Antický Řím – Principát

Prezentace na téma: "Antický Řím – Principát"— Transkript prezentace:

1 Antický Řím – Principát
Starověk Antický Řím – Principát Mgr. Jakub Němec VY_32_INOVACE_D1r02018

2 Vznik císařství - principátu
Po zániku druhého triumvirátu, resp. po porážce Marca Antonia, se do čela římského státu postavil Octavianus. Během čtyř let dával do pořádku stav římské politiky, stabilizoval hospodářství impéria a vyřešil mocenské spory. V roce 27 př. n. l. oznámil senátu, že chce odstoupit od moci a dožít život v ústraní. Dobře si totiž spočítal, že Řím by bez něj upadl opět v chaos, ale nechtěl získat moc podobně jako Caesar, tzn. prohlásit se za diktátora. Jeho tah vyšel a senát jej přesvědčoval, aby zůstal, a tak se Octavianus „obětoval“ pro římský lid a zůstal téměř neomezeným vládcem v čele Říma. Byly zachovány všechny úřady jako v období republiky, i senát měl jistou moc, ale z větší části byly úřady pouze formální záležitostí. Všechna moc se postupně soustředila do rukou princepse („prvního mezi rovnými“), který zastával pozici senátora, konzula, diktátora, tribuna lidu a postupem času i náboženskou funkci – odtud odvozen název období prvního císařství – principát. Slovo císař bylo odvozeno z úcty ke jménu Caesar, podle kterého byli vládci titulováni.

3 Octavianus Augustus 1) Socha Octaviana Augusta v současnosti k vidění ve Vatikánském muzeu.

4 Octavianus Augustus Octavianus byl po přijetí moci z rukou senátu oslovován přídomkem Augustus („Vznešený“), jenž se stal v historii jménem Octaviana jako císaře. Aby Augustus udržel obrovskou římskou říši pohromadě, bylo třeba učinit několik změn v zahraniční a domácí politice. V domácí politice se soustředil především na rodinu, protože po obdobích, kdy otec nemohl věřit synovi (např. proskripce), v manželství se stala nevěra normálním jevem atp., nastal morální úpadek celé společnosti. Augustus proti ní bojoval řadou reforem, které zvýhodnily stoupence tradiční rodiny: svobodní nesměli dědit senátoři museli být ženatí svobodné ženy musely platit zvláštní daně atd. Pro osobní ochranu zavedl speciální vojenskou jednotku, která směla pobývat v Římě – praetoriánskou gardu. Augustus také všemožně podporoval kulturní rozkvět říše. Přispíval na výstavbu Říma. Během jeho vlády se postavily, nebo začaly stavět, chrámy (neznámější Pantheon), divadla, paláce (Palatinum), lázně (Agrippovy lázně) nebo mauzolea. V rámci literatury patří Augustova vláda ke zlatému věku římského písemnictví. Augustus a jeho přátelé (např. Maecenas – odtud slovo mecenáš) podporovali básníky (Vergilius, Ovidius, Horatius), historiky (Livius) a mnoho dalších. Z důvodu potlačení vnitřních nepokojů a kulturně společenského růstu je Augustova vláda označována jako „Pax Augusta“ („Augustův mír“).

5 Pantheon 2) Pantheon byl chrám zasvěcen všem bohům, který nechal postavit Agrippa (spolupracovník císaře Augusta), později byl přestavěn Hadrianem v roce Dnes je Pantheon zasvěcen Panně Marii a slouží jako katolický svatostánek.

6 Zahraniční politika Augusta
Římské provincie, které byly postupem času připojeny k říši, zažívaly podobný vzestup jako centrum impéria. Úředníci v provinciích dostávali pevný plat, čímž si Augustus zajistil jejich loajalitu. V provinciích zaváděl nové daně, z nichž byla budována infrastruktura provincií. Provincie byly rozděleny podle svého umístění: senátní – uvnitř říše císařské – na okraji říše, kde byla nutná stálá přítomnost armády Augustus musel reagovat i na změny a hranicemi říše. Nejdříve se pokoušel o expanzivní politiku, především na severní hranici, kde v roce 5 př. n. l. zřídil novou provincii Germania. Mnoho Germánů vstupovalo do římských služeb, kde byli vzděláváni podle místních způsobů. Své znalosti později využívali v boji proti Římanům (např. markomanský vůdce Marobud). V Germánii však narazil na silný odpor místních kmenů, které pod vedením cheruského náčelníka Arminia rozdrtili tři římské legie v bitvě v Teutoburském lese, která proběhla v roce 9 n. l. („Vare, Vare rede mihi legiones meas“ – „Vare, Vare, vrať mi mé legie“). Z důvodu porážky a také nebezpečí napadení na východě (Parthská říše) se Augustus nevyhýbal ani diplomatickým jednáním. Z bezpečnostních důvodů dal vybudovat na severních hranicích říše soustavu pevností, vojenských táborů a valů na pomezí řek Rýn a Dunaj, které neslo název „limes Romanus“ („římská mez“).

7 (popisky na mapě v italštině)
Římská říše za Augusta 3) Na mapě jsou znázorněna území dobytá před Augustovou vládou (žlutá), území získaná Augustem (zelená; tmavší dříve) a území získaná jeho nástupci v prvním století n. l. (růžově). (popisky na mapě v italštině)

8 Iulsko – claudijská dynastie
Augustus neměl žádného mužského potomka, proto zvolil za svého nástupce (adoptoval jej) vojenského velitele Tiberia, který nastoupil po Augustově smrti v roce 14 n. l. (dále již nebude zdůrazňováno). Tím byla založena iulsko- claudiovská dynastie. Tiberius zavedl úsporná opatření (která musela naplnit pokladnu po stavební činnosti Augusta), vyžadoval přísnou disciplínu v armádě (tvrdé postihy za neposlušnost) a kontroloval úředníky v provinciích (stíhání v případě zpronevěry). Oblíbenost Tiberia klesala, přestože Řím vzkvétal. Po povstání proti jeho osobě v roce 26 řídil Tiberius římskou říši pouze pomocí dopisů z ostrova Capri, kde se uchýlil kvůli svému bezpečí. Tiberiovu vztahovačnost vůči své osobě a majestátu císaře lze demonstrovat na zákoně o urážce majestátu, na jehož základě mohly být zatýkány nevhodné osoby a zabavoval se jejich majetek. Po smrti Tiberia v roce 37 nastoupil Augustův vnuk známý pod přezdívkou Caligula („Botička“). Přestože Caligula zpočátku vládl dobře, proslavil se především jako nestálá osobnost se sadistickými sklony a s dosti šílenými nápady (např. nechal svému koni postavit mramorovou stáj a poté jej prohlásil senátorem, apod.). Caligula byl natolik nenáviděn, že jej byl zavražděn velitelem jeho praetoriánů v roce 41.

9 4) Busta Tiberia, nyní k nalezení v Louvru.
Tiberius 4) Busta Tiberia, nyní k nalezení v Louvru.

10 Caligula 5) Busta Caliguly

11 Iulsko – claudijská dynastie
Po násilné smrti Caliguly nastupuje jeho strýc Claudius. Claudius byl do té doby politicky nečinný, což mu pravděpodobně zachránilo život, protože Caligula se ze strachu o svou pozici zbavoval všech příbuzných , kteří by jej ve vládě mohli nahradit. Claudius se do svého nástupu věnoval vědě, proslavil se především jako historik (uměl etrusky, sepsal jejich dějiny, popsal i dějiny Augustovy vlády). Claudiova vláda přineslo kýžené uklidnění po Caligulově éře. Reformoval úřednický aparát, díky kterému dokázal spravovat obrovskou římskou říši. Obrovskou římskou metropoli propojil s ostatními místy v říši rozsáhlou silniční sítí. Za Claudiovy vlády se stavěla také řada akvaduktů, jež přiváděly vodu do měst. Podporoval již tradičně výbojnou politiku Říma a připojil území Británie, Thrákie a části Afriky. V provinciích byl velmi oblíben, protože zakládal nová města a velmi ochotně rozdával občanství. Po Claudiově smrti v roce 54 se k moci dostal Nero. Zprvu vypadala jeho vláda velmi slibně, protože se nechal obklopit řadou rádců, kteří se snažili o další rozvoj Říma, patřil mezi ně např. filosof Seneca. Postupem času se v Neronovi probudila jeho temná stránka. Postupně se zbavoval svých rádců (nutil je k sebevraždě, nechal je zabíjet) a přistoupil k samostatné krutovládě. Sám se považoval za velkého umělce a pořádal několikahodinové koncerty, na nichž byla povinná účast. V roce 64 vyhořela velká část Říma (část historiků se přiklání k eventualitě, že žhářem byl sám Nero, aby mohl napsat báseň o hořící Troji). Nero jako původce požáru označil příslušníky židovské a nově se tvořící křesťanské komunity. Proti císaři se zvedla velká vlna nevole (především z řady senátu), kteří se chtěli císaře zbavit. Nero byl nakonec donucen spáchat sebevraždu („Qualis artifex pereo!“ – „Jaký to umělec ve mně hyne!“).

12 Claudius 6) Busta Claudia

13 Nero 7) Busta Nera

14 Flaviovci Za vlády iulsko – claudijské dynastie Řím vzkvétal, i přes vládu dvou šílených císařů. Zlepšilo se sociální postavení nejnižších vrstev - otroků bylo méně, tak se o ně lépe pečovalo, a zemědělci získali nový způsob obživy (pracovali na půdě jiného vlastníka a platili za ní nájem – tzv. kolonát). Po několika měsících bojů po Neronově smrti se v roce 69 byl zvolen vojevůdce Vespasianus, který tak založil dynastii Flaviovců. Po Neronově panování, které bylo finančně velmi náročné, bylo třeba římskou říši stabilizovat. Proto se Vespasianus rozhodl pro velmi šetrnou politiku. Navíc nabídl příležitost podílet se na vládě i obyvatelům římských provincií, čímž provázal římskou politiku s celou říší. Rokem 79 skončila úspěšná Vespasianova vláda, na kterou navázal jeho syn Titus, který byl velmi oblíben římskými občany. Jeho císařské panování však začalo nešťastnou událostí – výbuchem sopky Vesuv a následným zničením měst Pompeje a Herculaneum, což bylo chápáno jako špatné znamení. Možná proto také vládl jen dva roky. Jeho následníkem se stal jeho bratr Domitianus, který byl přesným opakem Tita – byl to despotický panovník, který tvrdě trestal nejen své politické odpůrce, ale také pronásledoval členy senátu. Podobně jako proti císařovi Neronovi se proti Domitianovi zvedla vlna nevole, která skočila v roce 96 tím, že byl zabit. Domitianovou smrtí končí období vlády Flaviovců a začíná éra tzv. adoptivních císařů.

15 Vespasianus 8) Busta Vespasiana

16 Domitianus 9) Busta Domitiana

17 Éra adoptivních císařů
Po smrti Domitiana v roce 96 Římu opět hrozila občanská válka, která by oslabila postavení říše před ostatními národy. Senát se proto rozhodl nového císaře zvolit. Císařem se stal Nerva. Jeho politika směřovala k uklidnění hospodářské a politické situace po vládě Domitiana, v čemž byl více než úspěšný. Sám uvažoval, jak vyřešit nástupnictví po své smrti. Rozhodl se pro vojenského velitele pečující o Germánii Traiana, kterého označil za svého nástupce tím, že jej adoptoval. Tato forma nástupnictví se ujala na více než století. Traianus od roku 98 pokračoval v uklidňování situace uvnitř říše, ale zároveň podnikal expanzivní útoky. Za jeho vlády nabyl Řím své největší územní rozlohy. Po Traianovi se v roce 117 na císařský trůn usadil Hadrianus, který si byl vědom neudržitelnosti tak velkého území. Důsledkem toho bylo dobrovolné odtržení části východních provincií. Ostatní části říše však Hadrianus osobně navštěvoval a dělal vše pro jejich vzestup. V Hadrianově přístupu obrany již získaného území pokračoval i jeho nástupce Antonius Pius, který nastoupil v roce 138. Posledním velkým adoptivním císařem se stal Marcus Aurelius, jemuž se přezdívalo „filozof na trůně“. Během jeho vlády se musela římská říše bránit nájezdům parthských kmenů na východě a později útokům germánských kmenů přes Dunaj, které bývají souhrnně označovány jako markomanské války (166 – 180). Během těchto válek vytvořil Aurelius spis „Hovory k sobě“ (dílo o pojetí vlády císaře). Po Aureliově smrti v roce 180 začíná úpadek římské říše, který nedokázali zastavit ani další adoptivní císaři.

18 Nerva 10) Busta Nervy

19 Traianus 11) Busta Traiana

20 Územní rozsah Říma za Traiana
12) Mapa znázorňuje maximální rozsah římské říše během Trainaovy vlády.

21 Hadrianus 13) Busta Hadriana

22 Antonius Pius 14) Busta Antonia Pia

23 Marcus Aurelius 15) Busta Marca Antonia

24 Commodus 16) Heroická busta Commoda, kde se nechal zobrazit jako Herkules. Commodus byl nástupce Marca Aurelia, za nějž již docházelo k úpadku říše.

25 Krize principátu Na konci 2. století byl Řím ve víru bojů o moc mezi jednotlivými uchazeči o císařský titul. Částečné uklidnění přinesl v roce 193 nástup Septima Severa, který porazil ostatní kandidáty a vytvořil tak severovskou dynastii. On a jeho synové Caracalla a Geta se stali celkem mocnými panovníky, což již neplatí pro jejich nástupce. Jejich vláda nebyla silná a měli řadu nepřátel. V roce 235 vystřídala dynastii Severovců (po zabití posledního Severovce) éra tzv. vojenských císařů, kteří svou moc opírali především o armádu. Jejich časté střídání posílilo neklid uvnitř říše, které vedlo ke krizi principátu. Za vlády vojenských císařů se během půlky století vystřídalo téměř třicet císařů. Vše vyústilo ve zrušení principátního zřízení v roce 284, kdy nastupuje Docletianus, čímž začíná období tzv. dominátu. Úpadek zažívalo zemědělství (kolonát již nebyl tak výhodný – nájemci dostávali méně kvalitní půdu, čímž rostla jejich nespokojenost), což zdražilo potraviny. Proto z důvodu nedostatku peněz upadá i obchod a řemeslná výroba. Římská společnost se v podstatě rozdělila na dvě vrstvy: velmi bohaté a významné (honestiores) – senátoři, úředníci, vojenští velitelé chudé (humiliores) – ostatní občané Společenské rozdělení postrádalo střední vrstvu, takže rostla nespokojenost chudé většiny vůči bohaté menšině. Krize římské říše využívaly i okolní národy, který chtěly na úkor oslabené mocnosti získat území. Politika Říma byla navíc finančně velmi náročná (vojsko, úřednický aparát). Během principátu byla římská říše několikrát na vrcholu moci (Augustus, Claudius, Vespasianus, Traianus, Marcus Aurelius), ale období blahobytu střídala období úpadku (Caligula, Nero, Domitianus, vojenští císaři).

26 Septimus Severus 17) Busta Septima Severa

27 Otázka závěrem 1) Vysvětli pojem principát. 2) Vysvětli pojem kolonát.
3) Popiš vládu Octaviana Augusta. 4) Charakterizuj vládu jednotlivých dynastií (iulsko-claudijská, flaviovská, adoptivní císaři, severovská, vojenští císaři) se zaměřením na významné osobnosti. 5) Urči příčiny krize principátu.

28 Literatura POPELKA, Miroslav; VÁLKOVÁ, Veronika. Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy: Pravěk a starověk. 1. vydání. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001, 143 s. ISBN MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny pravěku a starověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN

29 Obrázky 1) NIERMANN, Tll. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 2) YAHL, Keith. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 3) CRISTIANO64. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 4) CHRISO. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 5) GRAND, Louis Le. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 6) NGUYEN, Marie-Lan. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 7) CJH  Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 8) SHAKKO. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 9) URBAN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 10) MARIE-LAN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 11) SAINT-POL, Bibi. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 12) NACU, Andrei. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 13) NGUYEN, Marie-Lan. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 14) SAINT-POL, Bibi. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 15) SAINT-POL, Bibi. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 16) NGUYEN, Marie-Lan. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 17) ROBY. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: