Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

POSTUPIM M. Freiberg Dě/Ov4.ročník. Po setkáních „Velké trojky“ (vrcholných představitelů USA, Británie a SSSR) v Teheránu a Jaltě, 28.11.-1.12. 1943.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "POSTUPIM M. Freiberg Dě/Ov4.ročník. Po setkáních „Velké trojky“ (vrcholných představitelů USA, Británie a SSSR) v Teheránu a Jaltě, 28.11.-1.12. 1943."— Transkript prezentace:

1 POSTUPIM M. Freiberg Dě/Ov4.ročník

2 Po setkáních „Velké trojky“ (vrcholných představitelů USA, Británie a SSSR) v Teheránu a Jaltě, respektive , bylo dohodnuto třetí setkání tentokrát na půdě poraženého Německa. Místem summitu byl vybrán zámek Cecilienhof v Postupimi (na okraji Berlína).

3 Začátek konference Postupimská konference probíhala ve dnech od 17. července do 2. srpna Setkání se jako vrcholní představitelé zúčastnili nový americký prezident Harry Truman, britský ministerský předseda Winston Churchill a spolu s ním i kandidát opoziční Labour Party Clement Attlee (britský král Jiří VI. se setkání nezúčastnil) a sovětský vůdce Josif Stalin. Stalin dorazil do Postupimi 15. července ve svém salonním vlaku. Truman cestoval do Evropy lodí. Z Antverp, kde se setkal s generálem Eisenhowerem, cestoval do Bruselu a odtud odletěl do Berlína. Churchill letěl do Berlína z Bordeaux, kde trávil svou dovolenou. Rozdílné dopravní prostředky, kterými se představitelé vítězných mocností do Berlína dostali, jakoby předznamenaly rozdílné názory na další evropské uspořádání. V poledne 17. července se poprvé setkali Truman se Stalinem. Truman ujistil Stalina, že spolupráce mezi oběma státy bude pokračovat a kurs se po smrti Roosevelta měnit nebude. Stalin na oplátku potvrdil slib z Jalty, že SSSR vstoupí do války s Japonskem. Odpoledne téhož dne pak začala vlastní jednání tří zúčastněných stran.

4 Obrázky z konference

5 Otázka poválečného Německa Tématem jednání byla především budoucnost Německa. Nebylo to však jediné téma. 16. července se ve Spojených státech uskutečnil první úspěšný jaderný pokus. Prezident Truman byl informován a zpravil o výsledku i Churchilla. Tento úspěch měl být trumfem pro jednání s Rusy. Když byl o této zprávě Trumanem informován Stalin, nejevil známky jakéhokoli překvapení. Aby také ne, když už o celém projektu dávno věděl od svých špionů. Věděl o této cause dokonce dříve než sám Truman! Překvapení Stalinovo a triumf Trumana se tedy nekonal. Hlavní jednání se však vedla v otázce poválečného uspořádání poraženého Německa. Velmoci se dohodly na nutnosti denacifikace, demokratizace, demilitarizace a demonopolizace. V hospodářských otázkách měla být v Německu zlomena moc silných monopolistických skupin. Německo se však nemělo stát pouze agrárním státem, jak kdysi navrhoval americký ministr financí Morgenthau. Truman s Churchillem měli zájem především na stabilním Německu a ani Stalin se nechtěl vzdát vyhlídek na využití hospodářského potenciálu Německa, které jak věřil, mu nakonec spadne do klína.

6 Německo, jak prosazoval zejména Stalin, nemělo být v žádném případě trvale rozděleno. V otázce jeho správy se velmoci (dodatečně získala při správě poválečného Německa postavení „velmoci“ i Francie) shodly na vytvoření vrcholného orgánu, kterým se stala Spojenecká kontrolní rada pro Německo. V jejím čele stáli významní spojenečtí velitelé druhé světové války – Eisenhower, Montgomery, Lattre de Tassigny a Žukov. Německo tak mělo být de facto rozděleno do čtyř sfér vlivu. V otázce reparací se dohodl pouze fakt, že SSSR i další mocnosti je budou čerpat ze svých zón. SSSR měl navíc dostat menší část zařízení demontovaných ze zbylých průmyslových podniků západních zón. Pro projednávání dalších, složitějších otázek, byla vytvořena Rada ministrů zahraničních věcí, která se měla pravidelně scházet a problémy postupně řešit. Poprvé se sešla v září 1945 v Londýně a od té doby několikrát až do roku 1949 – v atmosféře počínající studené války však příliš úspěchů nedosáhla.

7 Poválečné rozdělení Německa

8 Problém hranic Stalin postupně získával čím dál tím větší sebevědomí. Truman a Attlee, který po vítězných parlamentních volbách převzal 29. července otěže jednání za Velkou Británii, byli příliš nezkušení v zahraniční politice, aby mohli sovětskému vůdci konkurovat. Jejich nesmělé výtky k počínání Sovětského svazu na Balkáně Stalin v podstatě smetl ze stolu. Společná dohoda „Deklarace o osvobozené Evropě“ z Jalty, která měla napomoci demokratizaci bývalých německých spojenců, se ukázala být cárem papíru. Stalin ze získával postupně moc a nehodlal se jí vzdát. Velkým problémem byla otázka nového uspořádání hranic a osud německých menšin ve střední Evropě. Sovětský svaz potvrdil územní zisk na úkor dalších států – Rumunska (Besarábie a severní Bukovina), Polska (jeho východní hranice měly být na tzv. Curzonově linii), Československa (přišlo o Zakarpatskou Ukrajinu), Finska a Pobaltí (pobaltské sáty anektoval již v roce 1940).

9 Kompenzaci za ztracené území získalo pouze Polsko. Zde se však rozhořel spor, jak velké území má Polsko na západě získat na úkor Německa. Polsko nakonec získalo velkou část – nová hranice byla vytyčena na Odře a lužické Nise. Muselo se vzdát pouze východopruského přístavu Königsberg (Kaliningrad) ve prospěch SSSR. Takovéto územní ztráty se pochopitelně řadě německých politiků nelíbily. Navíc Američané začínali v dalších měsících přehodnocovat svůj postoj k Německu – přestávali se na něj dívat jako na poražený stát a snažili se v něm vidět budoucího potenciálního partnera. V září roku 1946 americký ministr zahraničních věcí Byrnes ve svém významném stuttgartském projevu postupimské dohody v podstatě zpochybnil. Situace ohledně ztracených německých území ve prospěch východního souseda byla dlouho nejasnou a právně se ošetřila až v roce 1970 podpisem smlouvy o přátelství mezi SRN a Polskem. Po skončení studené války pak byla potvrzena při jednáních o znovusjednocení Německa. Stalin, vědom si svého velkého vítězství v polské otázce, přislíbil uspořádat v Polsku volby. Ty se konaly začátkem roku Byly to pochopitelně volby zfalšované a jen upevnily moc polských komunistů.

10 Rozdělení Evropy

11 Osud německé menšiny Posledním velkým problémem Postupimi byl osud německých menšin v Polsku a Československu. Z Polska utíkali Němci již na konci války a zbylí pak museli své domovy opustit krátce po ní. V Československu byla situace částečně odlišná. Na sklonku války nedocházelo k k tak častému útěku rodilých Němců ze svých domovů. Značnou část jimi obývaných území navíc osvobodila americká vojska. Krátce po válce však začalo docházet k četným excesům ze strany části českého obyvatelstva. V oblasti západních a severních Čech se jednalo spíše o útoky ze strany nově příchozích z vnitrozemí, než od českých starousedlíků, kteří žili s Němci pohromadě celá staletí. Často šlo o majetky sudetských Němců, které se nově příchozím hodily. Historie dala tomuto tříměsíčnímu běsnění označení „divoký odsun“. Přestože byla mezi těmito Němci řada těch, kteří měli být po právu vydáni poválečné spravedlnosti, princip vraždy na základě kolektivní viny však nelze ničím ospravedlnit.

12 Někdy se hovoří o tom, že odsun (či vyhnání – zde ať si každý doplní výraz podle svého) byl dohodnut v Postupimi – tedy se na něm dohodly velmoci a na tom se nedalo nic měnit. Jde však o čirý alibismus. Svádění viny na silnější mocnosti se u nás stalo jakýmsi pravidlem. Ve skutečnosti schvaloval vyhánění Němců zejména Stalin. Naopak Churchill to označil za potenciální hrozbu budoucnosti a za „omyl, proti němuž Alsasko-Lotrinsko a Gdaňský koridor byly jen pouhé maličkosti“. Ve skutečnosti byly velmoci v otázce budoucnosti sudetských Němců postaveny před hotovou věc. Onen zmíněný „divoký odsun“ již v Československu probíhal. Řešení problému se mělo nalézt až na úplný závěr konference. Aby snad velmoci neustoupily, byly v Československu prováděny akce, které měly dokázat nemožnost společného žití obou národů. Nejznámější akcí tohoto typu byl zinscenovaný výbuch vojenského skladiště v Ústí nad Labem 30. července Velmoci v Postupimi pak reagovaly souhlasem s odsunem německého obyvatelstva – vše mělo ovšem probíhat naprosto organizovaně. V Československu pak tento proces trval do konce roku 1946.

13 Důsledky Postupimská konference skončila 2. srpna. Duch porozumění z Teheránu i Jalty (i když i zde se ukázaly trhliny) zmizel. Stalin se mohl cítit jako vítěz. Opanoval de facto celou východní Evropu. Západní mocnosti tehdy neprokázaly schopnost postavit se rázně proti Stalinovým metodám tak, jak se to naučily v pozdější době. Celou konferenci je pak možné považovat za první kolo studené války. Velká Británie a nyní již konečně i USA si začínaly postupně uvědomovat narůstající nebezpečí se strany bývalého válečného spojence. I když to trvalo ještě necelé dva roky, než americký prezident Truman veřejně definoval svou doktrínu, již v roce 1946 se objevila řada věcí, které postupnou změnu kursu Spojených států a Velké Británie potvrzovaly. Ať již to byl slavný „dlouhý telegram“, p pp p rrrr oooo jjjj eeee vvvv v v v v eeee F F F F uuuu llll tttt oooo nnnn uuuu či donucení Stalina ke stažení vojsk z Íránu. Rozdělení Evropy na demokratickou a totalitní část se stalo zcela nevyhnutelným. Hlavní problém konference – německá otázka – se také tímto způsobem vyřešila

14 Postupim

15


Stáhnout ppt "POSTUPIM M. Freiberg Dě/Ov4.ročník. Po setkáních „Velké trojky“ (vrcholných představitelů USA, Británie a SSSR) v Teheránu a Jaltě, 28.11.-1.12. 1943."

Podobné prezentace


Reklamy Google