Charakteristika jednotlivých oblastí spolupráce

Prezentace na téma: "Charakteristika jednotlivých oblastí spolupráce"— Transkript prezentace:

1 Charakteristika jednotlivých oblastí spolupráce
Politiky EU Charakteristika jednotlivých oblastí spolupráce

2 Principy a kompetence Politiky EU se liší v kompetencích členů a EU
Každá politika je řízena principy: Supranacionality (nadřazenosti práva EU) Subsidiarity (rozhodnutí přijímána na co nejnižší úrovni státní správy/samosprávy) proporcionality (v oblastech, které nejsou určené jako výlučné, zasahovat jen v nezbytně nutné míře)

3 Dělba pravomocí Lisabonská smlouva
V oblastech s tzv. výlučnými kompetencemi má Evropská unie v podstatě monopol na tvorbu pravidel. Členské země zde mohou přijímat rozhodnutí jen s povolením EU, popř. provádění aktů EU. Oblast zahraničního obchodu, cel, měnové politiky (pro země eurozóny) a část problematiky vnitřního trhu. V oblastech s tzv. sdílenými kompetencemi mohou členské země vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistuje společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní. Náleží sem oblast čtyř svobod vnitřního trhu, zemědělství a rybolov, doprava, sociální politika, ochrana životního prostředí, hospodářská soutěž, daně, občanství Unie, ochrana spotřebitele, politika na podporu hospodářské a sociální soudržnosti a vízová, přistěhovalecká a daňová politika.

4 Dělba pravomocí Koordinované politiky: čl. s. koordinují své hospod. a sociál. Politiky v souladu s evropským právním řádem Doplňující kompetence má Evropská unie v oblastech, kde svou činností podporuje politiku jednotlivých členských zemí. I když EU v některých oblastech s doplňujícími kompetencemi působí velmi aktivně, jádro pravomocí zde zůstává v rukou národních vlád (doplnění a koordinace politik čl. zemí). Do této kategorie náleží např. hospodářská politika, zaměstnanost, vzdělání, věda a výzkum, ochrana veřejného zdraví, kultura nebo celní spolupráce. Ostatní oblasti zůstávají zcela v kompetenci členských zemí. Evropská unie v nich nemá právo přijímat rozhodnutí. Členské země například samy rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci svých bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, výši mezd atd.

5 Politiky EU (po Lisabonské smlově)
Společné politiky Celní unie Stanovení pravidel hospodářské soutěže pro fungování vnitřního trhu Společná obchodní politika Měnová politika (pro země platící eurem) Společná rybářská politika (zachování biologických mořských zdrojů) Sdílené politiky Jednotný vnitřní trh Sociální politika Hospodářská a územní soudržnost Zemědělství a rybolov ŽP Ochrana spotřebitele Doprava, transevropské sítě Energetika Prostor svobody, bezpečnosti a práva Bezpečnost v obl. lidského zdraví

6 Politiky EU (po Lisabonské smlově)
Koordinované (komunitární politiky) Ochrana a zlepšování lidského zdraví Průmysl Kultura Cestovní ruch Vzdělávání , mládež a sport Správní spolupráce

7 SOP Společná obchodní politika je jedním z hlavních pilířů, na němž jsou postaveny obchodní vztahy Evropské unie se světem. Hlavním cílem této politiky je otevření světových trhů pomocí progresivního zrušení omezení v mezinárodním obchodu, snižování celních bariér a prosazování vícestranných obchodních pravidel. Společná obchodní politika má nadnárodní charakter, patří ke společně prováděným politikám vůči třetím zemím a pokrývá tak všechny důležité aspekty obchodu se zbožím a službami. z principu celní unie, na základě které EU ve vztahu ke třetím zemím tvoří jednotné celní území EU a v oblasti obchodu se třetími zeměmi uplatňuje jednotný postoj. Postupným odstraňováním věcných, technických a fiskálních překážek volného pohybu byl ustaven  k jednotný vnitřní trh (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. )

8 Oblasti realizace SOP Římská smlouva uvádí pět oblastí, v nichž členské země postupují společně: Společné zásady pokud jde o úpravy celních sazeb Uzavírání celních a obchodních dohod Sjednocování liberalizačních dohod Vývozní politika Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu

9 ČR ve SOP EU Změny pro ČR vyplývající ze vstupu do Evropské unie:
Úplné otevření unijního trhu zvětšeného o území nově přistupujících zemí. Vyšší nároky na etiku podnikání, na plnění technických předpisů, norem vč. dodržování ekologických standardů, přísnější předpisy na ochranu spotřebitele, pracovně právní předpisy atd. Stabilizované podnikatelské prostředí s jasnými pravidly hospodářské soutěže,  zvýšení právní ochrany podnikání, snadnější přístup ke kapitálu a k veřejným zakázkám. Účast na společných programech EU, možnost využívat strukturální fondy.  Zapojení se do protidampingové politiky.

10 ČR ve SOP EU Zapojení do společné obchodní politiky mělo pro ČR tyto důsledky: Došlo k přenesení části zákonodárné iniciativy vlády na Evropskou komisi a zákonodárné rozhodovací pravomoci z parlamentu na Radu EU a Evropský parlament. Převzetí a provádění komunitárních obchodně politických právních předpisů a ukončení platnosti všech relevantních národních právních předpisů. Přistoupení k mezinárodním smlouvám uzavřeným EU třetími zeměmi a ukončení aplikace smluv s EU a jakýchkoli dalších mezinárodních smluv s třetími státy, které nejsou kompatibilní s členstvím v EU.

11 ČR ve SOP EU Zásadní změny při dovozu ČR ze třetích zemí
 Uplatnění unijních a zrušení českých smluvních a preferenčních dovozních celních sazeb. Uplatňování unijních a zrušení českých opatření na ochranu trhu vůči třetím zemím a bezpečnostních opatření. Zrušení opatření EU na ochranu trhu proti ČR a přistupujícím státům a naopak zrušení opatření na ochranu trhu mezi přistupujícími státy. Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod. Uplatňování unijních a zrušení českých autonomních opatření pro třetí země.

12 ČR ve SOP EU Zásadní změny při vývozu ČR do třetích zemí
Zatížení smluvními a preferenčními dovozními celními sazbami třetí země platnými pro EU. Zatížení ochrannými, antidumpingovými a vyrovnávacími opatřeními přijatými třetími zeměmi vůči EU jako celku (ne proti jednotlivým zemím EU). Opatření třetích zemí na ochranu trhu namířená proti dovozům z ČR zůstávají v platnosti. Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod. Zrušení jednostranných výhod pro ČR poskytovaných USA a Kanadou podle Všeobecného systému preferencí.

13 Měnová politika Cíle: posílení evropské konkurenceschopnosti a efektivity ekonomiky Eliminace kolísání kurzů a rizik způsobených kolísáním kurzů Eliminace transakčních nákladů spojených s výměnou měny Doplnění jednotného vnitřního trhu Vyšší transparentnost cen Stabilizace cenové hladiny (ECB) Důsledky pro veřejné finance Euro jako společná měna – význam pro světové trhy, zvýšení váhy ES ve společném obchodě

14 Symbol EU

15 Měnová politika Negativní dopady:
Ztráta autonomie rozhodovat o monetární a měnové politice (např. znehodnocení měny, úprava úrokových sazeb apod.) Nesystematické udělení výjimek pro vstup některých zemí (Ř, IT, Bel) Malá koordinace EU prosazení nepopulárních politik Růst cenové hladiny , ztráta konkurenceschopnosti některých zemí (cenová bublina na trhu nemovitostí) Různá ekonomická kondice jedn. států

16 Zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky
Dlouhodobé zachování životaschopnosti rybolovu jako odvětví Základní zásady přístupu do vod a ke zdrojům, rovný přístup k lovištím Uchování rybolovných zdrojů, potřeby budoucí reprodukce ryb, udržitelný rozvoj rybářských odvětví Vhodné termíny k lovení, pravidla pro techniky lovu, omezení intenzity lovu Registr plavidel apod. Mezinárodní konkurence, vytěžování zdrojů

17 Dopravní politika Římská smlouva: Společná dopravní politika, Lisabonská dohoda. Cíle DP: liberalizace podnikání v dopravě, tedy dosažení stavu, kdy firma z kteréhokoli členského státu může za v podstatě stejných podmínek nabízet přepravu kdekoli na území EU. Bezpečnost dopravy, práva cestujících a pracovníků v dopravě apod.

18 DP Cíle společné dopravní politiky vytečené Římskými smlouvami se až do doby podpisu Jednotného evropského aktu ( ) nedařilo příliš úspěšně naplňovat. Na začátku evropské integrace státy omezovaly přístup na dopravní trh například prostřednictvím předpisů o kapacitě nabídek či výsostným určováním cen a dopravních podmínek. Na pomalý postup v rámci společné dopravní politiky upozornil v roce 1983 i Evropský parlament, když podal u Evropského soudního dvora žalobu na Radu ministrů za to, že neplní ustanovení Římské smlouvy ohledně dopravy. V roce 1985 pak dal Soudní dvůr parlamentu za pravdu a žádal Radu, aby proces harmonizace dopravy urychlila.

19 DP Situace v oblasti dopravní politiky se začala měnit v druhé polovině osmdesátých let především v souvislosti s postupným přechodem na jednotný vnitřní trh, kterého mělo být podle Jednotného evropského aktu dosaženo do roku 1993. Velký význam pro další směřování dopravní politiky mělo též odbourání omezení k poskytování licencí na dopravní služby, stejně tak jako povolení volného pohybu osob všech kategorií či otevření státních zakázek subjektům z jiných členských států. Liberalizace námořní dopravy, letecké dopravy a další

20 DP Nynější program dopravního rozvoje, který je stanoven tzv. Bílou knihou  z roku 2001 stojí na třech prioritách: Převést z ekologických důvodů část přepravovaného zboží na železnici, námořní a říční dopravu. Posílit propojenost národních dopravních systémů v Evropě například tak, aby mohly vlaky bez problémů jezdit po kolejích v různých zemích. Usnadnit propojení mezinárodní dopravy pomocí technologických inovací.

21 ZP Společná zemědělská politika se jako součást společného trhu objevila již ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství podepsané v Římě. Jejím účelem bylo a je zvýšit produkci zemědělské výroby v členských zemích Evropského společenství, zajištění slušné životní úrovně venkovského obyvatelstva (především lidí zaměstnaných v zemědělství) a stabilizace zemědělského trhu. Důvody pro vznik SZP: strategické a politické. Rozvíjet zemědělskou výrobu, aby byla zajištěna potravinová soběstačnost a odlehčeny deficity obchodních bilancí. Měla být zajištěna modernizace zemědělství, což by uvolnilo nezbytné pracovní síly pro prudce se rozvíjející průmysl. Účastníci mezivládní konference z let byla vyjádřena zaostalost evropského zemědělství.

22 ZP Základním nástrojem regulace a stabilizace zemědělského sektoru se stala regulace cen. Bylo tak rozhodnuto na konferenci v italské Strese v červenci 1958. Ceny zemědělských produktů tak měla navrhovat Komise a následně schvalovat formou směrnice Rada ministrů. V roce 1962 byl také založen Evropský zemědělský vyrovnávací a záruční fond (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund, EAGGF), který se stal hlavním finančním nástrojem SZP. ZP stála na dvou principech: principu kompenzačním a principu preferenčním.

23 ZP Dohoda z ledna 1962 upřesnila, jak bude Společná zemědělská politika v praxi fungovat. Byl zaručen volný pohyb zboží i pro zemědělské komodity. Pro každou skupinu výrobků se počítalo s vytvořením společné organizace trhu, která byla založena na systému garantovaných cen. Rada měla každoročně stanovit orientační cenu. Ta určovala ideální cenovou úroveň na trhu. V případě zhroucení trhu poskytovalo Společenství zemědělcům cenovou záruku.

24 ZP Ve vztahu k třetím zemím byl zaveden princip komunitární preference. Většina zemědělských výrobků se prodává na světových trzích za nižší ceny, byly na jejich dovoz uvaleny klouzavé dávky. Ty dorovnávají jejich cenu na úroveň orientačních cen a umožňují tak udržet úroveň cen ve Společenství na podstatně vyšší úrovni, než na světových trzích. Aby bylo možné zajistit vývoz svých vlastních produktů, poskytuje Společenství vývozcům vyrovnávací dávky při vývozu. Tyto subvence umožňují srazit jejich cenu na světovou úroveň.

25 Financování ZP Do r byly výdaje financovány z příspěvků jednotlivých států. Až po odchodu De Gaulla z vysoké politiky přijala v roce 1970 Rada nařízení o vlastních zdrojích společenství. Byly stanoveny tři hlavní zdroje příjmů: zemědělské dávky (prémie, přirážky a vyrovnávací dávky, které jsou uvaleny na obchod zemědělskými produkty se třetími státy) cla vybíraná na základě společného celního sazebníku ES v obchodě se třetími státy příjmy z daně z přidané hodnoty vybírané v členských státech, zpočátku až do úrovně 1 procenta výnosu daně. Po přistoupení Španělska a Portugalska v roce 1986 byla tato hranice zvýšena na 1,4 procent.

26 RP Regionální politika Evropské unie je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika. To znamená, že realizace samotné regionální politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní působnosti - tj. orgánů Evropské unie.

27 RP Zrod „evropské" regionální politiky (1974 - 1986)
Toto období je charakteristické poklesem ekonomické dynamiky a nárůstem strukturálních krizí. Navíc došlo k rozšíření o státy s méně rozvinutou ekonomikou (Irsko, Řecko) nebo s výraznými regionálními disparitami (Velká Británie). V této době došlo k výraznému prosazení regionální politiky především zásluhou Velké Británie - kolébky a tradiční země regionální politiky. Británie jako "čistý plátce", totiž vstupem do ES přišla o značné příjmy z cel, a právě regionální politika jí měla kompenzovat tyto ztráty a pomoci restrukturalizovat staré průmyslové oblasti.

28 RP V roce 1974 byl za tímto účelem zřízen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) - základní nástroj spravování a financování regionální politiky. V tomto období také začala podpora přeshraniční spolupráce v rámci úsilí vytvoření jednotného prostoru bez hraničních bariér. Ve druhém období lze již hovořit o "společné" regionální politice uskutečňované orgány ES na nadnárodní úrovni, která se zaměřovala především na restrukturalizaci starých průmyslových regionů.

29 RP Reforma regionální politiky v tomto období byla reakcí na vstup Španělska a Portugalska - zemí s nižší ekonomickou výkonností ekonomiky a závislostí na zemědělské produkci. Dalším impulsem byly strukturální potíže regionů vyspělých zemích - Velké Británie, severní Francie, Belgie, severního Španělska a Itálie - jejichž tradiční průmyslová odvětví byla postižena změnami v mezinárodním konkurenčním prostředí.

30 RP V roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky či politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Maastrichtskou smlouvou byl v roce 1993 založen Kohezní fond - nástroj, který má pomáhat slabším zemím splnit maastrichtská kritéria. Zároveň byl založen Výbor regionů - nový poradní orgán EU, který se vyjadřuje k problémům s regionálním podtextem a má právo vlastní iniciativy. Ve třetím období se regionální politika reorganizovala do strukturální politiky, která komplexněji pokrývá celou oblast hospodářské a sociální soudržnosti, a zaměřila se především na podporu nejméně rozvinutých oblastí.

31 RP Regionální a strukturální politika zaujímá jedno z dominantních postavení v rámci celkové hospodářské politiky EU (Politika hospodářské a sociální soudržnosti) Sloučení regionální, sociální a části zemědělské politiky (zlepšení koordinace všech zmíněných oblastí). více než jedna třetina prostředků z celkového rozpočtu Unie. Cíl: posilovat hospodářskou a sociální soudržnost v rámci všech zemí EU včetně kandidátských. Úsilí je zaměřeno především na snižování rozdílů mezi jednotlivými regiony EU, tzn. že největší podpora směřuje do nejvíce strukturálně postižených regionů, ostrovů a venkovských oblastí členských zemí.

32 Cíle RP Cíl Konvergence
Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost Cíl Evropská územní spolupráce

33 Nástroje RP Nástroje regionální politiky pro období (evropské fondy) : Hlavním nástrojem regionální politiky EU (politiky Hospodářské a sociální soudržnosti) jsou strukturální fondy (Evropský fond pro regionální rozvoj a Evropský sociální fond) a Fond soudržnosti (Kohezní fond). + další specifické finanční nástroje