Substantiva 1. a 2. deklinace

Slides:



Advertisements
Podobné prezentace
Kostra horní končetiny
Advertisements

Rovnice a nerovnice s neznámou pod odmocninou
SKLOŇOVÁNÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN 3 - BEZ ČLENU
Autor: Romana Nováková Gymnázium K. V. Raise, Hlinsko, Adámkova 55 Březen 2013.
SKLOŇOVÁNÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN 1 - SE ČLENEM URČITÝM
Soustava lineárních rovnic o více neznámých I.
POHYBOVÝ SYSTÉM – Kostra horní končetiny I
POHYBOVÝ SYSTÉM – Kostra horní končetiny II
Algebraické výrazy: lomené výrazy
Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Název projektu: Moderní škola
Stereometrie Řezy hranolu I VY_32_INOVACE_M3r0108 Mgr. Jakub Němec.
Soustava lineárních nerovnic
Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Název projektu: Moderní škola
LÉKAŘSKÁ TERMINOLOGIE A LATINA
Soustava kosterní, opěrná a pohybová
Pohybový systém – kostra hrudníku
Vzájemná poloha dvou přímek
Nerovnice s neznámou pod odmocninou
Vřetenní kost (radius)
Variabilní otvory a morfologické zvláštnosti na lebce
POHYBOVÝ SYSTÉM SCHÉMATA, OBRÁZKY.
LATINSKÁ SUBSTANTIVA ŘECKÁ SUBSTANTIVA ADJEKTIVA
Lineární rovnice Lineární rovnice s jednou neznámou máj vzorec
Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Název projektu: Moderní škola
Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Název projektu: Moderní škola
Somatologie Mgr. Naděžda Procházková
Substantiva 1. deklinace
Směry a roviny tělní. Anatomická nomenklatura. Krajiny tělní.
ZÁKLADNÍ TERMÍNY ANATOMICKÉHO NÁZVOSLOVÍ
Opěrná (kosterní) soustava
Substantiva 3. deklinace
Základy vybraných kapitol z anatomie a fyziologie zátěže
Výslovnost latiny Od konce starověku je latina mrtvým jazykem, tzn. nemá přirozené mluvčí, pro které by byla mateřštinou. Žije však dalším osobitým životem.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Jaroslava Zámostná. Dostupné z Metodického portálu ISSN: , financovaného.
Základní principy anatomického názvosloví
Substantiva 1. a 2. deklinace
Nulla est medicina sine lingua Latina
Substantiva 4. a 5. deklinace
Satis est, ut tria verba Latine vel plane Graece dicas coram plebe, et eximius es medicus.
Vzdálenost bodu od roviny
Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Číslo DUM:
Základní principy anatomického názvosloví
RTG snímky Prosté snímky.
Stereometrie Řezy hranolu II VY_32_INOVACE_M3r0109 Mgr. Jakub Němec.
Co je lékařská terminologie?
Základní gramatika latiny
Substantiva 2. deklinace
Adjektiva 3. deklinace Asklépios, syn Apollónův, řecký bůh lékařství, se svým atributem – holí, po které se vine had – symbol neustále se obrozujícího.
Adjektiva 1. a 2. deklinace Jacques Dubois (Jacobus Sylvius), 1478 – 1555, jeden z tvůrců anatomického názvosloví.
Obecné zásady při práci se substantivy Galénos a Hippokratés na fresce v kryptě katedrály v Anagni, vybudované v roce 1255.
Obecné zásady při práci se substantivy
Ryze kvadratická rovnice
Substantiva 4. a 5. deklinace Achilleus obvazující rány svému příteli Patroklovi, červenofigurový pohár, okolo 500 př.n.l., Berlin, Antikensammlung.
Název školy: ZŠ A MŠ ÚDOLÍ DESNÉ, DRUŽSTEVNÍ 125, RAPOTÍN Název projektu: Ve svazkové škole aktivně - interaktivně Číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/
Název školy: Střední odborná škola stavební Karlovy Vary Sabinovo náměstí 16, Karlovy Vary Autor: Hana Turoňová Název materiálu: VY_32_INOVACE_09_KOSTRA.
Vzájemná poloha přímky a roviny
Úvod do latinské jmenné flexe 1. deklinace
Staroslověnština Flexe jmen.
Procvičování základních znalostí
Skelet horní končetiny
Skelet horní končetiny
Universitá degli Studi di Udine
I. – III. deklinace.
Soustava lineárních nerovnic
Nerovnice Ekvivalentní úpravy - 2..
4. a 5. deklinace.
RTG snímky Prosté snímky.
Definiční obory. Množiny řešení. Intervaly.
Skelet horní končetiny
Algebraické výrazy: lomené výrazy
Transkript prezentace:

Substantiva 1. a 2. deklinace Oběšený, anatomicky preparovaný člověk, ilustrace z Vesaliovy De humani corporis fabrica

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace Nejprve proberme substantiva 1. deklinace. Slovníkový tvar těchto substantiv vypadá následovně: Znamená to tedy: Zdůrazněme ještě jednou, že rozhodujícím faktorem pro zařazení do deklinace je koncovka gen. sg., v případě 1. deklinace –ae. Existují totiž také substantiva jiných deklinací, která jsou v nom. sg. zakončena koncovkou –a. Např. substantiva systēma, atis, n. (systém), chīasma, atis, n. (zkřížení), diaphragma, atis, n. (bránice) patří do 3. deklinace – gen. sg. je totiž zakončen koncovkou –is. -a -ae f. nom. sg. má koncovku -a gen. sg. má koncovku -ae rod vždy femininum

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace Vzorem pro substantiva 1. deklinace je „žebro“: Slovníkový tvar čteme: costa, costae, femininum, a tak se každé substantivum i učíme. Substantiva 1. deklinace mají tyto tvary (jak už jsme zdůraznili v minulých lekcích, omezíme se pouze na nominativy a genitivy sg. a pl.): costa, ae, f. sg. pl. nom. cost-a cost-ae gen. cost-ārum

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace Ukažme si nyní, jak jednotlivé tvary fungují v praxi. Budeme pracovat s těmito substantivy 1. deklinace: incīsūra, ae, f. (zářez, rýha) scapula, ae, f. (lopatka) spīna, ae, f. (hřeben) vertebra, ae, f. (obratel) columna, ae, f. (sloup, val) rūga, ae, f. (řasa) Příklad 1: Na horním okraji lopatky je zářez, anatom ho nazve „zářez lopatky“. Řídícím substantivem je „zářez“, které je specifikováno jiným substantivem „lopatka“. Lopatka je tedy přívlastkem neshodným, a proto musí být v gen. Protože řešíme pouze jeden zářez na jedné lopatce, jsou obě substantiva v singuláru. Výsledek vypadá takto: Incīsūra scapulae.

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace Příklad 2: Podobně pojmenujeme hřeben (spīna) na lopatce. Výsledek vypadá takto: Spīna scapulae. Scapula Incisura scapulae Spina scapulae

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace Příklad 3: Víme, že obratel je latinsky „vertebra“. Pokud budeme chtít vyjádřit více obratlů, tedy „obratle“, tvoříme nom. pl., který bude znít: Vertebrae. Poznámka: Povšimněme si, že tvar nom. pl. je u substantiv 1. deklinace shodný s tvarem gen. sg. Hrozí tedy nebezpečí, že bychom mohli tento tvar chybně interpretovat, tj. myslet si např., že ve spojení Incīsūra scapulae je substantivum „scapula“ v nom. pl. Pokud jsme ale bezpečně ovládli základní principy anatomického názvosloví, neměli bychom se chyb dopouštět: Při interpretaci substantiva „scapula“ ve spojení Incīsūra scapulae není možné se domnívat, že by tvar „scapulae“ byl nom. pl., protože pak by byla obě dvě substantiva v nom. a nebyl by mezi nimi žádný syntaktický vztah. Budeme-li interpretovat osamocený tvar Vertebrae, musí to nutně být nom. pl., protože gen. je pádem přívlastku neshodného, tzn. gen. nikdy nemůže stát sám o sobě, ale vždy ve vazbě na jiné substativum

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 1. deklinace Příklad 4: Na poševních stěnách jsou příčné řasy (rūgae), které tvoří dva (přední a zadní) tzv. podélné valy (columnae). Chceme-li označit jeden val, označíme ho slovem „columna“. Protože se tento val skládá z mnoha (ne jedné) řas, budeme tvořit spojení dosl. „val řas“, kdy „řasy“ jsou opět přívlastkem neshodným, budou tedy v gen., a protože je jich hodně, budou zároveň v pl. Spojení tedy bude znít: Columna rūgārum. Příklad 5: Protože jsou podélné valy dva, může nastat nutnost, kdy je budeme chtít pojmenovat souhrnně, tedy říci dosl. „valy řas“. Protože jsou valy dva, musejí být zde také v plurálu. Spojení tedy bude znít: Columnae rūgārum

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Slovníkový tvar substantiv 2. deklinace vypadá následovně: Znamená to tedy: -us -er -um -on m. m. (f.) n. -ī nom. sg. je zakončen -us -er -um -on koncovka gen. sg. -ī rod vždy m. m. nebo f. vždy n.

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Znovu připomínáme, že rozhodujícím kritériem pro zařazení substantiva do druhé deklinace je koncovka gen. sg. –ī. Bez znalosti tvaru gen. sg. deklinaci bezpečně neurčíme a mohli bychom substantiva jiných deklinací omylem považovat za subst. deklinace 2., např.: 2. deklinace: mūsculus, ī. m. (sval), humerus, ī, m. (kost pažní), 3. deklinace: corpus, oris, n. (tělo), ulcus, eris, n. (vřed), 4. deklinace: arcus, ūs, m. (oblouk), manus, ūs, f. (ruka).

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace 2. deklinace má čtyři vzory: mūsculus, ī, m. diameter, trī, f. (sval) (průměr) ligāmentum, ī. n. cōlon, ī, n. (vaz) (tračník)

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Nominativy a genitivy sg. i pl. vypadají: Komentář k jednotlivým pádům: gen. sg.: U vzoru mūsculus, ligāmentum a cōlon tvoříme gen. sg. přidáním koncovky –ī ke kmeni, který získáme odtržením nominativní koncovky -us/-um/-on, např. nom. sg. humerus, crānium, ganglion, gen. sg. humerī, crāniī, gangliī. Je-li kmen zakončen samohláskou, nedochází ke stahování a zaznívají obě dvě samohlásky, tj. v kmeni i koncovce: např. radius, radiī, m.; U vzoru diameter, klademe genitivní koncovku –ī přímo za slovo, přičemž se ze zakončení –er vypouští samohláska „r“, např. cancer, cancrī, m. nom. pl.: U vzoru mūsculus a diameter se koncovka nom.pl. shoduje s tvarem gen. sg., Vzor ligāmentum a cōlon (tedy neutra 2. deklinace) tvoří nom.pl. koncovkou –a. gen. pl.: Povšimněme si, že koncovka gen. pl. substantiv 2. deklinace je podobná koncovce gen. pl. substantiv 1. deklinace: 1. dekl. –ārum, 2. dekl. –ōrum. nom. sg. mūscul-us diameter ligāment-um cōl-on gen. sg. mūscul-ī diametr- ī ligāment- ī cōl- ī nom. pl. mūscul- ī ligāment-a cōl-a gen. pl. mūscul-ōrum diametr-ōrum ligāment- ōrum cōl- ōrum

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Opět si ukažme několik praktických příkladů. Budeme pracovat se substantivy: condylus, ī, m. (kondyl) humerus, ī, m. (kost pažní) capitulum, ī, n. (hlavička) trochlea, ae, f. (kladka) fossa, ae, f. (jamka) ōlecrānon, ī, n. (olekranon, zakončení loketní kosti) commissūra, ae, f. (komisura, spoj, spojení) labium, iī, n. (ret) mūsculus, ī, m. (sval) dorsum, ī, n. (záda) flexūra, ae, f. (ohbí, ohyb) cōlon, ī, n. (tračník) bulbus, ī, m. (bulva, koule)

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Humerus Příklad 1: Budeme popisovat několik útvarů na humeru: jeho distální konec (condylus), hlavičku (capitulum) pro skloubení s radiem a kladku (trochlea) pro skloubení s ulnou. Všechna tři uvedená substantiva jsou specifikována přívlastkem neshodným humerus, který je proto v gen. sg. Výsledná spojení budou vypadat takto: Condylus humerī Capitulum humerī Trochlea humerī Další útvar, který popíšeme, je jamka na dorsální straně humeru, kam zapadá loketní výběžek ulny (ōlecrānon). Tuto jamku pojmenujeme dosl. „jamka olekranu“. Spojení bude znít: Fossa ōlecrānī Fossa olecrani Trochlea humeri Condylus humeri Capitulum humeri

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Příklad 2: Pojmenujeme část úst, kde dochází ke spojení (commissūra) horního a dolního rtu (labium). Labium tedy bude přívlastkem neshodným ke commissūra, a protože se zde jedná o dva rty (horní a dolní) bude v gen. pl. Výsledné spojení: Commissūra labiōrum Commissura labiorum

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Příklad 3: Budeme souhrnně pojmenovávat svaly (mūsculus) zad (dorsum). Řídícím substantivem je mūsculus. Protože se jedná o skupinu svalů, bude subst. mūsculus v nom. pl. Dorsum je přívlastkem neshodným, jedná se zde o jedna záda, proto musí být v gen. sg. Výsledné spojení: Musculī dorsī Poznámka: Povšimněme si, že tradiční české označení anatomických útvarů nemusí vždy svou gramatickou strukturou odpovídat latinskému termínu. V češtině např. řekneme „zádové svaly“ – kdy „zádové“ je adjektivum, tedy přívlastek shodný – v latině je to ale doslova „svaly zad“. Podobně u výrazu „prsní bradavka“ zní latinský termín „Papilla mammae“ – tedy dosl. bradavka prsu. Pokud bychom překládali tento termín z češtiny do latiny, nemůže si dovolit překlad doslovný, tedy nemůžeme hledat adjektivum „prsní“, ale musíme užít substantivum „prs“ – proto je nejlepší fixovat přímo latinské formy anatomických výrazů. Musculi dorsi

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Příklad 4: Popisujeme ohbí (flexūra) tračníku (cōlon). Výsledné spojení bude znít: Flexūra cōlī Poznámka: Tračník má dvě ohbí: Pravé: mezi vzestupným a příčným tračníkem. Levé: mezi příčným a sestupným tračníkem. Pro konkrétní určení proto musí anatom doplnit adjektivum „pravý“ nebo „levý“. Celý termín by pak zněl: Flexūra cōlī dextra Flexūra cōlī sinistra Adjektivní tvar zatím nemusíme řešit, postačí když pochopíme strukturu: Flexūra cōlī Flexura coli dextra

Substantiva 1. a 2. deklinace Substantiva 2. deklinace Příklad 5: Budeme tvořit souhrnný termín pro orgány (organum) oka (oculus) Orgány budou v nom.pl., oculus je přívlastek neshodný, bude proto v gen. sg. Výsledné spojení bude znít: Organa oculī. Poznámka: V anatomii hovoříme o tzv. přídatných orgánech oka. Spojení „Organa oculī“ je pak ještě doplněno adjektivem „přídatný“. Celý termín pak zní Organa oculī accesōria. Adjektivní tvar zatím nemusíme řešit, postačí když pochopíme strukturu: Organa oculī. Příklad 6: Mezi přídatné orgány oka patří mimo jiné svaly (mūsculus), které pohybují oční koulí (bulbus). Souhrnné označení těcho svalů bude znít: Mūsculī bulbī (dosl. svaly koule).

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I V kurzu řecko-latinské lékařské terminologie se částečně dotkneme i klinického názvosloví. Podívejme se nejprve na ukázku běžné lékařské zprávy.

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I Komentář k ukázce: Povšimněme si, že jazykem lékařské zprávy je převážně čeština. Objevují se zde sice latinské či řecké lékařské termíny, ale jsou zcela počeštěny a pracuje se s nimi jako s českými slovy: susp. infrakce spodiny oribity. Zaznamenáváme též silnou tendenci slova zkracovat. Jedinou částí, kde jsou užity čisté latinské formy je diagnóza, zkratka „dg.“. Zmíněné závěry můžeme zobecnit pro lékařský jazyk klinické praxe. Ve výkladu klinické terminologie se proto omezíme na diagnózy, protože je to jediné místo, kde můžeme (většinou) pracovat s čistou latinou. Jistou výjimkou jsou pitevní protokoly, které se stále většinou píší celé latinsky, i když v poslední době se i zde začíná projevovat tendence k počešťování.

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz Pro tvorbu latinských diagnóz platí stejná pravidla jako pro anatomické názvosloví, viz l. 3. Ve většině diagnóz vystačíme opět pouze s nominativem a genitivem sg. a pl. V následujících příkladech budeme pracovat s těmito výrazy: frāctūra, ae, f. (zlomenina) ulna, ae, f. (loketní kost) collum, ī, n. (krček) radius, iī, m. (vřetenní kost, radius) humerus, ī, m. (kost pažní) et (a) clāvicula, ae, f. (klíční kost)

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz Příklad 1: Při popisu zlomeniny (frāctūra, ae, f.) loketní kosti (ulna, ae, f.) bude zlomenina řídícím substantivem a ulna jakožto další substantivum bude přívlastkem neshodným, bude tedy v genitivu (můžeme se zeptat zlomenina koho, čeho? – zlomenina ulny): Diagnóza tedy bude znít: frāctūra ulnae Frāctūra  ulnae

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz Příklad 2: Ukážeme si složitější strukturu diagnózy se třemi substantivy: 1) frāctūra, 2) collum, 3) radius. Budeme popisovat zlomeninu krčku radia (anat. collum radiī). Krček se stává přívlastkem neshodným ke zlomenině, a proto přechází do gen., radius je nadále přívlastkem neshodným ke krčku, proto je stále v gen. Diagnóza tedy bude znít: Frāctūra collī radiī Frāctūra  collī  radiī

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz Příklad 3: Popisujeme zlomeninu kosti pažní (humerus) Diagnóza bude znít: Frāctūra humerī Poznámka: U párových útvarů je často třeba uvést stranu. Nejčastějším určením strany v klinické terminologii je ustrnulá vazba: lateris dextrī (pravé strany) lateris sinistrī (levé strany) Tyto vazby se zkracují zkratkami „l. dx.“ a „l. sin.“ – srov. lékařskou zprávu na obrázku 18. Gramatickou strukturu této vazby pochopíme později, prozatím se ji naučme zpaměti. Diagnóza s určením strany tedy zní: Frāctūra humerī lateris sinistrī Fractura humeri lateris sinistri

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz Příklad 4: V tomto případě dojde zároveň ke zlomenině radia a ulny. Je tedy třeba souřadně spojit dvě substantiva (radius, ulna) – učiníme tak latinskou spojkou „et“ (a). Diagnóza tedy bude znít: Frāctūra radiī et ulnae Fractura radii et ulnae

Substantiva 1. a 2. deklinace Diagnózy I: Ukázky jednoduchých diagnóz Příklad 5: Pokusme se nyní podle obrázku samostatně určit diagnózu. Chcete znát správnou odpověď? Frāctūra clāviculae lateris dextrī Fractura claviculae lateris dextri

Substantiva 1. a 2. deklinace Slovíčka 5. lekce āla, ae, f. křídlo bronchus, ī, m. průduška bulbus, ī, m. bulva, koule (oční) capitulum, ī, n. hlavička clāvicula, ae, f. klíční kost, klíček collum, ī, n. krček cōlon, ī, n. tračník columna, ae, f. sloup, val commisūra, ae, f. komisura, spoj, spojení condylus, ī, m. kondyl, hrbol kloubní costa, ae, f. žebro crānium, iī, n. lebka crista, ae, f. hřeben, hrana diameter, trī, f. průměr digitus, ī, m. prst dorsum, ī, n. záda, hřbet et a flexūra, ae, f. ohbí, ohyb fonticulus, ī, m. fontanela, lupínek, pramínek

Substantiva 1. a 2. deklinace Slovíčka 5. lekce fossa, ae, f. jáma, jamka frāctūra, ae, f. zlomenina fundus, ī, m. dno, spodina gallus, ī, m. kohout humerus, ī, m. pažní kost, humerus incīsūra, ae, f. zářez, rýha labium, iī, n. ret, pysk, okraj, hrana ligāmentum, ī, n. vaz lingua, ae, f. jazyk mamma, ae, f. prs manubrium, iī, n. rukověť, držadlo mūsculus, ī, m. sval nucha, ae, f. vaz, znak, šíje oculus, ī, m. oko ōlecrānon, ī, n. olekranon, loketní výběžek, zakončení loketní kosti organum, ī, n. orgán ōstium, iī, n. ústí palpebra, ae, f. oční víčko

Substantiva 1. a 2. deklinace Slovíčka 5. lekce radius, iī, m. vřetenní kost, radius rīma, ae, f. štěrbina rūga, ae, f. řasa, vráska, záhyb scapula, ae, f. lopatka spīna, ae, f. hřeben, trn sternum, ī, n. hrudní kost sūtūra, ae, f. šev trochlea, ae, f. kladka ulna, ae, f. loketní kost, ulna vertebra, ae, f. obratel vēsīca, ae, f. měchýř