Substantiva 1. a 2. deklinace

Substantiva 1. a 2. deklinace
Oběšený, anatomicky preparovaný člověk, ilustrace z Vesaliovy De humani corporis fabrica

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace
Nejprve proberme substantiva 1. deklinace. Slovníkový tvar těchto substantiv vypadá následovně: Znamená to tedy: Zdůrazněme ještě jednou, že rozhodujícím faktorem pro zařazení do deklinace je koncovka gen. sg., v případě 1. deklinace –ae. Existují totiž také substantiva jiných deklinací, která jsou v nom. sg. zakončena koncovkou –a. Např. substantiva systēma, atis, n. (systém), chīasma, atis, n. (zkřížení), diaphragma, atis, n. (bránice) patří do 3. deklinace – gen. sg. je totiž zakončen koncovkou –is. -a -ae f. nom. sg. má koncovku -a gen. sg. má koncovku -ae rod vždy femininum

Vzorem pro substantiva 1. deklinace je „žebro“: Slovníkový tvar čteme: costa, costae, femininum, a tak se každé substantivum i učíme. Substantiva 1. deklinace mají tyto tvary (jak už jsme zdůraznili v minulých lekcích, omezíme se pouze na nominativy a genitivy sg. a pl.): costa, ae, f. sg. pl. nom. cost-a cost-ae gen. cost-ārum

Ukažme si nyní, jak jednotlivé tvary fungují v praxi. Budeme pracovat s těmito substantivy 1. deklinace: incīsūra, ae, f. (zářez, rýha) scapula, ae, f. (lopatka) spīna, ae, f. (hřeben) vertebra, ae, f. (obratel) columna, ae, f. (sloup, val) rūga, ae, f. (řasa) Příklad 1: Na horním okraji lopatky je zářez, anatom ho nazve „zářez lopatky“. Řídícím substantivem je „zářez“, které je specifikováno jiným substantivem „lopatka“. Lopatka je tedy přívlastkem neshodným, a proto musí být v gen. Protože řešíme pouze jeden zářez na jedné lopatce, jsou obě substantiva v singuláru. Výsledek vypadá takto: Incīsūra scapulae.

Příklad 2: Podobně pojmenujeme hřeben (spīna) na lopatce. Výsledek vypadá takto: Spīna scapulae. Scapula Incisura scapulae Spina scapulae

Příklad 3: Víme, že obratel je latinsky „vertebra“. Pokud budeme chtít vyjádřit více obratlů, tedy „obratle“, tvoříme nom. pl., který bude znít: Vertebrae. Poznámka: Povšimněme si, že tvar nom. pl. je u substantiv 1. deklinace shodný s tvarem gen. sg. Hrozí tedy nebezpečí, že bychom mohli tento tvar chybně interpretovat, tj. myslet si např., že ve spojení Incīsūra scapulae je substantivum „scapula“ v nom. pl. Pokud jsme ale bezpečně ovládli základní principy anatomického názvosloví, neměli bychom se chyb dopouštět: Při interpretaci substantiva „scapula“ ve spojení Incīsūra scapulae není možné se domnívat, že by tvar „scapulae“ byl nom. pl., protože pak by byla obě dvě substantiva v nom. a nebyl by mezi nimi žádný syntaktický vztah. Budeme-li interpretovat osamocený tvar Vertebrae, musí to nutně být nom. pl., protože gen. je pádem přívlastku neshodného, tzn. gen. nikdy nemůže stát sám o sobě, ale vždy ve vazbě na jiné substativum

Příklad 4: Na poševních stěnách jsou příčné řasy (rūgae), které tvoří dva (přední a zadní) tzv. podélné valy (columnae). Chceme-li označit jeden val, označíme ho slovem „columna“. Protože se tento val skládá z mnoha (ne jedné) řas, budeme tvořit spojení dosl. „val řas“, kdy „řasy“ jsou opět přívlastkem neshodným, budou tedy v gen., a protože je jich hodně, budou zároveň v pl. Spojení tedy bude znít: Columna rūgārum. Příklad 5: Protože jsou podélné valy dva, může nastat nutnost, kdy je budeme chtít pojmenovat souhrnně, tedy říci dosl. „valy řas“. Protože jsou valy dva, musejí být zde také v plurálu. Spojení tedy bude znít: Columnae rūgārum

Slovníkový tvar substantiv 2. deklinace vypadá následovně: Znamená to tedy: -us -er -um -on m. m. (f.) n. -ī nom. sg. je zakončen -us -er -um -on koncovka gen. sg. -ī rod vždy m. m. nebo f. vždy n.

Znovu připomínáme, že rozhodujícím kritériem pro zařazení substantiva do druhé deklinace je koncovka gen. sg. –ī. Bez znalosti tvaru gen. sg. deklinaci bezpečně neurčíme a mohli bychom substantiva jiných deklinací omylem považovat za subst. deklinace 2., např.: 2. deklinace: mūsculus, ī. m. (sval), humerus, ī, m. (kost pažní), 3. deklinace: corpus, oris, n. (tělo), ulcus, eris, n. (vřed), 4. deklinace: arcus, ūs, m. (oblouk), manus, ūs, f. (ruka).

2. deklinace má čtyři vzory: mūsculus, ī, m. diameter, trī, f. (sval) (průměr) ligāmentum, ī. n. cōlon, ī, n. (vaz) (tračník)

Nominativy a genitivy sg. i pl. vypadají: Komentář k jednotlivým pádům: gen. sg.: U vzoru mūsculus, ligāmentum a cōlon tvoříme gen. sg. přidáním koncovky –ī ke kmeni, který získáme odtržením nominativní koncovky -us/-um/-on, např. nom. sg. humerus, crānium, ganglion, gen. sg. humerī, crāniī, gangliī. Je-li kmen zakončen samohláskou, nedochází ke stahování a zaznívají obě dvě samohlásky, tj. v kmeni i koncovce: např. radius, radiī, m.; U vzoru diameter, klademe genitivní koncovku –ī přímo za slovo, přičemž se ze zakončení –er vypouští samohláska „r“, např. cancer, cancrī, m. nom. pl.: U vzoru mūsculus a diameter se koncovka nom.pl. shoduje s tvarem gen. sg., Vzor ligāmentum a cōlon (tedy neutra 2. deklinace) tvoří nom.pl. koncovkou –a. gen. pl.: Povšimněme si, že koncovka gen. pl. substantiv 2. deklinace je podobná koncovce gen. pl. substantiv 1. deklinace: 1. dekl. –ārum, 2. dekl. –ōrum. nom. sg. mūscul-us diameter ligāment-um cōl-on gen. sg. mūscul-ī diametr- ī ligāment- ī cōl- ī nom. pl. mūscul- ī ligāment-a cōl-a gen. pl. mūscul-ōrum diametr-ōrum ligāment- ōrum cōl- ōrum

Opět si ukažme několik praktických příkladů. Budeme pracovat se substantivy: condylus, ī, m. (kondyl) humerus, ī, m. (kost pažní) capitulum, ī, n. (hlavička) trochlea, ae, f. (kladka) fossa, ae, f. (jamka) ōlecrānon, ī, n. (olekranon, zakončení loketní kosti) commissūra, ae, f. (komisura, spoj, spojení) labium, iī, n. (ret) mūsculus, ī, m. (sval) dorsum, ī, n. (záda) flexūra, ae, f. (ohbí, ohyb) cōlon, ī, n. (tračník) bulbus, ī, m. (bulva, koule)

Humerus Příklad 1: Budeme popisovat několik útvarů na humeru: jeho distální konec (condylus), hlavičku (capitulum) pro skloubení s radiem a kladku (trochlea) pro skloubení s ulnou. Všechna tři uvedená substantiva jsou specifikována přívlastkem neshodným humerus, který je proto v gen. sg. Výsledná spojení budou vypadat takto: Condylus humerī Capitulum humerī Trochlea humerī Další útvar, který popíšeme, je jamka na dorsální straně humeru, kam zapadá loketní výběžek ulny (ōlecrānon). Tuto jamku pojmenujeme dosl. „jamka olekranu“. Spojení bude znít: Fossa ōlecrānī Fossa olecrani Trochlea humeri Condylus humeri Capitulum humeri

Příklad 2: Pojmenujeme část úst, kde dochází ke spojení (commissūra) horního a dolního rtu (labium). Labium tedy bude přívlastkem neshodným ke commissūra, a protože se zde jedná o dva rty (horní a dolní) bude v gen. pl. Výsledné spojení: Commissūra labiōrum Commissura labiorum

Příklad 3: Budeme souhrnně pojmenovávat svaly (mūsculus) zad (dorsum). Řídícím substantivem je mūsculus. Protože se jedná o skupinu svalů, bude subst. mūsculus v nom. pl. Dorsum je přívlastkem neshodným, jedná se zde o jedna záda, proto musí být v gen. sg. Výsledné spojení: Musculī dorsī Poznámka: Povšimněme si, že tradiční české označení anatomických útvarů nemusí vždy svou gramatickou strukturou odpovídat latinskému termínu. V češtině např. řekneme „zádové svaly“ – kdy „zádové“ je adjektivum, tedy přívlastek shodný – v latině je to ale doslova „svaly zad“. Podobně u výrazu „prsní bradavka“ zní latinský termín „Papilla mammae“ – tedy dosl. bradavka prsu. Pokud bychom překládali tento termín z češtiny do latiny, nemůže si dovolit překlad doslovný, tedy nemůžeme hledat adjektivum „prsní“, ale musíme užít substantivum „prs“ – proto je nejlepší fixovat přímo latinské formy anatomických výrazů. Musculi dorsi

Příklad 4: Popisujeme ohbí (flexūra) tračníku (cōlon). Výsledné spojení bude znít: Flexūra cōlī Poznámka: Tračník má dvě ohbí: Pravé: mezi vzestupným a příčným tračníkem. Levé: mezi příčným a sestupným tračníkem. Pro konkrétní určení proto musí anatom doplnit adjektivum „pravý“ nebo „levý“. Celý termín by pak zněl: Flexūra cōlī dextra Flexūra cōlī sinistra Adjektivní tvar zatím nemusíme řešit, postačí když pochopíme strukturu: Flexūra cōlī Flexura coli dextra

Příklad 5: Budeme tvořit souhrnný termín pro orgány (organum) oka (oculus) Orgány budou v nom.pl., oculus je přívlastek neshodný, bude proto v gen. sg. Výsledné spojení bude znít: Organa oculī. Poznámka: V anatomii hovoříme o tzv. přídatných orgánech oka. Spojení „Organa oculī“ je pak ještě doplněno adjektivem „přídatný“. Celý termín pak zní Organa oculī accesōria. Adjektivní tvar zatím nemusíme řešit, postačí když pochopíme strukturu: Organa oculī. Příklad 6: Mezi přídatné orgány oka patří mimo jiné svaly (mūsculus), které pohybují oční koulí (bulbus). Souhrnné označení těcho svalů bude znít: Mūsculī bulbī (dosl. svaly koule).

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I
V kurzu řecko-latinské lékařské terminologie se částečně dotkneme i klinického názvosloví. Podívejme se nejprve na ukázku běžné lékařské zprávy.

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I
Komentář k ukázce: Povšimněme si, že jazykem lékařské zprávy je převážně čeština. Objevují se zde sice latinské či řecké lékařské termíny, ale jsou zcela počeštěny a pracuje se s nimi jako s českými slovy: susp. infrakce spodiny oribity. Zaznamenáváme též silnou tendenci slova zkracovat. Jedinou částí, kde jsou užity čisté latinské formy je diagnóza, zkratka „dg.“. Zmíněné závěry můžeme zobecnit pro lékařský jazyk klinické praxe. Ve výkladu klinické terminologie se proto omezíme na diagnózy, protože je to jediné místo, kde můžeme (většinou) pracovat s čistou latinou. Jistou výjimkou jsou pitevní protokoly, které se stále většinou píší celé latinsky, i když v poslední době se i zde začíná projevovat tendence k počešťování.

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz
Pro tvorbu latinských diagnóz platí stejná pravidla jako pro anatomické názvosloví, viz l. 3. Ve většině diagnóz vystačíme opět pouze s nominativem a genitivem sg. a pl. V následujících příkladech budeme pracovat s těmito výrazy: frāctūra, ae, f. (zlomenina) ulna, ae, f. (loketní kost) collum, ī, n. (krček) radius, iī, m. (vřetenní kost, radius) humerus, ī, m. (kost pažní) et (a) clāvicula, ae, f. (klíční kost)

Příklad 1: Při popisu zlomeniny (frāctūra, ae, f.) loketní kosti (ulna, ae, f.) bude zlomenina řídícím substantivem a ulna jakožto další substantivum bude přívlastkem neshodným, bude tedy v genitivu (můžeme se zeptat zlomenina koho, čeho? – zlomenina ulny): Diagnóza tedy bude znít: frāctūra ulnae Frāctūra  ulnae

Příklad 2: Ukážeme si složitější strukturu diagnózy se třemi substantivy: 1) frāctūra, 2) collum, 3) radius. Budeme popisovat zlomeninu krčku radia (anat. collum radiī). Krček se stává přívlastkem neshodným ke zlomenině, a proto přechází do gen., radius je nadále přívlastkem neshodným ke krčku, proto je stále v gen. Diagnóza tedy bude znít: Frāctūra collī radiī Frāctūra  collī  radiī

Příklad 3: Popisujeme zlomeninu kosti pažní (humerus) Diagnóza bude znít: Frāctūra humerī Poznámka: U párových útvarů je často třeba uvést stranu. Nejčastějším určením strany v klinické terminologii je ustrnulá vazba: lateris dextrī (pravé strany) lateris sinistrī (levé strany) Tyto vazby se zkracují zkratkami „l. dx.“ a „l. sin.“ – srov. lékařskou zprávu na obrázku 18. Gramatickou strukturu této vazby pochopíme později, prozatím se ji naučme zpaměti. Diagnóza s určením strany tedy zní: Frāctūra humerī lateris sinistrī Fractura humeri lateris sinistri

Příklad 4: V tomto případě dojde zároveň ke zlomenině radia a ulny. Je tedy třeba souřadně spojit dvě substantiva (radius, ulna) – učiníme tak latinskou spojkou „et“ (a). Diagnóza tedy bude znít: Frāctūra radiī et ulnae Fractura radii et ulnae

Příklad 5: Pokusme se nyní podle obrázku samostatně určit diagnózu. Chcete znát správnou odpověď? Frāctūra clāviculae lateris dextrī Fractura claviculae lateris dextri

Substantiva 1. a 2. deklinace Slovíčka 5. lekce
āla, ae, f. křídlo bronchus, ī, m. průduška bulbus, ī, m. bulva, koule (oční) capitulum, ī, n. hlavička clāvicula, ae, f. klíční kost, klíček collum, ī, n. krček cōlon, ī, n. tračník columna, ae, f. sloup, val commisūra, ae, f. komisura, spoj, spojení condylus, ī, m. kondyl, hrbol kloubní costa, ae, f. žebro crānium, iī, n. lebka crista, ae, f. hřeben, hrana diameter, trī, f. průměr digitus, ī, m. prst dorsum, ī, n. záda, hřbet et a flexūra, ae, f. ohbí, ohyb fonticulus, ī, m. fontanela, lupínek, pramínek

fossa, ae, f. jáma, jamka frāctūra, ae, f. zlomenina fundus, ī, m. dno, spodina gallus, ī, m. kohout humerus, ī, m. pažní kost, humerus incīsūra, ae, f. zářez, rýha labium, iī, n. ret, pysk, okraj, hrana ligāmentum, ī, n. vaz lingua, ae, f. jazyk mamma, ae, f. prs manubrium, iī, n. rukověť, držadlo mūsculus, ī, m. sval nucha, ae, f. vaz, znak, šíje oculus, ī, m. oko ōlecrānon, ī, n. olekranon, loketní výběžek, zakončení loketní kosti organum, ī, n. orgán ōstium, iī, n. ústí palpebra, ae, f. oční víčko

radius, iī, m. vřetenní kost, radius rīma, ae, f. štěrbina rūga, ae, f. řasa, vráska, záhyb scapula, ae, f. lopatka spīna, ae, f. hřeben, trn sternum, ī, n. hrudní kost sūtūra, ae, f. šev trochlea, ae, f. kladka ulna, ae, f. loketní kost, ulna vertebra, ae, f. obratel vēsīca, ae, f. měchýř

Substantiva 1. a 2. deklinace

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Substantiva 1. a 2. deklinace"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Substantiva 1. a 2. deklinace

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Substantiva 1. a 2. deklinace"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář