Tajga Jehličnatý les

• Výskyt • Průměrné teploty • Podmínky jehličnanů • Zemědělství • Složení lesů • Podtypy • Zvířata • Druhy zvířat

Výskyt Vyskytuje se na hraničním pásu severní Ameriky a Eurasie, zabírá více než 17% celku Země. - 98 % - Jehličnaté lesy, nejvíce takových lesů se vyskytuje v Kanadě a na Sibiři. - Výskyt Tajgy : Sibiř (území v Rusku, ležící mezi Uralem a Verchojanským pohořím), Skandinávie (sever Evropy, hlavně Norsko) poloostrov Kola, Karélie a severozápadní Rusko, Kanada, větší část Aljašky, horské oblasti USA a střední Evropy, jižní část Patagonie, malá plocha v horských oblastech Australských Alp a jižního ostrova Nového Zélandu

•Mapa výskytu

Průměrné teploty • Změny mezi teplotami je -50°C - +30°C. • Průměrné roční teploty jsou v tajze asi -5 až 3°C (1-4 měsíce mají průměrnou teplotu vyšší než 10°C) a srážky 350 – 750 mm.

Podmínky jehličnanů •Tajga splňuje všechny podmínky pro život jehličnanů : * převaha srážek nad výparem * krátké a poměrně teplé léto * schopnost přetrvat i výrazně chladnou zimu -> výskyt i v oblastech permafrostu • Tvorba bažin, močálů a rašelinišť.

Zemědělství V tajze na většině území převažují srážky nad výparem, vznikají zde podzolové půdy velmi chudé na minerální látky a humus a v některých oblastech dokonce bažiny, močály a rašeliniště. Přes tyto špatné podmínky pro zemědělství je možno v jižních oblastech při silném hnojení pěstovat jarní ječmen, oves a žito. Dalším možným využitím je těžba dřeva, která se ve větší míře zatím provozuje pouze ve Skandinávii.

Složení jehličnatých lesů * ve vlhkém prostředí pouze smrky * na sušších místech převažují borovice * místa s velkými výkyvy teplot (Sibiř) modříny, tvoří nejsevernější hranici * bylinné patro: převládají drobné keříčky - brusinky, borůvky, vřesy

Podtypy 1. Ekoton mezi listnatým a jehličnatým lesem 2. Pravý jehličnatý les s výskytem souvislých porostů jehličnatých stromů 3. Oblasti s nesouvislým a méně hustým stromovým porostem 4. Ekoton mezi končící tajgou a počínající tundrou

Tráva ↓ Zajíc Liška

Zvířata Zvířata Tajgy jsou: Bobr obecný, Veverka obecná, Liška, Los evropský, Kuna, Rys, Vlk, Medvěd hnědý, Zajíc polní

Zajíc bělák: -Zajíc bělák žije na území severní části Evropy, Asie a Ameriky. -Zajíc bělák nejčastěji váží asi 2,5 kg. Exempláře vážící 3 kg - potrava skoro vše, tráva, horský jetel, tavolník, kapradiny, větvičky, listy a pupeny různých dřevin. Někdy poctí návštěvou i drobné kultury plodin Liška polární: -Liška polární žije v severních částech Evropy, Asie a Ameriky - její tělo měří 50–65 cm, ocas asi 40 a výška v kohoutku se pohybuje kolem 30 cm. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 4–8 kg, - Potrava lišky polární je především tvořená z lumíků, ptáků, drobných hlodavců a vybírání ptačích hnízd

Medvěd hnědý -Vyskytuje se v Evropě, Asii a severní Americe -Je všežravec Zajíc polní: -Vyskytuje se na velkém území Evropy, až do Skandinávie a Skotska, i západní Asii -Je býložravec   Veverka obecná Veverka obecná: -Vyskytuje se od západní Evropy až po východní Asii -Živí se šiškami, houbami, ptačími vejci, různými plody

Los evropský: -Vyskytuje se v lesích Evropy, Asie a Ameriky -Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami

Rys ostrovid : -Vyskytuje se v Euroasii a Evropě -Loví drobné hlodavce, lišky, kočky, ptáky, obojživelníky Vlk obecný : -V Česku se vyskytují poměrně v malé míře -Živí se jeleny, losy a soby Kuna obecná: -Je malí šelma -Loví malá zvířata, většinou hlodavce, nepohrdne ptáky

Bobr obecný: -Vyskytuje se v Severní Americe, Evropě a Asii -Živí se kůrou, lýkem listnatých stromů a keřů Veverka obecná: -Vyskytuje se od západní Evropy až po východní Asii -Živí se šiškami, houbami, ptačími vejci, různými plody

Vlk arktický – spekulovaný poddruh Vlk je český název pro některé druhy rodu Canis. Nejznámější je vlk obecný •vlk obecný •vlk asijský •vlk arabský •vlk indický •vlk černý •vlk mongolský •vlk euroasijský   •vlk polární Vlk arktický  – spekulovaný poddruh † vlk arizonský (Canis lupus mogollonensis) † vlk horský (Canis lupus fuscus) † vlk japonský (Canis lupus hodophilax) † vlk kenajský (Canis lupus alces) † vlk koloradský (Canis lupus youngi) † vlk novofoundlandský (Canis lupus beothucus) † vlk ostrovní (Canis lupus hattai) † vlk prériový (Canis lupus nubilus) † vlk španělský (Canis lupus deitanus) † vlk texaský (Canis lupus monstrabilis) k druhu vlk obecný patří také pes dingo (Canis lupus dingo) a dingo pralesní (Canis dingo hallstromi). postupnou domestikací vznikl poddruh pes domácí (Canis lupus familiaris). vlk rudohnědý = vlk červený = vlk červenohnědý (Canis rufus) vlk himálajský (Canis himalayensis) - někteří vědci ho považují jen za poddruh vlka obecného.

Chrup Speciální smysly Velikost Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů: 20 v horní čelisti a 22 v dolní. Vlčí tesáky mohou být dlouhé až 6,25 cm. Jsou ostré a lehce zakroucené, čímž umožňují pevné uchopení kořisti. Řezáky jsou také velmi ostré a umožňují vlkovi ukusovat z kořisti velké kusy masa. Vlk dokáže svými čelistmi vyvinout tlak až 100 kg/cm2, což mu dovoluje rozkousávat i velké kosti. Pro srovnání - německý ovčák dokáže vyvinout tlak pouze 50 kg/cm2. Speciální smysly Vlci jsou stejně jako psi nebo kočky citliví na vibrace a dokáží rozpoznat blížící se zemětřesení několik dní před jeho příchodem. Dokáže se podle intuice dorozumět s ostatními členy smečky Velikost Vlk je největším zástupcem psovitých šelem, váží 35 až 52 kg. Je dlouhý 150 až 190 cm a vysoký 65 až 80 cm. Samice jsou menší - váží zhruba o 25 % méně než samci. Mezi různými poddruhy vlka jsou velké rozdíly v hmotnosti i ve velikosti. Například červený vlk (Canis Rufus) žijící na dolním toku Mississippi může vážit jen pouhých 15 kg. Na velikost vlků má také vliv zeměpisná šířka - čím severněji žijí, tím jsou větší (Bergmannovo pravidlo). Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je arktický vlk (Canis Lupus Arctos) který je, i přes to že žije severněji, je drobnější než vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Na velikost má také vliv hojnost kořisti v oblasti kde žijí. Logicky čím více kořisti, tím větší vlci vyrostou. Plné velikosti vlk dosáhne ve věku okolo 1 roku. Mytologie V řecké mytologii byl zpupný král Lykáon proměněný ve vlka kvůli jeho špatné povaze a proto, že se vzepřel bohům. Vlk byl také jeden ze symbolů boha Apollona.  

Druhy vlků: Vlk polární Vlk arabský Vlk euroasijský Vlk kanadský Vlk obecný Vlk mongolský

Vlk černý „se psí krví“ Vlk bílý Vlk hnědý Útočící vlk + s kořistí

kostra vlka lebka vlka

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je známá medvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním o vůbec největší recentní druh suchozemského predátora. Žije v Evropě, Asii a Severní Americe. Popis Délka těla: 2–4 m Délka ocasu: 5–20 cm Hmotnost: 100–800 kg Výška v kohoutku: 87–126 cm Délka života: 20–30 let. V zajetí až 50 let. Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhůale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak.

Přítomnost medvěda hnědého můžeme zaznamenat i podle jeho charakteristických stop – přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38–50 % větší než samice), mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle. Nevyskytuje se na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců. Prehistorické pozůstatky potvrzují, že medvěd hnědý dříve žil v Asii, Evropě, Severní Americe a v pohoří Atlas v Africe. V mnohých oblastech původního areálu rozšíření je však nyní zaniklý nebo kriticky ohrožený. V Severní Americe se vyskytuje poddruh medvěda hnědého zvaný medvěd grizzly. Na Aljašce, kde jsou velice hojní, se vyskytuje na východě od Yukonu po Severozápadní teritoria a na jihu od Britské Kolumbie po západní Alberty. Izolované populace žijí v severozápadním Washingtonu, severním Idahu, západní Montaně a severozápadním Wyomingu. V současné době pro ně představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biomu a lov.

Chování Pokud není medvěd hnědý rušen člověkem, je aktivní především ve dne, ale pokud žije v blízkosti lidí, přešel k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žije samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do nepravého zimního spánku, před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu, často opouští svůj brloh a vydává se za potravou. I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí než 45 km/h.

Potrava   Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes svou zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40 000 jedinců za jeden den, přičemž u nich může tento hmyz zaplnit až jednu třetinu energie získávané z potravy.  V Rusku a na Aljašce tvoří hlavní složku jejich potravy ryby, zvláště pak lososi. Často se živí medem, který krade lesním včelám. Medvěd hnědý však útočí i na mnohem větší zvířata, např. mladé jeleny, daňky, srnce, jelence nebo dokonce bizony, občas zabíjí i hospodářská zvířata. Při lovu využívá své ostré zuby na zabití a rozporcování kořisti. Občas vyhledává i mršiny, u kterých využívá svých ostrých drápů pro zastrašení nebo odehnání konkurentů, např. vlků, pum, menších medvědů nebo tygrů.  

Natálie Kubíková -prezentace Albena Paskaleva -podmínky, výskyt Adéla Baťová -zvířata