování kulturních tradic (komplex kulturních hodnot – přežívají jen základní hodnoty) problematika socializace  pouhé pasivní přizpůsobování – možnost „standardního jedince“ – musí proto existovat určitá míra volnosti  výsledkem je diferencovaná osobnost personalizace  aktivní stránka procesu socializace a enkulturace  vytváření osobnosti

Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Svitavy Materiál je určen pro bezplatné používání pro potřeby výuky a vzdělávání na všech typech škol a školských zařízeních. Jakékoliv další využití podléhá autorskému zákonu. 1.BARTONÍČKOVÁ, Klára a kol. Občanský a společenskovědní základ. přehled středoškolského učiva.. Brno: Computer Press, a.s., 2011, ISBN