1. vnitřní stavba a složení Země:

Prezentace na téma: "1. vnitřní stavba a složení Země:"— Transkript prezentace:

1 1. vnitřní stavba a složení Země:
LITOSFÉRA 1. vnitřní stavba a složení Země: 7 zón → 3 jednotky (geosféry, obaly; na základě rychlosti pohybu zemětřesných vln; australský geofyzik Bullen, ), - podle hmotnosti látek: zemské/ý/á jádro - plášť - litosféra - kůra → odlišují se svými vlastnostmi (složení, hustota, tlak, teplota) plochy diskontinuity (nespojitosti) - oddělují jednotlivé geosféry - výrazná změna fyzikálních vlastností Země (hustota - tlak - teplota) - mění se rychlost a směr šíření zemětřesných (seismických) vln Mohorovičičova (z. kůra - z. plášť; 33 km) Gutenbergova (z. plášť - z. jádro; 2900 km)

2 • zemské jádro (3 zóny)  vnější = od km do km - polotekuté, plastické 30,8 % hmotnosti Země, 80 % FE a až 10 % síry  přechodná zóna = do km;  vnitřní (jadérko) = do km; 1,7 % hm. Z., pevné, °C (železo 90 %, nikl 8 % = NIFE) hustota = 11,3 - 17,3 g/cm3 - probíhají zde endogenní (vnitřní) pochody (radioaktivní rozpad, tavení hmot) → uvolňuje se energie

3  svrchní = SIMA (Si 43 % - Mg 37 % - Fe 12 %)
• zemský plášť (3 zóny)  svrchní = SIMA (Si 43 % - Mg 37 % - Fe 12 %) - od 35 km (MOHO d.) do km - vznik tektonických procesů: v hloubce km = magmatické krby - 200 km zemětřesná ohniska = astenosféra (řec. asthenes = slabý) - částečně natavené horniny (plastická) v hloubce km  střední = CROFESIMA - do km - teplota °C  spodní = NIFESIMA - do km (D-vrstva; Gutenbergova disk.) km teplota °C (ve km) 67,5 % hmotnosti Země hustota = 3,3-9,4 g/cm3 hlavní nerosty: křemičitany, oxidy železa a hořčíku, sulfidy železa

4

5

6 nejhojnější prvky: O2 46 % - Si 28 % - Al 8 % = SIAL
• zemská kůra (1 zóna) 1,5 % hmotnosti Země nejhojnější prvky: O2 46 % - Si 28 % - Al 8 % = SIAL nerosty: oxidy a křemičitany průměrná mocnost km (6 km oceány × Pamír - Himálaj 80 km; ČR 27-50 km) hustota 2,7-2,9 g/cm3 vystavena vlivům vnějších (exogenních) činitelů (vítr,voda,teplota, rostlinstvo, živočišstvo, člověk) horniny - základní stavební jednotky z.k. - podle původu: vyvřelé (magmatické; žula, syenit; aplit; čedič, znělěc; 95 %) usazené (sedimentární; písek, vápenec, uhlí) přeměněné (metamorfované; tlak, teplota → ruly, svory, fylity)

7 2. Planetární členění zemské kůry
→ pevninská 3 vrstvy: sedimentární - žulová (grafitická) - čedičová (bazaltická) mocnost km; 64 % objemu z.k. starší → jádra pevnin (štíty; mld. let; hlubinné vyvřeliny, meta- morfované; nejstabilnější části z.k.; 9): baltský, ukrajinský, kanadský, brazilský, aldanský, africký, indický, australský, guinejský → oceánská 3 vrstvy: sedimentární - sedimentární (s čedičem) - čedičová mocnost 6-15 km; 21 % dno oceánů: okraje pevnin = pevninská kůra → pevninský šelf (8 % dna) mírný sklon (do 5°), šelfová moře (132 m; rybolov, těžba surovin) → pevninský svah (11 %), větší sklon, do 1 500 m

8 → pevninské úpatí (5 %) od 1 500 m do 3 000 m, sedimenty oceánské lože = oceánská kůra 3 000-6 000 m; 76 % dna → oceánské pánve (nejrozsáhlejší) → středooceánské hřbety (podmořská pohoří) Středoatlanský rifty - vznik nové oceánské kůry → hlubokomořské příkopy (Mariánský, m) zánik oceánské kůry (subdukce)

9 ▪ LITOSFÉRA (pevný zemský povrch)
→ přechodná 2 vrstvy: sedimenty (tenká) - čedičová (mohutná) v oblastech přechodu pevnin v oceány, pohyblivé části zemského povrchu; 15 % ▪ LITOSFÉRA (pevný zemský povrch) = zemská kůra + svrchní plášť mocnost km rozdělena na litosférické desky (bloky; 15 hlavních; desková tektonika) velké desky: (Pacifická, Severoamerická, Jihoame- rická, Euroasijská, Africká, Indická, Australská, Antarktická) malé desky: (Nazca, Kokosová, Filipínská, Arabská, Juan de Fuca, Karibská, Scotia) - velmi pomalu se pohybují cm za rok (1-5-14; ←→; →←; ↑↓) na astenosféře (horniny nataveny, konvekční proudy) → důsledek: intenzivní endogenní pochody (horotvorná čin- nost, vulkanismus, zemětřesení)

10 Schéma konvekčního proudění v rámci zemského pláště.

11

12

13 = teorie Kontinentálního driftu (1915, Alfred Wegener)
rozhraní mezi deskami: konstruktivní (divergentní; ← →) - vznik nové kůry (středooceánské hřbety, rifty) destruktivní, subdukční (konvergentní; → ←) - zánik zemské kůry (hlubokooceánské příkopy) transformní (vedle sebe) ▪ Vznik pevnin a oceánů = teorie Kontinentálního driftu (1915, Alfred Wegener) důkazy: tvary světadílů, shodné horniny a fosilie organismů východ JA x západ Afriky) Prahory (před 570 mil. let) prapevnina PANGEA, praoceán PANTHALASSA Prvohory (konec, perm 250 mil. let) prakontinenty: LAURASIE (S → SA, Eurasie, Grónsko) GONDWANA (J → JA, Afrika, Austrálie, Antarktida + poloostrovy Přední Indie, Arabský) moře TETHYS (záliv Panthalassy)

14 Divergentní desková rozhraní najdeme nejčastěji v oblasti středo- oceánských hřbetů, kde vzniká nová oceánská kůra. Litosférické desky se v těchto místech od sebe vzájemně vzdalují.

15 Konvergentní deskové rozhraní na příkladu oceánské a pevninské litosférické desky tvoří tzv. subdukční zónu, ve které se oceánská deska podsouvá pod kontinentální.

16 Transformní rozhraní vzniká na místech bočního vzájemného posunu dvou desek.

17 Kontinentální drift

18

19 dnes: kontinent (pevnina; 5) = velký celek navzájem souvisejícího
zem. povrchu vynořeného nad hladinu oceánů Eurasie Amerika Afrika Austrálie Antarktida světadíl (7) + společný historický, kulturní, hospodářský vývoj Evropa, Asie; JA, SA; Afrika, Austrálie, Antarktida světový oceán (5 + moře - navzájem spojeny) Tichý (Pacifik), Atlantský, Indický, Severní ledový (Arktický), Jižní poměr: pevnina : oceán : 71 (%) 149 : 361 (mil. km2)

20 ▪ georeliéf: - tvoří povrch zemské kůry - nejdůležitější rozhraní v krajinné sféře věda geomorfologie (o tvarech zemského povrchu) dělení → podmořský (dno oceánů) → pevninský: A/ podle nadmořské výšky vysočiny nad 200 m n.m. (75 % souše) nížiny do 200 m n.m. (25 % souše) prolákliny (deprese) - Mrtvé moře (-408 m) Kryptodeprese (skrytá proláklina) - Bajkalské jezero (1 182 m) Střední nadmořská výška pevnin: m Střední hloubka světového oceánu: m Rozdíl: Mt. Everest (8 850 m) Mariánský příkop ( m) = m

21 B/ podle výškových rozdílů v krajině = morfologické typy:
nadmořská výška % souše roviny (do 30 m) do 200 m ,4 pahorkatiny ( m) vrchoviny ( m) m ,2 hornatiny ( m; středohory) m ,2 velehornatiny (nad 600 m; velehory) nad m ,2 ▪ Endogenní (vnitřní) pochody: důsledek pohybu litosférických desek zdroj energie v zemském nitru zvětšují výškovou členitost zemského povrchu procesy: a/ pevninotvorná a horotvorná činnost b/ sopečná činnost (vulkanismus) c/ zemětřesení d/ přeměna hornin

22 pevninotvorná a horotvorná činnost
- pokles a výzdvih pevnin, delty řek - střet litosférických desek → vrásnění: vrásy - vrásové příkrovy - zlomy, kry → tvary: klenby, pánve pohoří - vrásová (Švýcarský Jura) - příkrovová (Alpy, Himaláj) - vrásno-zlomová (Karpaty) - kerná (Ťan-šan) - sopečná (Francouzské středohoří) příkopové propadliny sopečná činnost (vulkanismus) magmatický krb → magma - sopouch (sopečný komín) - kráter (jícen) sopky - výbuch (erupce) → láva (příkrovy, proudy)+ pára, plyny, syp- ké sopečné vyvrženiny druhy sopek: lávové (tabule) smíšené (stratovulkány) tufové (sypké vyvřeliny - sopečný popel, ka- mínky, balvany)

23 Řez sopkou

24 zemětřesení - krátkodobé otřesy zemského povrchu - příčina: náhlé uvolnění energie v zemském nitru hypocentrum (ohnisko z.) = místo vzniku z. (km - stovky km pod zem. povrchem) epicentrum = místo nad h. na zem. povrchu - nejničivější účinky - zemětřesná pásma (styk litosférických desek - Tichooceánský ohnivý prstenec)

25 Vyneseme-li epicentra významných zemětřesení do světové mapy, kopírují většinou hranice mezi litosférickými deskami.

26 Čína 23. ledna zemětřesení zasáhlo hlavně provincii Šen-si na severozápadě Číny Čína 28. července zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice zcela zničilo město Tchang-šan na severovýchodě země; podle neoficiálních údajů zahynulo až lidí Sýrie 9. srpna nejvíce byla zasažena oblast kolem druhého největšího syrského města Aleppa (Haláb) Indonésie 26. prosince otřesy o síle 9,1 stupně Richterovy škály s epicentrem u indonéského ostrova Sumatra vyvolaly mohutné vlny cunami, jež zpustošily pobřeží jihovýchodní Asie 5.-6. Írán 22. prosince nejvíce bylo zasaženo historické město Dámghán, kde zahynulo lidí 5.-6. Čína 16. prosince zemětřesení v severozápadní Číně v provincii Kan-su o síle 7,8 stupně Richterovy škály 7.-8. Írán 23. března nejvíce bylo zničeno město Ardabíl 7.-8. Haiti 12. ledna zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy škály zasáhlo především hlavní město Port-au-Prince Japonsko 1. září zemětřesení v okolí měst Jokohama a Tokio o síle 7,9 stupně Richterovy škály; podle neoficiálních zpráv zahynulo lidí; oba údaje zahrnují i oběti z následných záplav Turkmenistán 5. října při zemětřesení o síle 7,3 stupně byla nejvíce poničena metropole Ašgabat

27 ▪ Exogenní (vnější) pochody:
- zdroj energie = sluneční záření + gravitace a rotace Země - terén snižují a zarovnávají - projevují se činností: rušivou (vymílání = eroze) přenosnou (odnos zvětralin, transport) tvořivou (usazování; sedimentace, akumulace) svahové = sesuvy půdy, řícení balvanů, bahenní proudy → osypy, suťové kužely říční (fluviální) - tekoucí voda ron (nesoustředěný povrchový odtok) → rýhy, strže vodní tok (soustředěný) - koryto → eroze (hloubková - V, boční - U) → splaveniny (velké; valouny, oblázky), plaveniny (malé) - horní (V), střední (U), dolní (údolní niva → meandry, říční terasy, delta)

28 ledovce (podle velikosti) → pevninské (Antarktida, Grónsko) +
kryogenní - ledovec - polární oblasti, velehory ledovce (podle velikosti) → pevninské (Antarktida, Grónsko) + fjordy (Norsko, Aljaška, Chile, Skotsko) → plošné (ploché hornatiny, Skandináv- ské pohoří) → horské (Himaláj, Alpy) sněžná čára kar (vyživovací oblast) - l. splaz - trog (l. údolí, tvar „U“) - moréna exarace = ledovcová eroze abladace = odtání (ústup) ledovce → ledovcová jezera (jezerní plošiny) větrné (eolické) pouště, stepi, mořské písčité pláže (bez vegetace) vítr - mechanické působení, obrušuje (méně odolní materiál) → skalní římsy, okna, brány, tabulové (stolové) hory písek → čeřiny (vlnky), přesypy (duny, barchany) → spraše

29 mořské (marinní) na mořském pobřeží - příliv, odliv → příboj abraze = mořská eroze - vznikají: • pobřežní sruby (příkrý sráz) • abrazní terasy (skalnaté plošiny) • útesy (izolovaná skaliska) pobřežní proudy - ukládání materiálu (zvětralin) → mělčiny, pí- sečné kosy biogenní působení organismů: rušivě = živé (mechanicky, chemicky) → urychlují zvětrávání tvořivě = mrtvé (schránky těl) → horniny (vápnité, křemité, fosforečné) → živice (ropa, zemní plyn), rašelina, uhlí, korálové útesy (z orga- nických zbytků těl)

30 antropogenní člověk = dnes nejvýznamnější činitel (zpomaluje, urychluje erozi, zvětrávání) hospodářská činnost → antropogenní tvary: • vyvýšené (haldy, skládky, prům. stavby, měst. aglomerace) • vyhloubené (lomy, pískovny, průplavy) • rovinné (vodní nádrže, komunikace, letiště) • podzemní (tunely, šachty štoly, doly) ● Geomorfologický cyklus Obě skupiny činitelů (vnějších i vnitřních) působí na zemském povrchu neustále (různou rychlostí). 3 hlavní období: mladosti (příkré tvary, velké výškové rozdíly) zralosti (zaoblené tvary, snížený, malé výško- vé rozdíly) staroby (zarovnaný, nepatrně zvlněný povrch = parovina)