ARABSKÉ JARO: PROCES SPOLEČENSKÝCH A POLITICKÝCH ZMĚN V ARABSKÉM SVĚTĚ

Prezentace na téma: "ARABSKÉ JARO: PROCES SPOLEČENSKÝCH A POLITICKÝCH ZMĚN V ARABSKÉM SVĚTĚ"— Transkript prezentace:

1 ARABSKÉ JARO: PROCES SPOLEČENSKÝCH A POLITICKÝCH ZMĚN V ARABSKÉM SVĚTĚ

2 ARABSKÉ JARO Občanské politicky a sociálně motivované nepokoje v Severní Africe a na Středním Východě „Jasmínové revoluce“, „Facebookové revoluce“, „Arabské jaro“ Počátek protestů: prosinec 2010 v Tunisku → šíří se po arabském světě → vrchol 2011 Politické cíle: konec stávajících režimů, konec korupce, propuštění politických vězňů, zrušení cenzury, svobodné volby Ekonomické a sociální cíle: zlepšení sociální situace obyvatel, pokles nezaměstnanosti Forma protestů: demonstrace, povstání, občanská válka Médium: internet a sociální sítě (Facebook, Twitter, YouTube); arabské TV stanice – např. Al-Džazíra (Katar) či Al-Arabíja (SAE)

3 ARABSKÉ JARO Iniciátoři a prvotní hybatelé: liberální síly – mladší a vzdělanější obyvatelé měst, studenti Specifická, minoritní část populací Nečekaný a náhlý konec strachu z diktátorů → „dominový efekt“ Islamisté zpočátku zcela mimo hru – nespokojenost s politickou, ekonomickou a sociální situací a „politické probuzení“ nevyústily v islámské revoluce, ale v Arabské jaro Univerzálnost demokracie? Severní Afrika – rozsáhlejší průběh, trvalý či alespoň částečný nebo přechodný úspěch revolucí Arabský poloostrov – spíše absence či neúspěch (potlačení) revolucí – politika „cukru“ (uplácení voličů penězi z ropy) a „biče“ (tvrdá ruka diktatur)

4 POČÁTEK A ŠÍŘENÍ REVOLUCÍ
X +/-

5 Politická práva a občanské svobody dle Freedom House (2010)
DŮVODY: POLITICKÉ Politická práva a občanské svobody dle Freedom House (2010) VNITROPOLITICKÉ PŘÍČINY Autoritářské až totalitní režimy vojenského či dynastického charakteru Porušování lidských práv, potlačování opozice Míra demokracie: většina arabských zemí se dle Freedom House nacházela v intervalu 5–7 (1 = nejlepší, 7 = nejhorší) Korupce, klientelismus, nepotismus Míra korupce: dle Transparency International byl index vnímání korupce ve všech arabských zemích pod 4,5 (0 = nejhorší, 10 = nejlepší)

6 Míra demokracie a dodržování lidských práv (2010)
DŮVODY: POLITICKÉ Míra demokracie a dodržování lidských práv (2010)

7 Index vnímání korupce (2010)
DŮVODY: POLITICKÉ Index vnímání korupce (2010)

8 DŮVODY: POLITICKÉ MEZINÁRODNĚ-POLITICKÉ PŘÍČINY
Režimy jako přežité relikty 2. pol. 20. stol., ve 21. stol. obtížně obhajitelné (De)kolonizace – zanedbání politických i ekonomických struktur Studená válka – využívání a korumpování „spojeneckých“ režimů mocnostmi Přežívání režimů i po roce 1990 díky spojenectví a finanční, politické i vojenské podpoře ze Západu z důvodů hospodářských i politických Podpora regionální stability a zachování předvídatelného stávajícího řádu v globálně strategicky klíčovém regionu Ropa a zemní plyn (Perský záliv), dopravní trasy (Suez, Hormuz, Aden) Zajištění bezpečnosti Izraele (Egypt, Jordánsko) Balancování (Arabské země x Írán) Obavy z masivní migrace (Severní Afrika) a šíření militantního islamismu (Arabský poloostrov) Základny pro operace na Středním Východě (Bahrajn) Dilema „demokracii či stabilitu?“ Porušování lidských práv a svobod přehlíženo výměnou za stabilitu a spojenectví Masivní vyzbrojování arabských zemí „Dvojí metr“ (Libye, Sýrie x Bahrajn, S. Arábie)

9 DŮVODY: DEMOGRAFICKÉ DEMOGRAFICKÉ DŮVODY (viz koncept „Politického probuzení“) Enormní přirozený přírůstek Severoafrické země v posledních 50 letech zvětšily svou populaci 2,5x; Střední Východ: 1990–2010 růst populace o 50 % Např. Egypt 2000: 63 mil. obyv. → 2010: 78 mil. obyv. Extrémně mladá populační struktura Střední Východ: polovina populace je mladší než 25 let Např. Egypt 2010: 20 % do 10 let, 22 % 10–20 let, 20 % 20–30 let V posledních 50 letech se zdvojnásobila urbanizace Např. Egypt 2010: urbanizace 43 %, ročně nárůst o 2 p.p. Rostoucí gramotnost – Střední Východ: dnes více než 60% Např. Egypt 2010: gramotnost 72 % V rámci měst přibývá více vzdělaných obyvatel Např. Egypt 2010: cca 30 % lidí daného ročníku nastupuje na vysokou školu Celková proměna struktury populace → mnoho mladých, vzdělaných lidí ve městech, s vysokými životními očekáváními

10 DŮVODY: SOCIO-EKONOMICKÉ
EKONOMICKÉ DŮVODY Spíše bohatší státy, ale značné strukturální problémy v ekonomice Státy Arabského poloostrova velmi bohaté (HDP nad USD/obyv.), ale hlavní příjmy z ropy a zemního plynu → koncentrace bohatství do rukou nepočetných vládnoucích elit, nerovnost, „uplácení“ vlastních obyvatel Severoafrické státy středně vyspělé (HDP 5.000– USD/obyv.), ale hlavní příjmy ze zemědělství a cestovního ruchu → malý růstový potenciál, křehkost Nevalná technologická základna, slabost průmyslu, dovoz spotřebního zboží Inflace nad 10 % (především energie a potraviny) Růst a struktura hospodářství neadekvátní demografickému růstu (velikost, struktura, potřeby, očekávání populace) → nezaměstnanost, nespokojenost Nezaměstnanost oficiálně kolem 10 %, ve skutečnosti 30 % a více Specifická nezaměstnanost – ženy (téměř nejsou zapojeny do systému) a mladí lidé do 30 let (často až 50% nezaměstnanost) Např. Egypt: oficiálně ve věku 15–24 let nezaměstnanost muži 17 %, ženy 48 % Značná příjmová nerovnost Giniho koeficient: Střední Východ a Severní Afrika 0,4 x OECD 0,3

11 VÝVOJ REVOLUCÍ 1. Někde rychlý a relativně nenásilný „úspěch“ → svobodné volby V nich ale často vítězství umírněných islamistů – dobře organizovaní, obliba a podpora konzervativních společenských vrstev Nakolik jsou tito islamisté „umírnění“? Nakolik ctí demokratické principy? Nepředstavují nebezpečí pro Západ či Izrael? Liberálové a iniciátoři neorganizovaní, nečitelní, roztříštění → „ukradená revoluce“ Islamisté ovšem často kontroverzní, neschopní, bez zájmu o ekonomiku → další protesty, nepokoje, nestabilita a převraty → pohyb v kruhu zpět k autokracii (klid, bezpečí, předvídatelnost) Čekání na další „kolo“ pokusu o demokratizaci? 2. Někde pomalejší průběh → nestabilita až anarchie, příp. občanská válka Obnažení regionálních, klanových, etnických a náboženských (sunnité x šíité) třecích ploch v arabských zemích → rozdělení společností Růst vlivu radikálních islamistů, militarizace a internacionalizace 3. Někde neúspěch či ani náznak revoluce → setrvání diktátorů u moci Případně dílčí, kompromisní reformy stávajících režimů Nemůže být reforma a kompromis trvalejším úspěchem než revoluce (viz autoritativní režimy vých. a jihových. Asie)?

12 SOUČASNOST REVOLUCÍ Současný stav šesti hlavních center „Arabského jara“: 1. Tunisko – jediný výraznější úspěch: politická nestabilita a hrozba terorismu, ale demokratizace, rozvoj politických práv a občanských svobod 2010: PP = 7 a OS = 5, 2017: PP = 1 a OS = 3 2. Egypt – „pohyb v kruhu“: svržení Mubaraka, volební vítězství umírněných islamistů, ale Mursí svržen armádním pučem → návrat ke stabilnímu a sekulárnímu, ale vojenskému a autoritářskému režimu (al-Sisi) 3. Bahrajn – revoluce potlačena i za pomoci okolních zemí (Saudská Arábie, SAE) → provedeny dílčí reformy, ale nespokojenost přetrvává 4. Jemen – autoritářský režim svržen, ale postupné prohlubování politické a bezpečnostní nestability vedlo až k rozkladu státu a občanské válce 5. Libye – první občanská válka – Kaddáfí svržen, ale postupné zhoršování bezpečnostní situace → nepřehledná druhá občanská válka, zhroucení státu 6. Sýrie – neúspěch revoluce (Assad se udržel u moci), povstání přímo přerostlo v jednu z nejhorších občanských válek po roce 1990

13 DŮSLEDKY REVOLUCÍ: SOUHRN
Politické a bezpečnostní – někde demokratizace; častěji ale destabilizace, někde až anarchie či občanská válka Ekonomické a sociální – někde zlepšení, jinde ale spíše zhoršení (rozvrat ekonomiky, odliv turistů a zahraničních investorů) Migrace – uprchlíci; nárůst migračních tlaků na Evropu ze severní Afriky i Středního Východu Geopolitické – prohloubení chaosu a konfliktů na Středním Východě Oslabení role USA – pasivita, nečinnost, nerozhodnost; oslabení důvěry ze strany spojenců (Izrael, Saudská Arábie, Turecko) x posílení Ruska a zlepšení postavení Íránu (konec sankcí) Masivní rozvoj mocenského soupeření sunnité x šíité, resp. Arabové x Peršané Obavy z regionální náboženské války a z překreslování hranic Již de facto probíhající „proxy war“ Saúdská Arábie + další arabské (sunnitské) země x Írán + jeho šíitší spojenci – např. Sýrie + Irák, Jemen Obavy z konfrontace Ruska a Západu

14 Geografický a geopolitický kontext situace v Afghánistánu

15 Geografie Afghánistánu
Vnitrozemský stát tvořený převážně horami a pouštěmi 8x větší než Česko, 32 mil. obyv. Pohoří Hindúkuš rozděluje zemi na tři části Centrální horský region Jihozápadní plató Severní nížiny Nedostatek povrchové vody Extrémní klimatické podmínky Špatná dopravní dostupnost

16 Etnická a sociální struktura Afghánistánu
*Izadi 2014 Etnická a sociální struktura Afghánistánu Výrazná prostorová etnická promíšenost Slabě vyvinutá národnostní identita - dominance klanových struktur Paštuni („Afghánci“) 42 % (30,5 mil. Pákistán, 14 mil. Afghánistán) Tádžici 27 % (10 mil. Afghánistán, 6,5 mil. Tádžikistán, 1,5 mil. Uzbekistán) Hazáři (šíité) 9 % (2,8 mil. Afghánistán, 1,5 mil. Pákistán) Uzbeci 9 % (24 mil. Uzbekistán, 3 mil. Afghánistán) Ajmakové, Turkmeni, Balúčové, aj. Cca 2,5 mil. afghánských uprchlíků žije v okolních zemích zdroj mapy Míra urbanizace: 24 % Míra gramotnosti: 30 % (ženy 20 %) Míra plodnosti: 5,1 Podíl obyvatel mladších 25 let: 70 % Naděje dožití: 60 let

17 Konflikty v Afghánistánu
Sovětská invaze (1979 – 1989) Podpora „saurské revoluce“ a prosovětské vlády, sovětsko-americká válka in proxy - vyzbrojování mudžahedínů Občanská válka (1992 – 2001) Válka warlordů - faktické vítězství islamistů z hnutí Tálibán Vytvoření Islámského emirátu Afghánistán (1996) 10 % území ovládané Severní Aliancí (hlavně Tádžikové) Podpora teroristické skupiny Al-Kaida (1996 – 2001) Operace trvalá svoboda (Enduring Freedom, říjen 2001 – prosinec 2014) Invaze jednotek USA a jejích spojenců – podpora Severní Aliance - rychlá porážka Tálibánu – reorganizace a zahájení guerillové války Destabilizace Afghánistánu po roce 2006, zhoršení po stažení jednotek NATO (konec roku ) Přes 90 tis. přímých obětí Operace stráž svobody (Freedom´s Sentinel, dodnes) Vnitropolitická krize – odchod prezidenta Hamída Karzáího, ve volbách (2014) Ašraf Ghaní Ofenzíva Tálibánu – provincie Helmand a Kunduz

18 Současné problémy Ekonomika
Samozásobitelské zemědělství, vysoká nezaměstnanost, až polovina populace na hranici chudoby, nulové zahraniční investice, demografický tlak Nestabilní ekonomický příjem Zahraniční rozvojová pomoc, remitence, zemědělský export Významný producent opia Až 90 % světové produkce Politická nestabilita a nejednotnost Rozdělení země dle národnostního, náboženského a klanového principu Centrální vláda má minimální autoritu a schopnost ovládat odlehlejší oblasti Politická dominance Paštúnů a jejich napojení na Tálibán Obrovská korupce, klientelismus a nepotismus Geopolitika Součást regionálního politického komplexu – Pákistánsko-indické mocenské soupeření, vliv Íránu (šíitské zájmy) a Saúdské Arábie (sunitské zájmy), Rusko, USA *UNODC 2014