Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

ŘECKO PERSKÉ VALKY MIREK PILAT 6.B. 2010/11. ŘECKO PERSKÉ VALKY Řecko - perské války (část 1) Část 2 Část 3 Část 4 Část 5 Řecká výstroj Hpolitu Bitva.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "ŘECKO PERSKÉ VALKY MIREK PILAT 6.B. 2010/11. ŘECKO PERSKÉ VALKY Řecko - perské války (část 1) Část 2 Část 3 Část 4 Část 5 Řecká výstroj Hpolitu Bitva."— Transkript prezentace:

1 ŘECKO PERSKÉ VALKY MIREK PILAT 6.B. 2010/11

2 ŘECKO PERSKÉ VALKY Řecko - perské války (část 1) Část 2 Část 3 Část 4 Část 5 Řecká výstroj Hpolitu Bitva u marathonu. Řecká armáda Část 6 Část 7 Část 8 Část 9 Část 10 Část 11 OBRAZEK Obrázek 2 Obrázek 3

3 Řecko - perské války (část 1) S příchodem pátého století před n.l. si Řekové začali poprvé uvědomovat, že zanedlouho je čeká boj o vlast s perskou veleříší. Tato říše s vládnoucím rodem Achaimenovců vznikla v 6.století. Jejím zakladatelem byl Kýros Starší, který z původně malého území Persie nastartoval raketový vzestup svého panství. Někdy kolem roku 550 před n.l. si tento král podrobil sousední médské království, aby pak ve svém postupu pokračoval dobytím Lýdie v Malé Asii, většiny řeckých kolonií a Babylóna s celou novoasyrskou říší. Kýrův nástupce Kambýses pak na sklonku své vlády roku 525 před n.l. připojil k Persii také Egypt. Růst státu byl po smrti Kambýsa přerušen na nějakou dobu dynastickými válkami, ze kterých ale roku 522 nebo 521 vyšel vítězně Dáreios I., syn Hystaspův. Ten dokázal udržet v zemi pořádek, upevnit svou vlastní moc i rozšířit hranice svého království. Země podrobené Dareiovi se tak na pomezí pátého a šestého století rozpínaly od Egejského moře k Indii a od Kavkazu k Nilu. Celá tato země byla rozdělena na dvacet (v Dareiově době na dvanáct) satrapií, které byly spojeny sítí kvalitních silnic.

4 Část 2 Problémem celé perské říše od jejího vzniku byla značná rozmanitost podmaněných národů. Tak byla každá satrapie v podstatě polosamostatným útvarem s vlastními zvyky, obchodem i vojskem. Zde je důvod nestability perské říše, která se projevila až později, kdy se jednotliví satrapové cítili být už zcela samostatnými. I z hospodářského hlediska byla Persie velmi pestrá, což je samozřejmé, uvážíme-li rozlohu říše. Ekonomickými tahouny říše byla především města na pobřeží Perského zálivu a Středozemního moře včetně řeckých kolonií, kterým Persie obyčejně ponechala samosprávu. Vojsko Dareia se skládalo také z rozmanitých součástek, které dávaly dohromady velmi výkonný stroj. Jejím jádrem a hlavní údernou silou byla královská garda, sbor deseti tisíc Nesmrtelných. Tito muži nosili brnění a v boji se považovali za neporazitelné. Ostatní sbory perského vojska se rekrutovaly z obyvatel různých oblastí, kteří bojovali v národních bojích a svými národními zbraněmi a jejichž výkonnost na bitevním poli byla velmi rozdílná. Přesto se však armády perského krále všichni protivníci velmi obávali. Tato perská říše pak zhruba od konce šestého století před n.l. začala směřovat svůj válečný postup směrem na Řecko. Dareios roku 512 před n.l. podnikl výpravu proti Skythům, kde chtěl především získat zlato. Skončila sice naprostým fiaskem, neboť Skythové se stáhli do stepi a najížděli na Dareiovo vojsko menšími přepady a Dareios měl co dělat, aby se vůbec vrátil, každopádně se mu podařilo získat a udržet úžiny vedoucí z Egejského moře a podmanit si Thráky a Gety. Poté, co se Dareios poražen vrátil (došel až k Volze!), nechal v Řecku svého zástupce Megabaza, který měl s konečnou platností porazit odbojné a divoké kmeny u Helléspontu. Ten králův rozkaz splnil, Thrákie se stala součástí Persie a makedonský král Amyntás uznal perskou nadvládu

5 Obrázek 3

6 Část 3 Megabazovy úspěchy podněcovaly krále, aby se sám vydal dobýt zbytek Řecka. To se v té době nenacházelo zrovna v klidné době, takže Peršané měli do jisté míry usnadněnou práci. Pevninští Řekové sice pociťovali perskou invazi jako velmi nebezpečnou věc, ale nemohli dělat skoro nic víc. Maloasijští Řekové se sice nacházeli pod nadvládou Persie, ale jak už bylo řečeno měli značnou samosprávu a navíc měli dost sil. Perský postup značně omezil obchod v Egejském moři, který byl zdrojem bohatství těchto měst, Dareios převedl prostředkování obchodu v této oblasti na jeho oblíbené Féničany. Maloasijští Řekové se cítili být pochopitelně dotčeni, vždyť Dareios ohrožoval hlavní zdroj jejich příjmů, jiný takřka neměli. Válka s Dareiem byla pro ně jediným řešením. Povstání maloasijských Řeků proti Persii, které vzplanulo roku 500 před n.l. bylo signálem k celým řecko-perským válkám. Začalo velmi nevinně - milétský tyran Aristagorás chtěl dobýt ostrov Naxos a dát jej Dareiovi. Přes perskou podporu však neuspěl a ze strachu přeběhl k protiperské straně, kde se dostal pro svoji moc do čela revolty. Nespoléhal pouze na síly svých spojenců, ale požádal o pomoc také Athény a Spartu. Sparta však pomoc zcela odmítla a Athény vypravily pouze dvacet lodí. Když se Aristagorás vrátil do Asie, bylo povstání v plném proudu - perské posádky ležely pobyty nebo byly zahnány. Řekové se na počátku dokonce zmocnili hlavního města Lýdie Sard, ale tam se udržela Peršany obsazená pevnost. Tím ale skončily úspěchy povstání. Mezi vzbouřenci vznikly rozpory o další průběh války a mezitím Peršané posbírali veliké síly. Roku 494 před n.l. se před Milétem objevilo v plné síle fénické loďstvo o síle 600 lodí. Řecké lodi se pokoušely vzdorovat, ale byly poraženy, což rozhodlo o osudu Milétu i celého povstání. Řecká města ztratila samostatnost, Milétos zničili Peršané do základů a nádavkem snadno získali ostrovy Chios, Lesbos a Tenedos.

7 Obrázek 2

8 Část 4 Dva roky po bitvě u Lady, tedy roku 492 před n.l. se zeť Dareiův, vojevůdce Mardonios, vypravil s velikým vojskem proti balkánským Řekům. Táhl podél pobřeží a podmaňoval si místní kmeny. U mysu Athós ho ovšem překvapila bouře, která zničila polovinu loďstva a zabila na mužů posádek. Poté byl Mardonios zraněn v jedné bitvě, takže definitivně přerušil postup a omezil se pouze na okupaci Thrákie a blízkých oblastí. Zatím Dareios chystal novou a daleko lépe organizovanou výpravu na západ. Vyslal poselství do Řecka, kde žádal "vodu a zemi", tedy bezpodmínečné podrobení se. Osudy některých poslů jsou až humorně morbidní. V Athénách vrhli posly do jámy a vrchol černého humory projevili Sparťané, kteří hodili posly do studny vyzývaje je, aby si sami vzali vodu a zemi. Je ovšem pravdou, že v Makedonii, Thessalii a Boiótii byli poslové přijati dobře a jejich požadavek byl splněn. Nová námořní výprava proti Řecku se započala roku 490 před n.l. Vrchní velení nad spojenými silami předal král Dátidovi, muži zkušenému v námořním válečnictví, a svému synovci Artafernovi, který se projevil v potlačování vzpoury maloasijských Řeků jako kvalitní voják. Z obavy před opakováním athóské katastrofy se perské loďstvo plavilo přímo přes Kyklady k Athénám. Na cestě zničili Peršané město Eretria na Euboii a nakonec se vylodili na planině před obcí Marathón.

9 Část 5 Přesný popis bitvy u Marathónu najdete v sekci bitvy, takže zde jen krátce. Peršané měli před bitvou víc jak dvojnásobnou převahu, ale nezapojili do bitvy své kvalitní jezdectvo. Athéňané měli vlastních hoplítů a asi tisícovku mužů ze spojeneckých Platají, jiná řecká města buď pomoc odmítla nebo (jako v případě Sparty) jejich armády ještě nedorazily. Řecký velitel Miltiades se tak musel spolehnout na větší sílu svých vlastních hoplítů v boje muže proti muži a podnikl útok, kterým jeho posílená křídla snadno smetla své protějšky. Středy armád zatím vedly bitvu, ve které Athéňané pomalu podléhali, protože právě zde bojovali Nesmrtelní a Athéňanů bylo mnohem méně. Po vítězství křídel ovšem Miltiades stočil vítězící vojáky proti středu perských vojsk a rozdrtil ho. Peršané se pak ještě pokoušeli nalodit se a ihned dobýt Athény, ale Miltiadova armáda byla rychlejší než perské lodě. Za vítězství děkovali Athéňané především vynikajícímu velícímu důstojníkovi, tedy Miltiadovi. Ten se skutečně značnou měrou zasadil o vítězství, neboť strategicky využil všechny výhody, které měl v ruce. Stejně tak ovšem za vítězství řeckého státu proti perskému kolosu mohlo athénské státní zřízení, které každého občana podněcovalo k boji za vlast, s čímž se perské loupeživé oddíly nemohly měřit. Pro Persii znamenalo porážka velký otřes. Bezprostředně po ní došlo v Persii k několika vzpourám podřízených kmenů proti nadvládě perského krále a dokonce odtržení některých satrapií. Peršané však záhy své impérium zcela sjednotili a připravovali se na druhou výpravu proti Řecku. Mezi první s druhou výpravou do srdce Řecka uplynulo deset let, která v historii vývoje Athén patří k těm nejbouřlivějším.

10 -490 př. n. l. -Athény se zde utkaly s perskou armádou krále Dareia -Athény – cca hoplitů -Peršané měli velkou početní převahu -Athénský vojevůdce Miltiades skvělou taktikou porazil Peršany -Ztráty : Persie mužů -Ztráty : Athény 192 mužů Bitva u marathonu.

11 Řecká výstroj Hoplitu - Hoplité - těžkooděnci

12 -Bojový útvar falanga – pevně sevřené řady hoplitů - – velmi účinné proti neorganizovanému nepříteli Řecká armáda

13 Část 6 V Athénách se vytvořily dvě soupeřící strany. První z nich, strana námořní, podporovala výstavbu loďstva a vedl ji rozhodný politik Themistoklés. Proti němu vystoupil jeden ze stratégů v marathónské bitvě Aristeidés, velmi čestný muž, který se opíral spíše o zemědělské obyvatelstvo a majitele pozemků. Politický boj těchto dvou soupeřů probíhal velmi ostře a vyvrcholil roku 482 před n.l. ostrakismem Aristeida. Themistoklés měl nyní volnou ruku pro budování námořnictva a vskutku této volnosti bohatě využil. Ihned po odchodu Aristeida do vyhnanství uvedl v platnost program, který měl Athény proměnit v jednu z vedoucích námořních mocností východního Středomoří. Laurijské stříbrné doly, jejichž výtěžek byl dosud rozdělován mezi občany, byl nyní přeměněn ve zdroj zlata pro výstavbu flotily sta lodí, které měly být stavěny v domácích athénských loděnicích místními řemeslníky. Koráby byly nové konstrukce a říkalo se jim triéry. Themistoklovy reformy přišly už skoro pozdě, neboť roku 480 se dal perský kolos opět do pohybu. Nový perský král Xerxés (syn Dareia, vládl ) totiž v průběhu několika let shromažďoval armádu pro tažení do Řecka a roku 480 stanul se svojí armádou opět na evropské půdě. U Helléspontu vykonal král přehlídku spojenou s počítáním oddílů. Hérodotos se zmiňuje, že celá perská armáda včetně posádek lodí, vozatajů a jízdy měla mužů, z toho pěšáků. Tato čísla jsou značně nadnesena, takže se spokojme s tím, že Peršané měli početně opravdu značnou převahu. Jejich vojsko již tradičně tvořila barvitá směs národů a jazyků. Xerxés však nepřišel do stejného Řecka jako jeho otec. Většina jeho obyvatel nyní byla spojena proti vetřelcům a místo slabých armád jednotlivých měst a nepočetné flotily narazil král na spojenou řeckou armádu podporovanou silnou a nebezpečnou flotilou. Na druhou stranu než většina Řeků se obrátili obyvatelé Boiótie a Thesálie, kteří vstoupili do aliance s Persií a Argští, kteří zůstali neutrální.

14 Část 7 Xerxés táhnul do Řecka pobřežní cestou přes Thesálii. Už tu chtěli řečtí velitelé bránit a postavit se Peršanům v údolí Tempé při vstupu do Thesálie, ale nakonec bylo rozhodnuto od obrany upustit, neboť se nebylo možno spolehnout na místní šlechtu. Další návrh zmiňoval možnost utkat se s Persií ve středním Řecku zároveň na souši i na moři. Ten byl nakonec přijat - pěšáci se měli soustředit u slavné soutěsky v Thermopylách a loďstvo mělo zakotvit u mysu Artemísia na ostrově Euboia, aby mohlo chránit bok armády. Plán to byl ambiciózní, ale nevydařil se. Sparťané totiž proti očekávání vyslali nevelkou jednotku pod vedením krále Leónidy. Ten zaujal spolu s boiótskými spojenci postavení v soutěsce, která je místy široká jen 50 metrů. Na obranu tohoto místa měl Leónidás hlavně pár set spartských vojínů, kteří byli zvyklí válce a kterým nenaháněla zdrcující převaha Peršanů žádnou velkou hrůzu. Dále disponoval celkem početnými posilami ze spojeneckých měst, které ovšem netvořili právě elitní vojáci. Přesto Leónidas prvnímu náporu mnohem silnějšího nepřítele s přehledem odolal. Stejně tak další útoky perského krále byly bezvýsledné a dva z jeho bratří skončili svůj život na čepelích zbraní řeckých vojáků. Začínalo to pomalu vypadat, že pár stovek bojujících Řeků zastaví celý statisícový perský příval, ale mělo tomu nakonec být jinak. Peršané si druhého dne bojů našli v řeckých řadách zrádce, který vyzradil polohu cesty přes pohoří do týla řeckých vojsk. Perská vojska snadno porazila zabezpečovací oddíly Řeků na horských hřbetech a třetího dne zamířila do údolí, kde chtěla odříznout celou řeckou armádu. Leónidas se o proražení Peršanů dozvěděl právě včas, aby mohl svá vojska stáhnout, ale tento rozkaz dal pouze spojeneckým vojskům. Sám v čele 300 Sparťanů zůstal v Thermopylách. Zde ho zastihl útok ze dvou stran, kterému nemohl odolávat. On sám i všichni jeho muži padli. Vytvořili však svoji hrdinskou smrtí jeden z největších příkladů sebeobětování za dobu existence lidského plemene.

15 Část 8 Dnes na místě historického bojiště (bojovalo se zde ještě roku 191 před n.l. a například i za druhé světové války) stojí památník spartských hrdinů ve formě kamenného lva s nápisem. V přibližném překladu: "Poutníče, zvěstuj nám Lakedaimónským, že my mrtvi tu ležíme, jakož zákony kázaly nám." Toto je jeden z nejslavnějších nápisů antiky... Zároveň s bitvou u Thermopyl probíhal námořní střet u mysu Artemísia. Boj trval se střídavým štěstím dva dny, po zprávě o porážce Leónida (a poté, co perské lodě začaly obeplouvat Euboiu, aby mohly své řecké protějšky obklíčit) se však loďstvo přemístilo k Athénám a ukotvilo se u ostrova Salamis. Nyní Řekové museli upnout své naděje právě na lodě... Situaci čerstvé porážky navíc ještě umocňovaly rozpory ve velení. Sparťané totiž chtěli využít loďstva pouze k obraně peloponéských břehů, zatímco Themistoklés, který se dostal do velení flotily, vyžadoval soustředění všech triér u Salamíny, protože místní vody jsou úzké a nedovolují rozvinout početní převahu. Nakonec svůj názor athénský stratég opravdu všelijakými cestami prosadil. V té stejně době, kdy se shromažďovaly lodi u Salamíny, vnikli Peršané do středního Řecka a záhy dosáhli samotných Athén, které opustila většina obyvatelstva. Město bylo vypáleno, Xerxés triumfoval. Nyní zbývalo ještě jednou porazit zbylé pozemní síly a hlavně vyřadit ze hry tvrdošíjně odolávající řeckou flotilu. Salamis a K boji nakonec došlo opravdu u ostrova Řekové v září 480 před n.l. slavně vyhráli. Bližší podrobnosti najdete samozřejmě v článku bitva u Salamíny, který se nachází v sekci Bitvy. Po bitvě, ve které ztratil značnou část loďstva se Xerxés, obávající se o osud své armády zbavené námořní podpory, rozhodl okamžitě ustoupit k Helléspontu, aby nebyl odříznut od přesunu do Asie. Pouze jeden oddíl pod vedením Mardonia zůstal v Řecku a přezimoval v Thessalii, odkud chtěl příštího roku zahájit novou ofensivu.

16 OBRAZEK

17 Část 9 Mardonios dokázal znovu nebezpečně zaútočit a jeho útok znovu nezastavily ani Athény, poražené a podruhé dobyté roku 479 před n.l. Sparťané se pak kvůli výhružkám Athéňanů, že se spojí s Peršany, rozhodli konečně vyslat velký kontingent vojáků pod vedením krále Pausania. Poté, co se toto vojsko vydalo na cestu, opustil okamžitě Mardonios Attiku a ustoupil na sever. Řekové ho ale pronásledovali a v Boiótii ho u Platají donutili k bitvě. Zde utrpěli Peršané další vážnou porážku od athénsko - spartské koalice, které veleli Pausaniás a Aristeidés, povolaný z vyhnanství v předvečer salamínské bitvy. Po vítězství u Platají bylo rozhodnuto, že všichni spojenci uspořádají slavnost osvobození a přísahou stvrdí spojenectví všech Řeků proti Peršanům. V té době se však ještě rozhodovalo o osudu balkánského Řecka, kam ustoupila perská armáda. Stále ještě roku 479 byla svedena další velká námořní bitva, tentokrát v Malé Asii u mysu Mykalé. Řecké loďstvo vedené spartským králem Leótychidem a Athéňanem Xanthippem zde napadlo zbytky perského loďstva a spálilo ho na prach. To byl důležitý mezník, neboť Řekové tak poprvé přešli od obrany k útoku. A osvobozování území Řecka pokračovalo i dalšího roku, kdy loďstvo vedené tentokrát Pausániem bojovalo proti Kypru a městu Byzantion, které ještě patřily Peršanům. Domýšlivost Pausania a jeho styky s Peršany však donutily Sparťany odvolat ho z vedení výpravy. Pausaniás pak byl obviněn z přípravy vzpoury heilótů a skončil násilnou smrtí, každopádně jeho odvolání znamenalo přechod velení ze spartských do athénských rukou. K vedení společných obranných a útočných operací na moři proti Peršanům byl roku 478 před n.l. uzavřen všeřecký spolek. Za shromaždiště byl zvolen ostrov Délos, a proto byl spolek nazván Délským námořním spolkem neboli Délskou symmachií. Byla to federace oficiálně rovnoprávných řeckých států. Spojenci byli povinni dodávat jisté množství lidí a materiálu k vystrojení spolkového loďstva a k udržování vojska. Konference (synody) spolku se konaly v Apollónově chrámu na Délu, kde se nacházela rovněž spolková pokladna. Všichni členové si byli rovní a měli rovné hlasovací právo ve všech otázkách, ale záhy si Athény, mající flotilu větší než všichni ostatní spojenci dohromady, zajistili jakési "rovnější" hlasovací právo pro sebe.PlatajíMykalé

18 Část 10 S postupem času si Athény ve spolku zajišťovaly stále pevnější pozici a menší spojenci se pod křídla Athén hrnuli ve velkém. Byl to důsledek jednak přirozené touhy po ochraně mocnějším sousedem, ale také důsledek mocenské politiky Athén, která se úspěšně snažila zapojit Athény do velké hry peněz a moci ve východním Středomoří. Vznikl tak velký konkurent Peloponéského spolku, konkurent velmi nenáviděný hlavně Spartou, konkurent velmi úspěšný a mocný. V samotných Athénách ze začátku sedmdesátých let vládl stále Themistoklés. Ten nepokládal spolek Sparty a Athén za pevný a trvalý, takže opevnil Athény, přístav Piraeus a začal je spojovat opevněním, které proslulo jako Dlouhé zdi - to vše samozřejmě za nesouhlasu Sparty. Pozice Themistokla však byla nedlouho poté silně narušena konzervativci podporovanými Spartou. Kampaň proti Themistoklovi, která se rozpoutala, skončila jeho ostrakismem. Themistoklés nakonec skončil v Magnesii jako vasal perského krále, kterého předtím dokázal odrazit v Řecku... Vládu nad městem v podstatě převzal Miltiadův syn Kimón. Tento muž velkým nadáním, vylepšením armády a oddaností svých přátel dokázal velké věci. Kimón porazil Peršany v Thrákii a získal opěrný bod Éión, který tvořil strategický klíč k thráckému pobřeží. Nedaleko odsud bylo později založeno město Amfipolis, srdce athénských kolonií v Thrákii. Roku 468 nebo 469 před n.l. si Kimón vyšlápl na perskou říši a dokázal ji porazit v bitvě u jižního břehu Malé Asie, u řeky Eurymedontu. Toto vítězství načas zcela zničilo vliv Persie v Egejském moři, a tak se mohli Athéňané rozběhnout do Malé Asie v honbě za bohatstvím. To si začali Athéňané vymáhat i mocí, což se nelíbilo jak obětem těchto útoků tak i spojencům z délského spolku. Nespokojenost přerostla na Naxu a Thasu v otevřené povstání, které však Kimón potlačil. Tímto vítězstvím ve vlastních řadách získaly Athény hlavní podíl na obchodu se severem. Kimón se těmito vítězstvími dostal také vysoko nad ostatní stratégy a vlastně stát vedl on sám.

19 Část 11 Sparta neměla slabší mocenské choutky než Athény, ale ve vývoji ji brzdila častá povstání heilótů, z nichž největší proběhlo roku 464 před n.l. a dosáhlo takové intenzity, že bývá nazýváno třetí messénskou válkou. Středisko povstání, horu Ithómé v severní Messénii, obléhali Sparťané deset let než ji konečně dobyli a obránce zabili nebo odvlekli. Ze začátku však měla Sparta při bojích takové problémy, že požádala bezprecedentně Athény o vojenskou pomoc proti otrokům. Kimón se skutečně vypravil do Sparty, ale Sparťané si to nakonec rozmysleli a poslali rozzuřené Athéňany domů., aniž by mohli cokoli vykonat. To jim samozřejmě v Athénách na popularitě nepřidalo. V době této nepřítomnosti se navíc začala Kimónovi viklat stolička pod nohama. Demokraté opět převzali moc, neboť rozhlašovali populární politiku úplného rozchodu se Spartou a zvýšení počtu výbojů. Kimón začal rychle ztrácet pozice, které získal, a roku 461 před n.l. zaplatil svoji "pomoc" Spartě vyhnanstvím. Od tohoto roku vládnou Athénám Efialtés a mnohem zajímavější Perikles, syn Xanthippa, vítěze od Mykaly. Právě s jeho jménem je spojen zlatý věk Athén, doba rozvoje kultury, vzdělanosti, řemesel i obchodu. Athény se staly jasným středem Řecka. O úspěších i neúspěších Athén v této době bouřlivého vývoje si však už přečtěte v další kapitole našich dějin nazvané Zlatý věk. Nástup Perikla ještě zdaleka neznamenal definitivní a oficiální konec řecko - perských válek, ale ukončil jednu její kapitolu. Tu hlavní. Takže si jen pro pořádek uveďme, že nakonec tento konflikt skončil až roku 449 před n.l. uzavřením Kalliova míru.Perikles


Stáhnout ppt "ŘECKO PERSKÉ VALKY MIREK PILAT 6.B. 2010/11. ŘECKO PERSKÉ VALKY Řecko - perské války (část 1) Část 2 Část 3 Část 4 Část 5 Řecká výstroj Hpolitu Bitva."

Podobné prezentace


Reklamy Google