Nebulární hypotéza Pojetí prostoru a času Antinomie Objektivita 1724-1804.

Prezentace na téma: "Nebulární hypotéza Pojetí prostoru a času Antinomie Objektivita 1724-1804."— Transkript prezentace:

1 Nebulární hypotéza Pojetí prostoru a času Antinomie Objektivita 1724-1804

2

3

4

5

6

7 Hypotézy vzniku sluneční soustavy musí například uspokojivě vysvětlit  téměř kruhové dráhy planet ležící v jedné rovině se souhlasným smyslem rotace, který se shoduje s rotací Slunce  vztah mezi poloosami drah planet a pořadovým číslem planety, tzv. Titiusovu-Bodeovu řadu  málo výstředně, od ekliptiky velmi málo odkloněné dráhy přirozených satelitů  rozdíly v hustotách vnitřních a vnějších planet  nepřímoúměrné rozdělení hmotnosti a hybnosti mezi planety a Slunce

8 Simone Laplace

9  Kritika č istého rozmyslu, Transcendentální estetiky oddíl prvý. Transcendentální – transcendentní  Transcendentní – pojmy (tvrzení) p ř ekra č ující oblast mo ž né zkušenosti, nekriticky p ř esahují meze našeho poznání  Transcendentální – poznání, které p ř ekra č uje v subjektivním slova smyslu p ř edm ě t sm ě rem k apriorním podmínkám poznání tohoto p ř edm ě tu.

10 Intence  Nemáme ž ádné č isté v ě domí (na rozdíl od Descartova cogitans), v ě domí je ji ž v ž dy p ř edm ě tné svou intencí na p ř edm ě t.  P ř edm ě ty z okolního sv ě ta si p ř estavujeme pomocí tzv. vn ě jšího smyslu, co ž je vlastnost naší mysli. V tomto vn ě jším smyslu je dán tvar velikost poloha (vzájemný pom ě r).

11  Prostor není empirický pojem. Není odvozen z vn ě jší zkušenosti.  Prostor je nutná p ř edstava a priori.  Prostor není diskursivní, tj. obecný pojem o vztazích v ě cí v ů bec, ale č istý názor.  Prostor si p ř edstavujeme jako nekone č nou veli č inu. Všechny č ásti prostoru jsou najednou.

12 Transcendentální výklad pojmu prostoru  Vysv ě tlení pojmu jako principu, který od ů vod ň uje mo ž nost jiných syntetických soud ů a priori.  Prostor je formální schopnost vn ě jšího názoru vnímat p ř edm ě ty a poskytovat rozumu bezprost ř ední p ř edstavu o nich. Jedin ě tak je geometrie pochopitelná jako syntetické a priori.

13 Záv ě ry Prostor není vlastností v ě cí o sob ě ani nevyjad ř uje jejich vzájemný pom ě r. Prostor je forma všech jev ů vn ě jší smysl ů, subjektivní podmínka smyslovosti, která je p ř ed všemi skute č nými vjemy jako č istý názor – a priori.

14 Metafysický výklad pojmu č asu  Č as není empirickým pojem abstrahovaný ze zkušenosti.  Č as je nutná p ř edstava jako základ všech názor ů.  Z a priori č asu vyplývá i mo ž nost apodiktických záv ě r ů o č ase: je jednorozm ě rný nelze vyvodit ze zkušenosti je to pravidlo, podle kterého je zkušenost v ů bec mo ž ná.  Č as není diskursivní.  Nekone č nost č asu – všechny r ů zné č asy jsou jen omezenými č ástmi jednoho jediného základního č asu.

15 Transcendentální výklad pojmu č asu  Pojem zm ě ny a pohybu je mo ž ný jen skrze p ř edstavu č asu. Záv ě ry  Č as není nic samo o sob ě existujícího ani objektivní vlastností v ě cí. Č as je forma vnit ř ního smyslu – nazírání sebe sama a svého vnit ř ního stavu. Č as je formální podmínka a priori všech jev ů

16 Č as je tedy  empirická realita, je objektivn ě platný, pokud jde o p ř edm ě ty, které mohou být dány našim smysl ů m. Nazírání je v ž dy jen smyslové, tzn. ž e se nem ůž eme setkat s p ř edm ě tem, který by nebyl ur č en č asov ě.  Nemá však absolutní realitu, ale po abstrakci od smyslových dat z ů stává č as jako transcendentální idealita  Č as a prostor nejsou pojmy, ale apriorní formy nazírání.

17 Thesis Sv ě t má po č átek v č ase a jest také prostorov ě ohrani č en. Antithesis. Sv ě t nemá po č átku ani hranic v prosto ř e, nýbr ž jest i č asov ě i prostorov ě nekone č ný.

18 D ů kaz.  Nebo ť dejme tomu: ž e sv ě t nemá po č átku v č ase: to ž ub ě hla a ž k danému ka ž dému okam ž iku v ěč nost a tudí ž uplynula nekone č ná ř ada po sob ě následujících stav ů v ě cí ve sv ě t ě. Ne ž nekone č nost ř ady zále ž í práv ě v tom, ž e nikdy nem ůž e býtí ukon č ena sukcesivní syntesou. Tedy jest nekone č ná uplynulá ř ada sv ě tová nemo ž ná: tudí ž, po č átek sv ě ta nutnou podmínkou její jsoucnosti, co ž bylo nejprve dokázati.  Z ř etelem k druhému vezm ě me op ě t opak za daný: pak bude sv ě t nekone č n ě daný celek najednou eksistujících v ě cí. Nyní nem ůž eme velikost n ě jakého kvanta, nedaného v ur č itých hranicích p ř i ka ž dém názoru,l) p ř edstaviti si jinak ne ž li syntesou jeho č ástí a totalitu takového kvanta jen úplnou syntesou anebo op ě tovným p ř idáváním jednoty sob ě samému2). Tudí ž za ú č elem pochopení sv ě ta, všechny prostory vypl ň ujícího, jako celku musila by syntesa č ástí nekone č ného sv ě ta býti pokládána za dokonanou, t. j. nekone č ný č as musel by vypo č ítáváním všech koeksistujících v ě cí pova ž ován býti za uplynulý, co ž je nemo ž nost. Proto nekone č ný agregát skute č ných v ě cí nem ůž e býti za daný celek a s tím zárove ň ani za najednou daný pova ž ován.

19 D ů kaz.  Nebo ť dejme tomu: ž e má po č átek. Pon ě vad ž po č átek znamená jsoucno, p ř ed nim ž ušel č as, v n ě m ž v ě c nebyla, musel p ř edcházeti č as, v ni ž sv ě ta nebylo, t.j. prázdný č as. Ale v prázdném č ase není vznik n ě jaké v ě ci mo ž ný, pon ě vad ž ž ádný díl tohoto č asu nemá na sob ě rozeznávací podmínku jsoucna p ř ed známkou nejsoucna (at si t ř eba p ř ijmeme, ž e povstal sám sebou nebo z jiné p ř í č iny). M ůž e tudí ž ve sv ě t ě po č nouti mnoho ř ad v ě cí, ale sv ě t sám nem ůž e míti po č átek a jest vzhledem k minulosti nekone č ný.  Co se tý č e toho druhého,. p ř ijm ě me zase nejd ř ív opak: ž e toti ž sv ě t prostorov ě jest kone č ný a obmezený: pak se nachází v prázdném prosto ř e neobmezeném. Tedy by zde musel býti nejen pom ě r v ě cí: v prosto ř e, nýbr ž také v ě cí. ku prostoru.  Pon ě vad ž pak sv ě t jest absolutní celek, mimo n ě j ž ž ádný p ř edm ě t názoru ' a proto ani korelát sv ě ta, se nenajde, k n ě mu ž by se vztahoval, tu by pom ě r sv ě ta k prázdnému prostoru byl pom ě rem k ž ádnému p ř edm ě tu. Takový však pom ě r, tudí ž i ohrani č ení sv ě ta prázdným prostorem, není nic ; není tedy sv ě t prostorov ě nikterak ohrani č ený, t. j. jest vzhledem k rozlehlosti nekone č ný.

20 Druhý rozpor transcendentálních idejí. Thesis. Ka ž dá slo ž ená substance ve sv ě t ě zále ž í z jednoduchých č ástic a nikde neeksistuje nic, le č jednoduché, anebo co z n ě ho je slo ž eno. Antithesis. Ž ádná slo ž ená v ě c na sv ě te nezále ž í z jednoduchých díl ů a nikde v n ě m neeksistuje nic jednoduchého. T ř etí rozpor transcendentálních idejí. Kausalita dle zákon ů p ř írodních není jediná, z ní ž by se daly sv ě tové jevy vesm ě s odvoditi. Jest nutno ješt ě kausalitu se svobodou p ř ijmouti k vysv ě tlení jich. Není svobody, nýbr ž všechno ve sv ě t ě d ě je se prost ě podle zákon ů p ř írodních. Č tvrtý rozpor transcendentálních idejí. Ke sv ě tu nále ž í n ě co, co bud jako jeho č ást anebo p ř í č ina jeho je bytostí prost ě nutnou. Neeksistuje nikde ž ádná bytost prost ě nutná, ani ve sv ě t ě ani mimo n ě j, jako jeho p ř í č ina.

21

22 Kant peers beyond the window of the phenomenal world and sees nothing