Vítejte ve výukovém programu

Prezentace na téma: "Vítejte ve výukovém programu"— Transkript prezentace:

1 Vítejte ve výukovém programu

2 na téma : A n t i c k ý Ř í m ( 753 př.n.l. – 476 n.l. )

3 V tomto programu se Vám pokusím
objasnit některé římské báje a legendy, ale také i důležitá historická fakta, která ovlivnila i naše životy. Vstupte do „VĚČNÉHO MĚSTA“.

4 Řím 1. Antický Řím 2. Římská republika - punské války
přehled 2. Římská republika - punské války - Spartakovo povstání 3. Římské císařství - křesťanství v Římě 4. Pád Říma Umění a kultura Literatura Konec

5 Antický Řím „Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské
do roku 510 př.n.l. „Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské s božským a činit tak počátky měst vznešenějšími.“ Titus Livius konec 1. stol. př.n.l. konec

6 a vypráví o založení bájného města Říma bratry Romulem a Remem.
Jedna z nejznámějších antických bájí je z roku 753 př.n.l. a vypráví o založení bájného města Říma bratry Romulem a Remem. konec

7 kteří svedli souboj o to, zda se stane Alba Longa pánem Říma nebo
Další z římských legend vypráví o boji bratří Horatiů a Curiatiů, kteří svedli souboj o to, zda se stane Alba Longa pánem Říma nebo naopak , Řím ovládne Alba Longu. konec

8 Římská republika 510 př.n.l. – 27 př.n.l. a) politika
Jedním z tajemství úspěchu republiky byla velkorysost ve vztahu k jejich spojencům a nepřátelům, kterým dříve nebo později dali římské občanství. Počet Římanů se zvyšoval s dobytými územími. Místo aby se tato území stala oblastmi nepokojů, které je zapotřebí kontrolovat, Římany posilovala. konec

9 punské války I přes tento přístup se Řím šarvátkám nevyhnul.
- v roce 272 př.n.l. Řím se dočasně spojil s Kartaginci s cílem porazit Řecká města na jihu poloostrova a odvézt řeckého krále Pyrrha z Epiru ze Sicílie. - ostrov se potom stal příčinou 1. punské války ( př.n.l) mezi Římem a Kartágem. - na konci války Kartaginci přenechali Sicílii Římanům a brzy nato se Řím zmocnil Sardinie i Korsiky. konec

10 Bohatí Kartaginci vybudovali novou říši v Hispánii a našli v Hanibalovi velitele.
Když znovu propukla válka – 2. punská válka - Hanibal podnikl riskantní přechod Alp s armádou, v níž byli i afričtí váleční sloni a sestoupil ze severu do Itálie. konec

11 Kartágo se vzdalo a bylo přinuceno platit daň.
- ačkoliv stál vždy proti přesile, způsobil Římanům citelné porážky. Brány Říma zůstaly Hanibalovi zavřeny ačkoliv zůstal na ostrově 16 let, konečné vítězství mu uniklo. - Římané poráželi Hanibalovy spojence, dobyli Hispánii a pronikli do severní Afriky. Hanibal, povolán z Itálie zpět, byl poražen v bitvě u Zamy (202 př.n.l.). Kartágo se vzdalo a bylo přinuceno platit daň. konec

12 Římané nyní kráčeli od úspěchu k úspěchu.
Aby měli jistotu, že už znova nedojde k dalším válkám s Kartágem, zničili v roce 146 př.n.l. téměř bezmocné Kartágo a to tak že je srovnali se zemí. Výsledkem punských válek ( a souběžně probíhajících válek v Řecku) bylo politické i hospodářské ovládnutí Středomoří Římem. Taková rozsáhlá expanze měla na římský způsob života velmi zásadní vliv: Národu, který si dříve cenil vážnosti a jednoduchosti, bohatství a přepych vždy neprospěly. Jejich politický systém, který byl vytvořen pro městský stát, se jen ztěžka přizpůsoboval potřebám velké říše. Rostoucí bohatství „střední vrstvy“ budilo nelibost u aristokratů, kteří do té doby měli monopol na moc. konec

13 Velké povstání otroků je spojeno se jménem Spartakus
- římské války přivedly do Itálie velké množství otroků. - jejich práce byla stále levnější, a tak vyhnala rolníky z půdy do měst, kde jejich nespokojenost znamenala nebezpečí. - nespokojenost rostla rovněž mezi svobodnými obyvateli Apeninského poloostrova, kteří ještě nezískali římské občanství. - zatím narůstající počet otroků zvyšoval i pravděpodobnost vzniku vzpoury proti otrokářství. Velké povstání otroků je spojeno se jménem Spartakus konec

14 - Spartakus byl původem Thrák z jihu dnešního Rumunska.
Sloužil v pomocných jednotkách římské armády, kde se neúspěšně pokusil o útěk. - jako dezertér a vzbouřenec se dostal do otroctví a poté byl prodán do gladiátorské školy ve městě Capua. - zorganizoval zde všeobecné povstání, ale jeho úmysl byl prozrazen, takže utekl jen se 70 muži. Ti se uchýlili k blízkému Vesuvu. Římané proti nim vyslali vojenskou jednotku, která zatarasila jedinou cestu na horu. Gladiátoři se však lstí dostali z obklíčení a oddíl vojska porazili. konec

15 Na původních 70 mužů se pak začalo nabalovat množství otroků i
svobodných bezzemků. Vzbouřenci ovládli brzy celou Campanii, část Lucanie a Bruttia a jejich počet stoupl na Spartakus došel na jih Itálie. Proti němu vyslali Římané armádu osmi legií pod velením Crassa. V prvních bojích Crassus zvítězil a doslova Spartaka s jeho muži uzavřel v Bruttiu. Vzbouřenci bojovali dál, Spartakus našel způsob, jak odejít z Crassova obklíčení do Apulie. konec

16 Část vzbouřenců germánského a keltského původu se oddělila a byla poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece Silaru s legiemi prohrál. Konec povstání byl neodvratný. Spartaka Římané nakonec také zabili v boji a s ním asi povstalců. Stalo se to roku 71 před n.l. po devíti vítězstvích uprchlíků. Šest tisícovek zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via Appia. Přestože římské impérium přežilo tento revoluční plamen, stále jasněji se ukazovala nutnost změny společenského systému. Ten přišel v podobě triumvirátu. konec

17 Gladiátoři Jejich úkolem bylo vést boj na život a na smrt pro pobavení římské společnosti. Nejznámější dějiště kruté zábavy - Koloseum Pozdrav se sokem Crassus – přemožitel Spartakova povstání Pozdrav císaři a římskému lidu konec

18 Triumvirát Senát byl podezíravý vůči ambicím Pompeia a Crassa, které je spojily v roce 60 př.n.l. s rafinovaným politikem Juliem Caesarem. Toto spojenectví je označováno jako první triumvirát. Členové triumvirátu měli tolik bohatství a vlivu, že byli schopni řídit záležitosti republiky více méně podle svého. Rovnováha triumvirátu byla ohrožena, když byl Crassus poražen a zavražděn parthskými nepřáteli. Pompeius se spojil se senátem a Caesar, který se cítil ohrožen, vstoupil do Itálie. Z občanské války, která následovala, vyšel Caesar vítězně jako římský diktátor, ale záhy – v roce 44 př.n.l.- byl zavražděn. To bylo příčinou dalšího kola válek. Senátorská strana vedená Brutem a Cassiem byla poražena druhým triumvirátem, do něhož patřil Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus. Po soubojích se Octavianus stal pánem římského světa. konec

19 Octavianus Octavianova obrovská vítězství mu pomohla k upevnění moci.
- začal v Římě budovat režim a systém osobní moci. Činil to velmi takticky a nenápadně – zachovával všechny ústavní vlastnosti republikánské a prvky císařství začal naplňovat pozvolna. vystupoval jako první občan ve státě tj. princeps. Proto bývá jeho vláda i vláda jeho nástupců označována jako principát. ve svých rukou soustředil moc tribuna, vliv senátora, moc vojenskou i úřad nejvyššího kněze a z těchto důvodů se stává imperátorem. jeho vláda jako císaře je datována léty 27 př. n. l. – 14 n. l. , kdy Octavianus umírá. konec

20 Tiberius (14 – 37) - po Octavianově smrti nastupuje jako císař Tiberius. - část svého života nepobýval v Římě, ale ve své vile na ostrově Capri a v Římě věci politické, správní i mocenské zajišťoval místodržící Seianus. - v době Tiberiově vznikla dvě protiřímská povstání – v oblasti Pannonie a v Porýní. Potlačil je Tiberiův synovec Germanicus. konec

21 Caligula (37 – 41) - Caligula byla jeho přezdívka = Vojenská botička, původní jméno Gaius). - byl to člověk bažící po smrti svých nepřátel. - zemi poškozoval i tím, že vedl značně nákladný život císařského dvora – země chudla. konec

22 Claudius (41 – 54) - opět císař tyran, absolutista, byl nečestný.
- Římská říše se značně zvětšila a rozšířila celé své území. V oblasti Kolína nad Rýnem úspěšně romanizují tamní obyvatele. - Claudius je zabit z iniciativy své manželky Agripiny, protože chtěla na trůn dosadit svého syna Nera (pocházel z jejího prvního manželství, Claudius ho adoptoval). konec

23 Nero (54 – 68) - panovník problematický, byl prosycen nenávistí a zlobou. - sám ze sebe vytvářel umělce – básníka. - v počátku jeho vlády se zdálo, že chce vládnout v souladu s římskými nařízeními senátu, ale postupně se stává samozvancem. zlikviduje své okolí – jeho vychovatel Seneca byl donucen spáchat sebevraždu. v r. 64 přikročí k zapálení Říma, sedí nad Římem a hraje na loutnu. Požár využívá k potrestání křesťanů – poté je mučí, umírají v římských zahradách (i svatý Petr a Pavel). konec

24 - občanské nepokoje a války nebyly v římském imperiu ničím výjimečným, ale to co se odehrálo v letech nemělo v římské historii obdoby. - císař Nero byl prohlášen senátem za nepřítele státu a zemřel spekulativní sebevraždou. - v té době už do Říma táhl Galba s hispánskou legií. Rázným vstupem do města nenechal nikoho na pochybách, kdo bude příštím císařem. - po časech Neronovy zhýralosti se snažil zavést přísnou kázeň a pořádek, navíc nezaplatil vojákům. Mnohým se to však nelíbilo, a tak na sebe vzpoura i Galbova vražda nenechaly dlouho čekat. konec

25 Rok 69 bývá také nazýván jako rok tří císařů.
- dalším císařem se stal Otho, jeden z Neronových oblíbenců. Germánské legie nabídly císařský post svému veliteli Vitelliovi, bezcharakternímu opilci. Ten nabídku bez váhání přijal. - Otho povolává legie od Dunaje, ale ty nedorazily včas. Proto páchá čestnou sebevraždu. - Vitellius sám nebyl dost silný aby mohl být císařem a jeho dvě hlavní opory, vojevůdci Caecina a Valens se rozhádali mezi sebou, a tak připravili půdu pro nástup dalšího císaře, Vespasiana. Rok 69 bývá také nazýván jako rok tří císařů. konec

26 Vespasianus (69 – 79) - na léta 79 – 81 je Vespasian vystřídán Titem.
- za jeho vlády jeho syn Titus v r. 70 s vojskem porazí Jeruzalém a tím negativně zasáhne do již tak dramatických dějin židovského národa. Někteří Židé se mu brání u Mrtvého moře až do r. 73. Římané potlačili i nepokoje židovského obyvatelstva v severním Egyptě a v Libyi. - na léta 79 – 81 je Vespasian vystřídán Titem. - období jeho vlády vstoupilo do dějin neblaze z civilizačních důvodů. V r. 79 došlo k ničivému výbuchu Vesuvu, jemuž padla za oběť města Pompeje, Herculaneum a Stabiae. konec

27 Domitianus (81 – 96) - byl to opět tyran. Nastává další územní rozmach Říma. Na nových hranicích byly zakládány tvrze a tak postupně vznikl obranný val proti útokům germánských kmenů na území římské říše. - Římané utrpěli porážku od Markomanů a Kvádů. Ještě větší byl neúspěch na dolním Dunaji, kde byli Římané nuceni zaplatit dáckému králi Dekebalovi válečnou daň a odevzdat zbraně. - Domitianus v pojetí vlády přestupuje zásady principátu – chce, aby v něm lid viděl vládce i Boha. Byl oslovován „dominus et deus = vládce a Bůh“. konec

28 Hadrian (117 – 138) - Hadrian se pokouší zastavit římskou expanzivní politiku. Jeho snahou bylo zpevnit hranice ve všech okrajových provinciích budováním systému opevnění. konec

29 Marcus Aurelius (161 – 180) - byl imperátor, bojovník, ale i filozof (stoik). Často se mu říkalo „filozof na trůně“. - následovníkem je Commodus ( ) konec

30 Dioklecián (284 – 305) - v r. 284 nastupuje nová forma vlády – dominát. představitelem je císař Dioklecián, syn propuštěného otroka. Vládne v duchu „dominus et deus“. Po vzoru despotických panovníků před ním lidé museli poklekat a líbat lem jeho roucha. Dioklecián nechal vybírat daň z půdy na vesnici a daň z hlavy ve městě. Stanovil mzdy, honoráře za práci a ceny. křesťané jsou předhazováni v arénách hladovým šelmám, trháni a zabíjeni. konec

31 Křesťanství v Římě - římské pronásledování křesťanů je velké lidské drama. - nejspíše byli pronásledováni, protože přicházeli s jiným, novým pojetím Boha, které v sobě mělo náboženský přesah. Ale náboženské představy v Římě byly spjaty s pozemským rozměrem, hlavou snah byl císař. - pronásledování křesťanů začíná již v počátcích císařství. Nejevili se jako překážka a nebyli tedy ani napadáni. Až po nástupu císaře Nera a vypálení Říma dochází k první vlně pronásledování křesťanů. konec

32 - období 100 – 250 je zvláštní, protože se v různých letech střídaly časy pronásledování křesťanů s určitým tolerantním přístupem. náboženský obrat nastává na počátku 4. století. Křesťanství je legalizováno (zrovnoprávněno) v podobě ediktu milánského z r. 313. edikt znamená jeden z největších předělů v dějinách lidstva – hodnota lásky člověka k člověku a člověka k Bohu se stává náplní lidstva. - až do dnešní doby je Řím a Vatikán zdrojem tohoto náboženství a nového lidství. Tento duchovní obrat je spojován s císařem Konstantinem Velikým. konec

33 Konstantin Veliký (306 – 337) - před svou rozhodující bitvou o trůn císaře měl vidění. Zjevil se mu Kristův kříž, na němž bylo napsáno: In hoc signo vincens (V tomto znamení zvítězíš). Konstantin bitvu vyhrál a celý svůj život plnil odkaz zjevení. - kříž přestal být popravčím nástrojem, zakázány popravy ukřižováním, byl na praporech římského vojska, bylo zakázáno předpovídání budoucnosti podle podoby a tvaru vnitřností a od r. 321 je slavena neděle jako duchovní svátek. - založí Konstantinopolis – místo střetávání světové civilizace. konec

34 Pád Říma po Konstantinově smrti nastává pozdní období Říma, které se vyznačuje krizí vnitřní i zahraniční, dotíráním a tlakem kmenů na římské území. Vnitřní krize je dána především problémem nástupnictví. - císař Theodosius ještě před svou smrtí v r. 395 správně, politicky i mocensky rozdělil římskou říši na východní a západní. konec

35 - v roce 476 Germáni s definitivní platností Řím porazili, přetrvala pouze východní Byzantská říše.
- roku 476 s pádem Západořímské říše končí v lidských dějinách starověk. konec

36 Byzantská říše - jako osudový okamžik se pro Byzantskou říši ukázal nástup osmanských Turků. - krize říše pak vyvrcholila roku V této době říši tvořilo jen samotné město Konstantinopol (dnešní Istanbul) a pár maličkých městeček a území. - politicky byla říše naprosto nedůležitou. Neměla téměř žádnou armádu ani loďstvo. Přesto osmanský císař musel napnout všechny síly, aby toto symbolicky veledůležité místo dobyl se mu to podařilo. konec

37 Umění a kultura - na rozdíl od dřívějších národů vzdali Řekové svým nádherným uměním hold lidství. - Římané, přestože jejich přístup nebyl již tak originální, rozšířili řecké dědictví vytvořením společné řecko – římské tradice trvalé historické důležitosti. - od roku 334 př. n. l. šířil Alexandr Veliký díky svým výbojům řeckou kulturu po celém Blízkém východě, od Egypta až po Západní Indii. Alexandrova říše se po jeho smrti († 323 př.n.l.) rozpadla, což taky znamenalo konec klasického období. konec

38 - významný je přínos pro architekturu
- významný je přínos pro architekturu. Cílevědomý urbanismus vedl k zakládání měst a vytváření nových typů reprezentačních budov. - také v architektuře chyběl Římanům řecký smysl pro krásu a řecký vkus. Jenže Římané byli mnohem odvážnější technicky, což se projevovalo při využívání oblouků, klenutí a kupolí. Stavěli hodně, protože chtěli svou rozsáhlou říši zaplnit imponujícími veřejnými budovami – Pantheon, Koloseum. - ještě odvážnější byly jejich silnice, mosty, akvadukty, arkády, kanalizace a pevnosti. konec

39 Rozlišujeme tři základní typy sloupů: styl dórský – jednoduchý, ale masivní; styl iónský – velké hlavice zdobené závity; styl korintský – podoba listů paznehtníku, jejichž stvoly končily v závitech. iónský dórský korintský konec

40 konec

41 - dochovalo se mnoho římských maleb, nemají však vysokou uměleckou hodnotu.
- nejpůsobivější seskupením jsou malby na zdech domů v Pompejích, městě zachovaném jen díky tomu, že bylo po výbuchu sopky Vesuv pohřbeno pod vulkanickým spadem a lávou. - tyto malby dosvědčují umění perspektivy, bohaté využití prvků klamání zraku, jako jsou třeba krajiny z pohledu přes sloupy. - Římané vždy vynikali i v jiném oboru obrazového umění, a to v mozaice. Mozaika je obrázek, který je složen z malých kamínků zasazených do betonu. konec

42 Literatura - římská literatura není zdaleka tak bohatá ani původní jako literatura řecká. Dlouho přebírala hotové útvary a témata od vyspělé literatury řecké. Světový význam římské literatury je v tom, že jejím prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost antické, zvláště řecké vzdělanosti. Vývoj římské literatury lze rozdělit do čtyř období: archaické období, zlatý věk, stříbrný věk a období úpadku. - prvním obdobím je archaické ( př. n. l.). Trvalo až do vystoupení Ciceronova. Je to doba příprav a prvního zrání. Řecké vlivy pronikají do Říma, rozkvétá především epos, komedie i próza. *po kliknuti na fotografii více informací* konec

43 Následuje období zlatého věku (81 př. n. l. -14 n. l
Následuje období zlatého věku (81 př.n.l.-14 n.l.) římské literatury (Cicero, Vergilius, Ovidius, Caesar). Markus Thulius Cicero (106 - †43 př.n.l.) – navazuje na Demokrata, Platona a Sokrata. Cicero studoval v Římě u nejlepších právníků a řečníků a dva roky pobýval v Aténách. Roku 63 př.n.l. byl Cicero zvolen konzulem a aktivně obhajoval republikánské zřízení. Z této doby jsou známé ostré kritiky Marka Antonia, tzv. filipiky. Jeho život končí naplánovanou vraždou, na které se podíleli Oktavianus Augustus, Markus Antonius a Markus Lepidus. Díla: O státu, O zákonech, O nejvyšším dobru a zlu, Tuskulské hovory konec

44 Zpěvy rolnické , Aeneida
Publius Vergilius Maro (70 - †19 př.n.l.) Vergilius žil ve značně pohnuté době, kdy se utvářely základy budoucí římské říše. Řím se stal velkolepým kulturním centrem, z kolonií do něj plynulo obrovské bohatství a společnost měla dostatek času na to, aby se mohla věnovat umění a zábavě. Na dvoře císaře Augusta byla shromážděna skupina nadaných básníků, do které patřil i Vergilius. Pocházel z rodiny bohatého rolníka, studoval v Cremoně, Miláně a nakonec v Římě. V 25 letech se vrací domů a začíná se věnovat zemědělství a psaní básní. Díla: Zpěvy pastýřské , Zpěvy rolnické , Aeneida konec

45 Amores, Proměny Publius Ovidius Naso (43 př.n.l.-†18 n.l.)
Narodil se v Sulmoně nedaleko Říma v zámožné jezdecké rodině. Začal psát verše a v 17 letech se vydal do Atén. Navštívil i Malou Asii a na zpáteční cestě se zdržel na Sicílii. Po návratu do Říma nějaký čas zastával nižší úřednickou funkci. Mladý básnický talent, který se dokázal prosadit i v početné konkurenci, se stal brzy miláčkem Římanů. Nebyl povrchní a jeho básně si recitoval celý Řím. Básník umírá v naprosté rezignaci v desátém roce vyhnanství v Tomidě (na pobřeží Černého moře) daleko od své vlasti. Díla: Listy heroin, Léky proti lásce, Amores, Proměny konec

46 Zápisky o válce občanské (3 knihy)
Gaius Julius Caesar (100 - †44 př. n. l.) Významný státník, politik, diktátor, samovládce a tvůrce dějin největší a nejslavnější říše starověku a celých lidských dějin. Významně ovlivnil Římskou říši své doby a také se úspěšně podílel na faktickém i formálním rozpadu Římské republiky v krizi. Pocházel z bohaté patricijské rodiny. Stal se členem římského Senátu, později konzulem a členem prvního triumvirátu. V roce 50 př. n. l. na svou obranu rozpoutal občanskou válku, porazil svého protivníka Pompeia a ovládl plně Řím. Jeho jmenováním doživotním diktátorem končí existence Římské republiky. Byl zavražděn senátory, kteří se snažili zvrátit vývoj a obnovit republikánské zřízení. Dílo: Zápisky o válce galské (7 knih), Zápisky o válce občanské (3 knihy) konec

47 Literární období na počátku římského císařství nazýváme období stříbrného věku.
Zahrnuje asi 100 let od smrti Augustovy do nastolení Hadriana, tedy 14 – 117 n. l. Římské písemnictví stojí pod vlivem utužené monarchie, jež tlumí svobodu projevu. Většinou se napodobují výtvory doby klasické, vytváří se tragédie (Seneca), vrcholu dosahuje dějepisná próza (Tacitus) a také satirická próza (Petronius). konec

48 Otázky přírodní filozofie, O dobrotivosti
Lucius Annaeus Seneca mladší (4př.n.l. - † 65 n.l.) Stoupenec stoicismu. Za vlády císaře Caliguly zacházel se slovem tak mistrovsky, že mu jeho nadání záviděl i sám císař. Seneca se chtěl v ústraní věnovat tvorbě a pokud možno zapomenout na pletichy císařského Říma, ale z vděčnosti k Agrippině se stal vychovatelem jejího jedenáctiletého syna, pozdějšího obávaného císaře Nerona. V prvních pěti letech Neronovy vlády celou říši v podstatě řídil Seneca spolu s Afraniem Burrem. Po smrti Burrově (†62) Seneca raději odchází z Říma a žije v ústraní. Roku 65 byl zřejmě neprávem obviněn z účasti na spiknutí proti císaři, který ho přinutil spáchat sebevraždu. Dílo: Listy Luciliovi, O klidu duševním, Otázky přírodní filozofie, O dobrotivosti konec

49 Germania, Dějiny, Letopisy
Cornelius Tacitus Je právem považován za největšího historika římské říše. Zprávy o jeho životě jsou značně neúplné a dokonce i o jeho jménu máme pochybnosti. Můžeme usoudit, že za Vespasiana sloužil ve vojsku a dosáhl vysoké hodnosti, za jeho nástupce Tita se pak stal kvestorem a vstoupil mezi senátory. Roku 88 zastával Tacitus úřad praetora a poté pravděpodobně získal na dva roky správu některé z provincií. V roce 97 zastával úřad konzula. Za vlády Traiana pak získal funkci správce provincie Asia. Za přibližné datum jeho smrti se pokládá rok 120. Dílo: Životopis Iulia Agricoly, Germania, Dějiny, Letopisy konec

50 Dílo: Satiricon Gaius Petronius Arbiter (asi 27 – †66 n. l.)
O životě římského satirika Petronia toho příliš nevíme. Petroniovo mládí neznáme, na scénu slávy vstupuje až poté, co z něj Nero udělal svého "rozhodčího ve věcech vkusu" (elegantiae arbiter). Petronius, ve své době velmi dobře známý svým marnivým a výstředním životem, si v této funkci podle Tacita získal přízeň Nerona. Ukázal se však také jako velmi schopný úředník, když jako prokonzul v Bithýnii udělal velký kus práce. Byl obviněn žárlivým prefektem praetoria Tigellinem z účasti na spiknutí. U Nerona milost nenašel a musel roku 66 n.l. spáchat sebevraždu. Sepsal prý v poslední noc svého života také satirický dopis Neronovi, ve kterém mu připomínal všechny jeho aféry. Dílo: Satiricon konec

51 Marcus Aurelius (asi 161 – †180)
Po stříbrném věku antická kultura pozvolna odumírá, vzkvétá spíše křesťanská literatura. Toto období trvá až po zánik západořímské Říše ( ). Nazýváme je období úpadku. Marcus Aurelius (asi 161 – †180) Byl znám svými filozofickými zájmy, byl zastáncem stoicismu, ale průběh jeho panování jej donutil být spíše vojákem než filozofem. Zastával filozofii odříkavosti, čerpání vnitřní síly k překonání těžkého údělu. Mnohé z jeho myšlenek vycházejí ze starého stoicismu. Poctivě a důsledně přenášel své zásady lidskosti a slušnosti do celého svého životního stylu. Dílo: Hovory k sobě konec

52 D ě k u j i z a V a š i p o z o r n o s t

53 Zvolte prosím Vámi požadovanou akci:

54 Tento program je určen pro názornou výuku látky.
O programu Tento program je určen pro názornou výuku látky. Je určen pro vyšší ročníky základních a nižší ročníky středních škol jako doplněk k výuce a slouží k získání všeobecného přehledu o dané problematice. Program vznikl jako vypracování maturitního tématu do VYT (SOŠ Strážnice obor Technické lyceum) – interaktivní výukový program. Ve školním roce 2005/2006. Vypracoval : Martin Bárta Konzultant : Mgr. Dagmar Janíková zpět